Ústavní soud v říjnu zamítl ústavní stížnost kardinála Dominika Duky ohledně rozhodnutí obecných soudů, které Dukovi nedaly za pravdu, když se žalobou domáhal omluvy od Centra experimentálního divadla a Národního divadla Brno.

Divadla žaloval nikoli jako statutární orgán Římskokatolické církve v České republice, nýbrž jako občan. Zásah do svých osobnostních práv tehdejší pražský arcibiskup spatřoval v uvedení dvou kontroverzních her na festivalu Divadelní svět Brno v květnu 2018.

Konkrétně šlo o hry Prokletí a Naše násilí a vaše násilí v režii chorvatského divadelníka Olivera Frljiče. Představení divadelními prostředky s explicitními sexuálními scénami vyjadřovala kritický postoj k násilí páchanému křesťany a muslimy vůči sobě navzájem a ke zneužívání mladistvých.

Duka požadoval omluvu s odůvodněním, že představení, i když se jich osobně nezúčastnil, „těžce zasáhla do jeho vyznání“. To jistě poněkud nesrozumitelná formulace. Není jasné, co míní z právního hlediska. Mohlo by to znamenat, že podle jeho mínění byla porušena jeho svoboda vyznání. Je však těžko představitelné, jak by svobodné vyjádření jiného názoru mohlo někomu jinému bránit, aby svobodně vyznával svou víru nebo jiný názor.

Duka mohl být uražen mimo jiné explicitními sexuálními scénami, například že postava představující Ježíše v jedné z her znázorňuje znásilnění muslimky. Hra Prokletí tematizuje zneužívání dětí kněžími a v jedné scéně je ztvárněn náznak orálního sexu na soše papeže Jana Pavla II.

Umění nepoškozuje svobodu vyznání

Kdokoli má bezpochyby právo něco takového odmítnout a vyslovit se k představení kriticky. Může se cítit poškozen a domáhat se omluvy. Nikdo však nemohl divadelními představeními porušit Dukovu svobodu vyznání nebo taková práva, jako je jeho právo na život a důstojnost, ochranu jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

Omluvu Dukovi obecné soudy nepřiznaly. V několika instancích jeho žalobu odmítly a rozhodnutím v nejvyšší právní instanci kauza před českými soudy definitivně končí. Soudy včetně ústavního přiznaly divadelníkům svobodu používat i drastické výrazové prostředky.

Nepřipustily, aby se takto oklikou, v podobě precedentu do českého trestního práva dostal delikt, který český Trestní zákoník nezná, totiž rouhání či blasfemie. Urážka náboženského cítění může být soukromě žalována nebo trestně stíhána například v Polsku nebo v Rusku.

Ústavní soud dal za pravdu městskému soudu, že to, co se odehrává na jevišti, je potřeba vnímat jako jistou formu nadsázky. Při rozhodování bylo pro soudce Ústavního soudu důležité i základní právo na svobodu projevu. Přijetí Dukovy argumentace by představovalo cenzuru uměleckého díla, respektive jakéhokoli veřejného vyjádření.

Rozsudky obecných soudů shledal Ústavní soud jako korektní a správné. Nepochybily, když uznaly, že obě hry sledovaly legitimní cíl, jímž je diskuse o náboženském násilí. Tato svoboda je důležitější než ochrana věřících lidí před kritikou jejich přesvědčení a jejich pocitů.

Dukův právník Ronald Němec sice rozhodnutí vrcholné soudní instance respektuje, ale vyslovil bohužel skandální analogii. Soudy se podle něj mají podílet na tvorbě morálky. Pokud to — jako v tomto případě — nečiní, měl by prý pravdu Putin s válkou na Ukrajině, která ukazuje, že netolerance a hrubé hanobení druhých vede k velkému zlu. Srovnání kritického veřejného projevu s vražedným násilím ruského putinovského režimu znamená, že církev hájí svou roli cenzora.

Naštěstí Dukovo osobní pojetí církev jako celek nesdílí. Díky současnému papeži Františkovi se v ní rozběhla svobodná diskuse. Její příklon k občanským svobodám a lidským právům poprvé vyjádřený v encyklice Pacem in terris v roce 1963 papežem Janem XXIII. zůstává oficiálně v platnosti. Dukův odchod z funkce pražského arcibiskupa, metropolity a českého primase a jeho náhrada Janem Graubnerem sice mnoho nadějí pro český veřejný prostor neskýtá, avšak přece jen lze očekávat klidnější projev církve.