Pokusy o církevní cenzuru veřejného prostoru definitivně selhaly
Ivan ŠtampachZamítnutím ústavní stížnosti Dominika Duky ústavní soud jednoznačně stvrdil právo na svobodu uměleckého vyjádření. Urážka náboženského cítění, jež je trestná v Rusku či v Polsku, nemá v české legislativě místo.
Ústavní soud v říjnu zamítl ústavní stížnost kardinála Dominika Duky ohledně rozhodnutí obecných soudů, které Dukovi nedaly za pravdu, když se žalobou domáhal omluvy od Centra experimentálního divadla a Národního divadla Brno.
Divadla žaloval nikoli jako statutární orgán Římskokatolické církve v České republice, nýbrž jako občan. Zásah do svých osobnostních práv tehdejší pražský arcibiskup spatřoval v uvedení dvou kontroverzních her na festivalu Divadelní svět Brno v květnu 2018.
Konkrétně šlo o hry Prokletí a Naše násilí a vaše násilí v režii chorvatského divadelníka Olivera Frljiče. Představení divadelními prostředky s explicitními sexuálními scénami vyjadřovala kritický postoj k násilí páchanému křesťany a muslimy vůči sobě navzájem a ke zneužívání mladistvých.
Duka požadoval omluvu s odůvodněním, že představení, i když se jich osobně nezúčastnil, „těžce zasáhla do jeho vyznání“. To jistě poněkud nesrozumitelná formulace. Není jasné, co míní z právního hlediska. Mohlo by to znamenat, že podle jeho mínění byla porušena jeho svoboda vyznání. Je však těžko představitelné, jak by svobodné vyjádření jiného názoru mohlo někomu jinému bránit, aby svobodně vyznával svou víru nebo jiný názor.
Duka mohl být uražen mimo jiné explicitními sexuálními scénami, například že postava představující Ježíše v jedné z her znázorňuje znásilnění muslimky. Hra Prokletí tematizuje zneužívání dětí kněžími a v jedné scéně je ztvárněn náznak orálního sexu na soše papeže Jana Pavla II.
Umění nepoškozuje svobodu vyznání
Kdokoli má bezpochyby právo něco takového odmítnout a vyslovit se k představení kriticky. Může se cítit poškozen a domáhat se omluvy. Nikdo však nemohl divadelními představeními porušit Dukovu svobodu vyznání nebo taková práva, jako je jeho právo na život a důstojnost, ochranu jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
Omluvu Dukovi obecné soudy nepřiznaly. V několika instancích jeho žalobu odmítly a rozhodnutím v nejvyšší právní instanci kauza před českými soudy definitivně končí. Soudy včetně ústavního přiznaly divadelníkům svobodu používat i drastické výrazové prostředky.
Nepřipustily, aby se takto oklikou, v podobě precedentu do českého trestního práva dostal delikt, který český Trestní zákoník nezná, totiž rouhání či blasfemie. Urážka náboženského cítění může být soukromě žalována nebo trestně stíhána například v Polsku nebo v Rusku.
Ústavní soud dal za pravdu městskému soudu, že to, co se odehrává na jevišti, je potřeba vnímat jako jistou formu nadsázky. Při rozhodování bylo pro soudce Ústavního soudu důležité i základní právo na svobodu projevu. Přijetí Dukovy argumentace by představovalo cenzuru uměleckého díla, respektive jakéhokoli veřejného vyjádření.
Rozsudky obecných soudů shledal Ústavní soud jako korektní a správné. Nepochybily, když uznaly, že obě hry sledovaly legitimní cíl, jímž je diskuse o náboženském násilí. Tato svoboda je důležitější než ochrana věřících lidí před kritikou jejich přesvědčení a jejich pocitů.
Dukův právník Ronald Němec sice rozhodnutí vrcholné soudní instance respektuje, ale vyslovil bohužel skandální analogii. Soudy se podle něj mají podílet na tvorbě morálky. Pokud to — jako v tomto případě — nečiní, měl by prý pravdu Putin s válkou na Ukrajině, která ukazuje, že netolerance a hrubé hanobení druhých vede k velkému zlu. Srovnání kritického veřejného projevu s vražedným násilím ruského putinovského režimu znamená, že církev hájí svou roli cenzora.
Naštěstí Dukovo osobní pojetí církev jako celek nesdílí. Díky současnému papeži Františkovi se v ní rozběhla svobodná diskuse. Její příklon k občanským svobodám a lidským právům poprvé vyjádřený v encyklice Pacem in terris v roce 1963 papežem Janem XXIII. zůstává oficiálně v platnosti. Dukův odchod z funkce pražského arcibiskupa, metropolity a českého primase a jeho náhrada Janem Graubnerem sice mnoho nadějí pro český veřejný prostor neskýtá, avšak přece jen lze očekávat klidnější projev církve.
Ano, selhaly. Pánbůh zaplať. Ostatně zemi kde
"buď svatý rád, když není bit!"
to sotva mohlo dopadnout jinak... :)
„Představení s explicitními sexuálními scénami vyjadřovala kritický postoj k násilí páchanému muslimy a křesťany vůči sobě navzájem a ke zneužívání mladistvých.“
Jen jsem, pane Štampachu přehodil pořadí v několikanásobném větném členu, aby tak lépe vynikl vrchol pokrytectví.
Ta představení, pane Štampachu, nevyjadřovala kritický postoj k „násilí vůči sobě navzájem“. Takhle to napíše jen pokrytec.
Soudy se ... mají podílet na tvorbě morálky. Pokud to — jako v tomto případě — nečiní, měl by ... pravdu Putin s válkou na Ukrajině, která ukazuje, že netolerance a hrubé hanobení druhých vede k velkému zlu.
Pokud jde o český veřejný prostor, prafrázoval bych jeden známý výrok:
Graubner, nikoliv Štampach.
Když Kristus v divadelním představení znásilní muslimku, jde o svobodu vyjadřování.
Kdyby ovšem prorok Mohamed v divadelním představení znásilnil křesťanku, český intelektuál ověnčený světovými cenami by „nebyl Charlie“ (#JeSuisCharlie) a patrně by kázal proti urážení náboženského cítění.
Komando samopalníků by se asi nezdržovalo s podáním ústavní stížnosti a kdyby mu Frljić utekl, pohoršený věřící by ho nejspíš řízl do krku na nějaké besedě.
Zkuste si na to téma napsat nějaké drama nebo román. Svobodná liberální média vám to nedovolí veřejně publikovat.
Nejspíš to ale nikdo nenapíše z důvodu autocenzury (má hlavu na svém místě).
Frljićovi se píše dobře, on tu autocenzu řešit nemusí, naopak. Vychází vstříc poptávce.
Frljić vlastně dělá to samé divadlo, jako Římané tenkrát na Golgotě. Křesťané jsou na to zvyklí, kříž pro ně není rouhání či blasfemie...
Chladným to ale, pane Štampachu, člověka pochopitelně nenechává. Jde o urážku citů k někomu, koho milujete. Ten člověk už tu mezi námi už viditelně není, ale pořád ho máte rád – i když zemřel, tak mu ten jeho kříž chcete pomoct nést.
Představte si třeba, že máte rád své zemřelé rodiče a nějaký hloupý režisér z nich udělá symbol zla v nějaké své zcela pitomé divadelní hře, poplatné navíc ještě ideologii, kterou vůbec nesnášíte. Dal byste to k soudu, nebo byste to řešil tím komandem samopalníků? Jak by to podle vás měl udělat křesťan, když jste ten religionista?
Jirko,
tys to představení viděl nebo všechno, co tu píšeš jsou předsudky vytvořené z mediálního odpadu?
Mimochodem, ta Štampachova věta je docela v pořádku. Jistě, čeština je potvora a ráda je dojsmyslná, nicméně tady bych považoval za velmi těžké hájit jiné čtení než:
„Představení s explicitními sexuálními scénami vyjadřovala kritický postoj k násilí, které vůči sobě páchají vzájemně muslimové a křesťané; a také kritický postoj ke zneužívání mladistvých.“
Nechci žít v zemi, kde by měli soudci a soudy jinou ambici se podílet na tvorbě morálky, než tu, že svoji profesní odpovědností a pracovitostí půjdou morálním příkladem. Soudy jsou v civilizované zemi k tomu, aby se staraly o prosazování stávajících zákonů, včetně slabé míry jejich rozvoje prostřednictvím interpretace. Co se morálky týče, nemají naštěstí žádnou kompetenci.
"Nechci žít v zemi, kde by ..."
Ať se vám to líbí nebo nelíbí, bohužel žijete v zemi, kde se reálně dějí různé věci, a to mnohem horší, než že by soudy měly "ambici se podílet na tvorbě morálky". (Mně se to osobně tak nelíbilo, že jsem to pro sebe kdysi vyřešil tak, že jsem se přestěhoval do jiné země.)
Jinak pokud vím, pojmy jako "v dobré víře", "v souladu s dobrými mravy", "z nízkých a zavrženíhodných důvodů" se u soudu normálně operuje.
Samozřejmě že soudy mají často při svém rozhodování velký prostor, jakým způsobem interpretují platné zákony. Jinak by mohly rozhodovat a rozsudky vynášet počítače. A nebylo by už vůbec nutno o těch rozsudcích psát triumfalistické články.
Vy byste chtěl žít v zemi, kde by rozsudky vynášely počítače?
Nešlo odolat, Martine.
Všechny ty negativní recenze jsou jen mediální odpad, vytvářející nebezpečné předsudky. Jako erotika fakt dobrý! Přítelkyně feministka dokonce tvrdí, že šlo o zneužití ženského těla k propagaci státního symbolu. Prostě vynikající materiál pro studium všech těch tajemných záhybů lidské duše...
Chce to ovšem lístek do první řady.
tak to je fajn, že sis na tom představení našel něco, co oslovilo i Tebe.
To je totiž, Martine, dneska strašně důležité téma, všechno se teď okolo toho točí, díky skvělému pokroku pedagogiky a důmyslné veřejné osvětě jsou s touto problematikou již od útlého věku seznamovány i děti, neboť jde přece o naprosto základní vklad k uspokojení jejich přirozeného nároku na lidská práva (ať už jsou to třeba muslimové nebo křesťané). A to by dnes mělo oslovovat úplně každého člověka.
Samozřejmě uvítám, když i Ty, Martine, napíšeš, čím Tě Frljić oslovil.
otevřeně řečeno, nezaujal. Jsou typy jevištní poetiky, které mi nesedí. Vím, že to lidi oslovuje, vím, co k nim z toho provedení promlouvá, někdy i proč je to veliké, ale já proto -- buď teď nebo vůbec -- prostě nemám otevřené oči a uši.
Ale ne, s počítači by byla nuda. Když jsem byl naposledy před soudem skrzeva to, jestlipa jsem napsal, že Miroslav Šlouf je zkorumpovaný zmetek výstavních parametrů nebo zda pan vrchní Zemanův medvědář jen projevil zdravou kritickou sebereflexi, když si moje slova vztáhl na sebe, bylo by bez soudce a jeho udivené zvědavosti k nepřežití.
Kdyby ten soudce musel rozhodnout v můj neprospěch -- a to se mohlo stát, ta slova byla záměrně na hraně --, dost by mi vadilo, kdyby to rozhodnutí zároveň znamenalo, že je morálně odsouzeníhodné říkat o rozcapeném papaláši pravdu.
A podobně jsem rád, že rozhodnutí několika soudních instancí říká pouze to, že svoboda projevu, které užil Frljič pro inscenaci v malém komorním prostoru a kterou viděli jen ti, kdo na ní šli ze zájmu, je v tomto konkrétním případě převažující nad z doslechu zraněným náboženským cítěním občana Duky.
Nevyjadřuje se ani ke kvalitě a obsahu hry, ani
ke víře dotknutelné zaslechnutými drby. Soudci oproti počítačům určitě měli své odpovědi na takové věci, ale zdrželi se toho, aby je promítali do rozsudku. A právě tu hráz, kterou musí soudci stavět a která pochopitelně není nikdy úplně přesvědčení vzdorná považuji za kbalitu, kterou počítače poskytnout nemohou.