"Svoboda vyznání a svoboda být bez náboženské příslušnosti v naší euroatlantické civilizaci je víceméně samozřejmostí" - a zazvonil zvonec, a pohádky je konec. Totiž - konec pohádky o tom, jak "naše euroamerická civilizace" činí maximum možného pro člověka, pro jeho možnosti nalézat správnou cestu svým životem.

Přitom - už i ta nejelementárnější logika naprosto jasně sděluje, že tato naprostá náboženská tolerance současného (liberalistického) státu není řešením problému, nýbrž pouze úhybem před problémem.

Jedná se tu totiž o otázku Boha; a zde je v zásadě možná jenom jediná alternativa. Buďto Bůh skutečně existuje, je skutečně tvůrcem všeho jsoucího a je naším Otcem a Nejvyšší instancí - pak jsou ovšem všichni lidé povinni v tohoto Boha věřit (tak jak to žádal už Platón), jsou povinni Ho uctívat, jsou povinni Mu skládat účty. A stát těchto lidí je pak stejně tak povinen víru v tohoto jsoucího Boha udržovat, chránit a pěstovat. Pro nějakou "svobodu víry" zde objektivně není žádný prostor.

Anebo ale tento - hypotetický - Bůh neexistuje, a víra v něj je pouhým omylem, fikcí, klamem lidské mysli; ale pak je stát povinen učinit všechno pro to, aby svůj lid osvobodil od této fikce, od tohoto klamu, od falešných a zavádějících cest životem.

(Je principiálně ovšem možné ještě i řešení třetí, totiž dialektické; ale jeho myšlenkovou i akční složitostí už vůbec není možno zatěžovat a přetěžovat soudobé státy liberalistické "euroamerické civilizace".)

V prvotní rovině je tedy možné jenom čiré buďto "ano", anebo "ne". Jedno z těchto řešení, jedno z těchto přesvědčení musí být špatné. A když je špatné - tak je nevyhnutelně škodlivé pro člověka. Stát by se tedy - vzhledem ke své povinnosti péče o člověka - ze všech sil musel snažit tento problém jednou provždy vyřešit; ale on se místo toho z tohoto řešení vykrádá, a to tím že z této otázky po absolutním základu našeho žití a bytí činí záležitost ryze soukromou. Čímž tuto bytostnou otázku ovšem naprosto degraduje a devalvuje; neboť ta pak už nemá žádnou vyšší závažnost nežli to, jaký fotbalový klub bude ten či onen jedinec preferovat.

Není to ovšem zdaleka jediný z klíčových problémů, které státy liberální demokracie vytěsňují, místo aby se jim postavily čelem. V jiném souběžném textu na DR (Co vypovídá válka na Ukrajině o nás a naší demokracii?), respektive v komentáři k němu bylo poukázáno na to, že tento stát fakticky nijak neřeší příkré sociální rozdíly pramenící ze systému kapitalismu. On je sice poněkud zmírňuje, ale samotnou příčinu nechává zcela nedotčenou.

A bylo by možno jmenovat ještě celou řadu dalších oblastí, kde liberální stát euroamerické civilizace hluboké problémy života společnosti neřeší, nýbrž jenom technokraticky manažuje jejich deficity. Liberální stát v podstatě vždy jde cestou nejmenšího odporu. To je sice strategie bezprostředně docela efektivní; ovšem každý psycholog potvrdí, že neřešené problémy a konflikty nemizí, pouze se přesouvají do hlubin nevědomí, a tam pak o to účinněji vykonávají své destruktivní dílo.

Tyto vytěsněné, neřešené, nahromaděné problémy, konflikty, traumata pak ale nevyhnutelně vždy nějakým způsobem vyplynou na povrch; například buďto zdánlivě zcela iracionálními výbuchy násilí (jako aktuálně v silvestrovské noci v Berlíně), anebo třeba příklonem nemalých částí populace k autoritativním režimům a jejich agresivním aktům.

a) Nikdo nevypráví pohádku o naší "euroatlantické civilizaci", která činí maximum možného pro člověka, pro jeho možnosti nalézat správnou cestu svým životem.

b) Po historické zkušenosti raně novověkých náboženských válek se postupně naše civilizace zřekla toho, že by nějaká absolutistická moc (stát, státní církev, věda atd.) směla "pomáhat" člověku "nalézat správnou cestu svým životem". To smí jen nepřímo -- podporou vzdělání, svobody slova a podmínek pro různé spolkové činnosti, které se tomuto hledání a diskusím o něm věnují.

Ano, je to nouzové řešení -- totiž vyhýbáme se s ním nouzi vzájemného fanatického vyvražďování.

c) Nouzi, která vzniká z Vaší absurdní alternativy "buď, anebo".

Nepovolávám policii na svého souseda, protože kouří, pije alkohol, jí velké množství tučného červeného masa a v tom nemalé množství hovězího -- ačkoliv jsem přesvědčen, že tímto životním stylem (který navíc vyjma kouření a toho tučného masa sdílím) škodí sobě (včetně svých intelektuálních schopností, tedy hřeší proti duchu) a do jisté míry i podmínkám života na naší planetě. Nepovolávám policii ani když se jiný soused chová ke své ženě a dětem způsobem, který se blíží psychickému týrání, i když mu dávám najevo své opovržení.

A měl bych přitom zavádět policejně víru v Boha, bohy nebo v neexistenci obého, protože se se domnívám buď že nevíra nejvyšší bytost uráží (tedy dovozuji, že Bůh musí být ješitný a malicherný), nebo že víra v neexistující pomysl lidem škodí (a přitom opět nevolám policii ani blázinec, když mi někdo nabízí investici do hedgových fondů nebo mluví o státníkovi, který nás svými schopnostmi spasí?)

Obávám se, že těch zákroků represivních složek státu, které se dotýkaly svobody vyznání u nás bylo za posledních třicet let o něco víc. Například dosti drsně prováděné soupisy těch, o nichž se příslušná služba na základě země původu rozhodla, že jsou muslimové, v utečeneckých zařízeních na počátku tisíciletí.

A osobně viním český stát z ohrožování podmínek pro svobodné vyznání pro liknavost, s níž neřeší pravidelné "objektivní" důvody, pro které české obce zamítají stavby buddhistických stúp a islámských mešit.

Ale jistě, pane Profante: jakmile přijde řeč na ideje a vize, Vy za tím nevidíte nic jiného než totalitní útlak a policejní pendreky...

Tato Vaše fobie vůči idejím a ideálům má skutečně už přímo obsedantní rysy.

Ale nikoliv. Co se týče potlačování svobody vyznání, k tomu opravdu není třeba totalitní režim. To zvládaly i jinak docela slušné demokratické státy.

Ale abych neuhýbal -- ano, když zkusíte zavádět ideje povinně z moci státu nebo prosazováním společenské konformity, pak to bude vždy nakonec extrémně zvyšovat riziko vynucování policejním pendrekem (resp. jeho sofistikovanějšími alternativami).

A nic nenadělám s tím, že Vy v každé svobodě vidíte jen její negativní část a atomizaci opuštěného individua. Je to smutný pohled, ale sotva ho kdy změníte.

Tuto imanentní omezenost v současné době praktikovaného způsobu "svobody" jste zde ostatně velmi názorně dokumentoval Vy sám, pane Profante.

Chci tvrdit, že ve svém příspěvku jsem uvedl určitý počet zcela konkrétních argumentů a úvah; a především jsem - byť jen napohled letmo - naznačil že skutečné řešení může být pouze a výhradně dialektické, tedy překlenutím propasti mezi teismem a ateismem.

Z těchto argumentů a úvah jste Vy sám ovšem naprosto nic vůbec nevzal na vědomí; nijak jste nepocítil potřebu se jimi vůbec obsahově zabývat. Viděl jste - a stále vidíte - jenom jedno jediné: vše co není bezbřehou libovůlí naprosto autonomního individua, je pro Vás okamžitě útlakem, násilím, totalitou.

Právě toto je pravá tvář této "pluralitní demokracie": každý se zcela "svobodně" zatáhne pouze do ulity svého vlastního názoru, svého vlastního ideologického přesvědčení; a necítí se být žádným způsobem ani povinován, ani motivován z této ulity vystoupit, a závažně se zabývat obrazem světa, který přichází od protistrany.

Právě zde se ukazuje onen imanentně negativistický charakter této "pluralitní svobody": vše co se nějak odlišuje od našeho vlastního názoru, je chápáno výhradně jako negace, jako něco nás - v pohodlnosti našeho vlastního přesvědčení - ohrožujícího.

Lidé pak v této své výsostné "svobodě" zůstávají omezeni jenom na svůj vlastní prefabrikovaný názor, na svou jedinou perspektivu pohledu na svět. Zůstávají si ale navzájem cizí, jako Leibnizovy monády "bez oken a bez dveří", bez skutečného vzájemného kontaktu. Tato "pluralitní svoboda" tedy fakticky není ničím jiným nežli svobodou ideové a intelektuální omezenosti; a dalo by se dokonce říci, že je "svobodou omezenců".

Jenže, pojmy "svoboda" a "omezenost" se samy navzájem vylučují; svoboda vedoucí k omezenosti tedy nikdy nemůže být uznána za pravou svobodu lidské bytosti, v celém kulturním a duchovním horizontu jejího bytí.

Ostatně, zrovna v minulých dnech jsem právě na téma "Opravdový pluralismus" napsal jednu úvahu: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-17/#comment-15546

Vím, je to těžké k pochopení a napsal jsem to v diskusi s Vámi zbytečně už mockrát. Tedy po sté a prvé -- bezbřehá svoboda je contradictio in adjecto, ale to neznamená, že by její hranice byl schopen podstatně vymezovat stát. A v té úzké oblasti, ve které to činí a má činit, vymezuje jen zcela mechanicky. A právě pod kolonku tohoto mechanického vymezení patří také svoboda vyznání. Do dialektického sjednocování prostě státu nic není, protože jako neumí kráva mluvit (přesto to užitečné hovádko dává mléko), neumí stát provozovat metafyziku a ani zakládat moralitu.

„Buďto Bůh skutečně existuje a je tvůrcem jsoucího, naším Otcem a nejvyšší instancí, a pak jsou tedy všichni lidé povinni v tohoto Boha věřit (jak to žádal už Platón), jsou povinni Ho uctívat a stát těchto lidí je pak stejně tak povinen víru v tohoto jsoucího Boha udržovat, chránit a pěstovat. Pro nějakou "svobodu víry" zde objektivně není žádný prostor ...“

-------------------------------

Pane Poláčku, pokud Bůh existuje, je z definice a významu toho samotného slova „Bůh“ ten Bůh jistě moudřejší než Platón, a proto dává člověku faktickou svobodu, svobodu věřit v jakákoliv fakta, svobodu věřit v cokoliv – například i v to, že sám člověk je Bůh (tuto víru má ostatně ateismus dost často společnou právě s křesťanstvím), ale protože tam byl hned ze začátku ten „průšvih s jablkem“,

[přeloženo z pohádkového jazyka – člověk chtěl – stejně jako Bůh – stejně jako tato absolutní instance – umět rozeznávat absolutně dobré od absolutně zlého]

musel za ta svoje nová rozhodnutí, která tedy to rozeznávání dobrého od zlého prostě nutně přináší, nést také i odpovědnost – musel se přestat spoléhat, že Bůh v rajské zahradě všechno zařídí (to už totiž logicky nebylo možné, když člověk místo bezstarostného nesvobodného blahobytu a polehávání v Edenu dostal svobodu rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé), musel si tedy přestat válet šunky v ráji a jít se živit prací, aby tuto odpovědnost za svá rozhodnutí a za svůj život mohl uplatnit (v blahobytné nesvobodě rajské zahrady to nešlo).

Skončila tím jeho nesmrtelnost (byla nastartována evoluce, kterou později objevil Darwin), protože kdyby člověk měl opravdu jako Bůh pravomoc rozhodovat o tom, co je ve skutečnosti dobré a co zlé, a zároveň by jedl i „jablka z toho druhého stromu uprostřed zahrady“ (ze kterého to zatím měl povoleno – tedy ne z toho zakázaného stromu poznání dobrého a zlého, ale z toho povoleného stromu života – čili nesmrtelnosti), hrozil by tím průšvih vesmírných rozměrů. Adam a Eva proto byli nuceni Eden opustit a převzít společně s tou novou pravomocí rozlišování dobra a zla k tomu i příslušnou odpovědnost – jít prostě normálně makat jako každej člověk. Například člověk Ježíš K., který je pak v intencích tohoto příběhu označován jako „druhý Adam“, dělal prý tesaře, než se dal na politiku. Mohlo to s ním dopadnout docela dobře, měl slušné léčitelské schopnosti, slibně nastartovanou kariéru však přerušilo nedodržování povinnosti uctívat Boha – konkrétně šlo o to, že opakovaně porušoval den pracovního klidu a léčil i v sobotu.

Pokud tedy Bůh existuje, je velmi pravděpodobně moudřejší než všichni lidští znalci Zákona (farizeové, kněží, vědci, filozofové), moudřejší než Platón, a na rozdíl od diktátorů prostě ví, že „povinnost věřit“ neznamená „věřit“ – proto jsme taky fakticky dostali svobodu věřit úplně čemukoliv, tedy i všem možným kravinám.

(S „povinností milovat“ je to podobné – nemůžete někoho milovat, protože jste to dostal přikázáno, musíte se pro to rozhodnout svobodně z vlastní vůle, i když možná namítnete, že láska není věc racionálního rozhodnutí ani vratkých emocí, ale pevné rozhodnutí srdce.)

Pokud ovšem Bůh neexistuje, což je velmi pravděpodobné (například podle Jiřího Suchého nemá Bůh mnohdy vůbec nějakou potřebu existovat, je totiž přece všemohoucí, takže si může existovat, ale i neexistovat – jak prostě zrovna sám chce), pokud tedy Bůh neexistuje, bylo by holým nesmyslem domnívat se, že stát (myslím stát, který existuje, ne stát, co bohužel neexistuje) je moudřejší než Platón. Stát je pak tedy v takovém případě „povinen učinit všechno pro to, aby svůj lid osvobodil od fikce a klamu, od všech falešných a zavádějících cest životem“ a určit člověku tu správnou a jedině smysluplnou cestu jeho životem zcela podobně, jako to třeba dělá současné existující Rusko (které určitě není liberální – a dokonce není ani progresivisticky „liberální“ – nepatří tedy mezi státy liberalistické euroamerické civilizace), prostě podobně jako současné Rusko, kde státně určeným smyslem života je například nesmyslné ukončení života v Putinově mlýnku na maso.

Když jsem byl ještě mladý, také se mě stát snažil osvobodit od falešných a zavádějích cest životem. Určitě i Vás a pana Profanta se stát snažil osvobodit od falešných a zavádějích cest životem. Hezky se na to vzpomíná a stalo se to pochopitelně i námětem mnoha komedií. V té době šlo ale o vážnou věc, všichni lidé totiž byli tenkrát povinni věřit, byli povinni uctívat a museli z těchto svých povinností také skládat účty, protože stát byl tehdy povinen tuto víru udržovat a pěstovat.

Ať se Vám, pane Poláčku, Vaše přání vyplní a stát Vás osvobodí od falešných a zavádějících cest životem, ať Vám stát určí cestu správnou. Do nového roku přeji všechno nejlepší.

---------------------------------

Mimochodem, slyšel jsem, že když chce Bůh člověka potrestat, vyplní mu jeho přání. Takže všechno dobré do nadcházejícího roku – zkusme se ale smířit s tím, že (bráno z jakési absolutní perspektivy) vlastně často moc nevíme, co to dobro teď v tuto chvíli konkrétně je. (Do jablka jsme kousli jen tak trochu.) Ať se Vám to Vaše přání, pane Poláčku, tedy raději nevyplní – ať Vám liberální stát do Vašeho vybírání správné cesty životem a do určování Vašeho vlastního smyslu života idiotsky nezasahuje. Nechme se ovlivnit kulturou a morálkou, ze které vyrůstáme a proti které se můžeme i vzepřít, ale nedopusťme, aby nám stát předepisoval smysl našeho žití a pak tento předepsaný „smysl života“ vynucoval.

Problémem některých náboženství je, pane Štampachu, to že jim jde o uspořádání společnosti, o její vnější obraz – například o povinnost „věřit“ a povinnost uctívat. Jak jsem se pokusil vysvětlit panu Poláčkovi, „povinnost věřit“ je podle mě spíše vnějškovým projevem loajality k takto definované společnosti, nejde o osobní vztah k Bohu, nejde o skutečnou důvěru, ale o formalizovanou víru (o víru naloženou do formalínu). Stát je pak podle takového náboženství povinen vnějškové projevy náboženské loajality svých občanů kontrolovat a „učinit všechno pro to, aby svůj lid osvobodil od falešných a zavádějích cest životem“.

Sekulární stát je naopak povinen chránit svůj sekulární charakter – například podle čl. 2, odst. 1, LZPS, která je součástí ústavního pořádku ČR, se stát „nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“, což je ovšem s tím výše zmíněným nárokem některých náboženství v příkrém rozporu.

Řekl bych, že propojení náboženství a státní moci bude v dlouhodobém horizontu autenticitě každého náboženství vždy spíše na škodu než k užitku. Obecně vzato pak propojení jakékoliv ušlechtilé myšlenky s donucovací mocí ušlechtilé myšlenky degraduje.

Pane Profante, ve prospěch pojetí státu který údajně nemá nijak zasahovat do života společnosti na mém webu argumentovala i paní Hájková. Nemám tedy nic dalšího co bych v daném ohledu mohl sdělit Vám nežli to, co jsem napsal už jí: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-17/#comment-15589

Ještě jednou tedy: je naprostou iluzí domnívat se, že je možno charakter (a působnost) státu nějakým způsobem zcela oddělit, odtrhnout od reálného života a charakteru společnosti. Stát je vždy zrcadlem toho, čím žije (respektive nežije) samotná společnost. A jenom taková společnost která sama ztratila svou vlastní substanci, svého ducha, svou osobnost, jedině takováto společnost si může pěstovat tento odosobněný, ideově netečný stát ryze technokratické správy společenských a lidských záležitostí.

Pane Nusharte, Vaše obsáhlé vývody jdou zcela mimo vlastní téma věci. Já jsem nic nepsal o Bohu (už proto že v jeho reálnou existenci - mimo mysli věřících - nijak nevěřím); já jsem psal o tom jaký má mít charakter to zřízení lidské společnosti, které nese označení "stát". Psal jsem tedy o tom, že lidé - pokud by tento Bůh skutečně existoval - měli v tom případě povinnost v něj věřit a ho uctívat, a odpovídajícím způsobem by pak byl povinen působit i jejich stát. A naopak: pokud Bůh neexistuje, pak je víra v něj iluzí a klamem; a pak by stát musel mít povinnost aktivními opatření minimalizovat míru rozšíření této iluze a tohoto klamu v "jeho" lidu.

Připomínám pro jistotu znovu, že sám se nekloním ani k jednomu z obou řešení; nýbrž že jediné skutečně pravé řešení musí mít nevyhnutelně dialektický charakter. Složitostmi dialektiky Vás ale v tuto chvíli nehodlám zatěžovat.

Ostatně ten nesmysl, že prý "Bůh dal člověku svobodu volby" nepřestane být nesmyslem jenom proto, že je neustále znovu opakován.

Dokonce i v samotné Bibli naprosto jasně stojí, že člověk-adam si musel své právo svobodné vůle na Bohu vybojovat, vyvzdorovat. Sám Bůh Adama totiž stvořil jenom jako jakousi loutku, poslušnou a bez vlastní vůle, naprosto pasivně existující v rajské zahradě, nijakým podstatně jiným způsobem nežli ostatní tam žijící zvířata.

Naprosto přesně tento akt skutečného vzniku svobodné vůle vystihl Hegel; ale to už by zase byla (příliš složitá) dialektika.

Pane Poláčku, příběh o Adamovi a Evě vypadá jednoduše, ale přece jen není tak snadno pochopitelný, jak se na první pohled (jen jako pohádka o kouzelném jablku) pochopitelný zdá – to je pouze ta první rovina příběhu.

V té další rovině jsme, pane Poláčku, my dva spolu zajedno, ačkoliv jste si toho třeba nevšiml a „oponujete“ novým zformulováním toho samého, co jsem předtím napsal i já sám:

Podle Vás Bůh Adama stvořil jako poslušnou loutku, bez vlastní vůle, loutku pasivně existující v rajské zahradě. Já jsem „naproti tomu“ psal o „bezstarostném nesvobodném blahobytu a polehávání v Edenu“. V našich formulacích jde tedy, pane Poláčku, vlastně o totéž a pravděpodobně tedy (pokud jde o tuto rovinu příběhu o Adamovi) spolu navzájem souhlasíme.

Pane Nusharte, Vy jste ovšem napsal "když člověk místo bezstarostného nesvobodného blahobytu a polehávání v Edenu dostal svobodu rozhodovat o tom, co je dobré a co je zlé".

Tady je naprosto rozhodujícím momentem ono napohled nenápadné slůvko "dostal" (svobodu rozhodovat).

Já oproti tomu - spolu s Hegelem - tvrdím, že člověk tuto svobodu "nedostal", nýbrž že si ji musel sám vybojovat a vyvzdorovat, a to sice proti výslovnému Božímu zákazu. A za tento "troufalý" čin byl Bohem zatracen k trvalému a namáhavému plahočení, byl vyhnán z ráje.

Ten jediný způsob jak snad nějakým způsobem obejít toto dilema vztahu člověka k Bohu by byl ten, že - vševědoucí - Bůh sám to od samého počátku věděl, že vývoj musí postupovat právě tímto způsobem. Že tedy nechal Evu (a poté Adama) sám (prostřednictvím hada) vystavit pokušení; a sám tedy záměrně vyprovokoval vzpouru člověka proti tomu, být pouze jeho (Boha) pasivní loutkou. Pak by tedy věci byly tak, že Bůh své rozhořčení vůči opovážlivosti člověka jenom předstíral.

Byl by to do určité míry možný model k vysvětlení toho, co se tehdy dělo; nicméně počínání Boha by se tu jevilo dosti iracionálním. K čemu celé to divadlo s inscenovaným pokušením a s předstíraným hněvem?!...

Takovýto model je logicky konzistentní u Hegela, pro nějž nejvlastnějším základem veškerého bytí jsou logické, metafyzické kategorie, jejichž je sám Bůh nakonec pouze vykonavatelem, nikoliv pánem. (Respektive on je jakýmsi jejich duchovním ztělesněním.) Z Hegelova hlediska tedy nutně muselo dojít k dialektickému střetu mezi principem univerzálního, ale v této vývojové fázi teprve abstraktního Absolutna (všeobecnosti) na straně jedné, a rodící se lidské subjektivity na straně druhé. (Aby pak později mohlo dojít k opětovnému jejich propojení, nyní už ovšem na vyšší úrovni, na základě vlastního poznání a svobodné vůle člověka.)

V takovémto modelu tedy celá tato starozákonní historka skutečně dostává svůj smysl; ale pak je nutno akceptovat i celý Hegelův myšlenkový systém, tedy i s prioritou metafyzických určení před samotnou postavou či bytostí Boha. Takovéto "zvědečtění" či "zlogičtění" Boha je ovšem věc, která bude sotva stravitelná pro naprostou většinu tradičních věřících.

SVOBODA – TREST NEBO ODMĚNA?

Svoboda je, pane Poláčku, stejně tak „trestem“, jako i „odměnou“ (záleží tu jen na vnitřním postoji subjektu). V rovině příběhu o Adamovi a Evě je tedy ono vyhnání z ráje současně jednak trestem (neboť přichází o bezstarostný život v dostatku a bezpečí), ale současně také i jejich osvobozením z bezstarostného nesvobodného blahobytu k odpovědnosti za svůj vlastní život.

Vyhnání z ráje je tedy osvobození z původní závislosti. Můžeme se tak přít o to, jestli v kontextu příběhu byl člověk z ráje vyhnán, nebo si vyhnání vybojoval (jestli svobodu dostal, nebo si ji vybojoval), ale jde v podstatě jen o otázku jazykovou.

Trest i odměna (svobody) - no ano, pane Nusharte, v daném ohledu bychom se skutečně mohli do jisté míry shodnout.

Nicméně opakuji znovu, nejednalo se o žádnou "odměnu", nýbrž o něco co si člověk sám musel vybojovat, vyvzdorovat. Byla by to tedy nanejvýš odměna za jeho vlastní počin.

A především: stále zde zůstává naprosto nevyjasněná role Boha. Na jedné straně člověka stvořil jako bytost bez vlastní vůle, tedy nesvobodného (a zatratil ho když se stal svobodnou bytostí); na straně druhé - alespoň podle interpretace kterou jsem zde předložil minule - mohl a musel předem vědět, že člověk tento akt vzpoury proti jeho, boží vůli učiní a učinit musí.

Takže, k čemu vlastně celá tato "božská komedie"?

Proč Bůh člověka nestvořil rovnou skutečně svobodného?...

Pane Poláčku, on ho skutečně svobodného stvořil ROVNOU.

Právě proto, že nestál jen o jakousi „svobodnou“ neživou loutku bez vlastní vůle, ale o živého člověka svobodného skutečně – o člověka, který se pro dobro rozhoduje ne proto, že mu jiné rozhodnutí není vůbec umožněno (že tedy z nějakých objektivních příčin MUSÍ takto jednat, jako třeba kámen, který MUSÍ padat dolů); právě proto, že spolupracovat na vytváření světa se dá jen s živou bytostí a ne s neživým kamenem (který zcela poslušně padá podle jemu daných fyzikálních zákonů), protože spolupracovat skutečně se dá jen s bytostí, která má svoji vlastní svobodnou vůli (a tím i vlastní odpovědnost za svá rozhodnutí) a ne s otrokem plnícím příkazy pouze jako neživý stroj,

právě pro tyto důvody, probíhá „finální“ fáze stvoření svobodného člověka ve spolupráci se samotným konkrétním člověkem.

Řeč je tedy právě o té fázi stvoření svobodného člověka, v níž (v onom příběhu) Adam a Eva opouštějí bezpečí zahrady a vydávají se přetvářet nehostinný svět v intencích lidského poznání dobra a zla. V té situaci jsme, pane Poláčku, my všichni – všichni jsme ve finální fázi stvoření svobodného člověka, všichni nějakým způsobem spolupracujeme na přetváření světa v intencích svého vlastního poznání dobra a zla, všichni se můžeme svobodně rozhodovat pro jedno či druhé, nebo si také někdy můžeme svobodně přiznat, že (bráno z jakési absolutní perspektivy) vlastně často nevíme, co dobro a zlo teď v tuto chvíli konkrétně je.

On například Edmund Hillary, když se rozhodl, že vyleze na Mount Everest, nestál na vrcholku Everestu ROVNOU. Mohli bychom se ptát, k vlastně čemu celá ta komedie s tím výstupem. To se na ten vrchol hory nemohli se Šerpou Tenzingem Norgayem postavit ROVNOU? Řekněme, že by to třeba v nějakém jiném světě bylo možné. Pak by ale pro ně to „dobytí“ vrcholu – to bytí na vrcholu Everestu – mělo zcela jinou hodnotu, respektive by hodnotu nemělo. Podobně je to se svobodou. Proto ta „komedie“.

Pane Nusharte, v případě prvovýstupu Edmunda Hillaryho na Mount Everest by ovšem celá tato historie musela mít takovýto průběh:

Napřed Bůh Hillarymu striktně zakáže vylézat na jakékoli vyvýšeniny. Neboť hrozí nebezpečí, že tím člověk spatří daleké a široké obzory, kteréžto právo poznání si ovšem Bůh vyhradil výslovně pro sebe.

Když pak náš člověk Edmund - zlákán lstivým hadem a svou vrtošivou manželkou - na onen vrchol přece jenom vyleze, pak ho Bůh napřed zatratí; aby mu vzápětí pochvalně poklepal na rameno: "Edmunde, jsi pašák, já tě sice prokleju a zatratím a vyženu ze svého ráje, ale od nynějška budeš mým rovnocenným partnerem při výstavbě lidského světa!"

Tak nějak takhle by musela vyhlížet ona "božská komedie" v případě Edmunda Hillaryho, a jeho "heretického" zlezení Mount Everestu.

Jenže takhle ten příběh o Evě a Adamovi napsán není, pane Poláčku.

Bůh v tom příběhu neproklel člověka (Adama ani Evu), nýbrž hada. [Genesis 3/14: I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše...]

Dále je pak ono „prokletí“ zmíněno v Genesis 3/17(18,19) právě v souvislosti s tím rozhodnutím člověka znát dobré i zlé, ale nejde o prokletí člověka, nýbrž o prokletí země jako následku tohoto lidského rozhodnutí:

17 Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.

18 Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.

19 V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Nejde tedy, pane Poláčku, o to, že by Bůh v tom příběhu byl nějak strašlivě navštvaný (koneckonců taky proč, když všechno věděl dopředu a nemohlo to tak pro něj být žádné překvapení), nejde tedy o to, že by byl nějak naštvaný a rozzlobený, jde o konstatování v tom smyslu, že každé svobodné rozhodnutí mezi tím, co nám připadá dobré nebo naopak zlé, každé takové rozhodnutí má nějaké (dobré či zlé) následky, za které člověk musí přijmout odpovědnost, pokud opravdu „chce být jako Bůh“ (jak to had ostatně člověku slibuje), tedy pokud chce „jako Bůh znát dobré i zlé“. (Pokud totiž chce člověk znát dobré a zlé, musí to dobré a zlé poznat z vlastní osobní zkušenosti – na vlastní kůži, protože z nějaké teorie o dobru a zlu skutečné dobro a zlo poznat nejde – vždy to musí být vlastní zkušenost s dobrem či zlem.)

Přátelství k člověku ale Bůh v tom příběhu projevuje (nikoliv kupodivu) i po té (šťastné nebo nešťastné?) události s jablkem (viz Genesis 3/21,22: Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice, přioděl je a řekl: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.“ (Čili teprve teď člověk stejně jako Bůh může poznat lásku i utrpení – když ale ještě nemohl volit mezi dobrem a zlem, poznat to nemohl a nemohl tak být jako Bůh.)

To vyhnání z ráje tedy nepochází z nějaké prchlivosti či z naštvání, ale má jednoduše velmi praktický důvod (viz Genesis 3/22,23):

„... Nepřipustím, aby vztáhl ruku po STROMU ŽIVOTA [to je, pane Poláčku, ten druhý strom uprostřed zahrady, nejedná se tedy o strom poznání dobrého a zlého], jedl a byl živ navěky.“ Proto jej Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat

Pane Nusharte, jestliže Bůh člověka odsoudil k nuznému a námahy plnému životu, k tomu aby byl pouhý "prach", pak je takový akt sotva možno vykládat jinak nežli (trvalé) prokletí. A na tom nic nezmění to že toto prokletí nebylo vysloveno explicitně.

Mimochodem, s tím božím zákazem pojíst ze Stromu života je to také jakési podivné: nebyli snad Eva s Adamem už předtím nesmrtelní? Nebyl to až tento boží hněv nad jejich "bezbožným" činem, který je vydal napospas smrti? A mimochodem: i kdyby se Adam s Evou nakrásně k onomu ovoci ze Stromu života dostali - to by sám Bůh neměl dost moci k tomu, aby jim takto získanou nesmrtelnost zase odňal?...

Ještě jednou: celá tato modelová situace ve Starém zákoně má svůj určitý vnitřní smysl, tak jak ho prostřednictvím filozofických kategorií popsal Hegel: moment (lidské) subjektivity (čili: svébytnosti) se musel prosadit proti momentu všeobecnosti, abstraktního absolutna (reprezentovanému Bohem a jeho zákazem); člověk si tedy musel prosadit své právo myslet, své právo poznávat, své právo mít svou vlastní vůli. A to i za tu cenu, že tato vůle bude - napřed - především individuální svévolí, že bude napřed pouze vůlí nezkrocenou, nekultivovanou poznáním pravého dobra. Teprve ve svém dalším dějinném vývoji se člověk dobere toho, že tuto svou - původně pouze zdivočelou - svobodou vůli sám vědomě podřídí normám pravého (božího) dobra.

V daném smyslu tedy - opakuji znovu - tato biblická historka tedy naprosto může mít svůj dobrý, svůj hluboký smysl. V religiózní podobě vyjadřuje totéž, co pojmovým aparátem metafyzické filozofie nalezl velký německý myslitel.

Nicméně, stále zde zůstávají dva otevřené problémy: proč Bůh člověka nestvořil rovnou svobodným - totiž svobodným v plné, dovršené, vnitřně vyzrálé míře? K čemu byla dobrá tato oklika, celé toto divadlo s (předstíraným?...) božím hněvem? S tímto vyhnáním člověka z ráje, s jeho odsouzením ke strastiplnému životu?

A za druhé: ani onen Hegelův - křesťanský - model není nikterak bez vnitřních závad. Jeho hlavní vadou - už jsem na to poukázal mnohokrát - je to, že celá cesta člověka a lidstva ke "svobodné vůli" není nakonec ničím jiným, nežli do sebe uzavřeným kruhem. Na jeho počátku nestojí nic principiálně nového, nežli co bylo - fixně a nezměnitelně - stanoveno už na počátku. Celé dějiny lidstva tedy nakonec připomínají hada kousajícího se do svého vlastního ocasu. Člověk, lidstvo nemají, nemohou mít principiálně žádný jiný cíl, nežli vrátit se k onomu předem stanovenému počátku. Nemají tedy žádnou možnost svého vlastního hledání, žádnou možnost vlastním kreativním počinem vytvářet svou vlastní cestu dějinami, svou vlastní cestu do budoucnosti. A dokonce - ani nemají právo respektive reálnou možnost neustále znovu hledat cestu, mnohdy velmi úzkou stezku mezi dobrem a zlem - neboť (boží) Dobro zde vystupuje v podobě něčeho naprosto a jasně poznatelného, fixního; něčeho čemu je možno pouze buďto se podvolit, anebo proti tomu zhřešit. Jakákoli třetí cesta zde není dána; a přitom v reálných lidských životech je právě hledání této střední cesty tím naprosto nejčastějším případem. Ono "boží Dobro" se tu tedy jeví pouze jakousi čistou, abstraktně ideální normou, která má se skutečným lidským životem jenom málo společného.

Ostatně, tato biblická historka s "vyhnáním z ráje" má vedle tohoto teologicko-filozofického výkladu ještě i výklad jiný; méně duchovně povznášející, ale zato podstatně realističtější.

Podle některých výzkumníků se totiž v tomto výjevu z arzenálu židovsko-křesťanské mytologie odráží naprosto reálná změna v životních podmínkách dřívějších lidí. Totiž z přechodu z fáze sběračů plodů do fáze zemědělců.

Původně totiž tito sběrači žili za velmi příznivých klimatických podmínek, jejichž výsledkem byla bujná vegetace, a tedy i přímo nadbytek plodů všeho druhu. Těmto tehdejším sběračům tedy pro to, aby se uživili, bezmála postačilo pouze doslova "natáhnout ruku". Vysloveně rajské poměry. Nebylo nutno nijak pracovat, stačilo víceméně pouze konzumovat.

Pak ale klimatické podmínky zdrsněly; s pohodlným životem sběračů byl konec. Příroda sama už nedávala dost pro obživu; bylo tedy nutno přírodě pomáhat, a to sice zakládáním a obděláváním polí. Tedy těžkou, tvrdnou, namáhavou každodenní dřinou.

Tehdejší člověk se tedy skutečně naprosto mohl cítit být "vyhnán z ráje"; a toto jeho dějinné trauma pak našlo svůj odraz v příslušné historce ze Starého zákona (a kdo ví, zda ta je skutečně autenticky judaistická; spíše by se dalo předpokládat že má ještě mnohem starší kořeny).

Pane Poláčku, Bůh v tom příběhu o Evě a Adamovi není populista, neslibuje všechno všem a nechová se tedy podle výsledků průzkumů veřejného mínění.

Že Bůh "neslibuje všechno všem"? A nestvořil snad Bůh Adama "k obrazu svému"?... Nepostavil tedy Bůh před Adama perspektivu, že bude přinejmenším obrazem Boha na zemi? - Aby se pak vzápětí ten samý Adam (jakmile chtěl tuto svou rovnoprávnost s božím principem realizovat) stal hříšníkem svedeným ďáblem, aby byl proto vyvržen z ráje a zatracen k životu ve věčné námaze, v bolestech a nakonec ke smrti?

Jak víme od Marxe, svoboda je poznaná nutnost. Bůh neslibuje svobodu tomu, kdo se místo svobody svobodně rozhodne pro libovůli.

Mluvíme, pane Poláčku, pořád o tom příběhu.

Pane Poláčku,

Vy se vlastně na jedné straně (v diskusi pod tímto článkem) bouříte proti tomu, aby zásadní hodnoty byly člověku určovány nezávisle na jeho libovůli vyšší (tedy na člověku nezávislou) mocí (například „morálními zákony vesmíru“), ale na druhé straně (v diskusi pod článkem Vojtěcha Petrů „Mladá generace další volby projela...“) zase místo svobodného individuálního lidského rozhodování (rozhodování s „železnou koulí populismu na noze“) hájíte tezi, podle které by člověku jeho hodnoty byly nadirigovány vnější represivní mocí.

To mi nedává smysl.

Pane Nusharte, vzájemný vztah mezi "svobodou" a "nutností" v lidském jednání je natolik extrémně složitý, že dosti pochybuji že bychom ho mohli úspěšně (vy)řešit v rámci běžných diskusí.

V každém případě je možno vycházet z toho, že pravdu měl Hegel, když tento vztah pojal jako dialektický. Tedy jako takový, kde obě strany - individuální volnost, respektive svévole rozhodování na straně jedné, a univerzálně platné, závazné (tedy: "nutné") hodnoty na straně druhé - se napřed nacházejí ve vzájemné opozici, ve vzájemném ostrém protikladu; a teprve v procesu náročného a namáhavého vývoje (jak osobního tak dějinného) naleznou cestu ke vzájemnému smíření.

V tomto závěrečném stadiu už ani individuální vůle není svévolí, neboť daný jedinec je už natolik vnitřně, osobně vyzrálý, že si ony univerzálně platné (mravní) normy zvnitřní, ztotožní se s nimi, takže už nepociťuje žádnou potřebu je překračovat, porušovat. V této konečné fázi tedy dojde ke splynutí individuální vůle s vůlí obecnou, univerzální. Respektive - s univerzálními (mravními) normami.

Tento Hegelův model svobodné vůle je sám o sobě bezpochyby velice vyzrálým produktem lidského ducha, napohled se může zdát že je "neprůstřelný", že zde Hegel skutečně vytvořil definitivně hotový a platný model svobodné lidské vůle pro všechny časy.

Zde je ještě zapotřebí zdůraznit: "svobodou" je pro Hegela ne onen první moment individuální vůle (libovůle, svévole), nýbrž až právě tato vyzrálá vůle, která sama nechce konat nic jiného, nežli to co je samo mravně správné. Anebo, jak to svého času formuloval papež Jan Pavel II., "člověk nemá dělat to, co chce, nýbrž má chtít co, co chtít má".

Co je na tomto - hegelovsko-křesťanském - modelu "svobodné vůle" v nepořádku? Především jedno: Hegel zde fakticky postuluje určitý katalog fixních (mravních, zákonných) norem, které vytvářejí jediný obsah této "svobodné vůle". Pokud bychom tuto záležitost zkrátili do jedné jediné věty, pak podle Hegela svobodná vůle spočívá ve vědomé podřízenosti člověka univerzálně platným zákonům. (Respektive křesťanskému Desateru.)

Snad tady cítíme na první pohled: takto definovaná "svobodná vůle" je obsahově naprosto chudičká. Abstraktní. Není v ní obsaženo nic jiného, nežli pasivní (byť i vědomé respektive uvědomělé) podřízení se normám. Je nutno si uvědomit, že Hegel žil v době, kdy bylo ještě nutno vybojovávat základní občanskou svobodu a rovnost proti reziduím feudálních stavovských hierarchií. Tady se skutečně tou nejvyšší dosažitelnou metou občanské svobody mohla zdát rovnost před zákonem.

Novodobý člověk je ale především aktivní, kreativní člověk, který svou svobodu chce realizovat ve své tvůrčí činnosti, neustálým vlastním utvářením svých vlastních životních obsahů. Pouhé podřízení se normám (i když samo o sobě hodnotným) nemůže nikdy uspokojit jeho touhu po naplněném životě.

To je jedna věc. A za druhé: to co v hegelovském modelu "svobodné vůle" naprosto chybí (a stejně tak v pojetí křesťanském), to je výhradní právo člověka KRITICKY PŘEZKOUMAT platnost, odůvodněnost, hodnotu všech norem které jsou mu předkládány "shora".

Hegel jaksi automaticky předpokládal, že zákony přijímané "rozumným státem" budou natolik rozumné, natolik hodnotné, že mravně vyzrálý člověk/občan nebude mít žádný důvod se s nimi neztotožnit, je zpochybňovat. Jenže - ve skutečnosti mohou být zákony přijímané státem jenom a tedy být alespoň relativně "rozumné" právě jen tehdy, když se na jejich tvorbě podílí aktivní, ale zároveň kritická občanská společnost.

Co se pak křesťanské "Boží vůle", respektive Božích zákonů týče - to je analogicky to samé. I zde se člověk dostává do pasivního postavení, kdy má v plném rozsahu přijmout vše co přichází "shora", má se tomu podřídit - aniž by mu bylo přiznáno právo kritického přezkoumání, nebo vůbec zaujetí vlastního stanoviska. I kdyby tyto Boží zákony byly jakkoli mravně dokonalé - jakmile se od člověka očekává naprosto pasivní podřízení se jim, v tom okamžiku přestává být svobodným tvorem, a stává se poslušnou ovečkou.

Zásadní vada v onom Hegelově modelu "svobodné vůle" spočívá v tom, že on ten moment individuální vůle ("já chci") viděl vždy jenom a pouze jako deficitní, nepravý. On sice - a to je bezpochyby jeho velká zásluha - rozpoznal že člověk si tento moment vlastní vůle právem musel vybojovat proti božímu zákazu; nicméně v dalším procesu Hegel člověku toto právo svébytného postoje člověku fakticky opět odnímá, s tím že tato individuální vůle je prý pouze tehdy skutečně svobodná, když se podřídí oné nadřazené vůli Boží (respektive "rozumným zákonům"), což je u Hegela víceméně totéž.

Ještě jednou tedy: tento Hegelův model "svobodné vůle" není vůbec marný, na první pohled se může zdát naprosto dokonalým, a není vůbec snadné odhalit jeho systémovou vadu. Ta spočívá právě v té uvedené pasivní pozici člověka/občana, kdy on normy stanovené státem (respektive křesťanskou morálkou) přijímá jako dané, jako "rozumné", aniž by mu bylo přiznáno právo jejich svébytného, vlastního přezkoumání.

A zatímco Hegel uznal alespoň vývojovou nutnost oné prvotní vzpoury individuální lidské vůli proti nadřazené vůli Boží, v křesťanské tradici není člověku povolen ani tento první akt jeho vlastní svobodné vůle, nýbrž ten je hned odsouzen a zavržen jako dílo ďáblovo. (Hegel se proto také dostal do nemalého konfliktu s církví, ačkoli sám vycházel z křesťanských pozic.)

Co si z toho všeho vybrat pro - sebevědomého, svébytného - člověka současnosti? Ano, stále platí že pravá svoboda člověka neleží v jeho individuální libovůli/svévoli, s kterou by svůj vlastní zájem, své vlastní choutky stavěl nad univerzálně platné (mravní, zákonné) normy; ale na straně druhé nezrušitelnou součástí této jeho svobody vždy musí být i nezadatelné právo znovu a znovu kriticky přezkoumat všechny platné normy; a to i ty nejposvátnější.

Vztah mezi svobodou a nutností

Představme si, pane Poláčku, kámen vržený vzhůru a svobodně letící po balistické křivce v nutnosti zemského gravitačního pole. Dejme tomu, že tento náš kámen je nadaný vědomím. V jakém případě bude náš kámen svobodný, jestliže svoboda je poznaná nutnost?

Svobodou je tedy pro Hegela vyzrálá vůle, která sama nechce konat nic jiného než to, co je samo mravně správné.

To ovšem, pane Poláčku, vůbec NEZNAMENÁ, že svobodná vůle spočívá ve vědomé PODŘÍZENOSTI člověka univerzálně platným zákonům (respektive třeba křesťanskému Desateru). Pouhé PODŘÍZENÍ SE totiž – jak sám píšete – opravdu nemůže uspokojit touhu člověka po naplněném životě. Svobodný člověk to právě jako „podřízenost“ UŽ NECÍTÍ, jeho vůle je – jak sám, pane Poláčku, píšete – vyzrálá, není to PODŘÍZENÍ SE „nutnosti“, ale naopak ZVNITŘNĚNÍ této „poznané nutnosti“, prostě individuální zvnitřnění oněch VAŠICH univerzálně platných, nadindividuálně závazných hodnot, které přece v liberální společnosti Vy sám tak postrádáte, a proto i Vy sám na jiných místech diskusí navrhujete, aby je státní moc učinila pro člověka závaznými, aniž by ovšem sám člověk mohl „KRITICKY PŘEZKOUMAT jejich platnost, odůvodněnost, hodnotu všech těchto univerzálních norem které jsou mu předkládány shora“ (v mém případě jsou mu předkládány shora „vesmírem“, ve Vašem případě by mu měly být předkládány shora státem).

Jde totiž skutečně o to, že člověk musí opravdu KRITICKY PŘEZKOUMAT platnost, odůvodněnost a hodnotu všech norem které jsou mu předkládány "shora", a to samozřejmě vůbec NENÍ MOŽNÉ v prostředí, kde se důsledky člověkových pokusů – tedy právě toho člověkova kritického přezkoumávání platnosti, odůvodněnosti a hodnoty zkoumaných norem – nijak reálně neprojevují. Není to tedy možné přezkoumat v prostředí, kde je vyšší mocí udržován ideální stav (v příběhu Evy a Adama je takovýmto prostředím zahrada Eden), kde je udržován ideální stav zcela bez ohledu na člověkem konané „experimenty“. Pokud by totiž experiment neměl žádné důsledky, nebylo by možné na základě takového experimentu nic zjistit.

KRITICKY PŘEZKOUMAT platnost, odůvodněnost a hodnotu všech norem může člověk tedy jenom empiricky, na vlastní kůži, a nikoliv v prostředí, kde se mu nemůže nic stát. Člověk nemůže hodnotu dobra a zla poznat jinak, než že opravdu na vlastní kůži prožije lásku i utrpení. Křesťanství se v tomto ohledu od ostatních náboženství liší tím, že křesťanský BŮH JE BLÁZEN (přijal lidský úděl, aby se to stalo i jemu, aby na vlastní kůži zakusil lásku i utrpení). Rozumné to pochopitelně vůbec není – nemá to s rozumem nic společného, ale může to třeba souviset s něčím jiným než s rozumem.

Jestliže, pane Poláčku, člověk dělá to, co je správné (co sám považuje za dobré), tak DĚLÁ RÁD, vždyť člověk přece touží dělat správné věci (i Vy sám toužíte dělat správné věci). K dělání správných věci člověk v žádném případě není nucen „shora“.

Je to samozřejmě trochu zapeklité (jak jste to dobře vystihl jinde v diskusi s panem Profantem): člověk může jako Matěj Stropnický považovat za dobré třeba „mír pro Ukrajinu“, nebo volbu Babiše za prezidenta (považuje to za dobré z nějakých objektivních příčin?), takže pak sám RÁD a BEZ PŘINUCENÍ prosazuje „mír“ i Babiše jako prezidenta.

Jsem rád, pane Nusharte, že se tedy shodneme na tom hlavním: že svoboda člověka musí být doprovázena jeho právem na kritické přezkoumání všech - jím autoritativně předkládaných - dogmat.

Otázkou však je, jestli Vy sám tento ušlechtilý princip v praxi skutečně naplňujete. Už jenom Vaše tvrzení o tom, že "Bůh je blázen, protože na sebe přijal lidské utrpení" zde budí nemalé pochybnosti o skutečné důslednosti Vašeho "kritického" přístupu.

Podle kritických výkladů a zkoumání textů Nového zákona je totiž dávno jasné, že celá ona historka o "Božím synu" je ryzím mýtem, který vznikl až po Ježíšově smrti. Ježíš sám neměl tedy naprosto žádné povědomí o tom, že by měl být "Božím synem" (jak známo sám sebe opakovaně označoval za "Syna člověka"), ani o tom že by svým utrpením měl nějakým způsobem "spasit lidstvo".

Přičemž - sám tento moment "utrpení" není vůbec marný, pokud vyjdeme z předpokladu že to co je správné je zároveň i (univerzálně) pravdivé, pak k dobrání se této univerzální pravdy je nezbytně nutné překonat svůj vlastní partikularismus, to jest omezenost svého vlastního přesvědčení - a toto vykročení ze svých vlastních osobních "jistot" je jedním z těch největších životních utrpení a bolestí , které lze jenom prožít. - Jenže právě toto utrpení není téměř nikdo ochoten sám postoupit; místo toho je daleko snazší neustále dokola vzývat a glorifikovat utrpení někoho jiného, tedy Ježíše.

To souvisí z úzce s tím co zmiňujete, že každý vnitřně splyne s tím co považuje za nejlepší (takže třeba i M. Stropnický naprosto může být vnitřně přesvědčen o tom že jeho "mírová výzva" pro Ukrajinu je objektivně tím nejlepším, nejhumánnějším řešením) - jenže při jenom trochu kritickém přezkoumání se na každém kroku ukazuje, jak je tento náhled omezený, jednostranný, nevyvážený, jak fakticky hraje do rukou jenom jedné straně konfliktu.

Ano, pane Nusharte, každý člověk se považuje za "svobodného" když může jednat v souladu se svým přesvědčením - jenže právě proto celou tu dobu poukazuji na nutnost překonat tuto individuální omezenost vlastního "posvátného" přesvědčení, a usilovat o dosažení pravdy "syntetické", s přinejmenším vyšší mírou univerzální pravdivosti.

Co je pochybného na Bohem zvěstovaných univerzálních pravdách? - Právě to že jejich základem je čirá autorita, nikoliv jejich kritické přezkoumání. Desatero se má dodržovat ne proto, že by k němu člověk dozrál svým vlastním niterným hledáním a přesvědčením, nýbrž proto že ho člověku nadiktoval Bůh.

Jistě - je fakt že Ježíš sám daleko více kladl důraz na vlastní odpovědnost člověka (a proto nalomoval i posvátná - judaistická - dogmata a zákazy); nicméně tento revoluční prvek jeho myšlení v dalším vývoji křesťanské tradice opět ustoupil do pozadí, a hlavním momentem je opět Boží autorita. (S tou změnou že vedle autority samotného Boha je nyní touto autoritou i - zbožštělý - Ježíš.)

Vzpomínám si na jeden moment před léty na filozofickém semináři mnichovské univerzity. Kterýžto seminář vedl marxisticky orientovaný docent. Tedy ateista. Jednou tam byla přítomna i jakási mladá žena, jak se pak ukázalo členka evangelické církve. Stalo se, že nějak přišla řeč i na církevní/křesťanská dogmata. To jest, on církvi předhazoval tento dogmatismus, zatímco ona se bránila tím, že on by se prý divil, jak neortodoxně se také v rámci evangelické církve diskutuje.

Na to jí ale onen marxistický/ateistický docent namítl: "Ale samotná existence Boha ani v evangelické církvi nijak nestojí k dispozici!" To jest - ani v rámci neortodoxních, nedogmatických diskusí není přípustno samotnou Boží existenci zpochybnit.

A to je právě to, pane Nusharte, o co se jedná. Ano, čistě obsahově naprosto je možno ztotožnit se s křesťanskou morálkou, s křesťanskými hodnotami (nebo přinejmenším s velkou částí z nich). Ten zásadní problém je ale v tom, že ty jsou stále diktované "shora". Stále tu existuje nějaká absolutní autorita, která to co má a co nemá být správné, určuje výhradně ze své vlastní vůle. A člověku není přiznáno právo tuto absolutní autoritu zpochybnit.

A nedá se nic dělat - dokud člověk svou vůli musí sklánět před nějakou autoritou (a to jen proto že tato autorita je mu nadřízená), do té doby člověk nemůže mít v plném slova smyslu vlastní svobodnou vůli.

Mimochodem, o tomto podřizování se člověka autoritám a o svobodné (interkulturní) diskusi před týdnem v Právu napsal zajímavý článek V. Bělohradský; právě v těchto dnech sepisuji repliku na jeho text, kterou vyvěsím na HD.