Značná pozornost se nyní věnuje úmrtí královny Alžběty II. a okamžitému uznání za krále dosavadního prince Charlese, jemuž hned první den dala zdejší média počeštěnou verzi jména Karel, v pořadí třetí. Ve Spojeném království výměna na postu hlavy státu neznamená, jak je dobře známo, změnu politiky.

V britském systému sice v parlamentu sedí v celé nádheře panovník na trůnu na stupních nad komorou lordů, nad vévody, barony, duchovními lordy (anglikánskými biskupy), nad dědičnými i volenými členy sněmovny nebo členy jmenovanými na podnět premiéra. Na slavnostních zasedáních jsou barvitě oděni. Avšak jejich rozhodovací právo je prakticky minimální.

Rozhodující slovo má Dolní sněmovna, v níž po pravé ruce předsedajícího sedí vláda Jeho Veličenstva — všichni poslanci vládního politického seskupení — a po levé ruce oficiální opozice Jeho Veličenstva a další opoziční poslanci. Když se představuje vládní program, čte ho král v Horní sněmovně, zatímco poslanci, doslova členové Domu obyčejných, stojí vzadu za tlustou bílou čárou na podlaze, kterou nemohou překročit. Čte se však prohlášení předložené jedním z těch pokorně vzadu stojících, předsedy vlády.

O novém panovníkovi se traduje, že je nejen zastáncem homeopatie jako komplementární medicíny, což by byl jeho soukromý názor, ale že podporuje péči o životní prostředí a je stoupencem ekologického zemědělství. Podporuje opatření proti globálním klimatickým změnám. Snad některé jeho postoje naznačují více sociální než tržní orientaci. Držel se doposud v roli následníka trůnu stranou, i když nedávno se vyslovil politicky, a sice na podporu Ukrajiny proti ruské invazi. To je zajímavé i vzhledem k pravoslaví, které bylo původním náboženstvím jeho otce, než v souvislosti se sňatkem s Alžbětou přestoupil k anglikánství.

Britská společnost má od náboženství stále větší odstup, i když zdaleka ještě v sekularizaci nedohnala Česko a Estonsko. Bez náboženské příslušnosti by tam měla sice být jen čtvrtina obyvatel, avšak praktikujících, tedy víceméně pravidelných účastníků bohoslužeb se uvádí jen deset procent. Přesto je oficiální stvrzení nového panovníka náboženský obřad. Korunovace proběhne v zatím neoznámený den, i když i bez ní je Karel III. králem Spojeného království, normanským vévodou, tedy hlavou dvou státních útvarů v Lamanšském průlivu (Jersey a Guernsey), lordem majitelem a hlavou státu na ostrově Man a králem ve čtrnácti dalších zámořských státních útvarech.

Korunovace jako náboženský rituál

Slavnostní uvedení do královského působení tedy probíhá církevně. Bez ohledu na eventuální soukromé filosofické či náboženské zájmy krále je to obřad anglikánské církve. Ve Westminsterském opatství krále korunuje arcibiskup z Canterbury za spoluúčasti dalších biskupů. Zvláště posvátným dojmem působí pomazání čela, rukou a hrudníku na místě srdce křižmem, směsí oleje a balzámu. Alžběta II. měla být při tomto úkonu na své přání za paravánem skryta před zraky přítomných.

Král má titul Defender of the Faith, ochránce víry. Určitý člen „the“ znamená jednu konkrétní víru, tedy anglikánskou. Uvádí se, že dnešní panovník dříve navrhoval titul bez členu, tedy ochránce jakékoli víry.

Je paradoxní, že tento titul v latinské verzi jako defensor fidei obdržel roku 1521 král Jindřich VIII. od papeže Lva X. jako ocenění knihy Assertio Septem Sacramentorum (Potvrzení sedmi svátostí), v níž hájil svátostnou povahu manželství a svrchovanost papeže. Kniha byla chápána jako polemika s luterskou reformací, která se začala od roku 1517 prosazovat na území dnešního Německa.

Týž panovník si však nechal roku 1534 schválit parlamentem Acts of Supremacy (Zákony o svrchovanosti). Vláda papeže nad Církví Anglie tím skončila. Souviselo to s politikou papeže Klementa VII. vůči Španělsku, které bylo s Anglií v nepřátelství. Papež odmítl anulovat Jindřichovo manželství s Kateřinou Aragonskou. Zákon dodnes platný stanovuje, že král je „jedinou nejvyšší hlavou církve Anglie“ a že mu přísluší „čest, hodnost, vznešenost, privilegia, autorita, imunita, prospěch a majetek odpovídající jeho důstojnosti“.

Ochráncem víry tedy panovník zůstal i po odloučení církve v Anglii od papežské suverenity. Vznikla tím samostatná Church of England, jejíž víra, obřady a uspořádání jsou na půl cesty mezi katolictvím a protestantismem. Faktickou moc nad anglikány ve Spojeném království však tyto tituly neznamenají.