Značná pozornost se nyní věnuje úmrtí královny Alžběty II. a okamžitému uznání za krále dosavadního prince Charlese, jemuž hned první den dala zdejší média počeštěnou verzi jména Karel, v pořadí třetí. Ve Spojeném království výměna na postu hlavy státu neznamená, jak je dobře známo, změnu politiky.

V britském systému sice v parlamentu sedí v celé nádheře panovník na trůnu na stupních nad komorou lordů, nad vévody, barony, duchovními lordy (anglikánskými biskupy), nad dědičnými i volenými členy sněmovny nebo členy jmenovanými na podnět premiéra. Na slavnostních zasedáních jsou barvitě oděni. Avšak jejich rozhodovací právo je prakticky minimální.

Rozhodující slovo má Dolní sněmovna, v níž po pravé ruce předsedajícího sedí vláda Jeho Veličenstva — všichni poslanci vládního politického seskupení — a po levé ruce oficiální opozice Jeho Veličenstva a další opoziční poslanci. Když se představuje vládní program, čte ho král v Horní sněmovně, zatímco poslanci, doslova členové Domu obyčejných, stojí vzadu za tlustou bílou čárou na podlaze, kterou nemohou překročit. Čte se však prohlášení předložené jedním z těch pokorně vzadu stojících, předsedy vlády.

O novém panovníkovi se traduje, že je nejen zastáncem homeopatie jako komplementární medicíny, což by byl jeho soukromý názor, ale že podporuje péči o životní prostředí a je stoupencem ekologického zemědělství. Podporuje opatření proti globálním klimatickým změnám. Snad některé jeho postoje naznačují více sociální než tržní orientaci. Držel se doposud v roli následníka trůnu stranou, i když nedávno se vyslovil politicky, a sice na podporu Ukrajiny proti ruské invazi. To je zajímavé i vzhledem k pravoslaví, které bylo původním náboženstvím jeho otce, než v souvislosti se sňatkem s Alžbětou přestoupil k anglikánství.

Britská společnost má od náboženství stále větší odstup, i když zdaleka ještě v sekularizaci nedohnala Česko a Estonsko. Bez náboženské příslušnosti by tam měla sice být jen čtvrtina obyvatel, avšak praktikujících, tedy víceméně pravidelných účastníků bohoslužeb se uvádí jen deset procent. Přesto je oficiální stvrzení nového panovníka náboženský obřad. Korunovace proběhne v zatím neoznámený den, i když i bez ní je Karel III. králem Spojeného království, normanským vévodou, tedy hlavou dvou státních útvarů v Lamanšském průlivu (Jersey a Guernsey), lordem majitelem a hlavou státu na ostrově Man a králem ve čtrnácti dalších zámořských státních útvarech.

Korunovace jako náboženský rituál

Slavnostní uvedení do královského působení tedy probíhá církevně. Bez ohledu na eventuální soukromé filosofické či náboženské zájmy krále je to obřad anglikánské církve. Ve Westminsterském opatství krále korunuje arcibiskup z Canterbury za spoluúčasti dalších biskupů. Zvláště posvátným dojmem působí pomazání čela, rukou a hrudníku na místě srdce křižmem, směsí oleje a balzámu. Alžběta II. měla být při tomto úkonu na své přání za paravánem skryta před zraky přítomných.

Král má titul Defender of the Faith, ochránce víry. Určitý člen „the“ znamená jednu konkrétní víru, tedy anglikánskou. Uvádí se, že dnešní panovník dříve navrhoval titul bez členu, tedy ochránce jakékoli víry.

Je paradoxní, že tento titul v latinské verzi jako defensor fidei obdržel roku 1521 král Jindřich VIII. od papeže Lva X. jako ocenění knihy Assertio Septem Sacramentorum (Potvrzení sedmi svátostí), v níž hájil svátostnou povahu manželství a svrchovanost papeže. Kniha byla chápána jako polemika s luterskou reformací, která se začala od roku 1517 prosazovat na území dnešního Německa.

Týž panovník si však nechal roku 1534 schválit parlamentem Acts of Supremacy (Zákony o svrchovanosti). Vláda papeže nad Církví Anglie tím skončila. Souviselo to s politikou papeže Klementa VII. vůči Španělsku, které bylo s Anglií v nepřátelství. Papež odmítl anulovat Jindřichovo manželství s Kateřinou Aragonskou. Zákon dodnes platný stanovuje, že král je „jedinou nejvyšší hlavou církve Anglie“ a že mu přísluší „čest, hodnost, vznešenost, privilegia, autorita, imunita, prospěch a majetek odpovídající jeho důstojnosti“.

Ochráncem víry tedy panovník zůstal i po odloučení církve v Anglii od papežské suverenity. Vznikla tím samostatná Church of England, jejíž víra, obřady a uspořádání jsou na půl cesty mezi katolictvím a protestantismem. Faktickou moc nad anglikány ve Spojeném království však tyto tituly neznamenají.

Pestrost církví ve Spojeném království

Církevní poměry jsou v historických zemích Spojeného království různé. Ve Walesu se prosadilo anglikánství, ale dnes je tamní církev nezávislá na církvi Anglie a na (třebaže jen formální) králově svrchovanosti. Ve Skotsku zvítězil směr, který v anglikánství převzal podněty švýcarské reformace, a výsledkem byla presbyteriánská církev podobná svým stylem naší zdejší Českobratrské církvi evangelické. Pozoruhodné je, že pobývá-li panovník ve Skotsku, tak jako Alžběta II. do své smrti 8. září na zámku Balmoral, je členem presbyteriánské církve. Nemá vůči ní žádné zvláštní definované postavení, i když je zmiňován jako ochránce její bezpečnosti.

V Severním Irsku je silně zastoupena katolická církev, ke které se — podobně jako v Irské republice — hlásí Irové, a presbyteriánská církev tvořená tzv. dublinskými Skoty. Informace o jejich početním poměru jsou v různých zdrojích různé, zdá se však, že katolíci jsou nejpočetnější denominací.

Z území současného Spojeného království se anglikánská větev křesťanství s celosvětově asi sto miliony členů rozšířila do celého území někdejšího Britského impéria, nad nímž, jak rádi říkali, nikdy nezapadá slunce. Třicet osm církví v zemích dnešního Commonwealthu, ale např. i USA pod jménem episkopální církev, tvoří světové anglikánské společenství. Církve jsou nezávislé. Král má titul ochránce víry na Novém Zélandu a dále v Kanadě, kde se nepojímá ve vztahu pouze k tamní anglikánské církvi.

Prvním mezi sobě rovnými biskupy celého společenství je canterburský arcibiskup. Ten obvykle jednou za deset let svolává anglikánské biskupy k poradám, které však nemají zavazující charakter. V anglikánském společenství panuje značné napětí mezi liberálnějšími církvemi britských ostrovů, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu a konzervativnějšími církvemi například na africkém kontinentu. Spory se vedou o kněžské a biskupské svěcení žen a o vztah církve k LGBT+ komunitám.

Specificky pro Anglii, ne však pro ostatní anglikánské církve na britských ostrovech, jmenuje biskupy fakticky premiér, i když jménem krále. Královská jmenovací komise složená z biskupů, kněží a laiků, kteří jsou virilními nebo zvolenými členy generálního synodu církve, navrhne předsedovi vlády dva kandidáty. Ten po projednání v parlamentu „poradí“ králi jmenování a král prostřednictvím premiéra zašle jméno vybraného děkanům a kanovníkům uprázdněné diecéze, kteří jmenovaného „zvolí“.

Státní pozice církve, nezvyklá v zemích Evropské unie, se projevuje i tím, že oba angličtí arcibiskupové (z Canterbury a z Yorku) a čtyřiadvacet dalších biskupů zasedá v Horní sněmovně jako duchovní lordi. Nesmějí být členy politických stran, avšak sedí na vládní straně nejblíže ke vchodu do sněmovny, respektive mimo obě strany. Víceméně čelem k předsedajícímu ještě sedí crossbenchers, tedy lordi mimo politické strany.

Mimo královskou kompetenci stojí ve Spojeném království katolíci, kteří jsou podle různých zdrojů zhruba stejně zastoupení jako anglikáni, relativně početnější metodisté a baptisté, a také unitáři, jichž zde žije také více než v kontinentální Evropě. Židy na ostrovech nepostihl holokaust ani zde neproběhl tak výrazný exodus do Izraele, proto tam mají silnější zastoupení než na kontinentu. A konečně několik procent tvoří muslimové, hinduisté, sikhové a buddhisté původem ze zemí, jež kdysi byly pod britskou nadvládou.