Skotská emancipace v levicovém duchu
Petr KonečnýÚsilí o skotskou nezávislost má hluboké historické kořeny. Současné politické vedení Skotska navíc prosazuje výrazně progresivní agendu. Referendum o nezávislosti plánované na podzim 2023 může rozhodnout i o návratu země do Evropské unie.
Pozorovatel z České republiky je zpravidla zvyklý pojímat britskou politiku jako celek. Zná jméno britského premiéra či premiérky a tuší, zda zrovna vládnou konzervativci, nebo labouristé.
Bližší pohled však prozradí, že se Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jak zní plný oficiální název ostrovního státu, skládá z několika celků s určitou mírou autonomie. Jedním z nich je Skotsko. Země s vlastním parlamentem, která je svébytná nejen kulturně, ale i politicky.
Nezávislé Skotsko
Příběh skotské emancipace je dlouhý. Nezačíná přitom až heroickým odbojem Williama Wallace, jak by mohl soudit divák filmového trháku Statečné srdce, ale už dříve. Moderní dějiny skotské emancipace se pak odehrávají od devatenáctého století, kdy si skotští intelektuálové uvědomili, co všechno jejich předci ztratili dobrovolným rozpuštěním vlastního parlamentu na začátku století předchozího. Politickou tvář získalo skotské národní hnutí definitivně v roce 1934, kdy vznikla dnešní Skotská národní strana (SNP).
Skotská národní strana byla dlouhé dekády marginálním tělesem s nálepkou „politického folkloru“. Změna přišla, když začala nabírat hlasy nejen díky kampani „It's Scotland's oil“ v souvislosti s objevem ropy v Severním moři, ale i díky silně levicového programu.
Spojení regionalismu a levice přitom není na Západě nic neobvyklého: stačí vzpomenout irské hnutí a jeho silně levicovou část semknutou kolem strany Sinn Féin, která zvítězila v posledních volbách jak v Irské republice, tak v Severním Irsku, nebo prakticky celé katalánské hnutí, pohybující se zásadně od politického středu doleva.
Úspěšné přetáhnutí labouristických voličů ke Skotské národní straně přimělo Tonyho Blaira, ostatně skotského rodáka, ke slibu větší autonomie. Po úspěšném referendu v roce 1997 tak vznikl novodobý Skotský parlament, byť oficiálně jen jako odvozenina parlamentu britského — prostřednictvím takzvané devoluce. Podobné referendum, které se konalo o osmnáct let dříve, přitom nenašlo u skotských voličů dostatečnou podporu.
Skotská levicová vláda
Jakkoliv jsou pravomoci skotské vlády limitované, její manévrovací prostor rozhodně není politicky nezajímavý — Skotsko není žádná vykostěná samospráva, jakými jsou kraje v České republice.
Disponuje rozsáhlými kompetencemi v oblasti hromadné dopravy či vlastním regionálním daňovým systém. Skotská vláda, tvořená od roku 2007 nepřetržitě independentisty ze Skotské národní strany, využívá každé příležitosti prosadit vlastní politickou agendu odlišnou od zbytku Británie — rozuměj Anglie.
Skotské levicové reformy, včetně nedávného zavedení menstruačních pomůcek zdarma, působí o to výrazněji v kontrastu s převážně pravicovou britskou politikou — vláda Jejího Veličenstva měla levicovou sestavu naposledy v roce 2010. Progresivní agendu prosazoval dřívější lídr SNP Alex Salmond a ještě silněji nynější předsedkyně Nicola Sturgeonová. Rozdílnost skotského a anglického politického světa pak podtrhuje osoba dosluhujícího konzervativního ministerského předsedy Borise Johnsona.
Skotsko tedy už téměř čtvrtstoletí není jen historickou cedulkou visící nad shlukem hrabství na severu největšího z Britských ostrovů. Blairova sázka na opatrnou autonomii pro nespokojené skotské — kdysi labouristické — voliče totiž zásadně nevyšla. Pokračující skotská emancipace dospěla v roce 2014 až k referendu o nezávislosti Skotska. Tehdy ovšem independentisté narazili, byť poměrně těsně — pro nezávislost se vyslovilo pětačtyřicet procent hlasujících.
Za posledních osm let se toho však hodně změnilo. Průzkumy veřejného mínění z posledních let několikrát ukázaly převahu podpory skotské nezávislosti, nálady ovšem ovlivňuje i aktuální bezpečnostní a energetická krize. Bodem zlomu se stal Brexit. Výrazná většina Skotů totiž volila proti odchodu z Evropské unie, podobně jako hlasující v Severním Irsku.
Skotské volání po nezávislosti proto není jen romantickým odbojem, ale snahou o návrat do společného evropského domova — a co nejdál od britského nebo spíše anglického partikularismu či přímo imperialismu. Nepřekvapí proto, že SNP se vedle progresivismu vyznačuje silně proevropskými postoji a návrat do Evropské unie má přední místo v jejím politickému programu.
Jedinou cestou do Unie je však v dohledné době další referendum o nezávislosti. Skotská premiérka je ohlásila na 19. října 2023. Jak bude referendum vypadat a zda bude jen informativní, ukáže čas. Sílící skotské hnutí nezávislosti je v každém případě fenoménem, se kterým musí ústřední vláda v Londýně počítat. Spíše než by Skotsko potřebovalo Londýn, potřebuje Londýn Skotsko.
Vláda sídlící v Edinburku se chce zároveň vyhnout katalánskému scénáři, kdy tamní vláda uspořádala v roce 2017 protestní referendum. Hlasování mělo nejen pochybnou legalitu, provázely je navíc střety se španělskou policií, což vyvolalo nepříjemné vzpomínky na baskické a v britském kontextu irské teroristy.
Skotští independentisté proto volí umírněnou cestu. Navíc aktivně získávají podporu napříč Evropskou unii. Pomáhá tomu mimo jiné iniciativa Europe for Scotland, která během letoška spustí kampaň i v České republice.