Po vypjatých bojích v britských a amerických volbách se výběr nových irských poslanců jevil jako rodinný oběd: občas pár horkých chvil, ale jinak vlastně trošku nuda. Nakonec víkendové parlamentní volby v Irsku dopadly sice překvapivě, nicméně politická situace se ve výsledku moc nezmění.

Taoiseach, jak se běžně nazývá pozice premiéra, Simon Harris je vyhlásil předčasně. Nebylo na co čekat, průzkumy dávaly vládě dobré šance, kabinet se navíc s volebním obdobím rozloučil přebytkovým rozpočtem s nárůstem investic a daňovými škrty. Řádné volby by stejně musely proběhnout nejpozději začátkem příštího roku.

Na začátku krátké třítýdenní kampaně byla jasným favoritem Harrisova Fine Gael, které průzkumy předpovídaly až pětadvacet procent. Kolem dvaceti procent měla další koaliční strana Fianna Fáil a hlavní opoziční Sinn Féin. V průběhu kampaně se ale začaly všechny tři strany přibližovat, až se nakonec schylovalo k těsnému souboji. Šlo především o to, jestli vládní tábor udrží své pozice, nebo se podaří průlom levicovému Sinn Féin a poprvé v moderní historii Irska sestaví vládu s jiným směrem, než po desetiletí razili středopraví hegemoni.

Ve složení příštího Dáilu bude mít nejsilnější pozici Fianna Fáil s osmačtyřiceti mandáty, tu následuje Sinn Féin s devětatřiceti, ještě o jedno křeslo méně získala Fine Gael. Do dolní komory pronikla díky možná nejsložitějšímu volebnímu systému v Evropě poměrně fragmentovaná plejáda menších stran a nezávislých poslanců.

Nepodceňujte small talk

Na první pohled to vypadá jako neúspěch Fine Gael. Skutečně, premiérova strana jistě očekávala víc, to by ale musela dobře zvládnout konec kampaně. Simona Harrise totiž zaskočil zdánlivý detail. Týden před volbami v pátek večer se dal do řeči v supermarketu se sociální pracovnicí, která nebyla nadšena z jeho nedávného investičního plánu, protože prý nepočítá se sociálními službami. Žena sice byla důrazná, ale slušná, zato premiér jen opakoval, že to není pravda, pak se jí pokusil potřást rukou a následně se v průběhu jejího monologu otočil a znuděně odešel.

Video někdo přítomný natočil a hodil na sítě, kde už žilo vlastním životem. Od té doby už Harris témata netvořil, ale jen se bránil a vysvětloval. Nic na tom nezměnila ani veřejná omluva. V následné televizní debatě si pochopitelně lépe vedli jeho konkurenti Micheál Martin z Fianna Fáil i Mary Lou McDonaldová z Sinn Féin. Třeba se alespoň Harris poučil, že v kampani je třeba přinejmenším slušně předstírat, že ho názory občanů zajímají.

Příliš velkou ztrátu ale ve Fine Gael neutrpěli. Šlo totiž hlavně o to, jak si povede vláda jako celek. Ačkoli panuje mezi Finne Gael a Fianna Fáil historická rivalita, v posledních letech poměrně harmonicky spolupracují. Obě dvě jsou řazeny ke středo pravici — zjednodušeně řečeno první jmenovaná je považována za ekonomicky liberálnější, druhá za sociálně konzervativnější. Pocházejí z jednoho proudu, který se rozštěpil už před stoletím kvůli postoji k anglo-irské smlouvě.

V minulém období dokonce zažilo Irsko velmi netradiční situaci, kdy polovinu období byl premiérem Martin z Fianna Fáil, který poté místo dobrovolně přepustil šéfovi Fine Gael (původně to byl Leo Varadkar). Očekává se, že spolupráce bude pokračovat, a to i s kuriózním střídáním, přestože nyní má Fianna Fáil výraznější převahu. Ostatně, jiná možnost prakticky neexistuje, protože obě strany odmítají partnerství s Sinn Féin.

Izolovaný Sinn Féin

Vládním stranám se podařilo prolomit evropské prokletí, kdy vládnoucí strany bývají „potrestány“ dravou opozicí. Uskupení Sinn Féin se ale už podruhé v řadě podařilo získat kvalitní výsledek. Lze souhlasit s McDonaldovou, že politika dvou stran je pasé. Se Sinn Féin se musí počítat. Politička zároveň v kampani hovořila o tom, že Irsko je zralé na změnu. Což o to, možná by změna směru byla prospěšná, ale voliči to vidí jinak a strana je nyní zřejmě na maximu možného.

Sinn Féin má stále image antisystémovosti. Je to strana s kořeny v boji o nezávislost, dodnes působí i v britském Severním Irsku a v době násilností byla spojována s teroristy z takzvané Irské republikánské armády. Její cílem zůstává spojení ostrova v jednu republiku. K tomu si však přibrala ještě levicový program — v evropském parlamentu patří do frakce Kateřiny Konečné —, což si v době krize bydlení a skomírajícího zdravotnictví našlo své publikum.

Největším problémem Sinn Féin nejsou slabé výsledky, ale především mizivý koaliční potenciál. Velcí hráči ho ignorují, ti malí zase nemají sílu, aby socialistickým republikánům přihráli většinu. Pokud s tím strana nedokáže pohnout, bude vždy opoziční silou — sice obávanou, ale bez praktického vlivu.

Výprask zelených

Největším poraženým letošních voleb je jednoznačně Strana zelených, která byla po čtyři roky vládním partnerem Fine Gael a Fianna Fáil. Z dvanácti poslanců zůstal jediný, šéf strany Roderic O'Gorman.

Podle dostupných dat voliči podpořili vládu, ale nikoliv její nejmenší část. Irský systém funguje na bázi „prvního hlasu“, který dáte svému favoritovi, ale zároveň v dalším sledu můžete podpořit kandidáta jiné strany, hlasy se pak ne úplně intuitivně přerozdělují. Voliči tedy odevzdávali přednostní hlasy dvojici hlavních vládních stra, ale zelené poté už nepodpořili.

Důvody, proč se tak stalo, vydají na zajímavou odbornou debatu. Je to však i varování pro další malé strany. Dvojici Fianna Fáil a Fine Gael totiž do vládní většiny zbývají dva hlasy, jistě tak bude jednat s labouristickou stranou, sociálními demokraty nebo ji slepí z podpory několika nezávislých kandidátů.

Podobně jako zelení dopadli před osmi lety i labouristé. Ukazuje se, že být juniorním partnerem se dvěma obry, není úplně výhodné. Menší strany nejsou tolik vidět, v kabinetu mají jen omezený počet míst a musí dělat bolestivé kompromisy, které jim voliči nemusí odpustit. Budou mít labouristé či sociální demokraté odvahu to zkusit do třetice? Vládní dvojice jim patrně bude muset nabídnout opravdu výhodné podmínky.

Bohatý stát, chudí občané

Výhodou i nevýhodou irské politiky je, že jsou to poměrně stojaté vody. Vlády jsou tu sice stabilní, nepadají tak často jako na kontinentně, politici se dokážou domluvit. Sto let tu vládne středo-pravice. Je to však země paradoxů. V ekonomické rovině to před pár dny skvěle zachytil francouzský Le Monde: „Irsko je bohaté. Proč mají Irové pocit, že žijí v polorozvinuté zemi?“

Irsko bývalo na evropské poměry chudou zemí až do přelomu padesátých a šedesátých let. Tehdy přišla k moci nová generace politického establishmentu, která prosazovala otevřenost vůči zahraničnímu kapitálu, z čehož země těží dodnes. I proto dnes má Irsko přebytkový rozpočet. Sídlí tu řada technologických a farmaceutických firem, včetně amerických gigantů Apple i Meta (Facebook), Alphabet (Google) nebo Microsoft. Anglicky mluvící pracovní síla, vstup na evropský trh a mimořádně výhodné daňové podmínky, to už je hned několik důvodu pro zřízení evropského sídla v Dublinu (nebo jako Microsoft v Corku).

Irko je tedy bohaté, problémem však je, že v ulicích to úplně není vidět. Bytová krize Irsko postihla natolik, že Dublin patří mezi nedražší metropole, zdravotnictví si žádá investice, stejně jako sociální služby. Bují tu nerovnost, ve využívání obnovitelných zdrojů, třeba z Irského moře, má země mezery. To jsou všechno oblasti, které by příští vláda měla nastartovat. Fianna Fáil v Irsku vládne s krátkými přestávkami skoro sto let. Očekávání, že dojde k nějaké výrazné reformě, proto nejsou příliš silná.