Britská Labouristická strana během svých velkých reforem veřejné správy na konci 90. let ustavila velmi autonomní skotskou politickou administrativu. Vedle regionální vlády byl zřízen také přímo volený Skotský parlament, z něhož může skotský kabinet odvozovat svou legitimitu.

Historicky patřilo Skotsko mezi bezpečné labouristické bašty, kde strana získávala oproti své konkurenci stabilně největší počet hlasů. Během angažmá Konzervativní strany v londýnské vládě sehrávalo Skotsko roli jakéhosi progresivního „protipólu“ vůči zdrženlivé politice Toryů. Tak to trvalo až do přelomu tisícíletí, kdy Skotové získali autonomii vůči rozhodování ve Westminsteru. Labouristé ale i další strany v reakci na tento krok založili autonomní politické „pobočky“ vlastních stran.

Tyto nové subjekty existují dodnes a jejich činnost je do určité míry nezávislá na celonárodních partajích, ačkoli prakticky tvoří jeden kompaktní celek. Např. během voleb do Dolní sněmovny kandidují pod jednou společnou značkou a tvoří jeden poslanecký klub. Postavení členů skotských stranických poboček je ale velmi důležité v symbolické rovině — je jím legitimizována určitá samostatnost Skotska.

Úspěch a pád

Vraťme se ale ke skotským labouristům. Ti i po procesu devoluce (tedy po onom předání části pravomocí westminsterské vlády nově zřízeným orgánům v Edinburghu) ovládali skotskou politiku. Společně s Liberálními demokraty utvořily první vládu pod vedením Donalda Dewara. Po jeho předčasné smrti i nadále pokračovala spolupráce těchto dvou pokrokových stran až do roku 2007. V tomto roce pozice Labour Party ve Skotsku citelně oslabila, když ve volbách obsadila až druhé místo za v té době posilující Skotskou národní stranou (SNP).

Tento volební rok můžeme označit za bod zlomu, kdy se středolevicový skotský volič raději přesunul k SNP a labouristé se stali spíše menší stranou Skotského parlamentu. Důvodem je hlavní lokální štěpící téma, a to otázka nezávislosti Skotska. Skotští labouristé totiž podporují myšlenku tzv. britského unionismu, což je snaha udržet Anglii, Wales, Skotsko a Severní Irsko sjednocené v britské monarchii i za cenu předání části pravomocí z centra do regionů, jak se tomu stalo ve výše zmíněném procesu devoluce.

A naopak skotští nacionalisté mají ideu skotské samostatnosti již ve svém „DNA“. Z politologického hlediska je zajímavé, že SNP je sice stranou nacionální ale zároveň levicovou a sociálně progresivistickou. Tento „mix“ tak pravděpodobně k onomu velkému přelivu voličů od labouristů jen dopomohl. Naopak zastánci unionismu se raději uchýlili k tradičně silně centralistickým konzervativcům či liberálům.

V době vlády nacionalistického premiéra Alexe Salmonda se Labouristická strana více a více propadala ke stále nižším volebním výsledkům. To se nezměnilo ani po neúspěšném referendu o vyhlášení nezávislosti v roce 2014, kdy po nesouhlasu většiny hlasujících s odchodem Skotska ze Spojeného království premiér Salmond rezignoval na svou funkci a strana tak přišla o výrazného politika.

V křesle premiérky Skotska stanula Nicola Sturgeonová, stranická dvojka SNP a Salmondova dlouholetá souputnice. Ani částečné oslabení nacionalistů v průzkumech veřejného míněné však neznamenalo pro skotskou Labour Party příliv voličů, naopak se dále propadala a v dalších volbách skončila dokonce i za skotskými konzervativci, kteří v regionu nemají historicky silné zastoupení.

Znamená slabá SNP šance pro Labour party?

Skotští labouristé však za poslední rok zažívají velmi překvapivý návrat na výsluní v podobě voličské podpory okolo třiceti procent. Dotahují se tak na dlouhá leta hegemonní Skotskou národní stranu, která z preferencí vysoce nad čtyřicet procent spadla až na úroveň, kdy se s rozdílem pár procent přetahuje s Labour party.

Důvodů propadu je hned několik. Jeden z nich je otázka postoje k celonárodní politice ve Westminsteru. Labouristická strana za poslední rok a půl zažívá velký návrat důvěry obecně. To souvisí s abnormálně velkou nepopularitou vládní Konzervativní strany, ze které čerpají právě labouristé a celostátně atakují 45% hranici podpory a již vyhlížejí svou výhru v příštích všeobecných volbách. Propad Toryů můžeme sledovat právě i ve skotských průzkumech, kdy se jejich podpora smrskla na čísla od 15 do 20 procent.

Další příčinou je série problémů SNP. Letos v únoru odstoupila již zmíněná Nicola Sturgeonová. Ačkoli oficiálně za důvod svého předčasného odchodu z funkce premiérky Skotska označila vyčerpání, pravděpodobnou skutečnou příčinou je skandál SNP, který se týká netransparentního financování kampaně za nezávislost v roce 2014. Již během jejího premiérství totiž skotská policie zahájila oficiální vyšetřování. Součástí byly mediálně široce pokryty momenty ze zásahu do centrály SNP i do domu premiérky.

Vše vyvrcholilo 11. června, kdy byla Sturgeonová zatčena. Později jí sice policie dočasně propustila, avšak následek zanechal ve skotské, potažmo britské politice hluboké šrámy. Zatčení vysokých politiků bývá v Británii velice neobvyklé. Dovolím si tak říct, že aféra nepoškodila jen skotské nacionalisty ale částečně i britskou politickou kulturu.

Se stranou SNP souvisí i další zjevná příčina vzrůstu podpory skotských labouristů, a to nenaplnění jejího ústředního volebního slibu — uspořádání druhého referenda o samostatnosti. Ministerský předseda Rishi Sunak totiž odmítl podepsat souhlas s vyhlášením lidového hlasování, které Sturgeonová plánovala již na letošní říjen. Spor následně vyřešil Nejvyšší soud Spojeného království, který konstatoval, že Skotský parlament nemá k vyhlášení referenda o nezávislosti pravomoc. Jedná se pravděpodobně o dosavadně největší prohru celého hnutí za nezávislost.

Dílčím faktem, který mohl sehrát v poklesu podpory SNP roli, je i vyšší podpora ostatních stran podporujících nezávislost Skotska. Jde především o Skotské zelené, kteří umí těžit jak z pobytu v opozici, tak nyní z podílu na vládě s SNP. Vedle nich zmíním také novou Alba Party, která se sice pohybuje pod hranicí pěti procent, má však výraznou postavu ve svém čele — výše zmíněného Alexe Salmonda.

Rozhodující role

Skotští labouristé mají po dvaceti letech jedinečnou šanci stát se stranou s největší voličskou podporou ve Skotsku. Mají přitom velkou výhodu v podobě výrazného oslabení Skotské národní strany a další konkurence. Výrazným rozdílem oproti SNP je také daleko propracovanější program věnující se široké paletě oblastí oproti docela monotématickému programu nacionalistů zaměřeného výhradně na autonomii, přičemž naplnění většiny dalších programových bodů spojují až s osamostatněním a obdobím po něm.

Cestu a další osud skotské Labouristické strany bude zajímavé sledovat. Význam její role může vzrůst příští rok, kdy jsou očekávány britské všeobecné volby a labouristický volební výsledek ve Skotsku může poměrně zásadně ovlivnit počet rozložení sil v Dolní sněmovně a to, jestli se dosavadní lídr opozice Keir Starmer stane příštím britským premiérem, případně jestli vůbec získá Labour Party většinu mandátů a nenastane patová situace, kdy by bylo nutné hledat podporu u dalších stran či sestavovat v Británii nezvyklou koaliční vládu.

Úloha na první pohled „provinční“ politické síly jménem skotští labouristé je tak mnohem vyšší, než by se mohlo na první pohled zdát.