Od roku 2010, kdy začala v Británii vládnout Konzervativní strana, se v premiérském křesle vystřídalo pět jejích lídrů. Konzervativní ministerští předsedové za uplynulých třináct let stáli před mnoha zásadními politickými a společenskými úkoly, od vyjednání a dokončení Brexitu, přes covidovou krizi, střídání oblíbené královny Alžběty II. ne tolik populárním Karlem III. až po zvyšující se ceny energií a potravin, které Britové dlouho nepamatují.

Asi není divu, že po takto třeskutém období ve vládě se konzervativci potýkají s největší krizí podpory od přelomu milénia. Na druhé straně opoziční labouristé si alespoň dle průzkumů veřejného mínění vážně myslí na výhru v příštích všeobecných volbách, jejichž konání se plánuje nejpozději na leden roku 2025.

I Labouristická strana má ovšem za sebou těžké zkoušky. Posledním labouristickým premiérem byl Gordon Brown, nástupce populárního Tonyho Blaira. Právě Brownova těsná prohra ve volbách v roce 2010 odstartovala desetiletí, které pro Labour Party znamenalo období dlouhé vnitřní konsolidace a pře důsledně levicového a „blairistického“ křídla ohledně základního směřování strany.

Browna po jeho rezignaci vystřídal ve vedení Ed Miliband, jehož předsednické oscilování mezi důslednou levicí, blairismem a sociálním liberalismem vystihuje masivní nejednotu labouristů v tomto období.

Miliband vedl stranu do voleb v roce 2015, které skončily nejen ztrátou dalších křesel. Britové namísto labouristické rozhádanosti ocenili přístup komunikačně zdatného Davida Camerona, obhajujícího konzervativního premiéra, jehož v těchto volbách podpořilo i mnoho euroskeptických Britů mimo tradiční konzervativní elektorát. Právě před těmito volbami slíbil Cameron osudové referendum o brexitu.

Léta s Corbynem

Labouristy přivedl neúspěch ve volbách 2015 k tomu, aby opustili středové pozice a vsadili po letech na důsledněji levicové postoje. Proces byl završen tím, že se Jeremy Corbyn, otevřený demokratický socialista, stal vůdcem strany. A zdálo se, že nová strategie zafungovala. Radikální postoje nového lídra přitáhly pozornost mnohých mladých Britů, kteří začali přicházet do strany.

Podpora nových sociálních vrstev se projevila i v příštích všeobecných volbách v roce 2017. Toryové již řešili počínající brexit. Premiér Cameron byl už pryč — po referendu v červnu 2016 raději rezignoval, než aby dále musel řešit velice složitý proces výstupu z EU.

Cameronova nástupkyně Theresa Mayová čelila nové povolební situaci, kdy její strana ztratila většinu v Dolní sněmovně. Naproti tomu Corbynovi labouristé posílili. Díky vrtkavé podpoře konzervativní vlády, která se ve Sněmovně musela opírat i o hlasy severoirských unionistů, byla pozice labouristické opozice velice silná.

Chybou však bylo, že si strana předem neujasnila svůj postoj k brexitu. Především Corbynův hlas byl nejednoznačný, a to hlavně kvůli některým výhradám vůči evropské integraci v minulosti. Vedle toho čelil obviněním z antisemitismu, což ještě výrazněji poškodilo image Labour Party. Tento pomyslně smrtící mix vyústil v masivní prohru strany ve volbách v roce 2019 a Corbynovu rezignaci.

Blair 2.0

Během počínající covidové krize byl lídrem Labouristické strany zvolen Keir Starmer, současně také vůdce opozice. Jeho zvolení znamená otevření se labouristů středovým voličům, kteří odmítali radikálního a osobitého Corbyna.

Avšak nelze říct, že Starmer je příkladem typického středového labouristy. Ačkoli se jedná o elitního právníka s titulem z Oxfordu, v mládí byl činným stoupencem radikálního křídla strany. Dokonce ještě během kampaně pro zvolení lídrem Labour Party sám sebe označoval za socialistu. Vedle svých názorů jde ale také o muže se silným politickým instinktem, který umí „číst“ aktuální naladění občanů.

V současnosti, kdy se vláda premiéra Sunaka rozhodla pro masivní škrty ve veřejných službách, které silně pociťuje i střední třída, prezentuje Starmer svou partaj jako centristickou, catch-all. Akcentuje jak daňovou spravedlnost, tak zelené investice či nutnost ústavních reforem. Celá tato již předvolební kampaň je rámována odporem k thatcherovskému zvýhodňování bohatých ze strany vlády.

Strategie širokého rozkročení mezi více voličských vrstev doplněného o klasickou opoziční kritiku vlády se může zdát riskantní. Tento nový přístup však přináší vytoužené výsledky v podobě vedení v průzkumech veřejného mínění, kde labouristé s přehledem vedou nad konzervativci a atakují ještě před pár lety neuvěřitelnou 45procentní podporu britské veřejnosti. Důkazem úspěšné taktiky mohou být výsledky letošních komunálních voleb, kde labouristé drtivě porazily skomírající konzervativce.

Zdali bude tato strategie stačit i na volby všeobecné, teprve zjistíme. Premiérova nevýraznost, okoukanost vládní strany a špatná sociální situace může labouristům velice nahrát. Pokud však opětovně nedojde na stranické půtky, které mohou novou značku strany zcela znevěrohodnit.