Od roku 2010, kdy začala v Británii vládnout Konzervativní strana, se v premiérském křesle vystřídalo pět jejích lídrů. Konzervativní ministerští předsedové za uplynulých třináct let stáli před mnoha zásadními politickými a společenskými úkoly, od vyjednání a dokončení Brexitu, přes covidovou krizi, střídání oblíbené královny Alžběty II. ne tolik populárním Karlem III. až po zvyšující se ceny energií a potravin, které Britové dlouho nepamatují.

Asi není divu, že po takto třeskutém období ve vládě se konzervativci potýkají s největší krizí podpory od přelomu milénia. Na druhé straně opoziční labouristé si alespoň dle průzkumů veřejného mínění vážně myslí na výhru v příštích všeobecných volbách, jejichž konání se plánuje nejpozději na leden roku 2025.

I Labouristická strana má ovšem za sebou těžké zkoušky. Posledním labouristickým premiérem byl Gordon Brown, nástupce populárního Tonyho Blaira. Právě Brownova těsná prohra ve volbách v roce 2010 odstartovala desetiletí, které pro Labour Party znamenalo období dlouhé vnitřní konsolidace a pře důsledně levicového a „blairistického“ křídla ohledně základního směřování strany.

Browna po jeho rezignaci vystřídal ve vedení Ed Miliband, jehož předsednické oscilování mezi důslednou levicí, blairismem a sociálním liberalismem vystihuje masivní nejednotu labouristů v tomto období.