Přepočtem hlasů v posledním okrsku — ve skotském Inverness, Skye and West Ross-shire, jehož součástí je i proslulé jezero Loch Ness — skončily v noci na neděli v Británii letošní sněmovní volby. Původně mělo jít o spíše fádní událost, neboť se volilo už o prázdninách a vítěz byl v podstatě dopředu jasný. V posledku ale dopadlo vše jinak. Zvláště noc ze čtvrtka na pátek se ukázala být skutečně „nocí tisíce příběhů“, jak shrnul na BBC Chris Mason.

Z šesti zajímavých a potenciálně důležitých neznámých, jež jsme zde identifikovali v předvolební analýze, se ukázaly významné téměř všechny. Labouristé dobyli velké vítězství, avšak ne beze šrámů, a je oprávněnou otázkou, do jaké míry svojí zásluhou. Konzervativci rekordně propadli, ale opět je potřebná debata nad příčinami.

Mimořádně podstatný je nyní souboj o toryovské nástupnictví, a tím o budoucí podobu britské pravice. Věnovat se má smysl samozřejmě i návratu a další roli ultrapopulisty Nigela Farage.

Doslova zemětřas vypuká ve skotské politice. A bez zajímavosti nejsou ani zisky dalších uskupení: liberálních demokratů, zelených a nezávislých kandidátů, což jsou ve skutečnosti často osobnosti úspěšných radikálně protestních propalestinských kampaní a též vytěsněný expředseda labouristů Jeremy Corbyn.

Zdánlivě nejfádněji dopadly letošní volby paradoxně v Severním Irsku. Zde se jen část unionistických hlasů přesunula od hlavní loajalistické formace DUP k jiným unionistickým stranám; Sinn Féin si podržela svoje. Všude jinde se přitom děly velké změny, místy i zásadní obraty.

Labouristé a konzervativci

Labouristé zvítězili opravdu ve velkém. V britském klasickém většinovém systému, kde první na pásce v každém z obvodů byť třeba o jediný hlas bere křeslo a zisky všech ostatních propadají bez ohledu na velikost, získali 411 poslanců z 650. Když vládli naposledy na konci blairistické éry v roce 2010, měli 349 poslanců. Když byli následných čtrnáct let soustavně v opozici, drželi postupně 258, 232, 262 a 202 křesel.

Pouze o málo unikl Labour Party rekord dosažený Tonym Blairem na konci thatcheristického období proti Johnu Majorovi, totiž 418 křesel. I dnešních 411 křesel nicméně znamená obrovskou většinu 85 křesel, a tím i fakt, že se předseda Starmer nebude muset zabývat případnými individuálními odpadlíky.

Konzervativci naproti tomu dostali absolutně rekordní bití — budou mít pouze 121 poslanců, čímž posunuly dosavadní nejnižší laťku drženou z doby lorda Balfoura po volbách 1906. Tehdy je kampaní protekcionismus zdraží chleba rozdrtili ještě staří liberálové, mimochodem vůbec naposledy.

Letos konzervativci nezískali ani jediný obvod, který nevyhráli v předchozích volbách a přišli o 66 procent (!) mandátů získaných v roce 2019 — o nevídaných 251 křesel. Pobrali jim je labouristé, liberální demokraté i Faragovi populisti ze strany Reform UK.

Celou volební mapu Británie lze dnes projet od Cornwallu po Glasgow prstem tak, aby člověk nezavadil o jediný toryovský obvod. Ve Skotsku zůstalo konzervativcům všeho všudy pět mandátů. Ve Walesu nebudou mít ani jediného poslance.

Premiér Rishi Sunak nakonec svoje poslanecké křeslo uhájil. Stejně tak překvapivě i jeho číslo dvě ve vládě, ministr financí a hospodářství Jeremy Hunt. O mandát nicméně přišlo hned dvanáct jiných ministrů nižšího i vyššího typu Sunakova kabinetu, a to z celkově sedmadvacetičlenné ministerské skupiny, která o poslanecká křesla usilovala.