Přepočtem hlasů v posledním okrsku — ve skotském Inverness, Skye and West Ross-shire, jehož součástí je i proslulé jezero Loch Ness — skončily v noci na neděli v Británii letošní sněmovní volby. Původně mělo jít o spíše fádní událost, neboť se volilo už o prázdninách a vítěz byl v podstatě dopředu jasný. V posledku ale dopadlo vše jinak. Zvláště noc ze čtvrtka na pátek se ukázala být skutečně „nocí tisíce příběhů“, jak shrnul na BBC Chris Mason.

Z šesti zajímavých a potenciálně důležitých neznámých, jež jsme zde identifikovali v předvolební analýze, se ukázaly významné téměř všechny. Labouristé dobyli velké vítězství, avšak ne beze šrámů, a je oprávněnou otázkou, do jaké míry svojí zásluhou. Konzervativci rekordně propadli, ale opět je potřebná debata nad příčinami.

Mimořádně podstatný je nyní souboj o toryovské nástupnictví, a tím o budoucí podobu britské pravice. Věnovat se má smysl samozřejmě i návratu a další roli ultrapopulisty Nigela Farage.

Doslova zemětřas vypuká ve skotské politice. A bez zajímavosti nejsou ani zisky dalších uskupení: liberálních demokratů, zelených a nezávislých kandidátů, což jsou ve skutečnosti často osobnosti úspěšných radikálně protestních propalestinských kampaní a též vytěsněný expředseda labouristů Jeremy Corbyn.

Zdánlivě nejfádněji dopadly letošní volby paradoxně v Severním Irsku. Zde se jen část unionistických hlasů přesunula od hlavní loajalistické formace DUP k jiným unionistickým stranám; Sinn Féin si podržela svoje. Všude jinde se přitom děly velké změny, místy i zásadní obraty.

Labouristé a konzervativci

Labouristé zvítězili opravdu ve velkém. V britském klasickém většinovém systému, kde první na pásce v každém z obvodů byť třeba o jediný hlas bere křeslo a zisky všech ostatních propadají bez ohledu na velikost, získali 411 poslanců z 650. Když vládli naposledy na konci blairistické éry v roce 2010, měli 349 poslanců. Když byli následných čtrnáct let soustavně v opozici, drželi postupně 258, 232, 262 a 202 křesel.

Pouze o málo unikl Labour Party rekord dosažený Tonym Blairem na konci thatcheristického období proti Johnu Majorovi, totiž 418 křesel. I dnešních 411 křesel nicméně znamená obrovskou většinu 85 křesel, a tím i fakt, že se předseda Starmer nebude muset zabývat případnými individuálními odpadlíky.

Konzervativci naproti tomu dostali absolutně rekordní bití — budou mít pouze 121 poslanců, čímž posunuly dosavadní nejnižší laťku drženou z doby lorda Balfoura po volbách 1906. Tehdy je kampaní protekcionismus zdraží chleba rozdrtili ještě staří liberálové, mimochodem vůbec naposledy.

Letos konzervativci nezískali ani jediný obvod, který nevyhráli v předchozích volbách a přišli o 66 procent (!) mandátů získaných v roce 2019 — o nevídaných 251 křesel. Pobrali jim je labouristé, liberální demokraté i Faragovi populisti ze strany Reform UK.

Celou volební mapu Británie lze dnes projet od Cornwallu po Glasgow prstem tak, aby člověk nezavadil o jediný toryovský obvod. Ve Skotsku zůstalo konzervativcům všeho všudy pět mandátů. Ve Walesu nebudou mít ani jediného poslance.

Premiér Rishi Sunak nakonec svoje poslanecké křeslo uhájil. Stejně tak překvapivě i jeho číslo dvě ve vládě, ministr financí a hospodářství Jeremy Hunt. O mandát nicméně přišlo hned dvanáct jiných ministrů nižšího i vyššího typu Sunakova kabinetu, a to z celkově sedmadvacetičlenné ministerské skupiny, která o poslanecká křesla usilovala.

Konzervativci ztratili i někdejší obvody expremiérů Johnsona a Camerona, expremiérek Mayové a Trussové a dokonce obvod Finchley and Golders Green, který reprezentovávala Margaret Thatcherová. O mandát přišla navíc i část stranické elity, která byla v užším výběru Sunakových nástupců či která posledního toryovského premiéra soustavně kritizovala.

Již v pátek si tak britští novináři žertovali v rýmovaných titulcích jako Mogg gone, Truss bust, Shapps collapsed či Mordaunt dormant. A zvláště ztrátu mandátů pro pověstně namyšleného elitáře Jacoba Reese-Mogga si pozorovatelé věru užívali.

Jde-li nicméně o hlubší analýzu výsledků, těžko tentokrát proti sobě stavět jednoduše labouristický triumf a toryovskou apokalypsu. Letošní volby nebyly pomyslným „závodem dvou koní“, jak se v britské politické realitě říkává. A takřka každé britské médium přináší v povolebním textu závěr, jenž shrnul novinářský veterán Gary Gibbon z Channel 4 do věty: „Daleko více než o labouristický triumf šlo tentokrát především o toryovskou porážku.“

Co rozhodovalo

Co byly hlavní faktory voleb: za prvé, zcela evidentní rozptýlení někdejších konzervativních voličů mezi tři uskupení: labouristy jako tradiční druhou hlavní stranu, liberální demokraty jako modernější a často lokálně výraznější alternativu a nacionálně populistickou stranu Reform UK v čele se s slavným brexitářským populistou a někdejším předsedou strany UKIP Nigelem Faragem.

Labouristé také trpěli odlivem voličů k zeleným a k protestním nezávislým kandidátům. V několika obvodech bojovali se svými bývalými členy či radikálními levičáky. Kampaně jejich hvězd byly tentokrát náročné a leckde bolestivé. V Leicesteru přišel o křeslo výrazný stínový ministr Jonathan Ashworth a Jess Phillipsová v Birminghamu by mohla o zkušenostech s chováním stoupenců George Gallowaye napsat celou knihu.

Příslušnou konkurenci měli však labouristé v menšině obvodů, a navíc jim procentuálně narostl celkový zisk hlasů — byť pouze o 1,6 procentního bodu.

Hlas pro konzervativce se štěpil daleko častěji a daleko více. A též celkový procentuální výkyv v podpoře pro torye — ztráta 19,9 procentního bodu — byl pochopitelně palčivější.

Druhým nesporným faktorem byla nespokojenost s vládou konzervativců napříč spektrem, případně únava z postav typu Johnsona, Trussové či Sunaka a jejich čtrnácti nepřetržitých let u moci.

V šetření YouGov označilo celých 48 procent voličů labouristů jako primární motiv touhu zbavit se toryů. Druhý nejuváděnější důvod volby Labour Party byl přitom „země potřebuje změnu“, a to u třinácti procent dotázaných. Souhlas s labouristickým programem se umístil až jako třetí. Jako hlavní motiv jej uvedlo pouze pět procent labouristických voličů.

Jako třetí hlavní faktor voleb je v povolebních analýzách nejčastěji uváděna letošní kombinace labouristické a liberálnědemokratické volební taktiky. Labouristé pod Keirem Starmerem totiž vedli kampaň směrem do středu a primárně se soustředili na okrajové, respektive ne příliš zalidněné obvody, mimo klasický labouristický Red Wall, například i na Skotsko.

Liberální demokraté pod Edem Daveym se zase zaměřili na kombinaci prvoplánového zaujetí a lokálních problémů v jednotlivých obvodech, přičemž geograficky se soustředili zejména na centrističtější jihozápad Anglie. Také oni dobyli nakonec rekordní úspěch — 72 mandátů.

Jak připomínají analytikové New Statesmanu, liberální demokraté letos vyždímali specifika britského systému na maximum. Oproti posledním volbám totiž tato „věčně třetí strana“ posílila ve sněmovně o 64 křesel; hlasů přitom dostala o 200 tisíc méně než minule, kdy naopak plošnou kampaní „antibrexit“ vybojovala celkově pouze jedenáct mandátů.

Budoucnost pravice? S Faragem, nebo k centru

Otázku, co bude s Konzervativní stranou dále, samotné volby nezodpověděly. Mezi toryi totiž vypukla takřka okamžitě pře, jaké poučení si z porážky vzít. Hlavním činitelem se zde stal relativní úspěch populistické strany Reform UK, která získala pouze pět poslanců, ale celkově pobrala čtrnáct procent všech odevzdaných hlasů.

U konzervativců tak velice záhy vykrystalizoval proud, který tvrdí, že má strana jít této protestní formaci naproti, získat si zpátky brexitové voliče a nakonec Reform UK úplně pozřít, a to i s Nigelem Fraragem.

Ve vlastní Reform ostatně sekundují Faragovi bývalý předseda strany Richard Tice, kterého Farage krátce před volbami vytlačil, a Lee Anderson, který vystřídal už čtyři politické strany. Nepředpokládá se tak, že by tuto formaci čekal dlouhý život.

Jiná toryovská skupina naopak připomíná, že v britském systému se tradičně lépe vyhrávají volby s centristickou profilací, a co zabralo jednou Borisi Johnsonovi, nebude fungovat univerzálně.

Bude zajímavé sledovat, co si strana vezme za poučení také ze svojí poslední éry — z chaosu a skandálů kolem Borise Johnsona, z padesátidenní epizody Liz Trussové a Sunakova redukovaného vládnutí.

Panuje shoda, že odstoupivší premiér nedokázal za své dva roky mnoho — v podstatě pouze zkrotit inflaci. Někteří komentátoři mají však sklon vykládat za slabost i jeho uměřený politický styl a neochotu k agresivnějšímu nacionálnímu populismu, jinde v Evropě nyní populárnímu.

Zelení, protestní, skotští a nezávislí

Mezi malými stranami zažili výrazný nárůst podpory britští zelení, které v minulých parlamentech reprezentovala pouze Caroline Lucasová. Nyní budou mít čtyři poslance, přičemž celkově získali sedm procent všech odevzdaných hlasů. V posledních volbách to bylo jen 2,6 procenta.

Podle analytiků jim úspěch přineslo zdárné oslovení městské mládeže a zároveň mimoměstských milovníků lokální přírody, často starších lidí. Tyto skupiny mohou perspektivně přetahovat od labouristů dále, a to i ve větším měřítku.

V novém parlamentu bude také nezvyklých sedm poslanců beze strany, přičemž tři z nich — Iqbal Mohamed z Yorkshire, Shockat Adam z Leicestru a Ayoub Khan z Birminghamu — se vyprofilovali především na kritice britského přístupu k izraelskému tažení v Gaze. A podobně jako noví zelení poslanci také tito protestní tribuni porazili ve svých obvodech v první řadě labouristy.

Dalším nezařazeným poslancem bude pak sám důsledně levicový expředseda Labour Party Jeremy Corbyn.

Pokud se sečtou tito výrazní levičáci a skupina agresivních demagogů kolem Nigela Farage, lze očekávat, že v novém parlamentu bude skutečně hlučno.

Výrazně tišší budou naopak řady skotských nacionalistů, které se povážlivě zmenší. SNP přišla o celkem 39 mandátů. Zachránila tedy jen devět. Zatím není jasné, zda přijde perspektivně i o dominanci ve vlastní skotské politice, kde se bude rozhodovat o vládě až napřesrok.

Jisté se ale zdá, že svoje vysněné druhé referendum o skotské nezávislosti SNP už neprosadí. Labouristé nyní nemají se svou obří většinou důvod jí v čemkoliv ustupovat a s případným referendem musí vždy souhlasit právě i celobritský parlament.

S novou intenzitou se nyní v Británii opět rozhořívají debaty o politickém systému, protože stávající model typu „první na pásce v každém obvodu bere mandát“ není proporčně spravedlivý. Liberální demokraty například volilo letos celkově jen jedenáct procent hlasujících, a přitom obsadí 72 křesel; Reform UK volilo 14 procent hlasujících, ale křesel bude mít strana jen pět, protože dokázala být první jen v pěti obvodech.

Zastánci zachování systému nicméně argumentují, že v rámci jednotlivých obvodů systém spravedlivý je, dále že nízkým proporčním výsledkem stran typu liberální demokraté nelze argumentovat, protože strany přizpůsobují kampaně stávajícímu, a ne proporčnímu systému; že ustálený systém generuje stabilnější většiny či že v proporčním systému by zcela propadly specificky skotské, velšské a severoirské strany.

Soudě dle povolebního projevu předsedy labouristů — a dnes již nového premiéra — Keira Starmera si vítězové voleb uvědomují, jak křehká jejich podpora ve skutečnosti je, ač počet získaných křesel by mohl svědčit o opaku. Starmer zdůraznil, že jeho kabinet vnímá skeptické nálady ve společnosti a ví, že si může zasloužit podporu jen reálnými změnami a reálnými činy. S čímž samozřejmě nelze než souhlasit.