Sesazený Boris Johnson odchází. Co přijde po něm?

Petr Jedlička

Svérázný britský premiér se rozloučil slibem, že se vrátí. Přinejmenším na čas musí však do ústraní. V pozadí Johnsonova sesazení lze vidět neperspektivnost pro příští volby. Debata nad jeho skutečným odkazem ovšem teprve začíná.

Od 21. července, kdy začaly britské parlamentní prázdniny, funguje Boris Johnson už jen jako administrátor. Nový premiér bude znám 5. září. Foto Justin Tallis, AFP

Už je hotovo, už je to definitivní. Boris Johnson jako britský premiér opravdu skončil. Kdo se domníval, že se ještě s pomocí nějakého triku zachrání, nemusí už spekulovat. Ve středu 20. července se Johnson oficiálně rozloučil a týž den vybrali poslanci jeho Konzervativní strany dvojici jeho možných nástupců. Kdo z ní ho nakonec nahradí, rozhodne v srpnu členská základna konzervativců. Johnson má nyní už jen zbytkový udržovací mandát. Jeho poslanci i většina kabinetu se rozjeli po dovolených.

Nebyl by to však klasický Boris, aby si ještě na poslední chvíli nezaprovokoval. „Hasta la vista, baby,“ zakončil svůj poslední sněmovní projev po vzoru filmového Terminátora. A tak se rozjelo ještě jedno kolo dohadování: mohl by se skutečně někdy nějak vrátit?

Z klasických zpráv se to nezdá moc pravděpodobné. Převládající výklad je, že Johnson byl odejit kvůli vršícím se skandálům, chaotickému stylu vládnutí a notorickému lhaní. BBC vypočítává tři velké aféry z poslední doby, přičemž úplně poslední byl červnový skandál ohledně zasklívání poklesků jednoho z Johnsonových poslaneckých protežé Chrise Pinchera. K nim se připojují současné ekonomicko-sociální problémy Británie a právě politická chaotičnost. Jako by konzervativcům prostě došla trpělivost…

Do určité míry to tak jistě bylo. Jak připomínal minulý týden Malcom Rifkind na Deutsche Welle, v Británii, jež nemá psanou ústavu, je zcela zásadní, aby politik u moci dodržoval nepsané konvence; Boris Johnson se ale choval, jako kdyby pro něj dík obří poslanecké většině nic neplatilo. A jak píše Harry Lambert v New Satesmanu, nejenže Johnson lhal opakovaně sám; on v podstatě vyžadoval, aby v jeho prospěch lhali na pokyn i ostatní. Je pochopitelné, že něco takového elitě konzervativců vadilo.

Pokud se ovšem vrátíme jen o měsíc zpátky k hlasování o důvěře v Johnsona po aféře Partygate, a přečteme-li si znovu výroky poslanců, kteří premiéra tehdy ještě podrželi, těžko uvěřit, že tolik špičkových politiků za měsíc upřímně prozřelo a zcela obrátilo.

Poslední skandál kolem Chrise Pinchera byl ostatně ve své podstatě docela malý — jeden z poslanců, pozvednutý do funkce právě Johnsonem, se opil a vyrazil do klubu, kde chytal hosty za intimní partie. Jak se ukázalo při jeho pozdějších pokusech o omluvu, nebylo to poprvé. Johnson se přitom dušoval, že o Pincherových minulých poklescích při jeho protežovaní nevěděl, a když byl usvědčen z opaku, jako vždy v nouzi se pokusil vše smáznout vlastní rádoby omluvou.

Boris Johnson (vlevo) na starším vánočním snímku s Chrisem Pincherem. Foto NA, Twitter

Sporné dědictví a faktor voleb

V debatách o Johnsonově premiérském odkazu uvádějí jeho zastánci nejčastěji čtyři údajné Borisovy úspěchy:

  1. dotáhl brexit, a „vrátil tak zemi nezávislost“,
  2. provedl Británii pandemií,
  3. ukázkově se postavil za Ukrajinu
  4. a vyhrál Konzervativní straně drtivě volby.
×