Sesazený Boris Johnson odchází. Co přijde po něm?

Petr Jedlička

Svérázný britský premiér se rozloučil slibem, že se vrátí. Přinejmenším na čas musí však do ústraní. V pozadí Johnsonova sesazení lze vidět neperspektivnost pro příští volby. Debata nad jeho skutečným odkazem ovšem teprve začíná.

Od 21. července, kdy začaly britské parlamentní prázdniny, funguje Boris Johnson už jen jako administrátor. Nový premiér bude znám 5. září. Foto Justin Tallis, AFP

Už je hotovo, už je to definitivní. Boris Johnson jako britský premiér opravdu skončil. Kdo se domníval, že se ještě s pomocí nějakého triku zachrání, nemusí už spekulovat. Ve středu 20. července se Johnson oficiálně rozloučil a týž den vybrali poslanci jeho Konzervativní strany dvojici jeho možných nástupců. Kdo z ní ho nakonec nahradí, rozhodne v srpnu členská základna konzervativců. Johnson má nyní už jen zbytkový udržovací mandát. Jeho poslanci i většina kabinetu se rozjeli po dovolených.

Nebyl by to však klasický Boris, aby si ještě na poslední chvíli nezaprovokoval. „Hasta la vista, baby,“ zakončil svůj poslední sněmovní projev po vzoru filmového Terminátora. A tak se rozjelo ještě jedno kolo dohadování: mohl by se skutečně někdy nějak vrátit?

Z klasických zpráv se to nezdá moc pravděpodobné. Převládající výklad je, že Johnson byl odejit kvůli vršícím se skandálům, chaotickému stylu vládnutí a notorickému lhaní. BBC vypočítává tři velké aféry z poslední doby, přičemž úplně poslední byl červnový skandál ohledně zasklívání poklesků jednoho z Johnsonových poslaneckých protežé Chrise Pinchera. K nim se připojují současné ekonomicko-sociální problémy Británie a právě politická chaotičnost. Jako by konzervativcům prostě došla trpělivost…

Do určité míry to tak jistě bylo. Jak připomínal minulý týden Malcom Rifkind na Deutsche Welle, v Británii, jež nemá psanou ústavu, je zcela zásadní, aby politik u moci dodržoval nepsané konvence; Boris Johnson se ale choval, jako kdyby pro něj dík obří poslanecké většině nic neplatilo. A jak píše Harry Lambert v New Satesmanu, nejenže Johnson lhal opakovaně sám; on v podstatě vyžadoval, aby v jeho prospěch lhali na pokyn i ostatní. Je pochopitelné, že něco takového elitě konzervativců vadilo.

Pokud se ovšem vrátíme jen o měsíc zpátky k hlasování o důvěře v Johnsona po aféře Partygate, a přečteme-li si znovu výroky poslanců, kteří premiéra tehdy ještě podrželi, těžko uvěřit, že tolik špičkových politiků za měsíc upřímně prozřelo a zcela obrátilo.

Poslední skandál kolem Chrise Pinchera byl ostatně ve své podstatě docela malý — jeden z poslanců, pozvednutý do funkce právě Johnsonem, se opil a vyrazil do klubu, kde chytal hosty za intimní partie. Jak se ukázalo při jeho pozdějších pokusech o omluvu, nebylo to poprvé. Johnson se přitom dušoval, že o Pincherových minulých poklescích při jeho protežovaní nevěděl, a když byl usvědčen z opaku, jako vždy v nouzi se pokusil vše smáznout vlastní rádoby omluvou.

Boris Johnson (vlevo) na starším vánočním snímku s Chrisem Pincherem. Foto NA, Twitter

Sporné dědictví a faktor voleb

V debatách o Johnsonově premiérském odkazu uvádějí jeho zastánci nejčastěji čtyři údajné Borisovy úspěchy:

  1. dotáhl brexit, a „vrátil tak zemi nezávislost“,
  2. provedl Británii pandemií,
  3. ukázkově se postavil za Ukrajinu
  4. a vyhrál Konzervativní straně drtivě volby.

První tři věci jsou ovšem z věcného hlediska sporné. K brexitu dovedl Johnson zemi s pomocí několika klamů, z nichž zřejmě nejpalčivější byl, že v brexitových dohodách vyřešil problém obchodních hranic Severního Irska. Ve skutečnosti byl tento problém jen zamaskovaně odložen a na Británii dopadá opět nyní, kdy ji hrozí až obchodní válka s EU.

Za covidové epidemie zvládla Johnsonova vláda očkování a některé programy pomoci, zcela ukázkově však selhala v první fázi epidemie, zejména s pokusem populaci promořit. Tematická vyšetřování z loňského podzimu hovoří přímo o „tisícovkách zbytečných úmrtí“. A v otázce Ukrajiny byl sice Johnson výrazný, ovšem až poté, co sankcionování ruských zájmů několikrát zablokoval.

Pouze volby vyhrával Johnson skutečně spektakulárně. Jako první překvapilo už jeho tažení na funkcí starosty Londýna v roce 2008, tehdy pověstně „červeného“ města. Do učebnic pak vstoupila kampaň, již dělal spolu s Dominicem Cummingsem k brexitovému referendu v červnu 2016. Dále zde byl volební triumf nad Corbynovými labouristy v prosinci 2019, a nakonec i nad Labour Party v čele s Keirem Starmerem v obecních volbách v květnu 2021.

Johnson má nesporné osobní kouzlo a už od počátku měl podporu nejčtenějších bulvárních plátků, respektive jejich vlastníků. To se při kampaních skvěle doplňovalo. Po covidu, partygate a zejména v poslední době se ovšem začalo přesvědčení o jeho schopnosti vyhrávat volby měnit.

Vedle obvyklého rozdílu v obecných preferencích, který však dokázal právě Johnson nejednou překvapivě otočit, začaly špičkám Konzervativní strany chodit děsivé analýzy, dle nichž měli nadcházející volby prohrát podobně okázale, jako minulé vyhráli. Podle některých projekcí měla o křesla přijít celá stranická elita včetně Johnsona samotného.

Občanské protesty proti chování Johnsonových konzervativců se navíc blýskly v poslední době několika mediálně vděčnými taktikami, jako bylo konfrontační připomínání nejznámějších skandálů přímo premiérovi, kdykoliv se objevil v ulicích (například pořváváním: „Tak co, Borisi, zase na party, na party?“), nebo pouštění groteskní melodie z někdejší Show Bennyho Hilla z mobilů v blízkosti místa, kde mluví nějaký představitel vládní strany do kamery.

Nadto konzervativci skutečně prohráli v závěru letošního června dílčí doplňovací volby v okrscích na jihu Anglie i na severu, přičemž jejich kandidáty porazili jak liberální demokraté, tak labouristé. Následná vnitrovládní revolta na sebe nenechala dlouho čekat.

Výklad revolty a problémy následníků

Boris Johnson nebyl sesazen — a na to se patří nezapomínat — po nějakých masových protestech či neúnosné mobilizaci zdola. Byl donucen k odchodu vnitrokabinetní revoltou, již spoluzahájil jeho nejvýznamnější ministr a nyní jeden z hlavních nástupnických kandidátů Rishi Sunak. Po Sunakovi a dalších ohlásila během dvou dní rezignaci více než čtvrtina Johnsonova kabinetu a začalo být zřejmé, že premiér ztratil parlamentní zastání. Odchod tak nakonec oznámil sám, aby se vyhnul potupnému vyslovení nedůvěry přímo.

Oficiální opozice byla z procesu do značné míry vynechána. Výklad tak vtiskli proběhlým událostem sami konzervativci, byť ti protijohsonovští: problém byl čistě v premiérově politickém stylu. Boj o nástupnictví ovládli dva Johnsonovi nejviditelnější (ex)ministři a ti nyní říkají: „Vláda dokázala veliké věci, ale je potřeba jít dál.“

Rishi Sunak ono „dál“ prezentuje jako návrat k „thatcherovským ideálům“, což v jeho podání znamená nesnižovat hned daně, aby se udržel vyrovnaný rozpočet, a chovat se celkově odpovědně. Liz Trussová pak ono „dál“ prezentuje též jako návrat k „thatcherovským ideálům“, což ale v jejím podání znamená stimulaci růstu razantním snížením daní.

Johnson a jeho lidé plus sponzoři vnímají Sunaka jako arcizrádce a budou usilovat o to, aby premiérství nezískal. Čekat lze v tomto smyslu bulvární práci s jeho odtržeností od problémů řadových Britů (Sunak patří i díky manželství s dcerou indického miliardáře k nejbohatší britské vrstvě) i s jeho původem.

Nového lídra Konzervativní strany a potažmo premiéra, má zvolit členská základna, která je z drtivé většiny bílá, jihoanglická a více než z padesáti procent starší šedesáti let. Bylo by překvapivé, kdyby ji nechalo chladnou, že nový šéf Vlády Jejího Veličenstva bude namísto na Bibli přísahat na Bhagavadgítu.

Rishi Sunak (druhý zleva) patří už dlouho k britské honoraci. Zde s princem Charlesem a jeho ženou Camillou, se svojí manželkou Akshatou Murthyovou (uprostřed) a dosud sloužící ministryní vnitra Priti Patelovou. Foto Tristan Fewings, AFP

Liz Trussová se naproti tomu chystá opustit Johnsonovu politiku levelling up, v níž oficiálně šlo o velké transfery peněz do chudších severoanglických regionů — těch, které právě Johnson přebral ve volbách 2019 labouristům. Trussová platí za člověka Johnsonova kruhu, ovšem bez Johnsonova populismu, s důrazem na co nejnižší daně.

Jak Sunak, tak Trussová chtějí v podstatě pokračovat v té části Johnsonovy politiky, jež vycházela ze sbližování se zeměmi Commonwealthu a Spojenými státy, i té části, která tak vyhovovala bohatým a velkým firmám. Oba též ohlásili zvýšení zbrojních výdajů a přísnost na migraci. Johnsonovu schopnost navazovat emocionál vazbu s voliči a získávat nové, jakož i elektrizovat celou stranickou strukturu, však ani jeden z nich nemá, respektive zatím nepředvedl.

Co s Johnsonem dále

Boris Johnson vyvedl Británii z EU a porazil Labour Party v jejích tradičních baštách. Z řad premiérů z Konzervativní strany ovšem zůstal u moci nejkratší dobu od Nevilla Chamberlaina.

Jako první britský premiér vůbec byl usvědčen z toho, že v úřadu (za covidu) porušoval zákon. Funkci opouští za největší inflace v posledních čtyřiceti letech. Jeho vizionářský slib z doby nástupu do funkce v létě 2019, totiž učinit z Británie technologickou velmoc, jež využije nově nabyté svobody po brexitu a vybuduje nové obchodní impérium na základech někdejšího koloniálního, zůstává vzdáleným snem.

Přesto Boris Johnson odchází neporažen, respektive poražen jenom vlastními lidmi. Takové politiky nelze nadobro odepsat. Johnsonovský mýtus bude žít dále.

Z výstupů znalých pozorovatelů zaznívají teď v podstatě tři odhady, co bude Johnson v době po odchodu z úřadu dělat. Podle prvního se přesune do byznysu a bude chtít svoje dosavadní postavení zúročit co největším příjmem. Podle druhého bude v podstatě řídit z ústraní Liz Trussovou, která mu zůstala věrná a v boji o předsednictví má větší šance než Rishi Sunak — připomeňme, že je navázána v zásadě na stejné skupiny.

Třetí Johnsonovou možností pak je, že — slovy Garyho Gibbona z Channel 4 — zůstane stát se založenýma rukama opodál a bude čekat, až k němu konzervativci přilezou s prosíkem, aby se vrátil. Rishi Sunak si totiž sice vybudoval coby ministr přerozdělující peníze velkou pavučinu vlivu mezi poslanci, s image indobritského zbohatlíka, který vydělává více než královna, ale dělnické obvody nevyhraje. A Liz Trussová má sice zkušenosti z řady ministerstev, ale při každém z jejích veřejných vystoupeních se trne, co zase poplete.

Hodně teď bude záležet na opozici, zda dopustí, aby veškeré důsledky stávajících britských problémů padly politicky jen na Johnsonovi nástupce, či zda bude systematicky rozbíjet i obraz Johnsona v podobě, v níž ho dnes prodává mainstream Konzervativní strany: jako úspěšného premiéra, jehož však dostihly notorické přešlapy a výstřednosti.

Podržet v paměti se patří fakt, že i při kulminaci červencové rezignační krize, kdy byla Johnsonova vláda na samém dně popularity, mínilo pro Johnsona znovu hlasovat bezmála třicet procent britských voličů. Pro ně zůstane v paměti jako nepřehlédnutelný chlápek, který nikdy nenudil, který měl dobrou vůli i chytlavé nápady a u něhož se sice nakupilo pár lidských chyb a faux pas, ale nakonec by uspěl, kdyby ho politikové z establishmentu zákeřně nepodrazili.

Na tom lze někdy v budoucnu, za čtyři či za šest let, ještě ledacos postavit.

advertisment
advertisment