Britská Partygate zpětně aneb Jak Boris Johnson dokázal přežít ve funkci

Petr Jedlička

V Británii pomalu dohasíná aféra kolem nelegálních „vinných večírků“ v Downing Street z dob covidových lockdownů. Premiér Johnson ji navzdory flagrantnosti provinění přestál. I pro české prostředí je záhodno studovat jak.

Boris Johnson se členy své vlády. Snímek je z období kolem brexitu. Foto FB Borise Johnsona

Je tomu přibližně dva a půl roku, kdy jsme zde zkoumali, co vše zkouší v Izraeli premiér Benjamin Netanjahu, aby se vyhnul soudu za korupci. Vznikl tehdy text s podtitulem Babiši, uč se od profíků, který příslušné manévry shrnoval. Jednalo se například o píár rámování „země je ohrožena a my se utápíme v kauzičkách“, „jsou to útoky na mou rodinu“ či „voliči to věděli, a přesto mi dali mandát“. Šlo také o tiskovky s dětmi a manželkou, o nasazování znalců práva nakloněných Netanjahuovi do médií nebo o malé, leč viditelné demonstrace na Netanjahuovu podporu.

Ve Velké Británii nyní dohasíná aféra Partygate vlády Borise Johnsona, kterou se patří na netanjahuovský text navázat. Jednalo se v ní především o politickou kulturu, o přístup k pravidlům a o otázku vyvozování osobní odpovědnosti.

Jádrem britské aféry nebyla tvrdá finančně vlivová korupce jako v Izraeli, ale série večírků, které probíhaly v sídlech premiéra a některých ministrů za covidových lockdownů. Z tohoto hlediska šlo o méně závažnou kauzu, než byla izraelská. Jako přehlídka měkkých píár trendů, jako ilustrace figur co říkat a jak postupovat, aby papaláš v západní demokracii vykličkoval z nevykličkovatelného, se ale Partygate hodí náramně.

Ve svém faktickém jádru byla totiž věc krystalicky přehledná: večírků se během tří britských lockdownů pořádalo v inkriminovaných budovách na Downing Street nejméně sedmnáct, na všech se pilo a na několika řečnil sám premiér. Vyšetřování zvláštní zmocněnkyně Sue Grayové potvrdilo, že se několik z akcí konalo až do noci. Vedle případů silné opilosti bylo prokázáno karaoke, akce, na níž bylo pozváno na dvě stě lidí, zvracení a také jedna rvačka — to vše ve vládních komplexech a v době, kdy měli Britové zakázánu i účast na pohřbech rodinných příslušníků.

Boris Johnson přesto tuto aféru, zdá se, ustál. Věru záhodno je studovat jak.

Návod k přežití

Ze zpětného pohledu se zdá, že zcela zásadní bylo skrytě natahovat čas — v okamžicích propuknutí aféry se z vládních míst mluvilo o šoku a překvapení, jinak se však reagovalo jen obecně: mlžilo se a slibovalo se vyšetřování. Dále bylo podstatné, že se ono vyšetřování omezilo zadáním na konkrétní aspekty případu (ne na aféru celkově), a opět zde byly snahy, aby trvalo co nejdéle.

Omezení na konkrétní aspekty případu způsobilo, že se vyšetřovatelé nezabývali zdaleka vším, čím by jinak mohli — ignorovali například večírky mimo vymezený časový úsek. Protahování zase obstaralo čas na manévrování a zajistilo, že masmédia mezitím všechno vyčmuchala, ale zveřejnila jen po kouscích. Tím se eliminoval efekt jedné drtivé rány.

Dále: během celé doby, kdy byla kauza horká, se osvědčilo vstupovat permanentně do debaty, avšak nepřímo, jen přes loajální prostředníky, kteří měli zjevně za úkol nahlodávat jednoznačnost výkladu. Mluvilo se příkladně o pracovním náplni některých setkání, o dodržování odstupů a podobně. U toho se přitom vládní místa tvářila, že věc sama řeší — omlouvala se a místy i přijímala dílčí sankce, sankcionovala odpovědné podřízené, mluvila o ponaučení a o opatřeních, aby se něco podobného neopakovalo.

Když pak výsledky oficiálního vyšetřování konečně v závěru května přišly, podstatná část veřejnosti už o aféře slyšet nechtěla. Někdo se přiklonil k alternativnímu výkladu. Jiný se spokojil s již vyvozenými důsledky. Dalšímu vadila politizace opozicí.

Vedle toho se samozřejmě pracovalo dovnitř vládní strany, aby se neobjevila silná figura, která by sjednotila kritiky Johnsonova vedení a zvedla proti němu odpor. Hodně pomohla i válka na Ukrajině, ale vytahovala se také jiná výrazná témata, aby zesílil dojem, že kauza patří minulosti. Oč to mívají v podobných situacích snazší ti, kdo svoji stranu vlastní, a k tomu ovládají také významnou část médií!

Johnsonův vlastní vklad

Boris Johnson sice nekontroluje kupu novin, má ale vlivné spojence, kteří si nepřejí vládu nikoho jiného než jeho konzervativců. Na britský bulvár se tak mohl — s výjimkou prvních týdnů po aféře — spolehnout. Zároveň je Johnson mistrem specifického komunikačního stylu, v němž dokáže střídat polohu nezištného, místy až vtipně blekotajícího prosťáčka, který je na straně obyčejných lidí, a rozhodného politika, který, když je to důležité, dokáže pronést brilantní řeč, pohnout s věcmi a dostát i těm největším výzvám ve stylu Winstona Churchilla.

Johnson v této aféře urazil rétoricky skutečně dlouhou cestu — od úvodního (hraného) zírání s otevřenou pusou přes zatloukání vlastní přítomnosti na večírcích až k argumentu, že žádná pravidla porušena nebyla. A následně k druhému hranému šoku, k oficiálnímu studu, k omluvě a zaplacení pokuty, ke slibu vyvození odpovědnosti a v posledku k volání po tlusté čáře a reorientaci na hlavní problémy, jež tíží většinu v současnosti: na zdražování a energetickou krizi.

Vývoj politických preferencí v Británii od posledních parlamentních voleb. Grafika WmC

Před pár dny, kdy toryovští poslanci hlasovali o důvěře v Johnsona, už mluvil premiér o „událostech, jichž hořce lituje“, ale mnohem víc o „nikam nevedoucí a stranu štěpící debatě“, kterou je potřeba skončit. Hlasování přečkal v porměru 211 hlasů pro něj, 148 proti němu. Další řešení nedůvěry mohou jeho kritikové vyvolat podle pravidel britských konzervativců až zase za rok.

Britští voliči aféru vládě zatím ještě zcela neodpustili. Johnsonovi toryové mají 32procentní podporu, zatímco opoziční labouristé 42procentní. Po odhalení aféry však žádalo Johnsonovu rezignaci 73 procent Britů a dnes ji chce 59 procent.

Britská specifika

Když jsem zde v květnu 2020 komentoval podobné, ale daleko menší kauzy Zemanova kancléře Mynáře a Johnsonova šéfporadce Cummingse, napsal jsem v závěru: „V podstatě není rozdíl mezi českým a britským papalášstvím. Lepšolidi, kteří porušují pravidla, protože díky postavení mohou, se najdou jak u Zemana, tak v Londýně. Rozdíl je v reakci (…) V britském prostředí nelze reagovat na podobná odhalení například útoky na novináře, semknutím řad a jízlivými posměšky z jejich pozadí. I egocentrický Dominic Cummings mluvil při tiskovce, kde svoje jednání vysvětloval, pokorným tónem, jako by ukradl vidličky. A i Johnson musí na svých tiskovkách trpělivě sumírovat odpovědi na nepříjemné otázky.“

Tato charakteristika stále platí. Britské poltické kličkování je u podobných afér gentlemanštější, jemnější, chytřejší. Pokud jde ale o postatu, pořád jde o faleš, o vytáčky a manipulaci, o zastírání principu dvojích pravidel a o zneužívání moci. A ostatně, stejné taktiky a píár postupy mohou posloužit i u daleko závažnějších kauz než jen u tutlaných nelegálních večírků vládních zaměstnanců.

Pokud tak někdy dospějeme k úrovni britského politického kličkování, toto jsou fráze, jež praxi zvláštních pravidel pro vyvolené přelakovávají:

  • „Věřím premiérovi, že šlo o setkání s převážně pracovní náplní. Těch pár ostatních, jako rozlučka s odcházejícím zaměstnancem, to byla chyba, ale to už se vyřešilo.“
  • „Premiér uznal chybu, omluvil se, upravil pravidla fungování úřadu. Důvěra byla obnovena. Další se rozhodne u voleb.“
  • „Bylo to špatně, ale na druhou stranu jde o silného vůdce, kterého potřebujeme. Jde tu o člověka, který drží slovo, jak jsme viděli s brexitem.“
  • „Má mandát od voličů. Nerozhodujme za ně.“
  • „Má mandát, který je svázaný s určitou agendou. On tuto agendu úspěšně prosazuje.“
  • „Celá pravidla lockdownu byla špatně nastavena.“
  • „Čelíme stagflaci. Řešíme válku. Nemůžeme si dovolit politické tahanice.“
  • „Teď jsou tu problémy, ale i jasná politika, jak je řešit. Kdo ví, co by bylo, kdyby premiér odešel.“
  • „Nakonec zvítězil zdravý rozum a ten říká, že je zapotřebí se soustředit na závažné a palčivé problémy současnosti.“

Jedná se o věty, jimiž různí toryovští poslanci v posledních dnech v britských televizích zdůvodňovali, proč je třeba aféru přejít a pokračovat se stejnou vládou jako doposud.

advertisment
Diskuse
June 10, 2022 v 9.33
Tři doplnění

Patří se ještě doplnit tři věci:

1) asi nejvýznamnějším tvrdým faktorem – tedy nepřenositelným na podobné situace v jiných zemích – zde byla veliká většina konzervativců v Dolní sněmovně. Jednak proto, že se Johnson nemusel bát odpůrců, ani když jejich odhadovaný počet začal převyšovat stovku. Zároveň ale i proto, že argument „zajistit nám největší většinu za posledních 40 let“ je právě tím, který přesvědčuje mnohé poslance o tom, že premiéra má stále cenu podporovat,

2) z 351 toryovských poslanců má aktuálně 160 na tzv. payroll job, tedy nějakou placenou funkci ve vládě či parlamentu, ze které může Johnsonovým rozhodnutím obratem vyletět,

3) skutečná síla pozice Johnsona uvnitř strany zůstává i přes řečené sporná. Při hlasování o důvěře se hodně srovnávala velikost podílu odpůrců: proti Thatcherové se svého času při podobných hlasováních postavilo 45 procent klubu, proti Johnu Mayorovi 44 procent a proti Therese Mayové 37 procent. Proti Johnsonovi hlasovalo nyní 41 procent toryovských poslanců. Hodně ukáží červnové doplňovací volby v několika okrscích, které se konají přesně 6 let od brexitového referenda. Pokud je konzervativci prohrají, půjde o signál, že Johnson představuje pro stranu spíše zátěž než pomoc.

Díky vyhranému hlasování o důvěře je Johnson teď na rok chráněný, může být ale tlačen k rezignaci neformálně nebo případným soustavným odporem v parlamentu, což před pár lety zažívala Theresa Mayová.