Je tomu přibližně dva a půl roku, kdy jsme zde zkoumali, co vše zkouší v Izraeli premiér Benjamin Netanjahu, aby se vyhnul soudu za korupci. Vznikl tehdy text s podtitulem Babiši, uč se od profíků, který příslušné manévry shrnoval. Jednalo se například o píár rámování „země je ohrožena a my se utápíme v kauzičkách“, „jsou to útoky na mou rodinu“ či „voliči to věděli, a přesto mi dali mandát“. Šlo také o tiskovky s dětmi a manželkou, o nasazování znalců práva nakloněných Netanjahuovi do médií nebo o malé, leč viditelné demonstrace na Netanjahuovu podporu.

Ve Velké Británii nyní dohasíná aféra Partygate vlády Borise Johnsona, kterou se patří na netanjahuovský text navázat. Jednalo se v ní především o politickou kulturu, o přístup k pravidlům a o otázku vyvozování osobní odpovědnosti.

Jádrem britské aféry nebyla tvrdá finančně vlivová korupce jako v Izraeli, ale série večírků, které probíhaly v sídlech premiéra a některých ministrů za covidových lockdownů. Z tohoto hlediska šlo o méně závažnou kauzu, než byla izraelská. Jako přehlídka měkkých píár trendů, jako ilustrace figur co říkat a jak postupovat, aby papaláš v západní demokracii vykličkoval z nevykličkovatelného, se ale Partygate hodí náramně.

Ve svém faktickém jádru byla totiž věc krystalicky přehledná: večírků se během tří britských lockdownů pořádalo v inkriminovaných budovách na Downing Street nejméně sedmnáct, na všech se pilo a na několika řečnil sám premiér. Vyšetřování zvláštní zmocněnkyně Sue Grayové potvrdilo, že se několik z akcí konalo až do noci. Vedle případů silné opilosti bylo prokázáno karaoke, akce, na níž bylo pozváno na dvě stě lidí, zvracení a také jedna rvačka — to vše ve vládních komplexech a v době, kdy měli Britové zakázánu i účast na pohřbech rodinných příslušníků.

Boris Johnson přesto tuto aféru, zdá se, ustál. Věru záhodno je studovat jak.

Návod k přežití