Je tomu přibližně dva a půl roku, kdy jsme zde zkoumali, co vše zkouší v Izraeli premiér Benjamin Netanjahu, aby se vyhnul soudu za korupci. Vznikl tehdy text s podtitulem Babiši, uč se od profíků, který příslušné manévry shrnoval. Jednalo se například o píár rámování „země je ohrožena a my se utápíme v kauzičkách“, „jsou to útoky na mou rodinu“ či „voliči to věděli, a přesto mi dali mandát“. Šlo také o tiskovky s dětmi a manželkou, o nasazování znalců práva nakloněných Netanjahuovi do médií nebo o malé, leč viditelné demonstrace na Netanjahuovu podporu.

Ve Velké Británii nyní dohasíná aféra Partygate vlády Borise Johnsona, kterou se patří na netanjahuovský text navázat. Jednalo se v ní především o politickou kulturu, o přístup k pravidlům a o otázku vyvozování osobní odpovědnosti.

Jádrem britské aféry nebyla tvrdá finančně vlivová korupce jako v Izraeli, ale série večírků, které probíhaly v sídlech premiéra a některých ministrů za covidových lockdownů. Z tohoto hlediska šlo o méně závažnou kauzu, než byla izraelská. Jako přehlídka měkkých píár trendů, jako ilustrace figur co říkat a jak postupovat, aby papaláš v západní demokracii vykličkoval z nevykličkovatelného, se ale Partygate hodí náramně.

Ve svém faktickém jádru byla totiž věc krystalicky přehledná: večírků se během tří britských lockdownů pořádalo v inkriminovaných budovách na Downing Street nejméně sedmnáct, na všech se pilo a na několika řečnil sám premiér. Vyšetřování zvláštní zmocněnkyně Sue Grayové potvrdilo, že se několik z akcí konalo až do noci. Vedle případů silné opilosti bylo prokázáno karaoke, akce, na níž bylo pozváno na dvě stě lidí, zvracení a také jedna rvačka — to vše ve vládních komplexech a v době, kdy měli Britové zakázánu i účast na pohřbech rodinných příslušníků.

Boris Johnson přesto tuto aféru, zdá se, ustál. Věru záhodno je studovat jak.

Návod k přežití

Ze zpětného pohledu se zdá, že zcela zásadní bylo skrytě natahovat čas — v okamžicích propuknutí aféry se z vládních míst mluvilo o šoku a překvapení, jinak se však reagovalo jen obecně: mlžilo se a slibovalo se vyšetřování. Dále bylo podstatné, že se ono vyšetřování omezilo zadáním na konkrétní aspekty případu (ne na aféru celkově), a opět zde byly snahy, aby trvalo co nejdéle.

Omezení na konkrétní aspekty případu způsobilo, že se vyšetřovatelé nezabývali zdaleka vším, čím by jinak mohli — ignorovali například večírky mimo vymezený časový úsek. Protahování zase obstaralo čas na manévrování a zajistilo, že masmédia mezitím všechno vyčmuchala, ale zveřejnila jen po kouscích. Tím se eliminoval efekt jedné drtivé rány.

Dále: během celé doby, kdy byla kauza horká, se osvědčilo vstupovat permanentně do debaty, avšak nepřímo, jen přes loajální prostředníky, kteří měli zjevně za úkol nahlodávat jednoznačnost výkladu. Mluvilo se příkladně o pracovním náplni některých setkání, o dodržování odstupů a podobně. U toho se přitom vládní místa tvářila, že věc sama řeší — omlouvala se a místy i přijímala dílčí sankce, sankcionovala odpovědné podřízené, mluvila o ponaučení a o opatřeních, aby se něco podobného neopakovalo.

Když pak výsledky oficiálního vyšetřování konečně v závěru května přišly, podstatná část veřejnosti už o aféře slyšet nechtěla. Někdo se přiklonil k alternativnímu výkladu. Jiný se spokojil s již vyvozenými důsledky. Dalšímu vadila politizace opozicí.

Vedle toho se samozřejmě pracovalo dovnitř vládní strany, aby se neobjevila silná figura, která by sjednotila kritiky Johnsonova vedení a zvedla proti němu odpor. Hodně pomohla i válka na Ukrajině, ale vytahovala se také jiná výrazná témata, aby zesílil dojem, že kauza patří minulosti. Oč to mívají v podobných situacích snazší ti, kdo svoji stranu vlastní, a k tomu ovládají také významnou část médií!

Johnsonův vlastní vklad

Boris Johnson sice nekontroluje kupu novin, má ale vlivné spojence, kteří si nepřejí vládu nikoho jiného než jeho konzervativců. Na britský bulvár se tak mohl — s výjimkou prvních týdnů po aféře — spolehnout. Zároveň je Johnson mistrem specifického komunikačního stylu, v němž dokáže střídat polohu nezištného, místy až vtipně blekotajícího prosťáčka, který je na straně obyčejných lidí, a rozhodného politika, který, když je to důležité, dokáže pronést brilantní řeč, pohnout s věcmi a dostát i těm největším výzvám ve stylu Winstona Churchilla.

Johnson v této aféře urazil rétoricky skutečně dlouhou cestu — od úvodního (hraného) zírání s otevřenou pusou přes zatloukání vlastní přítomnosti na večírcích až k argumentu, že žádná pravidla porušena nebyla. A následně k druhému hranému šoku, k oficiálnímu studu, k omluvě a zaplacení pokuty, ke slibu vyvození odpovědnosti a v posledku k volání po tlusté čáře a reorientaci na hlavní problémy, jež tíží většinu v současnosti: na zdražování a energetickou krizi.