Britská Partygate zpětně aneb Jak Boris Johnson dokázal přežít ve funkci
Petr JedličkaV Británii pomalu dohasíná aféra kolem nelegálních „vinných večírků“ v Downing Street z dob covidových lockdownů. Premiér Johnson ji navzdory flagrantnosti provinění přestál. I pro české prostředí je záhodno studovat jak.
Je tomu přibližně dva a půl roku, kdy jsme zde zkoumali, co vše zkouší v Izraeli premiér Benjamin Netanjahu, aby se vyhnul soudu za korupci. Vznikl tehdy text s podtitulem Babiši, uč se od profíků, který příslušné manévry shrnoval. Jednalo se například o píár rámování „země je ohrožena a my se utápíme v kauzičkách“, „jsou to útoky na mou rodinu“ či „voliči to věděli, a přesto mi dali mandát“. Šlo také o tiskovky s dětmi a manželkou, o nasazování znalců práva nakloněných Netanjahuovi do médií nebo o malé, leč viditelné demonstrace na Netanjahuovu podporu.
Ve Velké Británii nyní dohasíná aféra Partygate vlády Borise Johnsona, kterou se patří na netanjahuovský text navázat. Jednalo se v ní především o politickou kulturu, o přístup k pravidlům a o otázku vyvozování osobní odpovědnosti.
Jádrem britské aféry nebyla tvrdá finančně vlivová korupce jako v Izraeli, ale série večírků, které probíhaly v sídlech premiéra a některých ministrů za covidových lockdownů. Z tohoto hlediska šlo o méně závažnou kauzu, než byla izraelská. Jako přehlídka měkkých píár trendů, jako ilustrace figur co říkat a jak postupovat, aby papaláš v západní demokracii vykličkoval z nevykličkovatelného, se ale Partygate hodí náramně.
Ve svém faktickém jádru byla totiž věc krystalicky přehledná: večírků se během tří britských lockdownů pořádalo v inkriminovaných budovách na Downing Street nejméně sedmnáct, na všech se pilo a na několika řečnil sám premiér. Vyšetřování zvláštní zmocněnkyně Sue Grayové potvrdilo, že se několik z akcí konalo až do noci. Vedle případů silné opilosti bylo prokázáno karaoke, akce, na níž bylo pozváno na dvě stě lidí, zvracení a také jedna rvačka — to vše ve vládních komplexech a v době, kdy měli Britové zakázánu i účast na pohřbech rodinných příslušníků.
Boris Johnson přesto tuto aféru, zdá se, ustál. Věru záhodno je studovat jak.
Návod k přežití
Patří se ještě doplnit tři věci:
1) asi nejvýznamnějším tvrdým faktorem – tedy nepřenositelným na podobné situace v jiných zemích – zde byla veliká většina konzervativců v Dolní sněmovně. Jednak proto, že se Johnson nemusel bát odpůrců, ani když jejich odhadovaný počet začal převyšovat stovku. Zároveň ale i proto, že argument „zajistit nám největší většinu za posledních 40 let“ je právě tím, který přesvědčuje mnohé poslance o tom, že premiéra má stále cenu podporovat,
2) z 351 toryovských poslanců má aktuálně 160 na tzv. payroll job, tedy nějakou placenou funkci ve vládě či parlamentu, ze které může Johnsonovým rozhodnutím obratem vyletět,
3) skutečná síla pozice Johnsona uvnitř strany zůstává i přes řečené sporná. Při hlasování o důvěře se hodně srovnávala velikost podílu odpůrců: proti Thatcherové se svého času při podobných hlasováních postavilo 45 procent klubu, proti Johnu Mayorovi 44 procent a proti Therese Mayové 37 procent. Proti Johnsonovi hlasovalo nyní 41 procent toryovských poslanců. Hodně ukáží červnové doplňovací volby v několika okrscích, které se konají přesně 6 let od brexitového referenda. Pokud je konzervativci prohrají, půjde o signál, že Johnson představuje pro stranu spíše zátěž než pomoc.
Díky vyhranému hlasování o důvěře je Johnson teď na rok chráněný, může být ale tlačen k rezignaci neformálně nebo případným soustavným odporem v parlamentu, což před pár lety zažívala Theresa Mayová.