Rok klimatické krize: živelné pohromy se stávají normou, říká titulek textu, kterým bilancuje uplynulý rok kolega z klimatické rubriky. Nu, ve světové politice byl loňský vývoj víceznačnější — většinou jako na houpačce.

Začněme u Spojených států: nová Bidenova administrativa nastoupila s dobrými vyhlídkami — po vyhraných trojvolbách, po většinově odsouzeném vpádu trumpovců do Kapitolu 6. ledna, po Trumpově šejdířském odchodu a po jeho druhém impeachmentu.

Z počátku se jí i dařilo. Získala na svou stranu většinu společnosti, prosadila covidový balík a úspěšně rozjela očkování. Pak ovšem přišla inflace, další vlna epidemie a kontroverzní odchod z Afghánistánu.

S koncem roku se sice podařilo přes Kongres provést vykuchaný balík investic do infrastruktury, ekonomika se ale nerozjela, nastala legislativní paralýza, a nad to ještě přišel omikron.

Již před Vánocemi bylo jasné, že Bidena čeká zásadní rozhodování o dalším postupu. Prezident v něm dosud nepokročil, a tak teprve uvidíme, zda pomyslná houpačka nabere s novým rokem cestu zase nahoru.

Zřejmě nejsledovanější volby roku 2021 se konaly v Německu a také tam se rychle měnily trendy. Nejprve — po zemských volbách v Porýní-Falci a Bádensku-Württembersku — vše vypadalo na nástup Zelených. Poté — po Sasku-Anhaltsku — zase na návrat CDU. Vlastní volby přitom nakonec vyhrál Olaf Scholz se sociálními demokraty a postavil první spolkovou vládu semaforového složení — s klíčovou pozicí pravicových liberálů z FDP.

Na sousedním Slovensku zažil houpačku Igor Matovič, kterého svérázný přístup ke covidové krizi připravil nejprve o podporu, a pak s postupem jara i o křeslo premiéra. A zažil ji také expremiér Fico, který se po rozpadu svojí strany Směr dokázal vrátit — tentokrát ovšem jako tribun antivaxerů.

Kolem Ukrajiny obcházelo dvakrát strašidlo další války, nejprve na jaře a poté před Vánoci. Na nejhorší však zatím nedošlo. V africké Etiopii se naopak válčilo několikrát. Na konci roku ale vše ukazovalo konečně na mír.

V Rusku se nejprve mohutně bojovalo za Navaleného, v posledku ale padla i proslulá neziskovka Memorial. V Izraeli podnikl Bibi Netanjahu své zatím poslední ofenzívy: jednu bombardovací a jednu volební. O křeslo premiéra — držené nepřetržitě dvanáct let — ovšem stejně přišel.

Itálie začala rok velkou politickou krizí a končila jej se supervětšinovou koalicí — v průzkumech ale se dvěma krajně pravicovými stranami v čele. Ve Skotsku se opět zvedli progresivní nacionalisté, stále ale ne do výše, která by jim umožnila si podruhé říct plnohodnotně o nezávislost.

Španělská vláda se otevřela jednání s katalánskou, aby vzápětí pohořela v důležitých volbách v Madridsku; na konci roku se však její obliba zase ustálila. Ve Velké Británii dokázal premiér Johnson vysedět covidové krize i skandály. Na konci roku to ale vypadalo, že ho přízeň lidu přece jen opouští.

Pro Nizozemsko a Bulharsko byl rok 2021 rokem soustavné politické krize. Tam i tam se ovšem v posledku nalezlo východisko. V zásadě totéž lze říci také o africkém Súdánu — i když zde bez dovětku o východisku.

I když šlo o převažující jev, přece jen ne vše ve světě lítalo v uplynulém roce nahoru dolů. Například v Barmě proběhl na jaře puč a po zbytek roku se vše jen zhoršovalo. Také kabinet PiS v Polsku se choval po celý rok klasicky, ať už šlo o vnitřní politiku, reakce na protesty nebo o krizi na běloruské hranici.

Afghánistán znovu dobyl Tálibán, uchopil moc dle očekávání a ta nezklamal ani do závěru roku. V Íránu vyhrál očekávaně ultrakonzervativec Raísí. Peru zvolilo prezidentem v podstatě komunistu.

Jihoamerické Chile se dostalo konečně k nové ústavě, a volby v závěru roku pak potvrdily, že vše má nemalou šanci dobře dopadnout.

Politicky padl proslulý newyorský guvernér a zachránil se ten kalifornský. Zemřeli dva strůjci války v Iráku, Petr Uhl i Desmond Tutu. V Kanadě znovu vyhrál Justin Trudeau a v Norsku se zase vrátili k moci sociální demokraté.