Biden a Rusko, nové napětí na Ukrajině a vrbětické souběhy

Petr Jedlička

Poslední chvění ve vztazích Rusko — Ukrajina — USA souvisí s vrbětickým odhalením spíše jen symbolicky. Závažné je však i samo o sobě. Nový konflikt na Ukrajině zatím nevypukl. Je však již jasnější, co se může výhledově změnit a co nikoliv.

Letošní ruské manévry u ukrajinských hranic mají oficiálně skončit až 1. května. Snímek z videozáznamu

Jak teď připomínáno snad každý den v tisku, Rusko označuje český oficiální výklad výbuchu v muničním skladu ve Vrběticích za „absurdní“. Dle mluvčí ministerstva zahraničí Marie Zacharovové nedokázala Česká republika ani náležitě zajistit nebezpečný sklad zbraní, ani následně explozi za sedm let vyšetřit. Podle Putinova mluvčího Dmitrije Peskova se náš stát začíná obviňováním Ruska podobat „svým soudruhům ze zámoří“. Proč to dle ruských pohlavárů česká vláda dělá? Jak uvedl v závěru minulého týdne šéf civilní rozvědky Sergej Naryškin, Česká republika má jenom „omezenou suverenitu“. Zjevně tak ČR posluhuje v nějaké cizí vyšší hře — v posledním z tahů Západu proti Rusku.

Jiní dnes v DR vysvětlují, proč z Ruska takové hlasy zaznívajíjak jim eventuálně čelit. Zde se věnujme čistě řečenému. Dle četných zpřesnění v ruských médiích a jejich českých překladačů má vrbětické obvinění na jedné straně odvést pozornost od „odhalených příprav na státní převrat v Bělorusku“, na druhé straně přispět k novému tlaku na Rusko, jak o něj usiluje administrativa prezidenta Bidena a který je patrný nejvíce aktuálně na Ukrajině.

Ad Bělorusko — těžko říct. Že se chystal puč, tvrdí jen rozvědky a režim, po loňských událostech by ale nebylo divu, kdyby se někdo v zemi o něco pokoušel. Větší pozornost si nicméně zaslouží argument Bidenem a Ukrajinou. Ne snad, že zde byla prokázána ona vazba na Vrbětice, spíše naopak — jde zde o kontext jen údajný. Ale poměry ve vazbě USA — Rusko — Ukrajina se letos opravdu rozhýbaly. A pro porozumění současnému stavu světa je důležité všímat si jak.

Za prvé, tlak na Rusko zde skutečně je. Spojené státy dávají v souladu s Bidenovými sliby i profilem nové diplomacie už od zimy najevo, že budou k ruské politice ve světě přísnější. V polovině dubna také rozšířily své protiruské sankce.

Vláda ukrajinského prezidenta Zelenského se začala zároveň hlasitěji dožadovat možnosti členství v NATO. Na začátku dubna řekl Zelenskyj doslova, že NATO je jedinou možností, jak ukončit válku na Donbase. Následně odjel do Turecka vyjednávat nákup dronů, jež se tak osvědčily vůči ruské vojenské technice loni na Kavkaze. A ukrajinská armáda zahájila manévry na donbaské dělicí čáře.

Za druhé, k tlaku je zde i protitlak. Rusko spustilo před půlí dubna obří cvičení více než stovky tisíc vojáků u ukrajinských hranic a plošné prověrky armádní připravenosti. Média zaplavily nejprve pozorovatelské obavy ze znovurozhoření války na Donbase, to když několik kremelských pohlavárů dalo najevo, že by ruská armáda při pokusu o silové znovusjednocení Ukrajiny Doněck a Luhansk bránila. A poté přišel i strach z větší konfliktu, když se k ukrajinským břehům vydaly dva americké torpédoborce.

Do druhé poloviny dubna se v oblasti nahromadilo tolik vojenské techniky jako za horké fáze konfliktu v roce 2014. Ruští politikové vedli řeči, jako by připravovali obyvatelstvo na velkou válku, a ještě v minulém týdnu byly tak k vidění články o nové karibské krizi.

Nyní se zdá být všechno už klidnější. Americké torpédoborce nakonec nepřipluly. Část ruských cvičenců se od minulého pátku stahuje. I o dozvucích vzájemného vyhošťování diplomatů se mluví v Rusku už jako o „protiruské hysterii“, ne jako o součásti nějaké americké válečné provokace.

Varovných signálů je nicméně stále dost. Rusko o víkendu například uzavřelo Kerčský průliv, a to na šest měsíců. Vlastní manévry v oblasti končí až 1. května a trvají obavy, že na hranici zůstane část mužstva i techniky. Na čáře dotyku na východní Ukrajině se přitom stále umírá. Několik lidí z obou stran zahyne každý týden při vzájemných přestřelkách.

Ukrajinský prezident Zelenskyj při návštěvě jednotek na donbaské demarkační linii. Foto President.gov.ua

Co se ukázalo

To, co se dělo a co se do značné míry stále odehrává v zahraničněpolitickém pozadí souběžně s vrbětickým odhalením, má řadu výkladů. Nejfrekventovanější jsou zřejmě interpretace, které tyto události chápou jako:

  1. Putinovo testování Bidenovy administrativy,
  2. ruskou demonstraci síly Bidenovi,
  3. součást dlouhodobé snahy Zelenského využít aktuální mezinárodní situace k znovusjednocení Ukrajiny,
  4. součást dlouhodobé snahy Ruska o vytváření nárazníkového pásma kolem své západní zhranice,
  5. součást dlouhodobé snahy Putina o zábor dalšího ukrajinského území tak, aby se organicky propojil Donbas s Krymem,
  6. součást amerických snah o znesnadnění cesty ruského plynu do Evropy tak, aby státy EU musely kupovat plyn z USA,
  7. Bidenovo testování Ruska,
  8. součást Zelenského snah o zesílení domácí politické pozice (březnovou podporu měl už jen kolem dvaadvaceti procent),
  9. součást Putinových snah o posílení pozice Jednotného Ruska před zářijovými parlamentními volbami (Putinův osobní approval rating poklesl od roku 2017 ze 72 na 48 procent),
  10. výsledek zpravodajsko-silových her na více frontách.

Faktem je, že nejvýraznějšími konkrétními impulzy narušil v posledních měsících ukrajinský status quo jako první prezident Zelenskyj. Zároveň ale je pravda, že jde o jeho zemi a jeho občany, kteří na donbaské frontě stále umírají.

Analytikové připomínají, že Biden nechal zpřísnit protiruské sankce tak, aby to skutečně nezabolelo — vetoval například sankcionování firem zapojených do konstrukce energovodu Nord Stream 2. Putinovi zároveň navrhl summit na neutrální půdě. Na dvoustranné jednání přímo na Donbase pozval ruského prezidenta před pár dny také Zelenskyj.

Z ruské strany zaznívají v posledních dnech především varování před „provokacemi“ a překračováním pomyslné červené linie, na které země prý odpoví rozhodně a asymetricky (Putin).

Autoři s pochopením pro situaci ukrajinské vlády zdůrazňují, že separatisty požadovaná autonomie pro Doněck a Luhansk by na Ukrajině petrifikovala ruskou přítomnost. Autoři s pochopením pro ruské pozice naopak argumentují tradiční obavou Ruska z rozšiřování NATO, nutností deeskalace situace za každou cenu či existencí analýz z atlantických think tanků, které zmiňují možnost řešit situaci na Donbase karabašskou cestou.

Dále platí, že ve většině projevů ruských pohlavárů k tématu figuruje Ukrajina jen jako vazal USA (a Evropská unie mimochodem jako slaboch, který USA slepě následuje) a že v ruském podání se na Ukrajině neděje nic, co není předjednáno ve Washingtonu, tedy krom občasných ultranacionalistických výlevů. Platí také, že Rusko od roku 2019 vydává obyvatelům separatistických entit kolem Doněcka a Luhansku ruské pasy.

Měl-li poslední pohyb ve vazbě Rusko — USA — Ukrajina v sobě prvky hry, pak šlo o hru více než dvou hráčů a v několika rovinách současně. Nově víme, že Bidenovy USA budou v problému aktivnější než Trumpovy USA, ba i než Obamovy, které přenechávaly větší část iniciativy Německu a Francii. Nově máme též potvrzené, že Zelenskyj není kremelská loutka, jak se obávali mnozí při posledních volbách, a zřejmě také, že žádný se zapojených aktérů nemá sklon k nepředvídatelnému chaoticky-destruktivnímu jednání.

Rusku a ruské politice bude věnován příští — červnový — summit NATO. Zřejmě též v červnu se setkají poprvé jako prezidenti Biden s Putinem. Úplnou představu o nové podobě rusko-amerických vztahů bychom tak měli mít před prázdninami.

Teoreticky stále platí, že nejúčinnější reakcí Západu na ruskou politiku v sousedních zemích by byla pomoc s vytvořením úspěšné a prosperující Ukrajiny. Odhodlaný, příslušných kroků schopný a jednou politickou vůli ovládaný Západ ale existuje spíše jen v ruské propagandě. Do NATO země s tak výraznými územními spory přijata na každý pád nebude.

Od nové americké administrativy může Kyjev čekat diplomatické zastání, vojenskou techniku a výcvik, podobně jako Gruzie po konfliktu v roce 2008. Od zemí Evropské unie pak otevřenější hospodářské vztahy a peníze z rozvojových fondů. Na zbytek budou i nadále Ukrajinci sami s vlastními silami, respektive s tím, co si sami vyjednají. Stejně tak jako každý jiný suverénní stát.

Další informace:

Diskuse