V minulém textu americké předvolební série bylo vyloženo, jak se Biden a Trump oba odhalili jako osobnosti nevhodné pro prezidentský úřad. Ani v USA ovšem prezident nevládne jen dle svých osobnostně-politických charakteristik; ani v USA se nevládne podle debat a kampaně. V důsledku vždycky důležitější než vystupování — respektive než osobnostně-politické profily kandidátů — je to, co dotyčný prosazuje, co konkrétně dělá a oč usiluje obecně — byť třeba vlastní volby může rozhodovat něco jiného.

Letošek je v tomto stejný: ačkoliv Biden i Trump pojímají kampaň z velké části jako antikampaň vůči druhému, oba zároveň předkládají i ucelené vize žádoucího vývoje USA a řadu konkrétních slibů. Tyto vize a sliby se přitom vzájemně zřetelně odlišují.

I když tak máme zkušenost, že americký prezident plní zpravidla jen menší část toho, co konkrétně slíbí, dá se v letošních volbách vybírat přinejmenším ze dvou opravdu rozdílných linií — tedy volit dle programu. Klade-li se otázka, jak může tolik Američanů stále volit Trumpa, lze část odpovědi nalézt i zde.

Zajímavostí je, že zatímco Bidenův program má standardní formu — dvaadevadesát stran pokrývajících všechny možné kapitoly —, základ Trumpova programu tvoří znovupoužitý manifest z roku 2016 plus padesát často jednovětých bodů, letošních aktualizací. Je tomu tak proto, že republikánská strana se rozhodla tento rok programovou debatu vůbec neotevírat.

Nyní na konci kampaně máme nicméně k dispozici už desítky hodin záznamů, na nichž Trump o svém programu mluví a jednotlivé body rozšiřuje či vyjasňuje. O materiál k programové analýze tak není vposledku nouze ani u republikánů.

Trump a covid

Ač se to tak navenek nezdálo, jádrem programů obou kandidátů byla i letos ekonomika. Řeší se konkrétně zejména otázka, jak nejlépe zajistit v zemi prosperitu. V kampani celkově byl ovšem tématem číslo jedna pochopitelně covid.

Donald Trump nástup epidemie na jaře objektivně zanedbal a prokazatelně záměrně zlehčoval, i když věděl, o jak velkou hrozbu se jedná. Nyní USA evidují devět milionů nakažených, přičemž 90 tisíc aktuálně každý den přibývá. Přibližně tisíc lidí denně na covid v USA umírá. Celkově má nemoc v zemi už 230 tisíc obětí.

Biden zdůrazňuje, že Trump za pandemie absolutně selhal jako lídr, že nemá epidemii pod kontrolou a že stále nemá ani plán, jak ji pod kontrolu dostat. Trump se hájí rámováním celé epidemie jako viny Číny, která vypustila do světa „strašlivý mor“, třebaže na jaře mluvil sám o „sezónní chřipce“.

Dále tvrdí, že on sám udělal vše, co se dalo, a to rychleji a důsledněji, než by zvládl na jeho místě „Slow“ Joe Biden. Navíc pak ještě zdůrazňuje, že Biden kritizoval na jaře jeho rozhodnutí zavřít hranice pro lety z Číny.

Politicky vzato vychází Trump v otázce covidu vstříc těm lidem, kteří si nepřejí zpřísňování ochranných opatření, a to za téměř žádnou cenu. V tradičně individualistických USA je takových lidí skutečně hodně. Trump se též staví na stranu podnikatelů, které donutili guvernéři části států USA zavřít podniky. Roušku sám prezident nosil do vlastní nákazy jen neochotně a omezovat se při kampani také příliš nehodlal. I poslední jeho tweety přitom působí zcela neadekvátně situaci.

Ve věcné rovině Trump dnes argumentuje, že USA se s nemocí učí žít a zvládají to čím dál lépe. Důkazem mají být klesající smrtnost choroby v zemi či „enormní“ produkce ventilátorů, kterých mají prý americké nemocnice už dost, a tak je USA začínají vyvážet do světa. Rekordní počet případů mají dle Trumpa USA proto, že populaci rekordně testují, což ale není pravda — USA testují skutečně hodně, na počet obyvatel ale ne nejvíce, zatímco ve všech ohledech mají nejvíce nakažených.

V Trumpově psaném programu je k bodu „covid“ konstatováno prostě: Vakcína do konce roku 2020, úplný návrat k normálu do konce roku 2021. V rozhovorech a debatách pak horuje Trump za co nejvčasnější rušení ochranných opatření, protože při lockdownech „bují alkoholismus, domácí násilí a narkomanie“ a „reálně hrozí, že se ekonomika úplně udusí“. Ostatně právě to se podle něj stane, pokud vyhraje Biden: „Všechno zavřou. Všechno půjde k čertu,“ uvedl doslova ve druhé prezidentské debatě.

Biden a covid

Bidenovo „Trump nemá plán“ není úplně přesné — Trumpovým plánem na covid je zajistit nemocnicím ventilátory a připravit rychlodistribuci vakcíny s pomocí vojska, jakmile bude očkování k dispozici. Jinak chce ale prezident skutečně dále vynucovat jen základní ochranná opatření, aby se co nejrychleji rozjela ekonomika.

Bidenův covidový plán je úplně jiné úrovně, a to po všech stránkách — je mnohem důslednější, restriktivnější, a navíc propojený s mnoha dalšími politikami. Konkrétně: Biden slibuje zásadní změnu v přístupu k prevenci, jejímž prvním krokem má být prosazení celoamerické povinnosti nosit na veřejnosti roušky.

Dále slibuje Biden daleko intenzivnější testování, a to bezplatně, obnovu vědecko-poradenských těles, jež zrušil Trump před krizí, mnohem robustnější využívání zákona Defence Production Act, s jehož pomocí lze přimět firmy vyrobit vše potřebné pro nemocnice, a vypracování celoamericky platných standardů pro to, co kdy zavřít a co kdy otevřít.

Toto vše má být realizováno do sta dní od Bidenova nástupu do úřadu. Následovat mají mechanismy chytré karantény, o něž se bude starat nově vystavěný aparát se sto tisíci zaměstnanci, transparentní proces posuzování různých vyvíjených vakcín, a poté distribuce těch účinných a zároveň bezpečných očkovacích preparátů.

Součástí Bidenova plánu je i štědrá pomoc školám a podnikatelům, aby se vybavily ochrannými pomůckami a mohly otevřít bezpečně co nejdříve. Finální komponentou je pak robustní série keynesiánských stimulů všem článkům ekonomického cyklu, jimiž chce Biden hospodářství opět rychle rozpohybovat, jakmile půjde ekonomiku bezpečně uvolnit.

Pozorovatelé připomínají, že různé prvky Bidenova plánu fungují v USA už i dnes. Děje se tak ale s menší intenzitou a roztříštěně, jinak stát od státu a často i město od města.

Biden zde navrhuje v podstatě model používaný v úspěšnějších státech EU — ovšem americky robustnější a s ekonomicko-stimulačními přesahy. Z pohledu řady Američanů měl přesně toto udělat již na jaře Trump. Z pohledu jiných jde ale o zásah do suverenity jednotlivých států USA, o pošlapání osobních svobod, o ekonomico-fiskální sebevraždu, či dokonce o posun k centralistickému socialismu — zkrátka o úplně dostačující důvod, proč hlasovat pro Bidenova protivníka.

Trumpovská cesta k prosperitě

Jak již bylo naznačeno výše, právě otázka cesty k prosperitě, a ne covid, je u obou kandidátů osou celého programu, i když se o ní mluví letos o trochu méně než obvykle. Trump chce pomocí prosperity společnost nejen obohatit, ale i sjednotit, přestože jinak ji svým vystupováním štěpí — „sjednotí nás úspěch,“ říkává v rozhovorech doslova. Biden zas hodlá cestou k prosperitě zahájit celkový národohospodářský obrat, jež bude odpovědí na klimatickou změnu, chudobu části USA i rasismus a současně dá americké ekonomice nové pevnější základy.

Trumpův hospodářský plán je výrazně jednodušší. Stojí v zásadě na dvou pilířích: na pokračování v politice plošného snižování daní a rozvolňování regulací, což je tradiční metoda všech republikánů a pravice vůbec, a na ochraně vybraných segmentů amerického průmyslu před globalizací, zejména před vlivem Číny. To je naopak něco, čemu se republikáni před Trumpem bránili.

Konkrétně slibuje Trump další daňové úlevy pro firmy, které přenesou výrobu zpět do USA, odepření vládních kontraktů společnostem, které outsourcují americká pracovní místa do Číny, další ochranné tarify (v současnosti platí třeba i pro evropskou ocel, francouzská vína či kanadské výrobky z hliníku) a výhledově úplnou výrobní nezávislost USA právě na Číně.

V USA vznikne dle Trumpa deset milionů pracovních míst do deseti měsíců od jeho případného znovuzvolení a do čtyř let bude z USA „výrobní supervelmoc světa“. Pro kontext: za první tři roky Trumpovy vlády vzniklo v americkém průmyslu celkem 480 tisíc nových pracovních míst.

Pokračovat má snižování daní a rušení regulací, „jaké svět ještě neviděl“, a mají být zakládány „zóny příležitostí“, což jsou oblasti vyhlášené v upadajících částech států či měst USA, v nichž je podnikání osvobozeno od některých daní. Rychlému dosažení prosperity slibuje Trump podřídit de facto všechno — i ochranná covidová omezení, i stav životního prostředí. Investiční stimul z veřejných peněz slibuje explicitně do infrastruktury (konkrétně jeden bilion dolarů), což ale činil i před minulými volbami, a přitom vposledku nepředstavil ani investiční plán.

Obecně platí, že ekonomika je pro Američany nejdůležitější téma většiny voleb. Letos mu konkurují covid, protesty Black Lives Matter či osobnosti kandidujících, avšak veliká skupina těch, kdo moc nesledují veřejné dění, se stále rozhoduje podle přístupu k regulacím a daňové zátěži. I tito voliči budou mít letos sklon hlasovat spíše pro Trumpa.

Bidenův hospodářský plán

Bidenův hospodářský plán — jež má dle Trumpa „zadusit ekonomiku regulacemi“ a „přinést depresi, jakou svět ještě neviděl“ — je opět výrazně složitější a vícevrstevnatější. Kandidát demokratů propojil aktuální ekonomický program nejen s tématem covidu a reakcí na pandemii, ale i s otázkami sociálních práv, nápravou postavení menšin, klimatickými změnami a přípravou USA na budoucnost obecně.

Klíčovou komponentou Bidenova plánu jsou zmiňované finanční stimuly — celkově mají dosáhnout výše až sedmi bilionů dolarů. Biden chce investovat vždy tam, kde peníze poslouží nějakému transformačnímu účelu a kde se zároveň po čase zmnoženě vrátí. Konkrétně se jedná opět o infrastrukturu a přenos výroby zpět do USA, na rozdíl od Trumpova plánu ale i explicitně o výzkum a vývoj, energetickou transformaci a vytváření nových stálých vysokopříjmových pracovních míst.

Jak uvádí šéfanalytik kanálu TLDR Jack Kelly: „Bidenův program je letos plný lehce progresivních politik, ovšem podaných tak, aby to uspokojilo fiskální konzervativce.“ Jde-li o konkrétní čísla, 700 miliard dolarů slibuje Bidenův program na granty pro malé a střední podnikatele, 400 miliard na iniciativu Buy American, 300 miliard na využívání amerických materiálů, služeb a technologií. Dalších 700 miliard má jít do tvorby nových pracovních míst se mzdou alespoň 15 dolarů za hodinu, další granty pak městům, státům i sdružením, které přispějí ke znovu nastartování ekonomiky.

Po keynesiánsku chce Biden rozšířit „v jakémkoliv rozsahu, jenž bude třeba“, program půjček malým podnikatelům i pomoc sociální slabším rodinám, což má pomoci překonat covidovou recesi. Na ekologickou transformaci výrobního sektoru se pak odhadují výdaje dva biliony dolarů.

V důsledku první vlny stimulů, respektive ještě za Bidenova prezidentování, má vzniknout pět milionů pracovních míst. Jde o polovinu toho, co slibuje Trump v prvních deseti měsících, Biden však počítá se zavedením patnáctidolarové federální minimální mzdy, což je takřka dvojnásobek oproti dnešní úrovni.

Součástí Bidenova plánu, mimochodem nazvaného Build Back Better, je dále rozšíření podpory v nezaměstnanosti, lepší ochrana nájemníků či garance až dvanáctitýdenního nemocenského a OČR volna. Kandidát demokratů slibuje také dotované jesle pro děti věku dva a tři roky, aby se jich rodiče mohli vrátit dříve do práce.

Daně chce Biden zvyšovat pouze vysokopříjmovým skupinám a velkým firmám, a to tím, že zruší snížení prosazená pro ně za Trumpa. Podle agenturních analýz by přitom míra efektivního zdanění při naplnění Bidenova programu měla dosáhnout úrovně z Obamova období.

S Čínou a její ekonomickou sílou slibuje Biden zápolit pomocí obnovení obchodně-spojeneckých svazků a vyvíjení společného tlaku na Peking, aby dodržoval stejná pravidla jako západní státy. Že bude usilovat o mezinárodní obchod bez bariér sice Biden explicitně neříká, ale vzhledem k tomu, že vzal peníze od hlavních lobbyistických organizací, které právě o toto usilují, je to vysoce pravděpodobné.

Trump tedy slibuje prosperitu bezprostřední a docílenou starými metodami — usnadňováním podnikání, ač často za každou cenu, a selektivní ochranou domácího trhu. Biden vidí prosperitu ve větší dálce — v jeho podání je k ní zapotřebí dojít cestou tlaku na důstojné odměňování, cílenou podporou vytváření pracovních míst, a především skrze postupnou národohospodářskou reformu.

Podobně jako všichni mainstreamoví demokraté od časů Billa Clintona je i Biden přesvědčen, že čas těžkého průmyslu v USA neodvratně končí. Je tak zapotřebí přejít postupně na jiná odvětví, nabídnout lidem jinou práci a perspektivu. Trh sám tento problém nevyřeší, respektive vyřeší jej jen bolestně. Pomoci zde musí cíleně stát, přičemž uzavírání se před světem není řešení.

Velkou slabinou Bidenových transformačních plánů je skutečnost, že jsou závislé na štědrém financování, a tudíž potřebují souhlas Kongresu. Pokud jej budou ovládat republikáni, prosadí Biden jen zlomky.

Trumpovská diplomacie? Siláctví a kvaziizolacionismus

Vše řečené výše se zrcadlí i v přístupu obou kandidátů k zahraniční politice. Trump hájí svůj kvaziizolacionistický přístup, kterým se odlišuje od republikánského mainstreamu — mít vždy na prvním místě přiznaně americké zájmy, rozvolňovat svázanost USA mezinárodními dohodami a členstvím v organizacích, vystupovat silácky a „nezačínat další nákladné zahraniční války“.

Do dějin se Trumpova vláda zapíše výstupem z WHO, Pařížské dohody o klimatu či íránského jaderného dealu a přerušením jednání o transatlantické a transpacifické obchodní zóně. Byla u porážky ISIS v Sýrii, přičemž nechala zlikvidovat Abú Bakra Bagdádího a obětovala kurdské milice. Zprostředkovala mírovou dohodu s Tálibánem v Afghánistánu a mezi Izraelem a Bahrajnem, Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Izraelem a Súdánem. Zde je však otázkou, jaký budou mít tato ujednání nakonec význam.

Trump se v kampani často chlubil, že díky jeho úsilí navýšily zbrojní výdaje i ostatní státy NATO. Méně se už ale zmiňoval o výsledcích své severokorejské politiky, kde zůstalo u schůzek s tamním diktátorem. A též výsledky Trumpovy protičínské politiky jsou krajně sporné. Ve druhé prezidentské debatě v reakci na Bidenovu kritiku jednoduše odvětil: „Alespoň jsem měl odvahu to zkusit.“

V žádném z vystoupení Trump neuvedl, že by chtěl v případném druhém období cokoliv měnit. Pokračovat má i jednoznačná podpora dalších izraelských anexí na Západním břehu, i likvidování těch, kdo v zahraničí „ohrožují americké životy“, jako byl íránský generál Kásim Sulejmání.

Bidenova zahraniční politika: návrat k normálu

Zahraničněpolitické části Bidenova programu dominuje jediný motiv — vrátit většinu toho, co Trump učinil, zase zpátky. USA pod Bidenem vstoupí opět do WHO, přijmou pařížské závazky, začnou přispívat UNESCO, dodržovat íránskou jadernou dohodu a fungovat v mezinárodních koalicích.

V debatách a rozhovorech mluvil Biden nejčastěji o budování spojeneckých bloků, jejichž tlak na Čínu a další státy, jež porušují pravidla, bude účinnější, než dnešní unilaterální politika USA. Skoncovat chce také s „objímáním se s diktátory“ a „pohrdáním spojenci“ — zde má na mysli zejména staré země EU.

Obecně chce vést Biden americkou zahraniční politiku tak, aby bylo k USA „možné opět vzhlížet“, aby „byly zas vzorem, ne terčem posměchu“. Co to znamená prakticky nad rámec výše uvedeného, ale těžko říci.

V minulosti byl Biden znám jako obhájce zahraničních vojenských intervencí, a to včetně těch, které USA nakonec neprovedly, například v Dárfúru, a velké angažovanosti Spojených států ve světě obecně. Ve druhém Obamově období ovšem hájil už spíše ústup ze všech tehdejších válek a ani v letošní kampani žádnou novou nenaznačil — u demokratů jsou ostatně ještě méně populární než u republikánů.

Podobně vehementně hájil dřív Biden velké obchodní dohody, ze kterých rostla americká ekonomika obecně, ale krachovaly tradiční továrny a chudla průmyslová města. Letos na toto téma v podstatě nepřišla řeč. Bidenova zahraniční politika je tak zatím známa opravdu spíše v obecné linii. Hodně bude záležet na lidech, kteří ji pro něj budou dělat. Ti, kteří jsou kolem něj nyní, sloužili vesměs už jak za Clintona, tak za Obamy.

Druhou část analýzy srovnávající ostatní aspekty vizí a kapitoly programů obou kandidátů je možné číst zde.