↗

V tu nejhorší možnou dobu jsou u moci ti nejhorší možní lidé. Vinou jejich nekompetence budou umírat lidé. Foto DW

V tu nejhorší možnou dobu jsou u moci ti nejhorší možní lidé. V Británii, ve Spojených státech i v Austrálii vládnou strany, které postavily svou cestu k moci na popírání a zlehčování rizik. Se stejnou nedbalostí, s níž brzdili opatření nezbytná k řešení klimatické krize, proti rozvratu ekosystémů, proti znečišťování ovzduší a vody, proti šíření obezity či spotřebitelských dluhů, teď podle všeho prováhali možnost dostat včas pod kontrolu koronavirus.

Není po mém soudu náhoda, že oproti srovnatelným zemím zareagovaly právě tři anglosaské vlády později a nadto způsobem, který až žalostně neodpovídá závažnosti krize. Britové byli pozoruhodně pomalí v jakékoli mobilizaci. A když se rozhoupali k činu, přišli s potenciálně katastrofickou strategií vytváření kolektivní imunity — jež je po drtivé kritice odborníků nyní již opuštěna.

Co přišlo pak? Ohromující neschopnost účinně populaci testovat a šíření nákazy efektivně sledovat. Spolu s chybějícím zdravotnickým materiálem to může zapříčinit mnoho zbytečných úmrtí. Jak je to vůbec možné? Je to tím, že pohotová a dostatečná reakce vlády by zpochybnila samy základy struktury politického myšlení, na nichž všechny tři země v posledním půlstoletí staví.

Politiku lze nejlépe chápat jako reprezentaci určitých veřejných zájmů. Právě ty stojí na prvním místě; politika je nástrojem, který je zdůvodňuje a prosazuje. Zájmové skupiny na levici mohou být často velmi početné — mohou sdružovat například všechny, kdo užívají veřejných služeb. Pravicové zájmové skupiny bývají mnohem menší. A v USA, v Británii a v Austrálii jsou dnes opravdu titěrné. Tvoří je především multimilionáři a několik korporací, které profitují z velkopanského chování k lidem a k planetě.

Posledních dvacet let jsem se systematicky věnoval studiu pozoruhodně silného — ač z většiny skrytého — vlivu, který má na politiku uvedených zemí tabákový a ropný průmysl. Popsal jsem, jak tabákové společnosti potají budovaly infrastrukturu, která popírala neblahý vliv kouření na lidské zdraví. Často titíž lobbisté pak stejné infrastruktury využili ke zpochybňování vědeckých závěrů o klimatu a k útokům na vědce a ekologické aktivisty.

Ukázal jsem, jak si dotyčné korporace platily univerzitní profesory a pravicové think-tanky za to, že útočili na systém veřejného zdravotnictví. Vypracovaly si příběh o svobodě riskovat, otestovaly si ho na focus skupinách a začaly ho tlačit do médií. Zodpovědný stát překřtily posměšně na „chůvu“, „zdravotnickou policii“ a „zdravotnické fanatiky“.

Zjištění vědců se zpochybňovala jako „nepodložené obavy“, „neochota riskovat“ a „panikaření“. O ochraně veřejné sféry se mluvilo jako o „byrokracii“, o „vměšování se do soukromí“ a o „nepřijatelné státní kontrole“. Sama vláda, výkon veřejné správy se vydával za smrtelné ohrožení naší svobody.

Záměrem nebylo nic jiného než oslabit schopnost vlád reagovat na krize postihující systém zdravotnictví a životní prostředí. Různé skupiny, think-tanky a politické organizace, kterým tabákové a ropné korporace finančně přispívaly, pak posloužily dalším příbuzným zájmům: sektoru soukromého zdravotnictví ve snahách osekávat zdravotnictví veřejné, výrobcům pesticidů v tažení proti regulacím, potravinářskému průmyslu v boji proti omezení propagace nezdravého jídla a miliardářům v jejich snaze vyhnout se placení daní. Společně pospané skupiny vybrousily ideologii ospravedlňující tříštění a privatizaci veřejných služeb, osekávání státu a podemílání jeho schopnosti vládnout.

A dnes ve všech třech anglosaských zemích uvedené skupiny vládu přímo řídí. Okolí britského premiéra se hemží lidmi spojovanými s napadáním státních zásahů a regulací. Je mezi nimi Munira Mirzaová, spoluzakladatelka Manifesto Club, Chloe Westleyová z Aliance daňových poplatníků (TaxPayers Alliance) a samozřejmě Dominic Cummings, kterého najal Matthew Elliott z Aliance daňových poplatníků, aby vedl kampaň za brexit.

Tabákovým průmyslem dotovaný Institut pro ekonomické otázky (Institute of Economic Affairs) se za první vlády Borise Johnsona chlubil, že hned čtrnáct členů kabinetu, včetně ministryně vnitra, ministra zahraničí či ministra financí patří k „absolventům“ jeho akcí. Právě ministr zahraničí, Dominic Raab, vydal ve spolupráci s Institutem knihu, ve kterém mu děkuje za pomoc „v ideové válce“.

Ministr zdravotnictví Matt Hancock usiloval o to, aby se jeden z dokumentů Institutu stal vládní politikou, přičemž od předsedy organizace Neila Recorda obdržel jako podporu značnou sumu peněz. Ministryně vnitra Priti Patelová bývala rovněž lobbistkou pracující pro tabákový průmysl. Jeden z pěti nových konzervativních poslanců má za sebou kariéru lobbisty nebo dělal PR pro korporace.

Moderní politiku nemůžeme pochopit bez paradoxu znečišťování. Spočívá v tom, že čím větší představuje určitá korporace riziko pro zdraví obyvatel, tím větší částky musí vydávat na ovlivňování politiky, aby se vyhnula regulacím, které by ji mohly eliminovat z trhu. Žebříčku nákladů na ovlivňování politiky tak vévodí ty nejšpinavější podniky, zajišťující si takto co největší vliv a vytlačující tím svou čistší konkurenci. Takže jakkoli nikdo dnes samozřejmě nemá na šíření koronaviru komerční zájem, sama povaha vlád, jak se v důsledku popsaných korporátní vlivů zformovala, dnes stojí v cestě snahám o rychlou a účinnou odpověď na hrozby.

Teoretická východiska, z nichž anglosaské vlády vycházejí, mohou znít logicky a obhajitelně. Pak ovšem zasáhne realita a najednou se v plné nahotě obnaží, že na krize vůbec nedokážeme odpovědět, poněvadž máme vládu zatvrzele přehlížející rizika a se strukturálně zabudovaným sklonem k popírání problémů.

Když přijde katastrofa, nacházíme představitele vlády bezcílně bloudit krajinou zmaru, marně se snažící smířit to, co se jim odehrává před očima, s tím, čemu věřili. Jen sledujte reakce australského premiéra Scotta Morrisona na tamní požáry nebo nemotorné snahy Borise Johnsona řešit britské záplavy.

To samé vidíme dnes, když se Trump, Johnson a Morrison jako motovidla plácají v boji s pandemií. Dostali mandát vládnout, přitom až dosud vyznávali víru, že stát je jejich nepřítel.

Z článku Our politics isn’t designed to protect the public from Covid-19 vydaného deníkem The Guardian pro Deník Referendum přeložil JAKUB KRAHULEC.