Jak se s hrůzou dovídáme v posledních týdnech, po desetiletí jsme připravovali obranu proti nesprávným hrozbám. Vlády ulpívající na antikvární představě hrozby konvenční války utrácely stovky miliard v boji proti imaginárním rizikům. Zároveň však, jak je nyní zjevné, zanedbávaly skutečná a naléhavá nebezpečí.

Před měsícem, zrovna když koronavirus začínal svou invazi do Británie, se vláda vychloubala, že navýšila vojenský rozpočet o dvě miliardy na 41,5 miliardy. Doprovázelo to chvástání, podle nějž má naše armáda být „hrotem kopí obrozené Globální Británie“.

Většina peněz půjde na vybavení a infrastrukturu. Británie si ale také pořizuje 138 nových stíhaček typu F-35. Podle reklamních sloganů jejich výrobce, společnosti Lockheed, tento „nadzvukový, multifunkční“ letoun „představuje kvantový skok pro schopnost nadvlády ve vzduchu“. Se svým „akčním rádiem a flexibilitou dokáže znovu a znovu vítězit“.

Jenomže vítězit nad čím? Rozstřílí koronavirus? Dokáže „pokročilé maskování, integrované elektrotechnické řízení, fúze senzorických dat a vytříbená logistická podpora“ porazit rozvrat klimatu? K řešení akutních komplexních problémů světa poslouží asi stejně jako sbíječka hodináři.

Nejpravděpodobnějším účelem takové výzbroje bude válčení ve vybraných vzdálených zemích. Stíhačky přitom mohou zastarat rychleji, než se na nějakou válečnou misi vůbec vypraví. Už v současnosti jsou rozhodujícími zbraněmi v podobných konfliktech drony, a nikoliv stíhačky. Jakkoliv mohou být „multifunkční“, je to jako by si britská armáda brala švýcarák do souboje na pistole.

Minulý měsíc charakterizoval ve svém projevu britský ministr obrany Ben Wallace mezinárodní právo jako „svěrací kazajku povolení a autorit, jež nám brání pružně reagovat“. Jako koloniální oficír z 19. století rozumuje, že britské zahraniční intervence jsou „silou dobra“. Namlouvá si, že máme „morální imperativ“ zasahovat do konfliktů a rozbrojů v zahraničí.

Ve skutečnosti ale právě britské zahraniční intervence v posledních sedmnácti letech byly jednou z hlavních příčin konfliktů a nestability ve světě. Británie svou účastí na válce v Iráku nese podíl na jeho kolapsu, trvajících bojích a vzestupu teroristických organizací.

Dnes naši techniku a výcvik využívá Saúdská Arábie v Jemenu. Tam trvá hluboká humanitární krize, zemi trápí hladomor zapříčiněný saúdskou blokádou, epidemie cholery, záškrtu a dalších infekčních chorob. Saúdská Arábie použila britské zbraně k bombardování škol, tržnic a nemocnic. Zdravotnický systém Jemenu tu kolabuje ještě před náporem koronaviru.

Vývoz zbraní do Saúdské Arábie byl v důsledku popsaného barbarství shledán nelegálním. Odvolací soud britské vládě uložil, aby svá předchozí rozhodnutí přehodnotila a přestala vydávat nové licence. Když byla vláda při vydávání nových licencí pro prodej přistižena, její zástupci tvrdili, že se tak stalo „nedopatřením“.

Britské bomby a rakety na britských stíhačkách, z nichž mnoho zcela záměrně cílí na civilisty, nadále šíří utrpení mezi nejzranitelnějším obyvatelstvem. Od začátku války v Jemenu tamní obchod se smrtí vynesl britským společnostem pět miliard liber, tudíž jej navzdory mezinárodnímu i britskému právu vláda nadále podporuje.

Tohle ale přeci není žádná obrana. Mluvíme tu o masovém vraždění a živení konfliktu.

Velká většina britského „obranného“ arzenálu nemá žádný obranný účel. Neexistuje žádný strategický důvod, proč utápět dvě procenta hrubého domácího produktu ve zbraních. V ostatních zemích je stejně bezpečno, ačkoli utrácejí daleko méně.

Přetahovanou mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem, přiživovanou na obou stranách paranoiou, by bylo lépe řešit diplomatickou cestou. Nicméně lidé jako Wallace raději mluví jen o „protivnících“, a nikoli o spojencích, byť nezbytných, v boji se společnými hrozbami.

Uvedených 41,5 miliard liber na armádu činí více než dvojnásobek částky, kterou Británie vkládá do opatření, jež by měla předcházet klimatickému a ekologickému rozvratu, tedy řádově aktuálnějším hrozbám, nikoli jen potenciálním. Zároveň se teď ukazuje, že je to stokrát víc, než kolik vláda utratila v přípravách na pandemii.

Už víme, že vlády jak Spojeného království, tak Spojených států přehlížely varování o možném rozsahu a dopadech pandemie a selhaly tak v opravdové obraně národa, jejímž prostředky jsou zvýšená kapacita zdravotnického systému, lůžka, výcvik, ventilátory a ochranné pomůcky. A když už se nemoc začala šířit, bagatelizovaly její možné následky. Horlivě a marnotratně se věnují imaginárním hrozbám, přitom přehlížejí ty skutečné.

Pojem „bezpečnost“ naléhavě vyžaduje novou definici. Není vhodnějšího času k vyjednání míru než dnes. Není vhodnějšího času než teď pro země jako Spojené státy a Velká Británie, aby naplnily své závazky vyplývající ze smluv o nešíření jaderných zbraní a spolupracovaly s Ruskem a Čínou na vynaložení ušetřených miliard na lepší účely. Není vhodnějšího času k přehodnocení toho, co jsou skutečné hrozby pro naši bezpečnost, a k jejich důslednému oddělení od sobeckých zájmů vojenského průmyslu.

Přesto cílem naší vlády zůstává zvyšovat svůj vlastní vliv na úkor jiných zemí. Ve svém selhání stanovit si jako prioritu reálné hrozby se stáváme sami sobě svým největším nepřítelem.

Z článku What does ‘national defence' mean in a pandemic? It's no time to buy fighter jets vydaného deníkem The Guardian přeložil JAKUB KRAHULEC.