Podle denní situační zprávy Světové zdravotnické organizace měly Spojené státy americké k 3. dubnu 214 tisíc potvrzených případů Covid-19 a 4793 mrtvých. Denní nárůst činil 26 tisíc nových případů. Podle modelu Královské university v Londýně může v USA na Covid-19 zemřít až 1,2 milionu lidí.

Počet pacientů přitom zřejmě několikanásobně přesáhne kapacitu nemocnic. Bezprostřední, pětitýdenní omezení volného pohybu je sice nezbytné, ale ve skoro polovině států, ve nichž žije zhruba sto miliónů lidí, zatím nebyla přijata žádná omezení.

Americké obyvatelstvo, jehož takřka polovina žije od výplaty k výplatě, se sotva stihlo zotavit z finanční krize: mzdový median dosáhl úrovně z roku 2008 znovu teprve až o deset let později… A už je tu krize nová, pravděpodobně řádově větších rozměrů.

V týdnu končícím 21. března se o podporu v nezaměstnanosti ucházelo 3,28 milionů Američanů, víc než pětinásobek předchozího rekordu; v týdnu končícím 28. března už to bylo 6,65 milionů. Je to zcela bezprecedentní nárůst.

Fenomenální Trumpova nekompetence prohlubuje kalamitu

Trumpova odpověď na celou krizi osciluje mezi ohromující neschopností a nehoráznou krutostí, za kterou zaplatí milióny Američanů úmrtími či ztrátou blízkých a bilióny dolarů. Zákaz cestování z Číny byl správný krok, ale tím jejich výčet končí.

Trump vytvořil alternativní realitu, ve které Covid-19 nejprve „nehrozil“, kde na něj pak Amerika byla „velmi, velmi připravená“, kde o něco později „situace již byla pod kontrolou“, posléze „případů výrazně ubývalo, skoro k nule“, a kde se dokonce ukázalo, že za problémy při testování může Obama. Takřka nemine tiskovka, aby na ní nepokračoval v podobně bizarním duchu.

Neomezuje se přitom jen na řeči navozující falešný pocit jistoty. Anthony Fauci, ředitel Národního ústavu pro alergie a infekční choroby při slyšení v Kongresu řekl, že zpoždění v systému testování je „selháním“, které padá na hlavu vlády.

Trump ovšem nemůže za všechno. Ani Kongres neschválil peníze pro naprosto nezbytná opatření proti pandemii. A to ani nemluvíme o žalostném stavu amerického zdravotního systému, ve kterém zůstává na třicet milionů osob bez pojištění.

Po lítém boji o to, jak peníze rozdělit, Kongres schválil stimul v astronomické výši dva biliony dolarů. V jeho rámci mimo jiné každý občan obdrží jednorázovou platbu dvanáct set dolarů, vládám států unie a místním samosprávám připutuje 150 miliard dolarů, poskytovatelům zdravotní péče přijde podpora sto miliard a dalších šestnáct miliard míří na vybudování zásob lékařského vybavení.

Malé podniky obdrží 367 miliard dolarů, které se budou rozdělovat s podmínkou udržení zaměstnanců. A pro velké podniky bude založen fond ve výši pět set miliard dolarů na půjčky, na nějž má dohlížet generální inspektor a dozorčí rada podléhající Kongresu.

Zrod ekonomického kultu smrti

Lze slýchat, že koronavirus jako smrt mezi lidmi nerozlišuje. Ale všichni jím nejsou ohroženi stejně, jakkoli se nakazil i ten či onen člen vlády. Selhání systému zdravotního a sociálního zabezpečení v Americe disproporčně dopadne na lidi s menšími možnostmi. Bohatší utíkají do svých druhých domovů na venkově, naproti tomu virus se rychle šíří mezi zaměstnanci sektoru služeb a pracujícími s nízkým příjmem, kteří nemohou utéct a ani nemají kam.

Testování se nedostává těm, jejichž práce se sice najednou stala nezbytnou, ale oni sami zůstávají nedůležití. Zaměstnanci Amazonu mají nárok na nemocenskou podmíněn pozitivním výsledkem testu, ale žádné testování pro ně není dostupné. Hlava XXII jako u Hellera.

Za situace zřejmé, pandemií viru jen bolestně obnažené strukturální nerovnosti se v Americe zrodil nekrofilní kult, jehož podstatou je přesvědčení, že žádá-li si ekonomika oběti, lidé nemají váhat. O jaké mentální rozpoložení se jedná, vystihl viceguvernér Texasu Dan Patrick: „Nikdo se na mě neobrátil s otázkou, zda jsem jako důchodce ochotný riskovat svůj život výměnou za zachování Ameriky, jak ji všichni milujeme, pro svoje děti a vnoučata. Stojí-li otázka takhle, jsem všemi deseti pro to riskovat.“

Konzervativní komentátor Glenn Beck to vidí podobně: „Lépe by bylo, kdyby děti zůstaly doma a my všichni starší nad padesát jsme chodili dál do práce, aby se ekonomika nezastavila a dále fungovala. I kdybychom se měli nakazit všichni, osobně bych radši zemřel, než abych zabil stát. Protože neumírá jen ekonomika, umírá stát.“ Nejsou to výjimečné hlasy.

Na nejhalasnějšího reprezentanta kultu smrti se vcelku nepřekvapivě nominoval Donald Trump osobně v tweetu psaném verzálkami: „NESMÍME DOPUSTIT, ABY LÉČBA BYLA HORŠÍ NEŽ NEMOC. NA KONCI PATNÁCTIDENNÍ DOBY SE ROZHODNEME, KAM DÁL SMĚŘOVAT!” Bez silné ekonomiky prý nikoho nezachráníme.

Na 800 tisíc lékářů se na Trumpa obrátilo s prosbou, aby opustil svou katastrofální strategii a poslouchal experty, a zejména prosadil společnou koordinaci úsilí na úrovni federální, státní a místních samospráv. Trump namísto toho uvrhl Ameriku do situace, v níž spolu na „volném trhu“ soutěží o lékařské vybavení jednotlivé státy s federální vládou. Ještěže se vyšroubované ceny příznivě promítají do HDP…

Údajná občanská povinnost obětovat se ekonomice je ovšem opravdu pouze „údajná“. Komentátoři, politici, a ředitelé korporací snadno mohou tvrdit, že se bojí dopadů krize na nejchudší, ale pouze oni mají přístup k nejlepší zdravotní péči a možnost najít si útočiště daleko od epicenter viru. Pouze oni měli šanci prodat akcie za miliardy dolarů těsně před zhroucením burzy.

Neobětují sami sebe za stát, ale odsuzují k smrti lidi, na kterých jim záleží pramálo. Tvrzení, že si v Americe musíme vybrat mezi veřejným zdravím a ekonomickou stabilitou, je úmyslně zavádějící a v podstatě falešné. Musíme si spíše vybrat, jaký druh zdravotní a ekonomické katastrofy zvolíme — přesněji pro koho.

Jaké katastrofy preferují republikáni, se dobře odráží ve schváleném ekonomickém stimulu. V první verzi nápadně chyběl jakýkoli dohled nad pěti sty miliardami určenými pro velké korporace, což je celá čtvrtina balíku. Republikáni navrhli, aby peníze přidělil Trumpův ministr financí Steven Mnuchin bez jakéhokoliv dalšího dozoru. Ten se do podmínek dostal až pouze díky odporu demokratů.

Ale jedná-li se o zvýšení podpory v nezaměstnanosti, je najednou těžké vyštrachat každý cent. Demokraty navrženému zvýšení podpory oponovali republikáni až do samého konce s tím, že by bylo k nezaměstnaným příliš štědré. Ustoupili teprve tehdy, když Bernie Sanders pohrozil přísnějším dozorem nad prostředky uvolňovanými pro korporace.

Když dokonce i Johnsonovi konzervativci v Británii dokážou zaplatit nově nezaměstnaným až osmdesát procent jejich platů, jaké zůstávají republikánům argumenty? Kážou vodu a pijí víno.

Za radikálnější politiku

Světlou stránkou popsaného vývoje je fakt, že se v americké politice otevírají i zcela nové příležitosti. Jen před nedávnem by si nikdo neuměl představit, že republikán navrhne v podstatě nepodmíněný základní příjem. Kdo by očekával tak jasnou ukázku vratkosti celého amerického systému? A pokud se náhle našlo 2,1 bilionu dolarů, jak budou politici obou stran v budoucnu tvrdit, že nemají peníze na nějaký zásadní program?

Krize společnost proměňují vždy, obnažují struktury moci. Proto představují nebývalou příležitost napravit směřování státu. Jak píše historik Nicholas Mulder: „Krize vždy poskytovaly reformátorům příležitost vyhnout se patovým legislativním situacím a obejít pevně usazené zájmy.”

Proto je politováníhodné, že se dnes velkou měrou musíme spoléhat na americkou verzi Strany Mírného Pokroku v Mezích Zákona. Ano, demokraté v Kongresu vylepšili jinak ohavný návrh stimulu. Zajistili miliardy pro nemocnice a státní i místní vlády. Prosadili zvýšení jednorázové platby každému z Američanů i zachování mála zbývajících práv pro kolektivní vyjednávání. Jejich dílem jsou i nepostradatelné iniciativ pro malé podniky a přísnější protikorupční opatření.

Nic z toho v sobě ale neobnáší skutečné odhodlání k transformativnímu přístupu, který by směřoval ke změně mocenské rovnováhy ve prospěch většiny. Právě to ale Amerika potřebuje dnes ze všeho nejvíc: musí posílit — respektive postavit — sociální záchrannou síť. Je ostuda, že tak bohatý národ nezajišťuje většině obyvatelstva ani základní zabezpečení.

Dosavadní přístup obou stran se orientuje na zachování statu quo, byť se odlišují v některých důrazech. Tím lze vysvětlit, že novela zákona o zabzepčení v nemoci má mezery tak velké, že by jimi propadlo až dvanáct procent pracujících.

Jak by vypadala transformativně pojatá novela je jasné: nemocenská má být zaručena pro všechny, a to i po krizi. Nemá se jednat o pouhé nouzové opatření na záchranu ekonomiky, musí to být podstatný prvek ochrany lidských práv. Nikdo nesmí být vystaven rozhodování mezi uchováním vlastního zdraví a uživením své rodiny.

A takto lze pokračovat. Schválený stimul zachovává odborářům právo kolektivního vyjednávání ve firmách, které dostanou od vlády peníze. Bohužel, k odborům se dnes hlásí nejmenší počet lidí za posledních sedmdesát let. Opravdu transformativní přístup by tedy nejen zachoval práva odborářů, ale posílil by vyjednávací pozici všech zaměstnanců bez rozdílu.

Je zjevné, že základní politický střet o transformativní politiku se povede nad otázkou zavedení zdravotního pojištění pro všechny — Medicare for All. Pandemie Covid-19 jasně prokazuje, jak důležité a naléhavé je ho zavést. Nikdo nemá mít strach z cenově nedostupných účtů za léčbu.

Současná krize je ale i příležitostí přijít s ještě radikálnější politikou. Za krizí současné pandemie se tyčí ještě závažnější hrozba globálního oteplování. V Americe je přitom dostatek nezbytné práce, kterou soukromý trh prostě jen nepovažuje za vhodné „ocenit“.

Velkorysý program známý jako Green New Deal by dokázal přispět k vytvoření sociální záchranné sítě prostřednictvím programů, které poskytují smysluplnou práci v sektoru ekologické modernizace infrastruktury — práci na zelené ekonomické transformaci. Spousta práce je také v sektoru péče o děti i o důchodce. Vláda toho může využít k vytváření tlaku na růst mezd i sociálního zabezpečení i v soukromém sektoru, a tak přesunout rovnováhu sil ve prospěch pracujících.

Krize je příležitostí změnit Ameriku k lepšímu. Covid-19 není první velký otřes, kterému čelíme, a nebude poslední. Nesmíme nechat 99 % populace znovu hodit přes palubu ve prospěch 1 %, jako se tomu stalo po finanční krizi před deseti lety.

Budoucnost Ameriky je v programových prioritách, které zpopularizovalo hnutí prezidentské kampaně Bernieho Sanderse. Jeho programové priority mají ve Spojených státech většinovou podporu.

Co přijde, je teď ještě nepředvídatelnější než kdy dřív. Ale jedna věc je jistá: už nestačí pouze vrátit Ameriku do stavu, v jakém byla před příchodem Covid-19. Musí přijít změny. A rizikem není, že budou příliš velké, ale že nezajdou dost daleko.