Když jsme loni v létě psali knihu A Planet to Win: Why We Need a Green New Deal („Hra o planetu: Proč potřebujeme Green New Deal“), rozhodně jsme neočekávali globální pandemii. Ale tušili jsme, že se blíží něco zlého.

Tehdy jsme to formulovali následovně:

„V létě 2019 se trumpovská noční můra pomalu stává děsivou rutinou. Ale změna přichází s intenzitou sopečných erupcí a již cítíme, jak pod námi kypí magma. Na obzoru se rýsuje globální ekonomická krize, s klimatickou krizí spjaté pohromy nastávají častěji než kdy dřív. Ekologická a ekonomická krize spolu nepochybně souvisejí a vzájemně se stupňují.

Ale byť krize ještě nenastala, už teď mají lidé v Severní Americe potíže splácet auta a miliony mileniálů tíží dluhy za studentské půjčky. Jako marné se jeví naděje mnohých na vlastní bydlení — ostatně i u bytů a domů v hodnotě miliard dolarů hrozí, že se nad nimi na místech jako Miami Beach navždy zavře hladina, a to doslova.

Ropné korporace, z nichž některé patří k největším společnostem na světě, jsou hodnoceny na základě svých rezerv — které ale obsahují zhruba pětkrát víc uhlíku, než kolik můžeme spálit, aniž bychom zničili civilizaci. Britská centrální banka upozorňuje všechny široko daleko, že jde o „uvízlá aktiva“ (stranded assets, majetky, které do budoucna nebude možné využít a jsou tedy bezcenné, pozn. red.).

V roce 2008 jsme viděli, co může s hyperfinancializovanou, předluženou a propojenou globální ekonomikou udělat pár milionů nesplatitelných hypoték. Bude mnohem hůř.“

A jak vidíme, hůř už je.

Při pandemii koronaviru už se po celém světě nakazilo přes 266 tisíc lidí a přes 11 tisíc zemřelo. Nákaza také způsobuje spoušť ve světovém hospodářství. Přerušují se dodavatelské řetězce, celé státy se ocitají v karanténě a lidé zůstávají doma, aby se vyhnuli infekci, takže utrácejí za služby výrazně méně.

Cestovní ruch utichá a snížená poptávka po ropě vyvolala cenovou válku, která podnítila ještě strmější pokles ceny ropy. Nejrůznější sektory od pohostinství po leteckou dopravu přicházejí o tržby, začínají propouštět personál, a jak se lidé ocitají bez práce a bez příjmu, celý problém s poptávkou se ještě stupňuje.

V reakci na uvedené události a s očekáváním ještě horších potenciálních scénářů v posledních dnech prudce poklesly ceny akcií a index Dow Jones se dostal do oblasti medvědího trhu. Tržní panika nahnala peníze do nejbezpečnější investice, jaká může být: do dlouhodobých státních dluhopisů. Výnosy se nyní pohybují na rekordních minimech, což znamená, že si vláda může půjčovat peníze velmi levně.

Stručně řečeno: nastává příhodná doba napumpovat obrovské množství peněz do zelených veřejných investic. Tak jako tak budeme muset pracujícím pomoci, aby se mohli ekonomickým následkům koronavirové krize přizpůsobit. Místo abychom tahali z finančních problémů nevýdělečné těžařské firmy zabývající se frakováním, měli bychom rozšířit pomoc nezaměstnaným a přístup ke zdravotnickým službám pro potřebné.

Máme také ideální příležitost vytvořit balíček ekonomických stimulů, které nás přivedou na cestu k nízkouhlíkovému hospodářství — jíž se beztak jednou musíme dát. Šance restartovat hospodářství se nenaskytne jen tak každý den, dokonce ani každých pět let. Tentokrát se jí musíme chopit správně.

Abychom to ale zvládli, je třeba se poučit z dřívějších chyb. Konkrétně si musíme poradit mnohem lépe než Obamova (a Bidenova) vláda, když čelila poslední globální hospodářské krizi.

Barack Obama nastoupil do funkce v lednu 2009, tedy v momentě, kdy se finanční systém nacházel ve stavu nejhlubšího kolapsu od dob meziválečné Velké hospodářské krize a ani vyhlídky na budoucí výboj klimatu nevypadaly o moc lépe — bylo to pouhé čtyři roky po hurikánu Katrina a klimatologie měla už tehdy jasno. Měl neobyčejně silný mandát jednat.

Hned v prvních měsících své vlády se ale rozhodl systém, který krizi způsobil, raději obnovit namísto toho, aby ho proměnil. Banky vyplatil z veřejných peněz, místo aby je zestátnil, přestože kvůli nim více než devět milionů domácností přišlo o bydlení. Promarnil také šanci vybudovat nové veřejné banky, které by bývaly mohly po celá následující desetiletí směřovat veřejné prostředky do velkorysých zelených investic, jež by propojily soustavný pokrok v ochraně klimatu s jasnými zlepšeními v životech naprosté většiny amerického obyvatelstva.

Pravdou je, že Obamova vláda vložila 90 miliard dolarů do energetických opatření prostřednictvím stimulačního balíčku American Recovery and Reinvestment Act (ARRA) z roku 2009. Zahrnoval výzkum a vývoj v oblasti čisté energie, dotace pro rozvoj větrných a solárních projektů a miliardy alokované na vysokorychlostní železnice (z nichž většina nebyla nikdy postavena).

Zpravodajství stanice Fox News se postaralo, aby nechvalně proslul bankrot firmy Solyndra, která z balíčku získala dotace — mnohem méně se už ví, že miliardy veřejných peněz z téhož zdroje umožnily Elonu Muskovi založit Teslu. Nutno uznat, že pro větrnou a solární energetiku a baterie byl balíček ARRA výhodný.

Centristé Obamova zelená stimulační opatření dodnes obhajují s tím, že jsou nedoceněná. Vůbec jim ale nedochází, že se Obama mohl pokusit pro zelené investice získat všeobecnou oblibu, pokud by strategii rozvoje čistého průmyslu propojil s účinným vládním programem podpory zaměstnanosti a dostupného bydlení.

Obamův tým se naopak úzkostlivě vyhýbal všemu, co by mohlo zavánět socialismem. V očích jeho hlavních poradců, jako byli Larry Summers a Timothy Geithner, to znamenalo neprovádět žádné zásadnější veřejné zásahy do ekonomiky. Připomeňme, že v letech 2008 a 2009 federální vláda a ministerstvo financí místo toho vynaložily biliony dolarů z veřejných peněz na záchranu bank z Wall Streetu a realitních korporací a v praxi jim tak svěřili kontrolu nad následujícím ekonomickým oživením.

Obama se rovněž rozhodl neprovádět populární levicové kroky, které by pomohly milionům lidí v existenčních potížích a daly jim znát, že mohou chtít víc než jen návrat statu quo. Jen pár měsíců po nástupu do funkce, propustil Vana Jonese, svého odborníka na zelená pracovní místa, aby tak uchlácholil konzervativní média.

Odmítl přímo zaměstnat miliony pracujících, kteří byli třeba na opravy infrastruktury. Pro srovnání: prezident Franklin Roosevelt v roce 1934 dočasně zaměstnal čtyři miliony dělníků, aby zajistil úlevu od drtivé nezaměstnanosti.

Místo aby pomocí radikálních vládních opatření přímo zamezil zabavování nemovitostí těm, kdo nemohli zaplatit včas hypotéky, zaváděl spletité a neúčinné programy. Rozhodl se také pokračovat v nenáviděném Bushově programu vyplácení velkých bank, který byl zcela v zájmu Wall Streetu. Ředitelům finančních korporací na poradě počátkem roku 2009 řekl: „Moje vláda je to jediné, co stojí mezi vámi a vidlemi.“

Nepokusil se ale ani omezit nemravné vyplácení bonusů bankéřům, které z veřejných peněz zachraňoval. Obamova vláda také zamítla myšlenku výstavby federální rozvodné sítě, vhodné pro obnovitelné zdroje, na základě argumentu, že vláda nemá z trhu vytlačovat soukromé aktéry.

Neprošel ani návrh na zřízení federálních zelených bank, které by financovaly nízkoenergetické renovace budov či výstavbu obnovitelných zdrojů energie a vysokokapacitních vedení vysokého napětí. Místo aby pomocí chytrých rozpočtových manévrů protlačil senátem skutečně progresivní balíček, spojil se s menšinou republikánů a přesvědčil je, aby podpořili kompromisní variantu. Téměř čtvrtina z 820 miliard ekonomického stimulu šlo do daňových úlev velkým firmám.

Jak připomíná socioložka Theda Skocpolová, snaha o kompromis s elitami za každou cenu pomohla v roce 2009 také pohřbít navrhovaný klimatický zákon, který měl stanovit plán pro postupné snižování emisí. Občanské ekologické skupiny byly z procesu vyloučeny a hrstka elitních občanských organizací a představitelů fosilního průmyslu se handrkovala za zavřenými dveřmi, dokud se příležitost, otevřená krizí, postupně nerozplynula.

Původně vcelku odvážný klimatický zákon přistoupil na značné kompromisy ve prospěch ropného průmyslu a dalších obchodních zájmů. A i tak vzal nakonec za své rozhodnutím senátu v roce 2010, přestože ve Sněmovně reprezentantů předtím těsně prošel.

Ve druhém funkčním období Obama zpřísnil předpisy, které přispěly k vyšší energetické účinnosti a zavírání uhelných elektráren. Podepsal Pařížskou dohodu, dílčí úspěch zveličeně prezentovaný jako zásadní vítězství. Závazky signatářských zemí nestačí k tomu, aby byl naplněn ani mírnější proklamovaný cíl, tedy udržení oteplení pod hranicí dvou stupňů Celsia. A právě Spojené státy americké zůstávají pro globální klimatickou politiku zásadní překážkou.

Meze Obamovy klimatické politiky v zásadě odrážejí rozsáhlejší selhání neoliberálního obratu „středolevicové politiky“, založené na představě, že snaha o kompromis s republikány může vést k rozumné politice, sloužící obecnému blahu — aniž by se do toho elitám pletli obyčejní lidé. Jak připomíná historik Adam Tooze, Obamova vláda tak mimo jiné nikdy nezískala stejně neochvějně loajální voličstvo, jaké si Novým údělem získal Roosevelt.

Tato chyba následně zjednodušila cestu k moci Trumpovi. Ten si získal hlasy slibem, že obnoví pracovní místa ve výrobě, jež se nikdy zcela nevzpamatovala z krize roku 2008 (a také z následků Clintonovy Severoamerické dohody o volném obchodu).

Během prezidentských voleb v listopadu 2016 zůstalo doma čtyři a půl milionu někdejších Obamových voličů, přičemž polovina z nich byli lidé jiné než bílé pleti. Dnes tak máme v čele země Trumpa, jehož politika hrozí způsobit klimatickou katastrofu.

Může návrat k umírněnému liberalismu, jejž zosobňuje Joe Biden, skutečně čelit autoritářské politice, která chce nahradit demokracii oligarchií, navíc v situaci globální hospodářské a zdravotnické krize? Domníváme se, že ne. Kritický okamžik musíme využít naopak k rychlému postupu vpřed ke Green New Dealu a k prosazení radikální transformace hospodářství.

Náš postup už nemůžeme zakládat na kompromisní logice politického lobbyingu, ale na závěrech klimatické vědy. To znamená nabídnout jasnou a věrohodnou vizi, odpovídající závažnosti existenčního ohrožení, které klimatická krize pro naši civilizaci představuje.

Politické změny se dějí ve skocích. Střídají se dlouhá období dřiny a každodenního organizování bez viditelných posunů s náhlými zvraty, které přinášejí nečekané příležitosti. Může přijít prohra, která nás vrací na startovní čáru, nebo průlom, kdy je náhle vše na dosah. Právě teď se nacházíme v jednom ze vzácných momentů, kdy se ve víru krize objevuje možnost výrazné systémové změny. Ještě před pár týdny jsme si to celé představovali jinak. Ale když už tomu tak je, nenechme si tu šanci utéct mezi prsty.

Zdaleka nechceme oslavovat nebo romantizovat brutální otřesy společenské, hospodářské a politické stability. Jak ovšem upozornila Naomi Kleinová v Šokové doktríně, pravice se pečlivě připravuje na to, aby jich využila. A my bychom to měli dělat také.

Každé dílčí vítězství, které omezí emise a zlepší každodenní životy lidí, připravuje půdu pro další úspěchy. Premisa radikálního Green New Dealu zní, že vstupujeme do nové politické éry. Vcházíme do nového prostředí, po materiální stránce i v otázce imaginace, a budeme rozhodovat o tom, kam upnout naši kolektivní sílu. Budoucnost se k nám blíží rychle — až příliš rychle. Máme ale příležitost ji spoluutvářet. Nadcházející krizi už nesmíme promarnit.

Text je upravenou pasáží z knihy A Planet to Win: Why We Need a Green New Deal, vydané vloni vydavatelstvím Verso. Článek z anglického originálu We Can Waste Another Crisis, or We Can Transform the Economy vydaného magazínem Jacobin do češtiny přeložila a redakčně upravila Petra Jelínková. Překlad vznikl s finanční podporou Klimatické koalice.