Konec snu o Evropě bez hranic?
Filip OutrataŠok z toho, že se by v Evropě najednou vrátily hranice i tam, kde dlouho jakoby neexistovaly, zřejmě ovlivní hodnocení Evropské unie a možností její další integrace. Snad také ukáže nesamozřejmost svobody jako možnosti překračovat hranice.
Slova Romana Prymuly o tom, že hranice České republiky mohou být zavřené až dva roky, vzbudila značný rozruch a odpor. Náměstek ministra zdravotnictví a toho času hlavní krizový manažer České republiky v době koronavirové epidemie pouze nastínil jeden z možných scénářů vyplývajících z dnešní situace, vyznělo to však jako poplašná zpráva.
Otevřené hranice, možnost svobodně cestovat, v rámci Schengenského prostoru dokonce cestovat tak, jako bychom žádné hranice ani nepřekročili, to je jakýsi výsostný symbol svobody, demokracie, protiklad uzavřenosti vlastní všem represivním režimům, včetně toho československého před rokem 1989. Zrušit tuto svobodu na takto dlouhou dobu, to je drsný zásah a je naprosto správné, že takováto představa vyvolává spontánní odpor.
Na druhé straně, mnohé reakce jasně ukazují, že otevřené hranice, svoboda cestovat kam chci a kdy chci, pro nemálo občanů až tak velkou cenu nemají. Některé názory vyznívají jasně v tom smyslu, že hranice mají být zavřené co nejdéle, je to bezpečnější, a to nejen kvůli možnosti nákazy, ale i kvůli migrantům. Takové postoje nelze jednoduše odbýt jako nostalgii po časech Železné opony. Jsou také důsledkem toho, že z dobrodiní otevřených hranic nemají všichni takový prospěch jako ti, kdo dnes nejčastěji cestují do zahraničí.
Koronavirová krize během několika dní rozmetala představy o tom, že v sjednocující se Evropě hranice postupně mizí, stávají se pouhými liniemi na mapách. Najednou jsou tu zpět ve vší své tvrdé neprostupnosti. A to všude, dokonce i v samém srdci té nejintegrovanější „staré“ EU, jako mezi Belgií a Nizozemskem.To je samo o sobě dost drsný šok. Pro odpůrce Evropské unie je to pochopitelně argument pro to, že žádná další integrace není potřeba a lepší je zůstat v hranicích národních států a lépe si je hlídat.
Bohužel ale i příznivec evropského sjednocování musí uznat, že v této krizi se nemilosrdně ukázalo, že Evropská unie má opravdu hodně daleko k jednomu politickému celku. Neexistuje jednotný, koordinovaný postup, každý stát si počíná jinak. Vlastně to skoro vypadá, jako by žádná Evropská unie neexistovala, a pokud ano, jako by neměla žádný reálný význam a vliv. Jsou tu zase jen národní státy, a to na východě i na západě. To se nemůže nepodepsat na hodnocení významu Unie v jednotlivých členských státech.
Ano, ukazuje se to dlouhodobě, a nejen v uprchlické krizi, ale v množství větších i menších příkladů.
Tato situace je pouze tak mimořádná pro většinu obyvatel Evropy, že se to ukazuje zvlášť důrazně.
Kolik a jakých ta dnešní pandemie vyvolá v Evropě politických protilátek na ochranu demokracie je zatím ve hvězdách. O uzavření hranic nejen sní, ale i usiluje nejeden pravicový patriot...jsem si všiml.