Slova Romana Prymuly o tom, že hranice České republiky mohou být zavřené až dva roky, vzbudila značný rozruch a odpor. Náměstek ministra zdravotnictví a toho času hlavní krizový manažer České republiky v době koronavirové epidemie pouze nastínil jeden z možných scénářů vyplývajících z dnešní situace, vyznělo to však jako poplašná zpráva.

Otevřené hranice, možnost svobodně cestovat, v rámci Schengenského prostoru dokonce cestovat tak, jako bychom žádné hranice ani nepřekročili, to je jakýsi výsostný symbol svobody, demokracie, protiklad uzavřenosti vlastní všem represivním režimům, včetně toho československého před rokem 1989. Zrušit tuto svobodu na takto dlouhou dobu, to je drsný zásah a je naprosto správné, že takováto představa vyvolává spontánní odpor. 

Na druhé straně, mnohé reakce jasně ukazují, že otevřené hranice, svoboda cestovat kam chci a kdy chci, pro nemálo občanů až tak velkou cenu nemají. Některé názory vyznívají jasně v tom smyslu, že hranice mají být zavřené co nejdéle, je to bezpečnější, a to nejen kvůli možnosti nákazy, ale i kvůli migrantům. Takové postoje nelze jednoduše odbýt jako nostalgii po časech Železné opony. Jsou také důsledkem toho, že z dobrodiní otevřených hranic nemají všichni takový prospěch jako ti, kdo dnes nejčastěji cestují do zahraničí.

Koronavirová krize během několika dní rozmetala představy o tom, že v sjednocující se Evropě hranice postupně mizí, stávají se pouhými liniemi na mapách. Najednou jsou tu zpět ve vší své tvrdé neprostupnosti. A to všude, dokonce i v samém srdci té nejintegrovanější „staré“ EU, jako mezi Belgií a Nizozemskem.To je samo o sobě dost drsný šok. Pro odpůrce Evropské unie je to pochopitelně argument pro to, že žádná další integrace není potřeba a lepší je zůstat v hranicích národních států a lépe si je hlídat. 

Bohužel ale i příznivec evropského sjednocování musí uznat, že v této krizi se nemilosrdně ukázalo, že Evropská unie má opravdu hodně daleko k jednomu politickému celku. Neexistuje jednotný, koordinovaný postup, každý stát si počíná jinak. Vlastně to skoro vypadá, jako by žádná Evropská unie neexistovala, a pokud ano, jako by neměla žádný reálný význam a vliv. Jsou tu zase jen národní státy, a to na východě i na západě. To se nemůže nepodepsat na hodnocení významu Unie v jednotlivých členských státech.

Orgány EU sice podnikají různá opatření na podporu výzkumu a na pomoc ekonomice zasažené epidemií, v oblasti zdravotnictví má ale EU velmi malé pravomoci. Až se bude vyhodnocovat průběh a dopady epidemie nového koronaviru, bude závěrem to, že by tyto pravomoci měly být zvýšeny? Nebo vše zůstane při starém? To by pro představu Evropské unie jako skutečného celku, jednoho politického subjektu opravdu, nebyla dobrá zpráva.

Koronavirová hraniční opona se dříve či později — doufejme, že dříve — zvedne. Některé její důsledky budou ale zřejmě dlouhodobé. Omezení cestování obecně bude nejspíš trvalé, s patřičnými následky pro celý segment cestovního ruchu. Je také možné, že se zhorší podmínky pro dojíždění za prací přes hranice, což bude mít ekonomické a existenční důsledky pro desetitisíce obyvatel České republiky a pochopitelně i sousedních zemí.

Na druhé straně je snad možné doufat v to, že nynější drastické omezení jedné z důležitých lidských svobod přinese s sebou to, že si uvědomíme její nesamozřejmost a vzácnost. A že začneme také citlivěji vnímat veškeré jiné, ale stejně závažné a omezující hranice procházející napříč jednotlivými státy, jako jsou například ty dané sociální situací, vyčleněním ze společnosti, nedostatečným vzděláním či bariérami spojenými se zdravotním postižením.

A pokud jde o sen o Evropě bez hranic, není důvod se ho úplně vzdávat. Jen bude asi lepší být poněkud realističtější v tom, jaká je dnešní Evropská unie a jaké jsou její reálné možnosti. Vidět ji jako součást širšího celku, globálně propojeného světa, ve kterém se ale, paradoxně právě díky této propojenosti, mohou hranice spíše zvýrazňovat, než postupně ztrácet.