Pandemie a krach turismu. Nejhůř dopadnou destinace globálního jihu

Petra Dvořáková

Zatímco v Evropě se proti turismu demonstruje, v některých zemích globálního jihu představují zahraniční návštěvníci hlavní zdroj příjmů, přestože i tam jsou příčinou negativních jevů. S pandemií se problémy prohloubí.

Zatímco turista spěchá po pár týdnech domů, cestovatel, který už dávno nikam nepatří, se celá léta pomalu pohybuje z jednoho místa na druhé,“ vysvětluje v úvodní scéně filmu Pod ochranou nebe Američan Port své manželce ve špičatém kloboučku — typické pokrývce hlavy kolonialistů. Po příjezdu do severomarockého přístavu Tangier za manželským párem cupitá trojice nezletilých marockých chlapců, kteří nesou jejich těžké kufry.

Tutéž větu opakoval svým marockým podřízeným Paul Bowles, autor literární předlohy filmu, který v Tangieru strávil většinu života, okouzlen místní hudbou, tradičními rituály, vůní hašiše a dostupností sexu s muži. Jeho šlépěje následovaly nejslavnější hlavy beatnické generace. 

„Čtvrt litru nejlepší skotské stojí dva dolary padesát, zadek stojí dva dolary a v létě je tu skvělé koupání,“ shrnul život v Tangieru padesátých let třeba Tenessee Williams. Zato maročtí chlapci, kteří beatníkům prodávali svá těla, měli sotva na chleba.

Nikdo nechce být turistou

Turismus je podle dat Světové turistické organizace po výrobním průmyslu globálně vzato druhým nejrychleji rostoucím odvětvím. V roce 2018 vkročily nohy výletníků do cizí země 1,4miliardakrát. Neznamená to, že za hranice země svého pobytu cestovalo 1,4 miliardy lidí — jen někteří nemohou vyrazit na dovolenou víckrát ročně.

Občané globálního severu, kteří v porovnání se zbytkem světa disponují vyššími platy a výborným cestovním pasem, migrují z jednoho koutu planety na druhý. Z cestování se stal životní styl a z počtu navštívených zemi cifra, kterou se mnozí rádi pochlubí.

Rádoby spirituálních citátů, jež vysvětlují rozdíl mezi povrchními atrakcemi opilým turistou a spontánním autentickým cestovatelem, existuje nespočet. Nikdo nechce být turistou. Každý však touží být cestovatelem. 

I já jsem vloni komusi na dotaz „Tourist?“ odpověděla pošetile „Traveller“. Byl to prodejce korálků v Maroku? Nebo snad taxikáři v Libanonu? Už ani nevím.

Zatímco mnoha evropským metropolím se už dnes turismus pod tíží zvyšujících se nájmů, mizejících služeb a přelidněných ulic zajídá natolik, že proti němu demonstrují, v mnoha zemích globálního jihu představuje základní pilíř ekonomiky.

O tom, že rozvoj šetrného turismu by mohl zemím chudým, co se týče příjmů, avšak bohatým na přírodní či kulturní dědictví, pomoci s rozvojem infrastruktury a vznikem pracovních míst, se psalo už před půl stoletím. Podpora turismu se v druhé polovině dvacátého století stala oficiální vládní ekonomickou strategií v bezpočtu dnes populárních destinací. 

Maledivy byly ještě v sedmdesátých letech jednou z nejchudších zemí jihovýchodní Asie. Foto Expecta

Třeba Mexiko v šedesátých letech zahájilo ve městě Acapulco neregulovanou výstavbu turistických resortů. Ty přivábily davy chudých Mexičanů toužících po práci. Zatímco pobřeží obtékaly exkluzivní hotely, nápor nových pracovníků a jejich rodin nezvládaly školy a zdravotnictví, nestačila ani pitná voda. Když pak počet turistů o dekádu později poklesl, zbylo vládě město plné problémů. 

Výstavbu dalších mexických resortů už doprovázel rozvoj nejenom turistické infrastruktury. A o některých státech, jež se rozhodly uniknout finanční mizérii lákáním zahraničních návštěvníků, se dnes píše jako o „příkladech úspěšného rozvoje“.

Nejvíce závislé jsou na turismu malé ostrovní státy. Celosvětový žebříček vedou Maledivy, ještě v sedmdesátých letech jedna z nejchudších zemí jihovýchodní Asie, žijící především z rybolovu. Příjmy z turismu tu tvoří přibližně třetinu hrubého domácího produktu, respektive více než polovinu, pokud započítáme i nepřímé příjmy z turismu jako prodej jídla či suvenýrů. 

Dalším „příkladem úspěšného rozvoje“ má být Thajsko, kde příjmy z turismu překonaly příjmy z exportu už na sklonku osmdesátých let a odkud dle statistik naprosto zmizela extrémní chudoba.

Ani cesta do Maroka již není severoafrickým dobrodružstvím několika hašiše chtivých hipíků, jak tomu bývalo za časů Paula Bowlese. Díky dlouhodobé politické stabilitě, která ještě vynikla v kontrastu s revolucemi v ostatních zemích regionu, se ze západního království, vonícího po mořské soli, mandarinkách a římském kmínu, stala nejnavštěvovanější země afrického kontinentu. 

Turistický sektor zaměstnává až čtvrtinu tuzemských pracovníků. Vládní Vize 2020 dokonce pro letošní rok počítala se zdvojnásobením příjmů z turismu ve srovnání s rokem 2018, a to na 140 miliard dolarů.

Dovolená jako symbol sociálního statusu

V roce 2015 počet návštěv zemí globálního jihu poprvé překročil počet návštěv zemí globálního severu. S tím, jak se pro značnou část obyvatel globálního severu stala standardem kancelářská práce v betonových labyrintech měst, se zvýšila poptávka po odpočinku v panenské přírodě „exotických“ zemí. Ty si navíc někteří romantizují jako dosud existující „primitivní ráje“ obývané „ušlechtilými divochy“.

Vznikají nové druhy turismu: například turismus etnický, tedy cestování za účelem poznání zpravidla domorodých kultur. Jeho výsledkem je zatím spíše než kulturní sblížení to, že obyvatelé pouště Kalahari začínají v naději na finanční výslužku za exhibici svých tradic zběsile tančit, jen co se na obzoru objeví terénní automobil.

Rozvinul se také turismus spirituální, v rámci nějž se cestovatelé ze západu, pomýlení svým duchovním prozřením, vydávají třeba za ayahuascovými rituály do Amazonie. Přestože rituály se tradičně odehrávají v pralese, města jako peruánské Iquitos vystavěla na ayahuascovém turismu svou ekonomiku. Zároveň své služby začali nabízet nejrůznější pseudošamani a cena ayahuascy se během poslední dekády více než ztrojnásobila, pročež se stává nedostupnou pro původní obyvatele.

Etnický turismu, spirituální turismus, volunturismus, poorismus — všechny novodobé způsoby turismu nakonec místním lidem hlavně výrazně škodí. Foto Simon Russell

Objevil se dokonce takzvaný „poorism“ — výraz vzniklý spojením anglických slov poor, tedy chudý, a tourism, tedy turismus, označuje cestování do ohnisek bídy a mizérie. Je libo organizovaný zájezd do brazilské favely nebo nocleh v hostelu sídlícím v uprchlickém táboře? I tohle trh za předpokladu, že je vaše peněženka sytá, umožňuje. 

O krátkodobých a předražených pobytech zahraničních dobrovolníků v sirotčincích globálního jihu, jež prokazatelně ústí v umělé zvyšování počtu dětí umisťovaných do ústavů, se zase píše jako o volunturismu.

Ve zrychlené a vyčerpávající době však zůstávají nejpopulárnějšími výjezdy za poleháváním na pláži, ideálně na bílém písku smáčeném tyrkysově modrými vodami Karibiku či Pacifiku. „Selfíčka“ z takového dovolené umístěná na Instagram jsou pak definitivním utvrzením o svém domnělém společenském postavení.

Zisk z turismu končí u zahraničních investorů

Maledivy se rozkládají na více než tisíci malých ostrovech, místní obyvatelé obydlují pouhou pětinu z nich. Ve zbytku země nepřestávají růst základny luxusního turismu a zahraniční investoři si od vlády pronajímají celé ostrůvky.

Peníze z turismu Maledivy vyléčily z finanční mizérie a obyvatelům daly jak práci, tak lépe fungující infrastrukturu. Zároveň však Maledivany trápí obavy, že budou přinuceni opustit v zájmu resortů další ostrovy. Vláda záměr seskupit všechny občany na největší ostrovy nepopírá, dokonce jej obhajuje argumentem o lepší dostupnosti veřejných služeb pro všechny. Zvláště mladé obyvatelstvo znepokojuje dojem, že se rozhoduje o nich bez nich.

Zemi navíc existenčně ohrožuje globální oteplování, respektive hrozba stoupající hladiny oceánů, na němž se turismus značně podílí. A i přes ekonomický boom tu dosud neexistuje stabilní sociální systém v podobě, v jaké ho znají obyvatelé západu.

Prakticky jediný zdroj pracovních příležitostí představuje turismus i v některých částech Sahary, kde existuje více turistických kanceláří, než kolik dokáže poptávka turistů uživit. Šetří se proto na ekologických opatřeních i dopravních prostředcích, průvodci se předhánějí s nabídkami výletů za pravěkými skalními kresbami. Důsledkem jsou poničené kresby, mizející prehistorické artefakty a pod koly terénních aut churavějící krajina písečných dun. 

Thajsko vloni uzavřelo jednu ze svých nejpopulárnějších pláží, neboť zde turisté ničili korálové útesy. V zemi navíc v posledních letech počet chudých obyvatel roste, a to zvláště na severovýchodě a na jihu, přestože právě tam turisté míří za horami či pobřežím. 

Zisky z turismu se v Thajsku vloni vyšplhaly na 62 miliard dolarů. Jenže podle studie organizace Sustainable Living až dvě třetiny z nich končí na kontech zahraničních vlastníků tuzemské turistické infrastruktury. Luxusní resorty cizinci nejenže vlastní, ale často v nich, přinejmenším na vedoucích pozicích, zároveň pracují. Místním tak nezbývá než si k peněženkám turistů najít vlastní cestu skrze prodej svých výrobků či řízení tuk-tuků.

Resorty nad občany

Cestování do zemí globálního jihu přispívá k inflaci, úpadku přírodního a kulturního dědictví, nespravedlivému rozložení zisků, parazitování na tradicích a ztrátě autenticity, ale i k prohlubování nerovností. Což úsměvně ilustruje skutečnost, že zatímco si čtu o tom, že dle vládou objednaného průzkumu z roku 2018 si dvě pětiny Thajců mohou sotva dovolit jídlo, internetové algoritmy pro mě vygenerovaly reklamu s nabídkou výhodného pojištění pro cizince v Thajsku. Doprovází ji fotografie opálených hrudníků žen, jež si zakrývají ňadra ananasy.

Nejde ale pouze o to, že dovolenkáři za týden lelkování v exotice utrácejí násobky měsíčních rozpočtů místních rodin, a ještě je to pro ně ve srovnání s pobytem na západě relativně levné, ale o obecné nerovnosti možností. Kolikrát na mne lidé se slabým cestovním pasem během mého putování jejich domovinou naléhali, ať jim o svých cestách vyprávím, aby pak s toužebným leskem v očích vyhrkli, jak moc doufají, že jednou budou moci cestovat jako já.

Krach turismu v souvislosti s pandemií nejtíživěji dopadne na ty nejchudší — řidiče tuk-tuků, prodejce náramků z mušliček, lidi mimo jakýkoliv sociální systém. Foto Pepe Rodríguez

Nejzásadnější úskalí závislosti na turismu představuje míra, s níž se schopnost vábit návštěvníky odvíjí od nespočtu vnějších faktorů, jakými jsou politická stabilita, přírodní katastrofy — nebo nyní pandemie.

Není to dnes samozřejmě poprvé, kdy ekonomická strategie závislosti na turismu narazila. Třeba v roce 2005, tedy rok po tsunami, které postihlo oblast mezi Indonésií a Thajskem, spadl turismus v Maledivách, Srí Lance či Thajsku na přibližně čtyřicet procent v porovnání s dobou před tsunami.

Ekonomický zájem na vzkříšení odvětví tehdy v některých případech dostal přednost před obyvateli, kteří v důsledku tragédie přišli o domov. V některých oblastech byla pohroma zneužita dokonce k vybudování turistických resortů na územích, které předtím obývali místní.

Konec pandemie masového turismu?

O tragédii, jakou může pro turistické regiony jihovýchodní Asie znamenat rozšíření koronaviru, se psalo již v únoru, kdy se virus zdržoval převážně v Číně. Čína představuje největšího vývozce turistů na světě a v jihovýchodní Asii tvoří Číňané až čtvrtinu návštěvníků.

Mezitím se epidemie stala pandemií, která zasáhla do života obyvatel celé planety. Nevíme, jak dlouho bude pandemie trvat a omezovat pohyb lidí po světě, jak dlouho se budou lidé bát cestovat a jak moc situace zasáhne jejich bankovní účty.

Analytici každopádně varují, že bez státní podpory v řádu týdnů zkrachuje většina aerolinek na celém světě. Žádné jiné odvětví — když ponecháme stranou zdravotnictví — nový koronavirus pravděpodobně nezasáhne tak moc jako turismus. S ohledem na to, že sektor dosud zaměstnával jednoho z deseti lidí na světě, jde o palčivý problém všude, i v zemích globálního severu.

V zemích globálního jihu, které jsme naučili nezdravé závislosti na našich příletech, jde však o problém ještě větší. Zvlášť vezmeme-li v úvahu jejich zpravidla slabé či prakticky neexistující sociální systémy. Zatímco zaměstnanci hotelů se snad alespoň někde podpory domůžou, situace nejtíživěji dopadne na řidiče tuk-tuků či pouliční prodejce náramků z mušliček, na jejichž výdělku mnohdy závisejí celé početné rodiny.

Nesmíme přitom zapomenout, že právě rychlý, pohodlný a bezohledný způsob, jakým jsme dosud cestovali do destinací často velmi vzdálených od místa našeho pobytu, je hlavní příčinou náhlého rozšíření koronaviru do celého světa. Je čas jej konečně změnit. 

Vždyť cestování má ze své podstaty potenciál stát se sbližujícím mostem mezi kulturami, které učí všechny zúčastněné podívat se na svět novýma očima, s respektem k lidem i přírodě. Skutečnost, že se zvrhlo v povrchní a konzumně zaměřený masový turismus, není ničím jiným než extrémním výrazem našeho životního způsobu.

      Diskuse