„Představ si, že bychom byly převlečené bohyně, které žádají neznámé lidi o pomoc, a ty, kteří projeví dobrotu, následně odmění, jak tomu bývá v legendách,“ vtipkuji, zatímco na panelovém sídlišti na periferii Bukureště popíjím s Káčou a dvěma dobrosrdečnými Rumuny pivo z plechovky. „No jasně, až nás zítra vyzvedneš, budeme mít zlaté vlasy a majestátní vlající pláště a mocným hlasem proneseme: Razvane, prošel jsi!“ přidává se Káča a oba muži smíchy div nepadají na kolena.

Razvan se zdál být snem stopařů. Muž podsadité postavy s černou bandánou na hlavě a vůbec s image klasického rockera nám zastavil za rumunskou Hunedoarou. Dojet týž den do pět set kilometrů vzdálené Bukurešti se nám vzhledem k nemilosrdným výškám hor v cestě a pokročilé odpolední hodině zprvu jevilo jako věru troufalý cíl.

Jenže právě do Bukurešti mířil i Razvan. Výbornou angličtinou nám ihned nabídl nocleh. A byl vtipný, upovídaný, lidský a moc veselý. Podělil se s námi o doutníky a výborné sýrové tyčinky, o hříšné historky svého nezvedného mládí, zastavil kvůli nám u krásného kláštera uprostřed hor.

V Bukurešti jsme nakonec měly přespat u jeho nejlepšího kamaráda, protože Razvan bydlí s rodinou. Ale druhý den nás měl vyzvednout, hodit na stopovací flek ve směru rumunského pobřeží a ještě přivézt zavařovací sklenici plnou nefalšované domácí „zakusky“, tradičního rumunského pokrmu z vařených rajčat, lilků a paprik.

Tak se také stalo. I jeho nejlepší kamarád byl vtipný, upovídaný, lidský a moc veselý a ráno nás občerstvil fenomenálními vajíčky s koprem. Razvan nás ráno zavezl na perfektní benzínku v kýženém směru a zakuska vařená jeho ženou by si bez debat vysloužila hodnocení pět hvězdiček.

„Každá země má svý zkurvený cikány,“ zkřivil se znechuceně Razvanův obličej, když jsme cestou na benzínku minuli hlouček Romů. Když se předešlý den dozvěděl, že cílem mé cesty je muslimská země, jeho rada zněla: „Nejezdi!“ A co teprve, když jsem vysvětlila, že jedním z důvodů, proč jedu zrovna tam, je více než sympatický muž, občan dané země.

Vůbec jsem se nepokoušela hájit tvrzením, že dotyčný je daleko liberálnější a respektu plnější než většina Evropanů. Přesto jsem si vyslechla nekompromisní ortel: „Oni se vždycky chovají, jako že jsou jiní než ti ostatní — dokud nedostanou, co chtějí.“

„Je člověk, který je dobrý jenom k někomu, doopravdy dobrý? Nácci se k sobě nebo ke zvířatům taky chovají hezky, ne?“ zeptala se mě následně Káča.

Cítím vůči Razvanovi vděčnost. A stále ho považuji za dobrosrdečného člověka. Ale uvědomění, že kdybychom nebyly mladý bílý holky, tak by nám dotyčný nepomohl, mě pokaždé znovu zamrzí.

Dva pejsci u silnice

Nad tím, jak mi status „mladý bílý holky“ svobodomyslné toulky světy usnadňuje, jsem přemýšlela nejednou. S potěšením a často — vzhledem ke Káčině návratu do České republiky už i teď — cestuji sama a záměrně s ubohým rozpočtem. Nejenže pro mne stopování bývá málem plynulou jízdou. Kolikrát jsem od kamioňáků dostala sáček čerstvých mandarinek a láhev chlazené vody. Z obdržených cigaret bych mohla stavět dálnice. Kolikrát se mi poštěstilo narazit na řidiče, na jehož gauči jsem posléze mohla bez obav složit tělo. S mnoha z nich jsem se ponořila do konverzací, které pohnuly mou myslí.

Razvan prohlásil ještě jednu věc, která se mi zakousla do paměti, toliko příznačnou zvláště pro mé následné putování bez Káči. „A tu jsem spatřil u silnice dva pejsky,“ vyprávěl pobaveně svému kamarádovi, jak nám zastavil na stopu. Dva pejsci u silnice.

O dva týdny později se mne zaměstnanec řecké benzinky, který mi věnoval dvě půllitrovky chlazené vody a sám se jal shánět mi — úspěšně — odvoz, zeptal, zda se při stopu nebojím, že mě někdo okrade.

Den, jenž předcházel tomuto dotazu, zakončila jízda s typem řidiče, jemuž přezdívám „typ záchranář“. Šlo o muže ve středním věku, který směšnou směsicí angličtiny a němčiny s vyšpulenými rty opakoval, jak jsem pěkná, a posunkem mířícím na prsteníček se doptával, zda jsem provdána. Pokoušel se mne pozvat na večeři a do svého apartmánu.

Netoužila jsem po ničem jiném než osamoceně rozmlouvat s mořskými vlnami, pít pivo, jíst chléb se sýrem a parazitujícím pískem a ráno být násilně probuzena slunečními paprsky. „I speak good to you,“ snažil se mi vysvětlit, jak dobře to se mnou myslí. U něho si přece mohu užít měkkou postel a čistou sprchu.

Přesvědčit ho, že rozhodně přežiji noc venku i bez jeho večeře a bez jeho apartmánu, stejně jako že přežiji stopování druhý den — a že se nejedná o nouzové řešení, nýbrž o můj nejmilovanější způsob trávení volného času — si vyžádalo značnou časovou investici.

Jízda s podobným typem řidiče zakončila i den, kdy se mne pumpař zeptal, zda se neobávám zlodějů. Dotyčný šedesátník sice do vesnice na řeckém pobřeží, kde jsem to hodlala zakempit, vůbec nemířil, ale hodil mne tam, protože osamocenou holku přeci na ulici nenechá.

Obdaroval mne snítkou bazalky, protože byl zrovna jakýsi ortodoxní svátek, během nějž by prý měl mít snítku bazalky doma každý, na ochranu či co. Pochválil mi vzezření, optal se, zda některý z prstýnků symbolizuje provdanost. A když zjistil, že ne, jeho ústa si blaženě pomlaskala a vyslovila návrh, že si vezme plavky a půjdeme se koupat spolu.

Ne. Nebojím se, že mne některý z řidičů na stopu okrade. Jednou se mi to, pravda, stalo, (dotyčný na mně vydělal ohromujících osm eur, které jsem u sebe měla), ale to jsem cestovala s kamarádem.

Co bys byla ochotná udělat za třicet eur?

Jakmile stojím se zdviženým palcem a krosnou ve svých hipísáckých hadrech sama, rázem se v očích poloviny řidičů měním v zatoulané nesvépravné štěně, které nedisponuje žádnou mocí, jak fyzickou, tak finanční. Těžko povzbudím zlodějské nápady. Spíše až zvrácené ochranitelské pudy. Ujmout se štěňátka z ulice, naplnit misku granulkami, poskytnout boudičku, a třeba se za odměnu nechá i pohladit či vykoupat.

Jako by si snad mysleli, že jsem se u silnice ocitla zbloudilým omylem, jako by nešlo o projev mé svobodné vůle a mysli. Stokrát se optají, zda cestuji sama. Stokrát zdůrazní, o jak moc nebezpečnou aktivitu se jedná. A poté vyšpulí pusu, vysází do vzduchu pár komplimentů a než se naděju, na stehně mi přistane ručka.

I Razvan si plácl. Samozřejmě mne neopomenou poučit, že mám stopovat za benzínkou, a to ideálně s cedulí. Děkuji za radu, já jsem totiž předcházející tisíce kilometrů zdolala taxíkem a nemám nejmenší ponětí, jak se stopuje.

Nejextrémněji jsem výše popsané pociťovala v jižním Španělsku, když jsem poprvé stopovala do milovaného Maroka. Hned dva řidiči po sobě mi dali stejným způsobem najevo mou bezcennost, či spíše nadceněnost (respektive podceněnost). „Víš, že loď z Gibraltaru do Maroka stojí třicet eur? A ty nemáš peníze, viď?“ rozevřel peněženku první z nich, aby mi ukázal, že on třicet eur má a že za protislužbičku je mohu mít já.

Druhý řidič desetieurovku a dvacetieurovku dokonce vytáhl a zamával mi s bankovkami před očima: „No tak, podívej se na ně, co bys byla ochotná pro ně udělat?“ smál se na mě s triumfální domnělou dominancí.

Nechci vzbudit dojem, že si snad rozmazleně stěžuji na lidi, co mi pomohli. Slizce se olizující záchranáře střídají bohaté rozhovory a nezištná otevřenost a dobrota, bezeslovné úsměvy nad momenty sdílení, závratě z osluněné krajiny běžící za okny kamionu. A k nevyzpytatelnosti stopu, z níž se zalykám štěstím, patří i ne úplně komfortní okamžiky. K drtivé většině řidičů, co mne kdy vzali, včetně typu „zachránář“, cítím vděk. Myslí to dobře. Jenom bych se ráda cítila jako rovnocenný člověk i při interakci s lidmi, kteří mi podávají pomocnou paži.

V Turecku se neusmívej

Přiznám se, na jedné části cesty jsem lehce nahnáno měla. Na hitchwiki, tedy internetové encyklopedii pro stopaře, mě vystrašily zběsilé návody, jak má samotná žena stopovat v Turecku, aby se nedostala do dotekuchtivých trablí. Dočetla jsem se, že se mám vyhýbat očnímu kontaktu s řidičem, protože to je v turecké kultuře považováno za flirtovní. Nepřijímat komplimenty. Sedat si zásadně na zadní sedadlo. Dočetla jsem se, že se nemám usmívat.

Před deseti lety se italská umělkyně Pippa Bacca pokoušela dostopovat z Milána do Jeruzaléma. Účelem cesty, kterou pojímala jako uměleckou performanci a kterou absolvovala oděná do svatebních šatů, bylo šířit poselství míru, důvěry a porozumění mezi rozdílnými kulturami.

Skončila znásilněná a zavražděná čtyřicet kilometrů za Istanbulem. Jak její rodina, tak italské a turecké autority se distancovaly od zkratkovité stereotypizující interpretace smutného konce Pippy a zdůraznili, že podobná tragédie se může stát kdekoliv jinde na světě. Přesto tento případ přitáhl k bezpečnostní situaci osamocených stopařek v Turecku pozornost.

Do Istanbulu jsem dorazila se svéráznou tureckou dvojicí nejlepších kamarádů, kteří se vraceli z víkendu na řeckém ostrově a kteří mne obdařili pivem a smíchem. Na gauči jednoho z nich jsem strávila tři noci. Na šíři jeho laskavého úsměvu, zatímco mi dolévá arménské víno a všechno komentuje se svým silným přízvukem slovy „very interesting“, nikdy nezapomenu.

V den svého odjezdu z Istanbulu jsem se vydala naposledy projít se oním ohromujícím živým městem. Ani jsem nedošla na pět minut vzdálené metro, když se z útrob autobusu zaparkovaného u silnice ozvalo „Come!“ Trojice řidičů autobusu shrbená v zavazadlovém prostoru zrovna svačila chléb s olivami a sýrem — a samozřejmě tureckým černým čajem. Kombinací všemožných světových jazyků jsme se v pauzách mezi sousty dobrali k tomu, že jsem stopařka. Jeden z nich mi nabídl jízdu do sedm set kilometrů vzdáleného Aksaray zdarma. Sice jsem plánovala stočit to k Černému moři, ale snad to takhle mělo být, přijala jsem.

Reálně jsem tak okusila stopování na turecké půdě až z Aksaray (první dvojici řidičů jsem stopla ještě v Řecku). Zprvu jsem zápasila s jazykovou bariérou a dalšími záchranáři, kteří ale bohužel vůbec mým směrem nejeli a pouze mě přesouvali mezi autobusovými nádražími, než jsem je přesvědčila, že to se stopováním myslím vážně.

První stopnutý řidič pak sice projevil zájem pozvat mne a hlavně mé tělo na noc k sobě, ale když jsem odmítla, pomohl mi na benzínce sehnat další bezpečný odvoz v mém směru. „Je dobré být trochu šílená, kdy jindy máš být šílená než teď, ve svém věku a bez závazků?“ smála se na mě manželka druhého řidiče mluvící plynně anglicky.

Vysadili mne na benzínce těsně před mým cílem, kde mi opět domluvili odvoz, a to u jednoho z pumpařů, až skončí směnu. Zaměstnanci benzínky se o mě dvě hodiny starali, smáli se se mnou, lili do mě čaj a stejně jako manželský pár mne sice nabádali k opatrnosti, ale činili tak s plným respektem k tomu, kdo jsem a co dělám.

V podobném duchu probíhalo i mé další turecké stopování. Největší svízel představovala pomalost tureckého kamionu, která se pohybovala mezi dvaceti a šedesáti kilometry za hodinu a zapříčinila můj pozdní příjezd k turecké kamarádce.

Nejhůře bylo se Slovany

Nejkrušnější chvilky jsem si tak odbyla ještě na Balkáně, s řidiči slovanskými. Což rozhodně neznamená, že Slované jsou pudy zmítanými zvířáty, stejně jako by to neznamenalo, že Turci jsou pudy zmítanými zvířaty, kdyby se tak stalo s řidiči tureckými.

Při jízdě s jedním slovanským řidičem jsem si kupříkladu v periferním vidění povšimla, že jeho ruka položená v oblasti klínu se pohybuje poněkud podezřele rytmicky. Zatímco regulérně masturboval a řídil zároveň, dotazoval se, zda masturbuji též či zda jsem někdy měla trojku.

Když jsem se odmítla na toto téma bavit, dozvěděla jsem se, že proto má radši starší ženy, které o tom hovoří bez okolků. „A proč nechceš mít sex, jenom malý sex, jenom malý?“ dotíral. Na žádosti, aby přestal masturbovat, nereagoval, a když jsem řekla, ať tedy zastaví, ruka zrychlila a dílo dokončila. To už jsem naštěstí byla v cíli.

Jiný slovanský řidič se na mne po půl hodině ticha obrátil s dotazem „Petra, já, ty, sex?“ Když jsem odmítla, následoval dotaz „Smoking?“ Po mém dalším „ne“ následovalo zavelení „Parking!“ Vyděsila jsem se, že zastaví a vrhne se na mě. Zastavil a ukázal na dveře kamionu. S úlevou jsem vystoupila.

To už však venku panovala jedenáctá hodina večerní. Nikde nic. Neosvětlená dálnice a tma hustší než Brežněvovo obočí. Podívala jsem se na mapy v telefonu. Od nejbližšího města mě dělilo čtrnáct kilometrů. Široko daleko žádná benzínka. Přelezla jsem plot lemující dálnici, usadila se do trávy a zapálila si cigaretu. S úsměvem jsem vytáhla baterku a repráček, abych si nadcházející noční procházku zpříjemnila hudbou.

Ten idiot se nepochybně domníval, jak neskutečně mě potrestá, když mě ve večerní dobu vysadí zrovna tady. Netušil však, že zatímco možná nedisponuji oslnivou silou fyzickou či finanční, kuráže a klidu mám v sobě více než kdejaký muž.