„Představ si, že bychom byly převlečené bohyně, které žádají neznámé lidi o pomoc, a ty, kteří projeví dobrotu, následně odmění, jak tomu bývá v legendách,“ vtipkuji, zatímco na panelovém sídlišti na periferii Bukureště popíjím s Káčou a dvěma dobrosrdečnými Rumuny pivo z plechovky. „No jasně, až nás zítra vyzvedneš, budeme mít zlaté vlasy a majestátní vlající pláště a mocným hlasem proneseme: Razvane, prošel jsi!“ přidává se Káča a oba muži smíchy div nepadají na kolena.

Razvan se zdál být snem stopařů. Muž podsadité postavy s černou bandánou na hlavě a vůbec s image klasického rockera nám zastavil za rumunskou Hunedoarou. Dojet týž den do pět set kilometrů vzdálené Bukurešti se nám vzhledem k nemilosrdným výškám hor v cestě a pokročilé odpolední hodině zprvu jevilo jako věru troufalý cíl.

Jenže právě do Bukurešti mířil i Razvan. Výbornou angličtinou nám ihned nabídl nocleh. A byl vtipný, upovídaný, lidský a moc veselý. Podělil se s námi o doutníky a výborné sýrové tyčinky, o hříšné historky svého nezvedného mládí, zastavil kvůli nám u krásného kláštera uprostřed hor.

V Bukurešti jsme nakonec měly přespat u jeho nejlepšího kamaráda, protože Razvan bydlí s rodinou. Ale druhý den nás měl vyzvednout, hodit na stopovací flek ve směru rumunského pobřeží a ještě přivézt zavařovací sklenici plnou nefalšované domácí „zakusky“, tradičního rumunského pokrmu z vařených rajčat, lilků a paprik.

Tak se také stalo. I jeho nejlepší kamarád byl vtipný, upovídaný, lidský a moc veselý a ráno nás občerstvil fenomenálními vajíčky s koprem. Razvan nás ráno zavezl na perfektní benzínku v kýženém směru a zakuska vařená jeho ženou by si bez debat vysloužila hodnocení pět hvězdiček.

„Každá země má svý zkurvený cikány,“ zkřivil se znechuceně Razvanův obličej, když jsme cestou na benzínku minuli hlouček Romů. Když se předešlý den dozvěděl, že cílem mé cesty je muslimská země, jeho rada zněla: „Nejezdi!“ A co teprve, když jsem vysvětlila, že jedním z důvodů, proč jedu zrovna tam, je více než sympatický muž, občan dané země.

↗

Ženu na cestě často považují za zatoulané nesvéprávné štěně, které nedisponuje žádnou fyzickou ani finanční mocí. Foto Jaspinder Singh Duhevala

Vůbec jsem se nepokoušela hájit tvrzením, že dotyčný je daleko liberálnější a respektu plnější než většina Evropanů. Přesto jsem si vyslechla nekompromisní ortel: „Oni se vždycky chovají, jako že jsou jiní než ti ostatní — dokud nedostanou, co chtějí.“

„Je člověk, který je dobrý jenom k někomu, doopravdy dobrý? Nácci se k sobě nebo ke zvířatům taky chovají hezky, ne?“ zeptala se mě následně Káča.

Cítím vůči Razvanovi vděčnost. A stále ho považuji za dobrosrdečného člověka. Ale uvědomění, že kdybychom nebyly mladý bílý holky, tak by nám dotyčný nepomohl, mě pokaždé znovu zamrzí.

Dva pejsci u silnice

Nad tím, jak mi status „mladý bílý holky“ svobodomyslné toulky světy usnadňuje, jsem přemýšlela nejednou. S potěšením a často — vzhledem ke Káčině návratu do České republiky už i teď — cestuji sama a záměrně s ubohým rozpočtem. Nejenže pro mne stopování bývá málem plynulou jízdou. Kolikrát jsem od kamioňáků dostala sáček čerstvých mandarinek a láhev chlazené vody. Z obdržených cigaret bych mohla stavět dálnice. Kolikrát se mi poštěstilo narazit na řidiče, na jehož gauči jsem posléze mohla bez obav složit tělo. S mnoha z nich jsem se ponořila do konverzací, které pohnuly mou myslí.

Razvan prohlásil ještě jednu věc, která se mi zakousla do paměti, toliko příznačnou zvláště pro mé následné putování bez Káči. „A tu jsem spatřil u silnice dva pejsky,“ vyprávěl pobaveně svému kamarádovi, jak nám zastavil na stopu. Dva pejsci u silnice.

O dva týdny později se mne zaměstnanec řecké benzinky, který mi věnoval dvě půllitrovky chlazené vody a sám se jal shánět mi — úspěšně — odvoz, zeptal, zda se při stopu nebojím, že mě někdo okrade.