„A teď se pomodlíme, ne?“ vysmívá se Hamíd, zatímco se hladové pohledy čtyř Íránců stáčí na hromady kuřete čerstvě opečené nad ohněm. „Nikdo z mých přátel nevěří v boha. Jelikož nás do náboženství odmala tlačí, ve výsledku ho nenávidíme — ač to samozřejmě nesmíme říct nahlas,“ svěřil se mi už odpoledne Milad, který mne sem přivedl.

Ilegální modlitbou je těmto dvacátníkům upíjení araku, čtyřicetiprocentního likéru destilovaného z rozinek. Zpravidla ho vyrábějí doma Arménci, kteří mají jakožto křesťané na rozdíl od muslimů povolenou jak výrobu, tak konzumaci alkoholu. Jejich perským klientům však za skleničku hrozí osmdesát ran bičem.

Nikde jsem neviděla zářit Měsíc tak jasně jako v Íránu. Sedíme před Hamídovým domem zastrčeným dostatečně daleko od ulice. Ali citlivě laská struny sazu, tradičního šestistrunného nástroje, a neustále se mne ptá, zda znám toho či onoho perského básníka.

„A jak je to v tvé zemi se svobodou?“ otáčí se ke mně Milad. „Atmosféra v zemi se teď mění, ale nadále patříme i v evropském kontextu mezi velmi liberální země,“ odpovídám. Miladovy oči se zasněně rozevírají: „A je tvoje země natolik svobodná, že se v ní smí muž se ženou objímat na ulici?“

Pervitinem ku štíhlé linii

Milada jsem potkala v autobusu na cestě do pouštního města Yazd. „Jediné, co mám na Íránu rád, jsou malé bahmanky,“ ušklíbl se, když jsme spolu sdíleli pauzu na cigaretu - značky Bahman.

Naše konverzace o Orwellových knihách, íránském režimu či o hulení byla natolik příjemná, že jsem se rozhodla navštívit ho následně v Sirdžánu, kde studuje medicínu. Ubytoval mne u sebe na koleji, v areálu bývalé nemocnice, z níž už funguje pouze blázinec a jejíž zbytek dnes slouží jako kampus. Za dvě stě padesát korun měsíčně sdílí Milad se třemi studenty, kteří jsou teď u rodičů, deset metrů čtverečních a železnou dvojpalandu.

Sirdžán znamená v perštině „unavený životem“. Dřív zde žili trestanci. Pro cestovatele je na téhle díře zajímavá pouze přilehlá solná poušť. Lidé jsou zde jiní. Bez úsměvu. A občas i bez zubů. Unavení životem. A často i kouřením opia.

Sirdžán je totiž jeho hlavním městem. Opiem si mámí smysly asi milion a půl lidí v celé osmdesátimilionové zemi. Přes velmi represivní drogovou politiku - nebo možná právě kvůli ní - je Írán v podílu drogových úmrtí čtvrtý na světě.

V teheránských salónech krásy ženy polykají pilulky metamfetaminu, aby zhubly. Je to podle nich zdravější než liposukce. I řidič kamionu, který jsem následující den stopla, abych unavené město opustila, během povinné hodinové pauzy večeří místo kebabu sladce vonící opiovou ukolébavku.

Policisté jako asistenti při autostopu

Mířím do Bandar Abbásu, největšího tuzemského přístavu u Perského zálivu na jihozápadě země. Před týdnem začal Nourúz, perský nový rok spojený s dvoutýdenními prázdninami, takže je toto strategicky důležité město plné nejen tajných agentů, ale i lenivě dovolenkujících Íránců.

Stejně jako pro mě jejich hlavním cílem zpravidla není Bandar, ale nedaleké ostrovy. Nejzprofanovanější jsou Kešm a Kiš, já hodlám zakotvit na Hormuzu, řídce osídleném ostrůvku o čtyřiceti dvou kilometrech čtverečních. Jeho pláže jsou proslulé třpytivým červeným a černým pískem, kterým se barví koberce a ženské tváře — přidává se totiž do make-upu. A místní jím dokonce koření ryby.

Barevní jsou — v kontrastu s chudými betonovými zástavbami, které tvoří jedinou vesnici na ostrově - i obyvatelé Hormuzu. Na oblečení jim tančí psychedelické vzory, nehty na nohou mají přetřené na žluto. Práce tu není, ryby v zálivu ubývají, po většinu roku lidi zahání do domu jakoukoliv činnost znemožňující horko. Přesto se tady, v jedné z nejchudších částí země, všichni antisirdžánsky usmívají.