„A teď se pomodlíme, ne?“ vysmívá se Hamíd, zatímco se hladové pohledy čtyř Íránců stáčí na hromady kuřete čerstvě opečené nad ohněm. „Nikdo z mých přátel nevěří v boha. Jelikož nás do náboženství odmala tlačí, ve výsledku ho nenávidíme — ač to samozřejmě nesmíme říct nahlas,“ svěřil se mi už odpoledne Milad, který mne sem přivedl.

Ilegální modlitbou je těmto dvacátníkům upíjení araku, čtyřicetiprocentního likéru destilovaného z rozinek. Zpravidla ho vyrábějí doma Arménci, kteří mají jakožto křesťané na rozdíl od muslimů povolenou jak výrobu, tak konzumaci alkoholu. Jejich perským klientům však za skleničku hrozí osmdesát ran bičem.

Nikde jsem neviděla zářit Měsíc tak jasně jako v Íránu. Sedíme před Hamídovým domem zastrčeným dostatečně daleko od ulice. Ali citlivě laská struny sazu, tradičního šestistrunného nástroje, a neustále se mne ptá, zda znám toho či onoho perského básníka.

„A jak je to v tvé zemi se svobodou?“ otáčí se ke mně Milad. „Atmosféra v zemi se teď mění, ale nadále patříme i v evropském kontextu mezi velmi liberální země,“ odpovídám. Miladovy oči se zasněně rozevírají: „A je tvoje země natolik svobodná, že se v ní smí muž se ženou objímat na ulici?“

Pervitinem ku štíhlé linii

Milada jsem potkala v autobusu na cestě do pouštního města Yazd. „Jediné, co mám na Íránu rád, jsou malé bahmanky,“ ušklíbl se, když jsme spolu sdíleli pauzu na cigaretu - značky Bahman.

Naše konverzace o Orwellových knihách, íránském režimu či o hulení byla natolik příjemná, že jsem se rozhodla navštívit ho následně v Sirdžánu, kde studuje medicínu. Ubytoval mne u sebe na koleji, v areálu bývalé nemocnice, z níž už funguje pouze blázinec a jejíž zbytek dnes slouží jako kampus. Za dvě stě padesát korun měsíčně sdílí Milad se třemi studenty, kteří jsou teď u rodičů, deset metrů čtverečních a železnou dvojpalandu.

Sirdžán znamená v perštině „unavený životem“. Dřív zde žili trestanci. Pro cestovatele je na téhle díře zajímavá pouze přilehlá solná poušť. Lidé jsou zde jiní. Bez úsměvu. A občas i bez zubů. Unavení životem. A často i kouřením opia.

Sirdžán je totiž jeho hlavním městem. Opiem si mámí smysly asi milion a půl lidí v celé osmdesátimilionové zemi. Přes velmi represivní drogovou politiku - nebo možná právě kvůli ní - je Írán v podílu drogových úmrtí čtvrtý na světě.

V teheránských salónech krásy ženy polykají pilulky metamfetaminu, aby zhubly. Je to podle nich zdravější než liposukce. I řidič kamionu, který jsem následující den stopla, abych unavené město opustila, během povinné hodinové pauzy večeří místo kebabu sladce vonící opiovou ukolébavku.

Policisté jako asistenti při autostopu

Mířím do Bandar Abbásu, největšího tuzemského přístavu u Perského zálivu na jihozápadě země. Před týdnem začal Nourúz, perský nový rok spojený s dvoutýdenními prázdninami, takže je toto strategicky důležité město plné nejen tajných agentů, ale i lenivě dovolenkujících Íránců.

Stejně jako pro mě jejich hlavním cílem zpravidla není Bandar, ale nedaleké ostrovy. Nejzprofanovanější jsou Kešm a Kiš, já hodlám zakotvit na Hormuzu, řídce osídleném ostrůvku o čtyřiceti dvou kilometrech čtverečních. Jeho pláže jsou proslulé třpytivým červeným a černým pískem, kterým se barví koberce a ženské tváře — přidává se totiž do make-upu. A místní jím dokonce koření ryby.

Barevní jsou — v kontrastu s chudými betonovými zástavbami, které tvoří jedinou vesnici na ostrově - i obyvatelé Hormuzu. Na oblečení jim tančí psychedelické vzory, nehty na nohou mají přetřené na žluto. Práce tu není, ryby v zálivu ubývají, po většinu roku lidi zahání do domu jakoukoliv činnost znemožňující horko. Přesto se tady, v jedné z nejchudších částí země, všichni antisirdžánsky usmívají.

„Lidé tu celé dny zpívají a tančí,“ potvrzuje Sara, kterou poznávám na terase kavárny. Pochází z Teheránu, ale už rok žije tady a provozuje hostel. Je jí třicet jedna, ale žije svobodně sama. Prostopovala celou zemi. „Ráda stopuji vedle policejní stanice, protože mi policisté pomáhají sehnat odvoz. Jelikož jsem žena a jsme v islámské republice, musejí se muži postarat, abych byla v bezpečí,“ vysvětluje.

Sdílí se mnou chléb s vajíčky a nabízí, že se u ní mohu vždy zadarmo osprchovat. „Kdykoliv se vrať. A ještě jedna věc,“ loučí se. „Dnes bude úplněk. Pomodli se za mne v noci prosím. Též se za tebe pomodlím,“ pohladí mne po ruce.

Vydávám se podél pobřeží ke špičatým rudým a bílým horám. Míjejí mne pestře pomalované tuk tuky, zde nejužívanější dopravní prostředky, z nichž na mne troubí a mávají všichni ti zpívající a tančící šťastlivci. Kromě tuk tuků se k dopravě využívají motorky. Jedna z nich u mne zastavuje. Řidič sice neumí anglicky, ale úsměvem se dohodneme, že mě hodí. Někam.

Hormuz je ostrovem soli. Přesolená půda činí život místních trpčím, neb znemožňuje cokoliv vypěstovat. Místní krajinu však mění v ještě magičtější.

V místě, kde mě motorkář vysazuje, žene sůl své krystaly až nad zemský povrch. Rudou kůži půdy protínají třpytící se bílé žíly. Děkuji svému jezdci mírným úklonem a pokračuji přes kamenité útesy na pláž. Kaleidoskopické mozaiky z kamenů všech odstínů pod chodidly.

Každý den malým zločinem

„Hej! Přidej se k nám, jestli chceš!“ volá na mě pětičlenná skupinka kempující ve stínu stromů. „Máme pivo, máme arak, máme trávu,“ vítají mne a ihned balí brko. Tráva či hašiš v Íránu představují nejoblíbenější intoxikant. Pěstování za nehulícími účely je tu dokonce povoleno, a  je-li člověk přistižen s jointem, lze se obvykle vykoupit drobným úplatkem.

Všichni na sobě mají tílka a kraťasy, tedy oficiálně zapovězený outfit. Ještě jsme ani nedokouřili a už s výrazem malých dětí zaplavují deku pistáciemi a čokoládovými bonbóny. Z repráku se line oldschoolový rock.

Hubená bruneta nádherné postavy, jejíž nohy částečně halí pouze kolem boků omotaný šátek, vstává a vlní se s hudbou. „Freedom. Freedom!“ zpívá a šátek trpělivě kopíruje záchvěvy jejích stehen. Dlouho jsem neviděla nic krásnějšího. „Svoboda je úplně všude. Jenom jí musíš najít,“ mrká na mne jeden z mužů.

„Islámský režim musí být ve všech ohledech vážným. V islámu není prostor pro vtipy. V islámu není prostor pro humor. V islámu není prostor pro zábavu,“ prohlásil kdysi otec íránské islamské revoluce Rúholláh Chomejní. Íránci nejen nesmějí pít alkohol či souložit před svatbou. Nesmějí tančit či zpívat na veřejnosti. Žena a muž se sebe mimo manželství nesmějí ani dotknout.

A tak žijí někteří mladí Íránci život dvou identit. Jednu, obalenou hidžábem, využívají na veřejnosti, ta druhá, toužící po svobodě, troufale odhaluje své vlasy doma či v přírodě. Na tomto ostrově, na pobřeží Kaspického moře, na severu Teheránu, kde město přechází do hor, nebo v poušti.

Takřka každý jejich den je naštvaným plivancem do obličeje konzervativců a malým zločinem zároveň. Novinářka íránského původu žijící v Americe Masíh Alinedžád tuto formu vzdoru označuje jako „lifestyle war“, tedy „válka životním stylem“. I proto před více než rokem vznikla mobilní aplikace Gershad, s jejíž pomocí zanáší Íránci do mapy místa výskytu morální policie, aby se před ní navzájem varovali.

Malý vesmír party planet

„Kdykoliv se vrať,“ vyslechnu si opět, když se loučím se skupinkou toužící po svobodě, abych se vrátila do města pro vodu a jídlo. „Obědvala jsi? Viděli jsme, že jsi sama a mysleli jsme si, žes určitě pořádně nejedla, tak jsme koupili obědy tři,“ oslovují mne však po pár metrech dva muži. Neobědvala jsem. S vděkem se usazuji u nich ve stanu.

Oběma je dvacet sedm let. Další vystudovaní stavební inženýři. „Co tu všichni ti stavební inženýři dělají? Stopují po Íránu?“ směji se, protože ke stejnému oboru se přihlásil každý druhý Íránec, kterého jsem poznala. A skutečně, i tito dva nejlepší přátelé stopují už pět týdnů z jednoho kouta země do druhého.

Jeden má přes čelo trashmetalově uvázaný malý šátek, druhý vyhlásil válku íránskému diktátu nošením rukávů s falešným tetováním. Oba milují jam rock. Poslouchat jej je v Íránu legální, aktivně ho tvořit už nikoliv.

Zůstávám s nimi až do rána. Při večerní procházce potkávám dva sourozence, kteří se pídí po vhodném místu ke kempování, o moment později manželský pár. Všichni se k nám přidávají, jamrockeři pro nás vaří závěje fazolí a kuřecího masa.

Hovoříme o Kunderově Nesnesitelné lehkosti bytí, o psaní, hudbě, historkách z dětství. Pláž je stany posetá. Některé skupinky stejně jako my pouze jedí a vyprávějí si, jiné fetují ketamin a třesou těly v bouři techna. Malý vesmír party planet, které si navzájem podávají ruce, lifestylové menu, z nějž si může kdokoliv vybrat, co je mu po chuti.

Dred jako politické prohlášení

Další den za mnou přijíždí Sohrab, další stopař - stavební inženýr, kterého jsem poznala už v Teheránu. Cestuje s třicetikilovou krosnou, v níž má vše od stanu přes zásoby sezamového másla po powerbanku, která se dobíjí na slunci. Mimo Írán nesmí, protože po studiích nenastoupil na povinnou dvouletou vojnu.

Přátelé mu přezdívají jeskynní muž nebo Wolfie, podle Pulp Fiction, protože prý vyřeší všechny problémy. Jeho historky se často točí kolem toho, jak své kamarády vysekal z alkoholového průšvihu. Na tomto magickém ostrově si chce koupit pozemky a postavit hostel.

Kolem krku nosí bílý šátek, na znamení podpory nedávným protestům proti povinnému hidžábu. „Hodně lidí na ulici mě kvůli šátku s úsměvem zdraví. Občas ho nosím i jako klasický hidžáb. Jednou mě zastavil policista, ať ho sundám. Pokud je pro mne hidžáb špatný, proč nutíte moji přítelkyni, aby ho nosila? Pokud je pro mne hidžáb dobrý, nesundám ho, odpověděl jsem a on nezmohl nic,“ vypráví hrdě.

„Lidé se přestávají bát. Nacházejí způsoby, jak protestovat,“ dodává. Nositel jeho pravého jména, které jsem stejně jako všechna ostatní v textu změnila, je v perské mytologii andělem dobrých zpráv.

Bere mne do kempu svých přátel na východní části ostrova, kousek od rudých pláží. Ze stromů se snášejí lapače snů a barevné bavlnky ověšené mušlemi, které se za večerního vánku starají o zvonkohru, stany střeží pokusy o stone balancing. Psytrance a zvuk tetovacího strojku, jímž vyhublý muž v lennonkách tiskne Sohrabovu kamarádovi na paži slovo WONDERLAND.

„Můj projekt tady na Hormuzu je kreslit vagíny,“ rozkládá před mnou perokresby dívka s mikádem a pírky místo náušnic. Pohlavní motivy však ukrývá do krajinek. „A když se snad někdo náhodou pohorší, opáčím: to jsou přeci hory a kmeny stromů, to ty tam vidíš, co chceš,“ vrtí potutelně hlavou.

Chce svou tvorbou otevřít debatu o ženách, erotice a znásilnění. V podvečer se snaží pár obrazů prodat ve vápencovém Údolí soch, zatímco hnědooký muž vybrnkává hrou na ukulele z obecenstva drobné.

Není zde úst bez cigarety. Není zde kůže bez tetování. Smířlivě se usmívám nad očividnou snahou některých přítomných stylizovat se do pozice nekonečně svobodomyslného kreativce. I špatné tetování je zde tetováním ilegálním. I neoriginální pohlavní kresba je zde kresbou kontroverzní. Každý okorálkovaný dred je sám o sobě politickým prohlášením.

Naděje obklíčená ropou a hrozbou developerů

Pro íránskou vládu je tento ostrov důležitý z hlediska ropného obchodu. Pro mne, pro všechna ta bosá tančící chodidla, je Hormuz otevřeným prostorem prosáklým mladou nadějí. Ač ji v poslední době obkličují obavy, aby se pro svou plíživě se šířící popularitu nestal rejdištěm developerů a luxusních hotelů. Už teď snovou krajinu zraňují četná torza odpadků. „Ještě tři roky zpátky jsme tu kempovali jako jediní na celé pláži,“ vzpomíná Sohrab.

Chtěla jsem odsud odjet do Širázu, ale nedokážu duhový ostrov opustit a zůstávám celý týden. Tady má neúprosnost času ještě menší váhu než ve zbytku země. Hormuz je koneckonců v perské mytologii synem boha času.

Poslední noc zůstáváme se Sohrabem vzhůru a posloucháme něžný remix básně Man O To od slavného perského filosofa Rúmího. „Hvězdy nás budou pozorovat a my jim ukážeme, jaké to je být hubeným půlměsícem,“ pobrukuje Sohrab. Napřahuje paži a předstírá, že mezi ukazovák a palec nabírá jednu z nebeských lamp. „Co se směješ? Neříkej mi, že každý den nevečeříš hvězdy!“

A když se pak loučíme v přístavu, bez váhání se před zraky pasažérů a zaměstnanců pevně objímáme. Jako bychom se snad nacházeli ve svobodné zemi. Zemi tak svobodné, že se v ní smí muž se ženou objímat na ulici.