Jak při pohledu do staré zrcadlovky si připadá člověk, když se dnes — přibližně dva týdny po poslední debatě o burkinách v České republice — začte do textů různých zpravodajů z Íránu. Také tam se totiž řeší aktuálně podobná, i když obráceně postavená, otázka: Má žena právo odložit hidžáb, tedy klasické zahalení vlasů závojem, kapucí, šaty či šátkem, uvnitř osobního vozu?

V íránské debatě lze najít též — kromě jiného — všechny argumenty, jež padly i u nás od odpůrců tolerance k muslimským celotělovým plavkám: křečkovské odvolání na veřejné pohoršení, čunkovskou tezi o zlu šířenému z jiné civilizace, konvičkovské úvahy o utlačování žen (zde západním kultem vzhledu) i okamurovské rozklady o potřebě hájit vlastní ohrožovanou kulturu. Pouze v íránském případě slouží tyto figury pro obhajobu zahalení.

Íránský oficiální výklad islámského práva, jež v tamním semiteokratickém režimu splývá s právem veřejným, povoluje ženě sejmout pokrývku vlasů, pokud je v soukromí; na veřejnosti musí mít vlasy zakryté. Dodržování zásady kontroluje zvláštní mravnostní policie. V případě přestupku se dává napomenutí, eventuálně pokuta.

Fakt, že se za takzvaný špatný hidžáb už téměř nezavírá, činí zároveň z umístění šátku na hlavě oblíbený prostředek vyjádření vlastního vzdoru. První kulturní jakoby-revoltou proti režimnímu dogmatismu bylo u Íránek možno zaznamenat v devadesátých letech v podobě výrazného líčení obličeje, zvláště očí a řas.