Jak při pohledu do staré zrcadlovky si připadá člověk, když se dnes — přibližně dva týdny po poslední debatě o burkinách v České republice — začte do textů různých zpravodajů z Íránu. Také tam se totiž řeší aktuálně podobná, i když obráceně postavená, otázka: Má žena právo odložit hidžáb, tedy klasické zahalení vlasů závojem, kapucí, šaty či šátkem, uvnitř osobního vozu?

V íránské debatě lze najít též — kromě jiného — všechny argumenty, jež padly i u nás od odpůrců tolerance k muslimským celotělovým plavkám: křečkovské odvolání na veřejné pohoršení, čunkovskou tezi o zlu šířenému z jiné civilizace, konvičkovské úvahy o utlačování žen (zde západním kultem vzhledu) i okamurovské rozklady o potřebě hájit vlastní ohrožovanou kulturu. Pouze v íránském případě slouží tyto figury pro obhajobu zahalení.

Íránský oficiální výklad islámského práva, jež v tamním semiteokratickém režimu splývá s právem veřejným, povoluje ženě sejmout pokrývku vlasů, pokud je v soukromí; na veřejnosti musí mít vlasy zakryté. Dodržování zásady kontroluje zvláštní mravnostní policie. V případě přestupku se dává napomenutí, eventuálně pokuta.

Fakt, že se za takzvaný špatný hidžáb už téměř nezavírá, činí zároveň z umístění šátku na hlavě oblíbený prostředek vyjádření vlastního vzdoru. První kulturní jakoby-revoltou proti režimnímu dogmatismu bylo u Íránek možno zaznamenat v devadesátých letech v podobě výrazného líčení obličeje, zvláště očí a řas.

Další začala přibližně před patnácti lety postupným odsouváním kraje pokrývky vlasů z předpisového čela nad první kučery, následně na temeno hlavy a u největších rebelek až do týla.

Odkládání šátku v autě je poslední novinkou. Zahraniční média si jí všímají přibližně od roku 2015.

Konkrétní argumenty

Ani v Íránu se zatím nepodařilo v debatě příliš pokročit. Současný prezident Hasan Rúhání se profiluje reformně a zřejmě i proto, že ženy z měst tvoří velkou část jeho voličstva, nabádá policii k benevolenci. Konzervativní klérus a přísné islámské morálky jsou pochopitelně proti.

I mezi kleriky se ale objevují vstřícné názory: „Osobní auta jsou — stejně jako například rodinné domy — soukromým vlastnictvím jejich majitelů, a tedy privátním prostorem. Každý průnik do tohoto prostoru narušuje lidem zónu morálního bezpečí a podlamuje důvěru žen v policii,“ napsal například nedávno Abulfazl Nadžáfí Tehrání, známý teheránský duchovní.

„Co je viditelné veřejnému oku, není privátní prostor. Normy a pravidla platí i pro vnitřek auta a musí se dodržovat,“ argumentuje naopak hlavní mluvčí íránské policie Saíd Montazeralmahdí. A rovněž Hádí Sadehí, náměstek ministerstva spravedlnosti pro kulturní otázky, uvádí: „Určité části auta, například kufr, soukromým prostorem jsou. Kabina s okny však nikoliv.“

Potíž pro zastánce konzervativního výkladu je, že stále více vozů má v Íránu odstíněná či zcela tmavá okna. Ta se v podstatě nedají prohlédnout, a tak je čím dále těžší odšátkované řidičky odhalit. Jak by argumentovali asi strážci posvátnosti konvenční plovárenské módy u nás, kdyby ženy v burkinách začaly plavat výhradně v noci nebo potopené až u dna, aby jejich celotělové plavky nikdo neviděl?

Emancipace je v právu volby

V Íránu probíhá v současnosti další vlna ženské emancipace. Nejde o žádný okázalý hurá proces, stále se ale objevují významné dílčí změny v celé společnosti. Právě žena se například stala před několika dny výkonnou ředitelkou velevýznamné společnosti Iran Air.

Dvě fotbalové legendy Masúd Šodžaj a Ali Kárimí, což jsou v Íránu ekvivalenty Tomáše Rosického a Pavla Nedvěda, začaly zase s veřejnou kampaní, aby bylo ženám dovoleno fandit na stejných tribunách jako mužům. Fotka zesnulé íránské matematičky Marjam Mírzácháníové vyšla pak nedávno v běžném tisku poprvé bez vlasové pokrývky...

Emancipace v oblasti oblékání neznamená nutnost chodit tam nebo onam tak či onak. Jde o přiznání práva člověku oblékat se dle vlastního přání, nosit, co sám chce.

Jak už naznačeno výše, ani íránská „debata o burkinách“ není uzavřená a přísný postih za nepatřičné oblečení trvá. Veřejné vnímání daných otázek se ale v Íránu emancipačním směrem posouvá.

V českých zemích jsme na tom snad ve všech ohledech stále svobodněji. Trend veřejného vnímání mi ale přijde — bohužel — spíše opačný.