Seděla jsem v istanbulské letištní hale a netrpělivě pozorovala modrou tabuli s odlety. Byla jsem nervózní — po dlouhých sedmnácti letech jsem se jela opět podívat do Íránu. Připadala jsem si jako Marjane, hrdinka slavného autobiografického komiksu Persepolis. Marjane Satrapiová, francouzská autorka íránského původu, v něm zachycuje průběh íránské revoluce v roce 1979 a porevoluční období společenských změn.

I Marjane byla nervózní, když se měla vracet do Íránu. Nevěděla, do jaké země se bude vracet. Írán opustila několik let po islámské revoluci, v době, kdy ve společnosti panoval chaos a nejistota.

↗

Íránská společnost se pod povrchem proměňuje. Foto Narges Sabahi

Zamířila jsem k odletové bráně, kde už bylo slyšet takřka výhradně isfahánské nářečí. Z příručního zavazadla jsem vytáhla černý šátek a začala se upravovat. Předpokládala jsem, že už nastal ten „správný“ čas. V Íránu má totiž každá žena povinnost dodržovat hidžáb, mít skryté vlasy.

Íránky však nebyly zahalené, většina z nich na sobě měla kalhoty a krátký svetr. Pouze dvě starší ženy měly tradiční manteaux, dlouhý volný kabát většinou černé nebo tmavomodré barvy, a černé šátky. Íránskou revoluci symbolizoval také čádor, černá dlouhá látka, která zakrývá celé tělo od hlavy k patě.

V mých vzpomínkách z přelomu tisíciletí byly íránské ulice plné černě oblečených neznámých žen. Jak asi vypadají dnes? Prošel Írán takovou změnou, jakou ukazují média?

Revoluce nás nezachrání

Země Háfeza a Ferdausího, jak se Íránu přezdívá podle významných středověkých básníků, je etnicky rozmanitá a multikulturní společnost. Vznikla výsledkem tisícileté migrace a dobývání. Etnické skupiny se tu liší jazykem i náboženstvím. I když se většina Íránců hlásí k šiítskému islámu, žijí tu také arménští křesťané, zoroastristé, židé, sunnitští muslimové, súfisté a další proudy islámu.

↗

Venkov je konzervativnější. Foto Narges Sabahi

Oficiálním jazykem země je perština, vedle ní se tu však vyskytují i jiné indoevropské a semitské jazyky. Až na výjimky se ale všechna etnika žijící v Íránu silně identifikují s tamější kulturou a tvoří jeden celek.

Hned po příletu do země jsem si všimla viditelné proměny. Zejména ženy měly na sobě oblečení, které režim ještě před několika lety nepovoloval. Tehdy ještě černé všezakrývající čádory byly jedinou dovolenou módou.

Pamatuji si, jak jsem před sedmnácti lety procházela ulicemi města Mašhad. Potkat barevně oděnou ženu bylo nemožné. Dnes takový oděv není ničím neobvyklým, a jelikož kabáty a šátky jsou nejviditelnějším kusem ženského oblečení, ženy si dávají záležet na jejich designu. Šátky z průsvitných pestrobarevných látek ženy nosí spíše symbolicky uvázané jako hidžáb. A manteaux jsou dnes těsné a krátké.

Dvacetiminutovou cestu z letiště do Isfahánu jsem si ukrátila povídáním s panem Amanpurem, místním taxikářem. Podle něj Íránci netouží po revoluci, chtějí pomalými krůčky dojít k sociopolitickým změnám.