Seděla jsem v istanbulské letištní hale a netrpělivě pozorovala modrou tabuli s odlety. Byla jsem nervózní — po dlouhých sedmnácti letech jsem se jela opět podívat do Íránu. Připadala jsem si jako Marjane, hrdinka slavného autobiografického komiksu Persepolis. Marjane Satrapiová, francouzská autorka íránského původu, v něm zachycuje průběh íránské revoluce v roce 1979 a porevoluční období společenských změn.

I Marjane byla nervózní, když se měla vracet do Íránu. Nevěděla, do jaké země se bude vracet. Írán opustila několik let po islámské revoluci, v době, kdy ve společnosti panoval chaos a nejistota.

↗

Íránská společnost se pod povrchem proměňuje. Foto Narges Sabahi

Zamířila jsem k odletové bráně, kde už bylo slyšet takřka výhradně isfahánské nářečí. Z příručního zavazadla jsem vytáhla černý šátek a začala se upravovat. Předpokládala jsem, že už nastal ten „správný“ čas. V Íránu má totiž každá žena povinnost dodržovat hidžáb, mít skryté vlasy.

Íránky však nebyly zahalené, většina z nich na sobě měla kalhoty a krátký svetr. Pouze dvě starší ženy měly tradiční manteaux, dlouhý volný kabát většinou černé nebo tmavomodré barvy, a černé šátky. Íránskou revoluci symbolizoval také čádor, černá dlouhá látka, která zakrývá celé tělo od hlavy k patě.

V mých vzpomínkách z přelomu tisíciletí byly íránské ulice plné černě oblečených neznámých žen. Jak asi vypadají dnes? Prošel Írán takovou změnou, jakou ukazují média?

Revoluce nás nezachrání

Země Háfeza a Ferdausího, jak se Íránu přezdívá podle významných středověkých básníků, je etnicky rozmanitá a multikulturní společnost. Vznikla výsledkem tisícileté migrace a dobývání. Etnické skupiny se tu liší jazykem i náboženstvím. I když se většina Íránců hlásí k šiítskému islámu, žijí tu také arménští křesťané, zoroastristé, židé, sunnitští muslimové, súfisté a další proudy islámu.

↗

Venkov je konzervativnější. Foto Narges Sabahi

Oficiálním jazykem země je perština, vedle ní se tu však vyskytují i jiné indoevropské a semitské jazyky. Až na výjimky se ale všechna etnika žijící v Íránu silně identifikují s tamější kulturou a tvoří jeden celek.

Hned po příletu do země jsem si všimla viditelné proměny. Zejména ženy měly na sobě oblečení, které režim ještě před několika lety nepovoloval. Tehdy ještě černé všezakrývající čádory byly jedinou dovolenou módou.

Pamatuji si, jak jsem před sedmnácti lety procházela ulicemi města Mašhad. Potkat barevně oděnou ženu bylo nemožné. Dnes takový oděv není ničím neobvyklým, a jelikož kabáty a šátky jsou nejviditelnějším kusem ženského oblečení, ženy si dávají záležet na jejich designu. Šátky z průsvitných pestrobarevných látek ženy nosí spíše symbolicky uvázané jako hidžáb. A manteaux jsou dnes těsné a krátké.

Dvacetiminutovou cestu z letiště do Isfahánu jsem si ukrátila povídáním s panem Amanpurem, místním taxikářem. Podle něj Íránci netouží po revoluci, chtějí pomalými krůčky dojít k sociopolitickým změnám.

„Podívejte se na výsledek arabského jara v Sýrii a Egyptu. Revoluce nás nezachrání, pouze pomalé reformy nás mohou vést kupředu. Nezapomeňte, že většina Íránců touží po ekonomickém blahobytu, politická svoboda je bohužel zájmem menšiny,“ vysvětluje.

Prohlédne si mě ve zpětném zrcátku a pokračuje: „Já jsem ateista, věřím v dobro a lidskost.“ Jeho slova mě připraví o řeč. Neumím si představit, že by je kdokoli pronesl před sedmnácti lety, aniž by přitom zcepeněl strachem.

↗

Mladá generace dodržuje tradice méně, než by si představitelé režimu představovali. Foto Narges Sabahi

Do Íránu jsem odcestovala v době posvátného měsíce moharramu. Proto jsem si s sebou sbalila převážné černé oblečení a vyhnula se zejména červenému. Červená barva má totiž významnou historickou symboliku: představuje zradu a prolitou krev.

Desátého moharramu, což je první měsíc islámského lunárního kalendáře, byl v bitvě u Karba (na území dnešního Iráku) zabit Hussajn, třetí šiítský imám a vnuk proroka Mohammeda. Po celý měsíc moharramu se v Íránu konají velké smutečné obřady a průvody. Celá země truchlí a připomíná si historickou bitvu, která se stala symbolem íránského šiísmu. Červeně jsou pak oblečení Hussajnovi vrazi a zrádci.

Ještě před pár lety bychom na ulici marně hledali červeně oblečenou ženu, dnes je přitom na první pohled oblíbenou barvou. Nová porevoluční generace Íránců náboženské tradice prostě dodržuje méně.

Mladá generace touží po svobodě, ale i po západním blahobytu

V Isfahánu panovala rozpustilá atmosféra, přestože ve městě visely černé smuteční plakáty a vzpomínkové nápisy o Hussajnovi. Uprostřed města, nedaleko největšího náměstí Íránu Naghše Džahán, bylo malé bistro, kde se podávaly íránské speciality.

Do bistra se mnou ve stejnou chvíli vešly dvě mladé ženy. Jedna z nich měla výrazný make up s rudou rtěnkou. Vlasy obarvené na blond jí zakrývala jen tenká látka. Jakmile si všimly, že v místnosti nejsou žádní muži, sundaly si kabáty a šátky. A po chvíli se se mnou daly do řeči.

Šestadvacetiletá Marjam pracovala v cestovní kanceláři a její o dva roky mladší kamarádka Mína studovala angličtinu. Marjam bydlela kousek od centra a pozvala mě k sobě na čaj. Podobných pozvání jsem při svém osmidenním pobytu dostala hned několik.

Marjam byla již pět let vdaná. „Moje manželství je pouze formální, zamilovala jsem se a vdala se, ale už se nemilujeme, nejsme manželé, jsme pouze spolubydlící,“ vysvětluje svou situaci. Podle Marjam žije takových párů po celé zemi hodně.

I když rozvedená žena dnes nemá výrazně horší společenský status, jako tomu bylo před deseti nebo patnácti lety, pro Marjam a podobné páry je stále jednodušší žít formálně v manželství. „Mám větší volnost, můžu si dělat, co chci. Mám přítele a můj manžel přítelkyni, ale úředně jsme spolu, takhle nejsem pod kontrolou svých rodičů,“ objasňuje.

↗

Íránky tráví volný čas podobně jako ženy v západním světě. Foto Narges Sabahi

Pro mladou generaci dnes není problém se seznámit a najít si partnera. „My jsme se s přítelem seznámili na ulici, ale těch možností je spousta: ve škole, na univerzitách, v knihovnách, po kavárnách, přes internet,“ dodává s hlasitým smíchem Mína.

Íránská mládež mladší třiceti let dnes tvoří šedesát procent z celkových osmdesáti milionů obyvatel Íránu. Jsou ambiciózní a s diktátem režimu bojují vzděláním. Tempo společenských změn je překotné, zejména v posledních deseti letech. Mladí lidé stále častěji žijí mimo oficiální vládní doktrínu, vedou skrytý život. „Každý čtvrtek se u nás konají párty, umíme se bavit,“ vypráví se smíchem Mína.

Lidé se stále více stěhují do velkých měst. Městské populace dnes tvoří více než jednasedmdesát procent obyvatel, jenom v Teheránu žije více než deset milionů lidí. V roce 1979 jich přitom ve městech žila sotva polovina.

Kulturní změny přicházely postupně. Společnost se začala více otevírat po vítězství reformistického prezidenta Mohammada Chátamího v roce 1997. Sociální posuny jsou dnes patrné v ulicích na první pohled, narazíte na ně při každém rozhovoru. 

Nová íránská mládež je velmi rozmanitá: nábožensky založené skupiny, moderní a postmoderní mládež, undergroundoví umělci, vysokoškolští intelektuálové. Mladí lidé tráví volný čas podobně jako v Praze nebo v jakémkoliv jiném evropském městě. Někteří touží po luxusu a pohodlí. Peníze jsou pro ně mnohem důležitější než před dvaceti lety. Někteří zase chtějí svobodu. Míra individualismu je vysoká, nežijí a nechtějí žít podle svých rodičů.

Chlapci a dívky „islámské republiky“ sledují západní televizi a filmy, poslouchají západní hudbu. Tráví svůj život na sociálních sítích, přestože režim facebook a twitter oficiálně blokuje. „Nejvíce používáme instagram,“ glosuje marné snahy režimu Marjam.

Po bezmála čtyřiceti letech od islámské revoluce fascinuje západní způsob života nejen obyvatele měst, ale i venkov. Mladí Íránci v něm spatřují ideál svobody a prosperity, všudypřítomným protizápadním sloganům navzdory.

Čas vzdělaných žen

O svých životech mají šanci rozhodovat i ženy. „Bydlím sama, dnes to není problém,“ vysvětluje mladá návrhářka Roya. Íránky byly dokonce hybnou silou sociálních změn. Díky dostupnosti vzdělání pomalu vybojovaly značnou míru svobody. Počet žen studujících na univerzitách je větší než u mužů.

V roce 1997 činil rozdíl zhruba pět procent, dnes je to už osmnáct procent. Ženy podobně jako na Západě oddalují manželství a rodí méně dětí. K velkému zděšení islámské vlády se zvýšila i míra rozvodovosti. Být rozvedená není překážkou, hlavně ve velkých městech. I když venkovská společnost je stále dost konzervativní.

↗

Ženy za svá práva bojují, jsou i více vidět ve veřejném prostoru. Foto Narges Sabahi

Na dnešní íránskou společnost se můžeme dívat jako na porevoluční. Na povrchu jsou stále vidět „barvy revoluce“, kdežto pod ním se společnost změnila. Nepřišlo to najednou, ale v malých krocích. Chování lidí v dnešní době by režim netoleroval před sedmatřiceti lety, tedy v bezprostředním období po revoluci. V posledních deseti letech se proměny zrychlily s nástupem internetu a sociálních sítí.

Íránská společnost se emancipovala zejména díky vzdělání. To jim dnes ale nezaručuje sociální jistoty. Vysokoškolští studenti se potýkají s nedostatkem pracovních míst, což spolu se stagnující ekonomikou vede k čím dál tím větší nespokojenosti a frustraci.

Íránská společnost se chce změnit a mění se. Ženy důrazně bojují za svá práva a pole jejich působnosti se zvětšuje — vstupují do politiky, řídí firmy. Nic však není zadarmo. I dnešní vězení jsou plná novinářek a novinářů, politických a humanitárních aktivistek a aktivistů, kteří se znelíbili režimu.

Mladí lidé, kteří se narodili a vyrostli v Íránu, požadují podobná práva jako ti na západě: mít jistotu práce, svobodu a kontrolu nad svým vlastním osudem. Je však otázkou, kolik mladých lidí opravdu touží po politické svobodě a kolik si přeje pouze západní styl života. Snad se Íránu dostane svobody, abychom se to brzy mohli všichni dozvědět.

Text iránské autorky, která si nepřála uvést svou identitu, přeložila z perštiny FATIMA RAHIMI.