V Istanbulu žije podle odhadů z konce loňského roku na 370 tisíc syrských uprchlíků — více než v celém zbytku Evropy. Postupně splynuli s městským životem. Někteří obsazují prázdné budovy, jiní žijí na ulici. Většina ale zmizela právě v istanbulských ghettech, jako je Tarlabaşı, kde se snaží začít nový život.

Scházíme prudce se svažující úzkou špinavou uličkou, kolem nás pobíhají bosé děti. Většina z nich nechodí do školy. Čtvrti se prý běžní Istanbulané, natož turisté, vyhýbají. Stát ji donedávna nechával žít svým vlastním životem — nešikanoval, ale ani nepomáhal. Vzhledem k její lukrativní pozici v blízkosti centra tomu možná bude v brzké době jinak. Své o tom ví i Adnan.

Bez povolení a bez problémů

„Žádné povolení mi nedali. Jednou přišli nějací úředníci, tak mi domácí řekl, ať je příště pošlu za ním. Ale pak už se neobjevili,“ vypráví šestadvacetiletý podnikatel a při otázce, zda platí daně, se jen zasměje a upřesní: „Jak bych je mohl platit, když přece nemám ani povolení?“

Adnan Fawaz je syrský uprchlík. Do Istanbulu přišel v únoru roku 2014 z Damašku, kde studoval obor informační technologie a pracoval jako učitel informatiky. Studia však záměrně prodlužoval, aby nemusel na vojnu, a proto je před odchodem ze Sýrie nestihl dokončit.

Většina mladých Syřanů ze země během války utekla právě kvůli povinné vojenské službě. „Za svou zem bych i bojoval, ale ne za Asada. Představte si, že jste například Kurd a musíte narukovat proti vlastní armádě,“ vysvětluje Adnan svůj pochopitelný odpor nasadit vlastní život za syrského diktátora.

Adnan je jedním z mála šťastlivců, jimž se podařilo v Istanbulu začít nanovo. Svůj podnik rozjel díky penězům od přítele a rodičů. Ti v Sýrii zůstali, při své poslední návštěvě ale přivezli dvě své mladší dcery, o něž se nyní Adnan stará. „Pro ženy je Sýrie nebezpečná, co chvíli vojáci některou unesou nebo znásilní,“ vysvětluje.

Většina uprchlíků na rozdíl od Adnana žije v chudobě: život v Istanbulu je v porovnání se syrskými městy dražší a práce se neshání snadno. Mnoho z nich je rádo za každou příležitost a pracuje dlouhé hodiny za minimální mzdu jen proto, aby uživili svou rodinu.

Adnan je lituje, ale jedním dechem zdůrazňuje: „Pokud chcete pracovat a máte trochu štěstí, tak to jde. Nesmíte se hlavně cítit jako uprchlík. Nesmíte se cítit, že se vám děje nějaká nespravedlnost, že jste podřadní a slabí. Pak vás tak začnou vnímat i ostatní.“

Náš rozhovor přerušují noví zákazníci, zjevně Adnanovi přátelé. Zatímco jim chystá večeři, k níž nás později vřelým a takřka nesmlouvavým toném zvou, všímáme si květinové malby na stěně. V němčině psaná báseň pracuje s pohanskými a přírodními motivy. V restauraci muslimského Syřana působí přinejmenším překvapivě.

Adnan si všimne našeho zájmu a vysvětluje: „Ta je od mých zákazníků, ne že bych se s tím textem ztotožňoval, ale co bych jim to kazil, udělali to proto, že mě mají rádi,“ usmívá se. V čtyřverší se říká:

Ze země to růst svůj vzalo,

slunce tomu uzrát dalo.

Slunce milé, milá zem, vás vždy vděčně vzpomenem.

Až doma zjišťujeme, že jeho autorem je Christian Morgenstern.

Adnan nám zatím vypráví historky ze svého istanbulského života v roli sportovního fanouška. Povídá, jak se vypravil na basketbalový zápas Fenerbahce Istanbul — Olympiakus Pireus a fandil Řekům. Ve své bezelstnosti dokonce nahlas. Naštěstí ho nepotkalo nic horšího, než setkání s Turkem, který ho přátelsky upozornil, že pokud chce fandit Olympiakosu, může, ale potichu. Na nadcházejícím mistrovství Evropy ve fotbale se chystá přát úspěch České republice.

Irák nerozbombardovali křesťané, ze Sýrie neprchají muslimové

Ani my nechápeme dost dobře proč. „Víte, u nás v České republice nejsou všichni jako vy, někteří…,“ začínáme opatrně vysvětlovat, jakou nenávist k muslimům mnoho lidí pociťuje, ale Adnan nás ihned přeruší: „Já vím, já vím. Ale zamyslete se nad tímto: když Američané vtrhli do Iráku, nikdo z nás jim neříkal křesťané. Proč tedy vy označujete za teroristy muslimy? Proč se v médiích nepíše třeba o jednom konkrétním Saúdovi?“

Pro západní svět nesrovnatelná paralela je v očích syrského Araba oprávněnou. Teroristické útoky jsou ve válkou zničeném Iráku na denním pořádku. Nazývat ty, kdo je páchají, muslimy, musí být z pohledu všech ostatních stejného vyznání směšné. Podobně směšné, jako bychom za strašlivé důsledky irácké intervence vinili křesťany namísto konkrétních Američanů kolem George W. Bushe.

Adnan ale rozhodně není naivní: uznává, že mezi muslimskou a evropskou kulturou existují rozdíly. Jeho bratr se po roce stráveném v Istanbulu rozhodl vydat jako mnoho dalších uprchlíků na cestu do Německa. Nyní studuje ve Frankfurtu a je zřejmě spokojený.

Adnan přesto zdůrazňuje, že se necítí jako doma ani jeho bratr ani on sám: „V Německu mají jistě lidé mnoho výhod, ale Turecko je nám kulturně alespoň o trochu blíž. Když se na nás dívají jako na cizince tady, jak to asi může vypadat tam?“ Kdyby to šlo, hned by se vrátil.

Když se ptáme na přijetí místními lidmi, bez váhání povídá, že ve čtvrti se k němu všichni chovají přátelsky. „Moje sousedka mi doteď nosí tašky s oblečením, je mi to trapné, ale kdybych to odmítl, mohl bych ji urazit,“ usmívá se.

Vzápětí prstem ukazuje na protější stranu ulice. Na první pohled opuštěný kostelík obývá skupina hatajských křesťanů — arabsky mluvícího řeckého etnika, které žije na hranicích Sýrie, Turecka a Libanonu. „Přijdu si s nimi jako doma, protože sdílíme společný jazyk. Turecky neumím,“ osvětluje, jak snadné je nakonec najít v cizím městě přátele.

K Adnanově istanbulskému štěstí podstatně přispělo to, že se tu oženil. V srpnu loňského roku se seznámil se syrskou dívkou, která učí děti syrských uprchlíků turecky a snaží se jim opatřit vzdělání. Vzali se hned v září. A svým podnikem se pokouší uživit i ji a své dvě mladší sestry.

V Istanbulu je relativně spokojený. Založil rodinu, stará se o příbuzné, podařilo se mu vybudovat fungující podnik. 

Turecko pro syrské uprchlíky představuje jediné místo, kam mohou jít. Bez ohledu na to, zda se vydají dále — třeba i do jiných arabských zemí. Adnan vyjmenovává své přátele, kteří se během války rozutekli po celém světě. V brzké době by jej měl navštívit spolužák ze školy, který míří na pracovní cestu z Dánska do Dubaje.

Pokládáme mu proto poslední otázku, přestože již tušíme odpověď: co bude dělat, až skončí válka? „Vrátím se. Všichni mí přátelé se vrátí. Sýrie je náš domov,“ odpovídá bez zaváhání. „To je prostě válka,“ uzavírá Adnan a na cestu domů mi s sebou dává syrské koření na falafel. Lepší jsem ještě nikdy neměla. A u nás žel asi ani nikdy mít nebudu.