Dohoda s Tureckem o uprchlících je i naší státní prohrou
Martin RozumekUzavření dohody s Tureckem o uprchlících představuje rezignaci na základy evropského humanismu. Dohoda nejspíš nebude fungovat. Nadto stojí na právních fikcích, a proto zřejmě narazí na příkrý odpor Evropského soudu pro lidská práva.
Dohoda o vracení všech uprchlíků do Turecka je na světě. Za každého vráceného Syřana do Turecka přijme Evropská unie jednoho syrského uprchlíka do Evropy legální cestou. Premiér Bohuslav Sobotka spokojeně konstatuje uzavření balkánské trasy, plánuje podobný krok s Libyí, jakmile se tam ustaví jakákoli vláda. Můžeme být tedy spokojeni? V žádném případě.
Dohodou s Tureckem prohrál evropský humanismus. Prohrála základní hodnota EU spočívající v ochraně lidských práv každého jednotlivce, prohrála ústavně-právní a mezinárodně-právní povinnost poskytnout azyl pronásledovaným osobám, prohrála evropská solidarita, na níž je založena Evropská unie. A my Češi prohráváme na poli demokratických hodnot a zásad v této uprchlické epopeji dokonce poněkolikáté.
Především vytváříme nepravdivou právní fikci o bezpečnosti Turecka pro uprchlíky. EU a OSN se snaží celá desetiletí o vytvoření funkčního azylového systému v Turecku. Marně. Azylové řízení tam suploval Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). A nyní, mávnutím kouzelného proutku, Turecko funkční azylový systém má.
Co na tom, že v době jen velmi nedávné zavírali Turci syrské uprchlíky do detencí, protiprávně je vraceli přes hranice do Sýrie, několik jich před pár týdny zastřelili na hranicích se Sýrií, téměř uzavřeli hranice pro Syřany. Co na tom, že více než 2,7 miliónu syrských uprchlíků se velmi těžce domáhá práva legálně pracovat, práva na školní docházku pro své děti, a tak dále.
Základní záruky dodržování práv uprchlíků, zákaz jejich navrácení do nebezpečných zemí, zajištění přístupu uprchlíků do spravedlivého azylového řízení v Turecku a sada práv pro uznané uprchlíky podle Ženevské úmluvy jsou právně nutné garance, které musíme po Turecku vyžadovat, má-li přijatá dohoda v jednotlivých kauzách obstát z hlediska práva před evropskými soudy.
Důležité je i porušení mezinárodních smluvních závazků, pro občany ČR především závazků České republiky. Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a na ni navazující newyorský protokol týkající se právního postavení uprchlíků z roku 1967 ratifikovalo Československo, podobně jako další státy z rozpadlého sovětského bloku, až v roce 1991 (a tento závazek pak převzaly i oba nástupnické státy). Mezi 145 členskými státy této úmluvy a protokolu ze 193 členských států OSN je i Turecko, které ale vyhlásilo, že svůj závazek přijímat uprchlíky omezuje na uprchlíky z Evropy; úmluva to umožňuje.
Základní porušení úmluvy a jejího protokolu vidím v tom, že z postavení uprchlíka se plošně vylučují osoby, obávající se oprávněně pronásledování (například z národnostních či náboženských pro své politické postoje), a toto postavení je přiznáváno jen osobám prchajícím před ozbrojeným konfliktem. Stanovení, byť dočasné, horní hranice počtu uprchlíků pro zařazení do azylového či jiného ochranného řízení popírá individualizovanou ochranou lidských práv, která v Československu a dalších východoevropských zemích před rokem 1990 neexistovala a kterou si v této části světa lidé jen těžce vybojovávali.