Deník Právo 4. února 2016 zveřejnil ve svém tištěném vydání a později i na webu Novinky.cz patrně jeden z nejhorších textů za dobu své existence. Článek s bombastickým titulkem Obří migrační vlna: všechna rozumná pravidla padla přišel s řadou senzačních „odhalení“. Autorem článku byl Martin Herzán, kterého Právo představilo jako bývalého člena výboru Rady pro lidská práva a titulovalo ho jako „lidskoprávníka“.

Spolupracovník redakce Deníku Referendum Vojtěch Boháč Herzánův text ve všech podstatných bodech vyvrátil. Doložil jinými svědectvími z místa, jak od dobrovolníků tak od slovinské policie, že Herzánova tvrzení jsou pochybná, nikdo další ostatně jeho senzační výroky nepotvrdil. Vojtěch Boháč dále doložil, že Herzán je krajně nevěrohodnou postavou, vyznavačem konspiračních teorií, autorem brožurky o výskytu UFO nad Třebíčí a podobně. A konečně posléze zjistil, že autor není žádným „lidskoprávníkem“, ať už to znamená cokoli, ale zaměstnancem Policie ČR. Ze všech okolností bylo možno shrnout, že klíčová Herzánova tvrzení jsou lživá. Informace Deníku Referendum posléze převzala další média.

Deník Právo na publikovaná zjištění zareagoval ve čtvrtek 11. února. V rubrice „Chat s osobností“ vyšel článek Vše, co jsem popsal, mohu doložit, říká Martin Herzán, obviňovaný ze lží o migrantech a dále Právo vydalo komentář Josefa Koukala Nevidět, neslyšet, nemluvit?, v němž autor naopak obviňuje Herzánovy kritiky z povrchnosti, naivity a předpojatosti. Podívejme se tedy na komunikační techniku Práva podrobněji.

Právo překrucuje obsah původního textu a tváří se, že byl v pořádku

Původní Herzánův článek tvrdil, že přes slovinsko-chorvatskou hranici do Evropy proudí „desítky radikálních islámských bojovníků“, které „slovinská policie pouze vyslechla, provedla zápis a k velkému všeobecnému překvapení je pustila dál do Evropy“. Konkrétně tvrdil, že policisté takto propustili migranty, kteří měli u sebe zbraně či v mobilech videa, na kterých sami mučí nebo zabíjejí své oběti.

„Několik dalších mělo u sebe dětskou pornografii či fota a videa mučení nahých žen,“ zveřejnilo Herzánovi Právo. Autor ve svém debutu na stránkách Práva také tvrdí, že každý den bylo zabaveno „několik kilogramů zbraní — převážně bodných a sečných, ale i paralyzérů, nunčaků a dalších nebezpečných předmětů“.

Deník Referendum doložil, že se jedná o vybájená tvrzení třemi argumenty. Herzánova tvrzení odporují:

1. tvrzením jiných policistů,
2. zkušenostem dobrovolníků, kteří v místě působí
3. stanovisku slovinské policie.

Uplynul týden a Právo s Novinkami se rozhodly zkusit ze šlamastyky vybruslit. „Vše, co jsem popsal, mohou doložit,“ hlásá titulek „chatu s osobností“.

Obsah textu je ale s původním článkem v řadě bodů ve zřetelném rozporu. Právo píše: „Redaktoři si však mohli prohlédnout fotografie zbraní, které čeští policisté uprchlíkům ve Slovinsku zabavili. Kromě ostrých břitev a žiletek pašovali migranti do Evropy zavírací nože, boxery, ale také podomácku vyrobené nunčaky, baterku, ve které je ukrytý paralyzér, nebo zapalovač s ukrytým nožem.“

↗

Také pojednání o uprchlících by měl Herzán vydat knižně. Robert Dengler, Josef Koukal a Barbora Zpěváčková by mohli jít třeba za kmotry. Repro DR

Takže už se nepíše o „kilogramech bodných a sečných zbraní“ denně. Píše se o fotografiích, které si redaktoři Práva mohli prohlédnout. Pomineme-li břitvy a žiletky — čili holící potřeby, na nichž není nic senzačního — i zavírací nože, které patří k běžné cestovní výbavě spousty lidí, zůstávají tu všeho všudy tři předměty: nunčaky, baterka s paralyzérem a zapalovač s ukrytým nožem.

Redaktoři Práva ale žádnou z fotografií nezveřejnili a ani nepředložili jediný důkaz, kterým by potvrzovali, že dané předměty byly skutečně zabaveny na slovinsko-chorvatské hranici, natožpak doklad o tom, že by jejich vlastníci byli po vyslechnutí vpuštěni dále do Evropy. Zcela chybí kontext.

Pokud se opravdu něco takového objevilo, neměl třeba takové zbraně u sebe člověk obávající se o svou bezpečnost, což by u lidí prchajících z války přece nebylo v ničem divné? Znát přesné, konkrétní okolnosti události i důvěryhodný popis toho, že se vůbec stala, by bylo vzhledem k věrohodnosti Martina Herzána, jíž se budeme ještě zabývat níže, zapotřebí.

Právo překrucuje i další Herzánův výrok. Po týdnu tvrdí, že „policisté našli v mobilních telefonech běženců brutální fotografie z mučení a vražd. I o tom se redaktoři mohli přesvědčit. Policisté totiž některé snímky z mobilů běženců ofotili. Uprchlíci tak měli v telefonech uložené například obrázky rozsekaných lidských těl nebo fotku z brutální popravy, při které někdo podřezává mladému muži krk. Na dalším ze snímků pózuje muž v maskáčích s kalašnikovem v ruce a nožem v ústech. Mimoto si uložili i video, které zachycuje, jak maskovaná osoba surově bije muže vysvlečeného donaha.“

Už tu tedy není ani zmínka o „dětské pornografii či fotech a videích mučení nahých žen“. Právo tak i další Herzánův výrok oslabuje a tváří se, že odpovídá původním tvrzením. Nadto nijak nevysvětluje, zda a jak prověřovalo, že se jedná o záběry skutečně policií dovezené ze slovinsko-chorvatské hranice. Bylo by to zapotřebí právě proto, že otázka věrohodonosti zdroje, je v celém případu klíčová.

Pokud jde o obrázky ukrutností, páchaných v zemích, z nichž běženci prchají, nikdo nerozporuje, že někteří z nich je přivážejí. Činí tak jednak proto, aby podali svědectví, a jednak proto, aby mohli předložit důkazy oprávněnosti své žádosti o azyl. Právo přiznává, že právě takto výskyt daných materiálů zdůvodňuje slovinská policie.

Přesto ale stojí za Herzánem, a to těmito slovy: „Problém však je, že čeští policisté ve Slovinsku zadrželi tytéž muže, kteří na některých z fotografií na mobilních telefonech sami pózovali se zbraněmi v ruce.“ Jenomže Právo se vůbec nezabývá možností, že se i v tomto případě může jednat o doklad odůvodněnosti žádosti o azyl, protože v řadě oblastí bojující skupiny praktikují nucené odvody. Ale především i v tomto případě dané tvrzení nedokládá ničím jiným než odkazem na to, co redaktorům pověděl Martin Herzán.

Jako autorka hrubě manipulativního textu, který ignoruje část zjevně neudržitelných původních tvrzení, který ignoruje část nevyvratitelné kritiky a který jen díky tomu může předstírat, že stvrzuje původní Herzánovy vývody, je uvedena Barbora Zpěváčková.

Právo svévolně ignoruje Herzánovu nevěrohodnost

Právo se tváří, že když si Martina Herzána pozvalo do redakce a on jim svá původní tvrzení potvrdil, vše je v pořádku. Jak jsme si ale právě ukázali, ve skutečnosti kličkuje a z původních tvrzení podstatně ustoupilo. Přitom však obmyslně předstírá, že stále tvrdí totéž.

Nyní se dostáváme k nejpodstatnějšímu bodu celého sporu: fatální nevěrohodnosti Martina Herzána. Právo se vůbec nevyrovnává s tím, že svého autora nepravdivě představilo jako člověka, který patří mezi ochránce lidských práv. Ve skutečnosti, jak zjistil a uvedl Deník Referendum, se jedná o zaměstnance Policie ČR a jako takový působil i na slovinsko-chorvatské hranici. Ukazuje to tedy manipulativní snahu Práva předstírat, že jeho identita je jiná než ve skutečnosti.

O týden později se tedy Právo tváří jako by nic a najednou už pro ně Herzán není „lidskoprávníkem“, nýbrž „členem českého druhého policejního kontingentu“. Už tedy víme, v jaké roli Herzán na slovinsko-chorvatské hranici byl. Leč Právo se stále nijak nevyrovnává s faktem, že autor, kterému dalo prostor, trpí bájivou lhavostí.

Deník Referendum uvedl některé skutečnosti z Herzánovy pitoreskní biografie a publikační činnosti. Napsali jsme mimo jiné, že Herzán je autorem brožurky UFO nad Třebíčí či publikace Totalitní světovláda: Fakta a důkazy o zákulisí světové politiky, lidských právech a globalizaci.

↗

Právo ale doklady o tom, že sedlo na lep vyznavači bláznivých konspiračních teorií, o nichž píše grafomanské spisky, svým čtenářům zatajilo. Je to nepoctivé. Čtenáři Práva by měli vědět, že o poměrech na slovinsko-chorvatské hranici je redakce nechává poučovat autorem opusu Historie totalitních snah o manipulaci populace pomocí fluoru.

„Za informacemi ze svého článku si stojím, vše mohu doložit. Dál se k nim ale nebudu do tisku vyjadřovat,“ cituje redakce Práva a Novinek svůj jediný zdroj. Těžko říct, zda je snaha Práva obhájit tvrzení této „autority“ tím, že si ji pozve do redakce a zeptá se jí, zda mluvila pravdu, více směšná anebo trapná. Připomíná to scénu z Růžového pantera, v níž se komisař Clouseau dušuje, že muž před vykradenou bankou byl nevidomý, poněvadž mu to sám řekl.

Právo mělo jednu jedinou možnost, jak původní senzační Herzánova tvrzení obhájit. Podpořit je jiným věrohodným zdrojem. To neudělalo, protože to pochopitelně ani udělat nemohlo: každý další zdroj, který je možno dohledat, totiž Herzánovo bájení popírá.

Právo podsouvá falešně svým kritikům to, čeho se samo dopouští

Vrcholem svévole redakce Práva v její reakci na kritiku je ovšem obviňování kritiků z nekvalitní práce a podkládání výroků, které neřekli. Dopouští se toho komentátor Josef Koukal v článku „Nevidět, neslyšet, nemluvit?“

Koukal původní Herzánův článek charakterizuje takto: „Právo minulý týden uveřejnilo text upozorňující na vážná rizika spojená s ochranou chorvatsko-slovinské hranice v místech, kudy do Evropy proudí balkánská migrační vlna.“ Není to pravda. Podstatou Herzánova textu není „upozorňování na rizika“, nýbrž senzační odhalení, jež není schopen doložit.

Koukal dále tvrdí: „Potvrzuje do velké míry slova velitele prvního kontingentu Davida Předoty, která už v prosinci přinesl server Aktuálně.cz.“ To je vyložená lež. Základní Herzánova tvrzení jsou tato:

1. Mezi migranty odhalili desítky radikálních islámských bojovníků. Byli předáni slovinské kriminální policii. Ta je ovšem většinou pouze vyslechla, provedla zápis a k velkému všeobecnému překvapení je pustila dál do Evropy.
2. Slovinští policisté propustili do Evropy migranty, kteří měli u sebe zbraně či v mobilech videa, na kterých sami mučí nebo zabíjejí své oběti.
3. Slovinští policisté propustili do Evropy migranty, kteří měli u sebe dětskou pornografii či fota a videa mučení nahých žen,
4. Každý den bylo zabaveno „několik kilogramů zbraní — převážně bodných a sečných, ale i paralyzérů, nunčaků a dalších nebezpečných předmětů“.

Koukal pokračuje kritikou našeho listu: „Deník Referendum označuje text za článek plný vybájených poplašných zpráv, které popřela „už i slovinská policie“. Ostatně na oficiální vyjádření slovinské policie se odkazují i všichni ostatní. K takovému výkonu je třeba pogratulovat. Kdyby se média spokojila s oficiálním vyjádřením české policie k sobotním zásahům při demonstracích v Praze, mohla skončit u veřejné pochvaly obětavé a naprosto profesionální práce z úst policejního prezidenta Tomáše Tuhého.“

Je to neomalený pokus urazit inteligenci vlastních čtenářů. Zdroje Deníku Referendum jsou:

1. Slovinská policie
2. Rozhovory s dobrovolníky působícími v místě
3. Rozhovor Aktuálně s podplukovníkem Předotou.

Namísto toho, aby se s vlastním průšvihem poctivě vypořádali, Josef Koukal, redakce Práva a Novinek, sami obhajujíce bájivě lhavého policistu, mistrují Deník Referendum, že za bernou minci pokládá výrok mluvčí slovinské policie. Ve skutečnosti je to přesně naopak: Právo má dlouhou historii otrockého přebírání zpráv Policie ČR, například k údajnému útoku na byt ministra Stropnického, které jsme v DR posléze vyvrátili. Ani v těchto případech se bohužel nestalo, že by se Právo svým čtenářům za nepravdivé zpravodajství omluvilo.

A neomluvilo se dodnes ani za své dřívější lhaní o uprchlících. Klasickým případem bylo zveřejnění hoaxu o syrskému fotbalovém trenérovi Osamovi Mohsenovi.

Proč Právo a Novinky pokračují v lhaní a jaká to má rizika

Právo a Novinky měly jedinou korektní možnost, jak se s Herzánovým textem vypořádat: uznat, že poskytnutím prostoru zjevně nevěrohodné osobě, se redakce dopustily závažného pochybení, čtenářům se omluvit a příště si dát pozor. Právo naopak zareagovalo nejhorším možným způsobem, a to tak, že se do svých lží dál zaplétá. A mstí se: s Vojtěchem Boháčem, který v DR původní Herzánovu snůšku nesmyslů vyvrátil a který do Práva příležitostně přispíval, ukončila jeho redakce spolupráci. Dnešní redakční metodika Práva tedy říká: Herzán ano, Boháč ne.

Právo a Novinky sázejí na to, že si takové počínání mohou dovolit. Ba co víc, že se jim vyplatí. Pokud by redakce uznaly vlastní chybu, z níž jsou usvědčeny, jistě by je to stálo díl prestiže u čtenářů, k nimž se zpráva o tom, že původní Herzánův text byl lživý, nedostala. Bohužel ČTK, ale i další veřejnoprávní média, tu selhávají v tom, že nám nepomohou před celou veřejností ušít Právu z ostudy kabát.

↗

Bude si Josef Koukal ještě čistit zuby? Repro DR

Dalším možným důvodem, proč Právo a Novinky pokračují v lhaní, je fakt, že spolu s dalšími médii tu dlouhodobě svým zavádějícím a manipulativním informováním o tématu uprchlictví a migrace vytvořily u svých čtenářů poptávku po senzačních, byť třeba za vlasy přitažených či zcela nepravdivých zprávách, které potvrzují předsudečný obraz, že se jedná o jakousi mimořádnou a nebezpečnou invazi.

Kdyby přiznaly fakt, že realita tak zvané migrační krize je zcela jiná, jak například v úterý ve velmi cenném čistě faktografickém materiálu stvrdil deník Aktuálně.cz, mohla by se Právu a Novinkám snížit čtenost a uživatele lačnící po senzačních zprávách stvrzujících jejich předsudky by mohly odlákat třeba Parlamentní listy, které se ani nenamáhají předstírat, že jejich obsah má závažnější souvislost s realitou.

Zatloukání vlastních přehmatů, které je z omylů povyšuje na lež, jistě není výsadou Práva, ale stává se módním móresem českých médií hlavního proudu. Čerstvější příklad nabídla Prima, podobně se zachovalo ale i Echo, které odmítlo opravit své lhaní o trenéru Mohsenovi, a naopak dál pokračuje v eskalaci nenávistných nálad, i prostřednictvím tak sebezohavujících „zpráv“, jako byla ta legendární o Babě Vanze.

Média hlavního proudu v tom ale mají prvotřídní příklad v hlavě státu. Průkopníkem přístupu, kdy se lživé tvrzení A prohlásí za ve skutečnosti skoro pravdivé tvrzení B, není nikdo jiný než Miloš Zeman se svým podlým útokem na Ferdinanda Peroutku, za nějž se také dosud neomluvil. Možná nakonec není náhoda, že Zemanův mluvčí Ovčáček absolvoval v Právu část svého profesního výcviku.

Důsledky takového přístupu k obsahu média jsou ale vážné. Právo tu ukázalo, jak málo si váží svých čtenářů. Bývaly to noviny, které se po roce 1989 navzdory své minulosti — a snad i z potřeby ji jasně překonat — etablovaly v úctyhodnou platformu demokratické levice. Sloupky sem psali Jiří Hanák, Jaroslav Veis či Petr Uhl, rozhovory vedl Alexandr Kramer. Mění-li se dnes Právo v národoveckou xenofobní žumpu s frivolním vztahem k faktům, je to otřesná zpráva pro vyhlídky české demokracie.

Důsledky to ale může mít i pro Právo samé. Nemůže se stát, že začne ztrácet autory, jimž záleží na vlastní pověsti? Publikují přece v Právu stále ještě úctyhodné osobnosti, kterým by mohlo vadit, že se deník ve zřejmě snaze zvyšovat svou čtenost rozhodl obhajovat lhaní vyznavače konspiračních teorií? Publikují tu přece stále ještě autoři, kterým nemusí být příjemné dělat stafáž šíření nenávisti?

Redaktoři Práva si ale možná neuvědomují, že nejvážnější důsledek má jejich počínání pro ně samé: spoluutvářejí poměry, v nichž je normou se z lhaní eskalujícího nenávist vykrucovat dalším lhaním. I oni pak v nich budou ale muset žít. Bohužel my všichni s nimi.

Galerie (4)