Minulý týden nabídl seriál mediálních selhání. Díl první: Právo zveřejnilo lživý, manipulativní článek Martina Herzána o přílivu vyzbrojených uprchlíků balkánskou cestou. Díl druhý: Respekt zveřejnil výši výkupného, které český stát zaplatil za Hanu a Antonii, unesené v Pákistánu. Navíc si zaspekuloval, že se Hana, která během únosu konvertovala k islámu, pokusila ke svým věznitelům vrátit. Díl třetí: Týden ozdobil svou titulní stranu fotomontáží, na níž přidal přítelkyni nedávno pobodaného muslima na hlavu hidžáb.

Všechny tři případy se nějakým způsobem dotýkají islámu, čímž dopadají s mocnou odezvou do společnosti, jejíž značnou částí cloumají vášně proti uprchlíkům, potažmo muslimům. Právě toto publikum lační po informacích utvrzujících v názoru, že migranti jsou hrozba a každý, kdo nějaký způsobem zachází s islámem, s ním také schází.

Jenomže Právem, Respektem a Týdnem nic nezačalo. MF Dnes živí protimuslimskou hysterii svými alarmistickými zprávami od loňského roku soustavně. Připomeňme si jen namátkou, co hlásaly její titulní stránky: „Hranice zavřít musíme“, „Napětí u hranic“, „Plán jak zavřít hranice“, „Vzpoura uprchlíků“, „Zeman: Do Česka běžence nikdo nezval“, „Soudci žádají posily kvůli přílivu uprchlíků“, „Nový uprchlický tábor v Česku. Už našli místo“.

Další noviny a servery nijak zvlášť nezaostávají. Měli jsme tady například vylhanou kauzu, která udělala ze syrského fotbalového trenéra Osamy Mohsena — podkopnutého v maďarském táboře v Röszke reportérkou Petrou Lászlovou — člena teroristické skupiny An-Nusrá. Objevila se na Idnes.cz, v Reflexu, v Deníku, v Echo24, v Blesku. Nikdo, ani ČTK, jež byla původcem zprávy, se za její vydání neomluvil.

Echo24 zas do souboje o čtenáře nasadilo absurdní zprávu s titulkem „Věštba slepé vědmy: Evropu r. 2016 ovládnou islámští bojovníci“. Jak v DR komentoval Petr Jedlička: Echo24 si tedy vzalo z celé původní věštby, kterou dnes můžeme ostatně prohlásit za nenaplněnou, pouze prostředek a konec a spletlo z něj vlastní hrůznou předpověď. Souvislosti pak vynechalo úplně.

Nesmyslů a demagogijí týkajících se nějakým způsobem tématu uprchlíků nebo islámu u nás vychází nespočet a stále více to vypadá, že média — i ta vystupující pod značkou „seriózní“ — za to nemusí nést žádnou zodpovědnost. Všichni se posmíváme ruským propagandistickým médiím typu Aeronet či Sputnik, ale v čem se od jejich produkce liší článek Echa o Babě Vanze?

Syrský trenér Osama Mohsen dnes žije ve Španělsku, kde dostal nabídku trénovat, a nemá tak šanci sledovat, z čeho všeho jej křivě nařkl kdejaký český novinář. Nikdy se nebude soudit například s Reflexem a dalšími a nevysoudí na nich omluvu. I když by mohl. Čtenáři, kteří si o něm přečetli, že je terorista, se tak nikdy nemusí dozvědět pravdu.

Pro naši titulku není dost sexy, tak jsme jí prostě přidali šátek

Lidé chybují i v oborech, kde si to jako možnost nechceme ani připustit, například v lékařství. Není divu, že se i novinář může dopustit chyby. Jedinou adekvátní reakcí v takové situaci je ovšem svůj omyl napravit a uvést skutečnost na pravou míru. Jakýmkoli jiným postupem se z omylu stává lež.

Zveřejněním informace, že někdo patří k teroristům, ačkoliv je to ve skutečnosti válečný uprchlík, vstupujeme velmi hrubě do jeho života a můžeme mu v něm napáchat zlo a nenapravitelné škody. Bylo by nejen hezké, ale především správné, kdyby šéfredaktor novin, jež zveřejnily lež takovéhoto kalibru, pocítil jako svou povinnost věnovat jejímu vyvrácení a omluvě automaticky titulní stránku. A kdyby totéž po svých zaměstnancích vyžadoval vydavatel.

Jenomže takhle to u nás prostě nechodí. Ba co víc, přiznejme si, že ono ani tak nejde o nějaké nechtěné chyby jinak poctivých novinářů. Ve skutečnosti máme často co do činění s texty, které jdou vstříc xenofobním náladám zcela záměrně a promyšleně: v touze zvyšovat čtenost.

Pojďme se tedy podívat blíže na to, jak u nás média na své chyby reagují. Právo rozvázalo spolupráci se svým dopisovatelem Vojtěchem Boháčem, který pro Deník Referendum napsal komentář Herzánovy sečné zbraně a UFO v redakci Práva a zprávu Autor lží o uprchlících vydaných v Právu je zaměstnance Policie ČR. „Nabízeli mi, abych informace z článku Martina Herzána vyvrátil v jejich novinách. Ale žádali, abych nebyl osobní. Na to jsem nemohl přistoupit, chtěl jsem otevřeně říct, že si takovou práci Právo dovolovat nesmí,“ popisuje Boháč.

Lze si to vůbec vyložit jinak, než jako vzkaz, že odhalovat fakta a kritizovat lež se nevyplácí? A aby toho nebylo málo, i přes silné protiargumenty Právo na Herzánových lžích trvá. Na svou obhajobu dokonce vyrukuje otázkou: „A to snad chcete věřit tomu, co k případu řekla slovinská policie?“ Míra sebereflexe: posud nula.

↗

Fotografie tuctového bruneta z Týdne by článek o nízké kultuře tuzemské žurnalistiky příliš neilustrovala. Kromě toho — při vší úctě k panu Kolářovi — není typem, který by naše noviny dobře prodal. Fotomontáž DR

Zástupce šéfredaktora časopisu Týden, Petr Kolář, sklidil bouři za to, že na obálce Týdne nasadili Evě Zahradníčkové, přítelkyni pobodaného muslima z Prahy, bez svolení hidžáb. Eva Zahradníčková k tomu na svém facebookovém profilu napsala: „Týden mi elektronicky dodal hidžáb. Nemám nic proti šátku na hlavě, pokud jsem v mešitě nebo vyjadřuji podporu muslimkám, které se ho díky všeobjímající toleranci v naší společnosti bojí nosit. Tohle však považuji za závažnou manipulaci. Kdyby mi to alespoň řekli předem a dali mi tu fotku schválit.“

Manipulaci Petr Kolář obhajuje slovy: „Fotografie blondýny zrovna událost, jakou je pobodání jejího přítele-muslima, příliš neilustruje. Kromě toho — při vší úctě k paní Zahradníčkové — není vizuálně zrovna typem, který by z titulní strany časopis prodal.“ Má pravdu, ani náš článek by se tolik nesdílel, kdybychom jeho tuctovou, unylou tvář nevylepšili. A doufáme, že si ho tak všichni zapamatují.

Nejběžnější reakcí je ignorování

Že ve společnosti roste napětí, že se vyhrocují sentimenty vůči cizímu a neznámému i strach z něj, že se nad povrch derou nenávistné emoce a zlo, si všiml nebo napsal už kde kdo. Média ovšem — a to můžeme napsat i při vědomí existence čestných výjimek — svou odpovědí na společenské napětí situaci jen zhoršují. Děje se to často s cynickým obchodním kalkulem, že kontroverzní, fantastické a skandální zprávy o uprchlících přitahují publikum více než zprávy umírněné, neutrální či příznivé.

Informaci, že policie na slovinsko-chorvatské hranici nezatkla žádného uprchlíka kvůli držení zbraně či násilných fotografií a videí, by se na titulní stránku Novinek ani Práva nedostala. Nedostala by se do nich vůbec. Kdežto nepodložené tvrzení autora konspiračních teorií Martina Herzána, který říká, že tomu tak bylo, takový prostor získalo.

Lidé znejistělí světovým děním v takovém mediálním obsahu nacházejí potvrzení pro temnější výklad reality. Stupňuje se jejich strach a antiuprchlické či antiislámské nálady logicky sílí také. Není náhoda, že tady právě nyní máme ozbrojený útok na veřejně aktivního muslima. A není náhoda, že právě nyní někdo podpálil autonomní sociální centrum Klinika, známé organizací pomoci uprchlíkům.

I tak je ale nejběžnější reakcí českého novináře, který je v tématu dotýkajícího se uprchlíků přistižen při lži, manipulaci nebo omylu, povýšené mlčení, okázalé přehlížení kritiků, případně jejich zesměšňování a shazování.

Novinářská profese zde postrádá seberegulaci a sebekritiku. Neexistuje arbitr, jejž by novináři brali vážně a jeho kritiky by se obávali. Syndikát novinářů se svým etickým kodexem? Pro většinu fraška. Katedry žurnalistiky? Být novinářem s diplomem je pro mnohé vtip. A když pak něco komentují mediální experti jako Jaromír Volek nebo Václav Štětka, zajímá to obvykle jen pár zasvěcenců.

Snad jako jediná výjimka se v těchto novinářských móresech dosud projevil šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Je to již několik dní, co dostává „ťafku“ od řady známých novinářů za rozhodnutí publikovat článek, který zveřejnil sumu zaplacenou za Hanu a Antonii a za uvedení rozporuplně podložené informace, že se Hana pokusila utéct ke svým únoscům, za což ji české bezpečnostní složky označily za hrozbu. Na Erika Taberyho se sesypali s nezvyklou energií i čtenáři — však taky patří k těm přemýšlivějším.

Rozhodnutí Respektu publikovat reportáž o Haně a Antonii bylo špatné a argumenty Erika Taberyho jsou ubohé, i tak ale musíme uznat, že už sama ochota účastnit se celkem trpělivě obrovského množství rozhovorů a diskuzí na svou obhajobu je na místní poměry sympatická.

Vcelku je to ale setsakra málo. Každá další spekulace, že se Hana kvůli stockholmskému syndromu chtěla vrátit k únoscům a radikalizovat se; každý další hidžáb, domalovaný ženě, které se vyhrožuje za její aktivity na pomoc uprchlíkům i za její víru; každá lživá informace, která z uprchlíků dělá zakuklené teroristy… jsou spolehlivým receptem na další vypálené Kliniky, pobodané muslimské aktivisty a dost možná i mnohem horší události. A je to i odpovědnost novinářů, kteří se podbízivost rozhodli nadřadit elementární profesní poctivosti.