Reagoval jsem na pana Poláčka s jeho alarmistickým příkladem mladistvého vraha. Zřizování Boltic ještě pamatuju z doby aktivního působení.
Dobré řešení té represivní stránky problému není. Jde o to, minimalizovat špatné dopady těch reálně fungujících.
Co se týče prevence,
tu zásadním způsobem limitují mantinely, které jsou sice přesně rozpoznatelné, ale nevyjádřeně buduje česká veřejnost (a každá evropská veřejnost). Anekdota místo argumentu:
Jednou za mnou přišel na ministerstvo starý policista s návrhem zákona (tedy ideou zákona, navrhnout by ho neuměl), aby se souběh trestů za bagatelní kriminalitu v případě rodičů řešil v posloupnosti tak, aby jeden vždy zůstal u dětí. Měl dvacet let v rajónu jednu z posledních pražských cikánských kolonek (tedy s vývojem jazyka, který ale thdy ještě obyvatelé dané lokality nezaznamenali, jednu z prvních romských vyloučených lokalit v Praze) a přinesl docela poctivě vedený archív případů, včetně holky, která měla najednou samé jedničky, protože si myslela, že to bude uznatelný důvod, proč v jejích -náctiletých rukou ponechat péči o tři mladší sourozence. Řešení navrhoval sice naivní, ale odhalující vážnost problému.
S jistou dávkou cynismu jsem tomu poctivému člověku zprostředkoval setkání s tehdejšími politiky zabývajícími se danou problematikou a slyšení u příslušných rad vlády. Jediný, kdo mu nevysvětlil, že taková nepřímá tématizace vyšší míry kriminality ve vyloučené lokalitě by poškodila u veřejnosti věc, o kterou přece jde, byl Sváťa Karásek (tehdy zmocněnec vlády pro lidská práva), kterého ovšem důsledně pacifikovala jeho tehdejší zástupkyně. Nebyli to ani zlí, ani zbabělí lidé (vyjma té Sváťovy zástupkyně), prostě jen věděli, že by šli hlavou proti zdi, a to politici nedělají; určitě ne kvůli nešťastným čtrnáctiletým holkám z kolonky.
To víte špatně. Přesněji řečeno: výchovné ústavy jsou na podobné problémy docela dobře vybavené – pravda, až po velmi trpkých zkušenostech, ale jsou.
S jedinou paradoxní výjimkou: často lépe fungují výchovné podpory (psychologové, vzdělávání atd.) v některých nápravných zařízeních – souvisí to s mnohem vyššími rozpočty kriminálů oproti výchovným zařízením.
V civilizované zemi by taková změna věku trestní odpovědnosti (pokud bychom připustili, že k ní může dojít, tam kde existuje, bývá reliktem z jinak citlivých dob) znamenala vlastně jen změnu hlavičky instituce, možná její lepší financování, ostřejší postihy útěkářství a podstatně výraznější stigmatizaci těch, kdo kriminály pro mladistvé projdou. A to už dnes nemají lehké.
Případ mladistvého vraha je v České republice hodně raritní záležitost, zato máme ve výchovných ústavech spoustu pachatelů bagatelní trestné činnosti a pitomých výtržností. Nerad bych, aby takoví a takové odcházeli se štemplem kriminálník na čele.
Globální masová podpora nevznikne jinak než zespodu a asi bude dlouho mít charakter řídkých, dosti často se přeskupujících a málokdy dlouhodechých sítí. Svým způsobem velmi pozdní příležitost pro Evropu – shodou historických okolností tady máme největší možnosti pro experimentální hledání nových forem, jak realizovat solidaritu. Spousta, možná většina z nich, bude nepřenosná, ale to neznamená, že by nemohla a neměla být světově inspirativní.
Mimoto, opět díky historické danosti, má dnes Evropa největší šanci plnit roli světového archiváře a zprostředkovatele informací o různých pokusech a — nesnáším to sousloví, tady se ale hodí — příkladech dobré praxe. Například zrovna ta družstva nebo participativní rozpočty mají tu a tam úspěšný příklad v Latinské Americe, jenomže když je v zemi, kde na otázku po dějinách jeden z jejích vynikajících intelektuálů odpoví: "My nemáme dějiny, jen se nám dějí zvenčí.", tak se o temějším dění většina světa dovídá spíše díky evropskému nebo americkému zprostředkování (a jakkoliv si Američanů vážím, v tomhle zrovna nejsou příliš dobří).
V textu je věta -- předpokládám tiskařský šotek -- která by si zněla nádherně v politické satiře, v ústech oligarchického populistiy, řekněme Adreje Buřeše nebo v postavě pátera v Brechtově Mahagonny:
"... stojí na straně chudých a všech, které živí jejich práce. "
Nevím, co tam původně OH napsal, smysl by to dáválo -- samozřejmě se záměnou "jejich/své", dnes bohužle běžnou-změnou jediného písmene "které živí svou/jejich prací". Věcně pak "které živí z výdělku své práce".
Ta poslední varianta by odpovídala americkému křesťanskému socialismu, který dokázal důraz na obživu domácnosti těch, kdo živí z práce svých rukou, přenést i do programů raných amerických odborů.
Vězení pro třináctileté? Nižší věková hranice je populistická past
Jana Melišová
Reagoval jsem na pana Poláčka s jeho alarmistickým příkladem mladistvého vraha. Zřizování Boltic ještě pamatuju z doby aktivního působení.
Dobré řešení té represivní stránky problému není. Jde o to, minimalizovat špatné dopady těch reálně fungujících.
Co se týče prevence,
tu zásadním způsobem limitují mantinely, které jsou sice přesně rozpoznatelné, ale nevyjádřeně buduje česká veřejnost (a každá evropská veřejnost). Anekdota místo argumentu:
Jednou za mnou přišel na ministerstvo starý policista s návrhem zákona (tedy ideou zákona, navrhnout by ho neuměl), aby se souběh trestů za bagatelní kriminalitu v případě rodičů řešil v posloupnosti tak, aby jeden vždy zůstal u dětí. Měl dvacet let v rajónu jednu z posledních pražských cikánských kolonek (tedy s vývojem jazyka, který ale thdy ještě obyvatelé dané lokality nezaznamenali, jednu z prvních romských vyloučených lokalit v Praze) a přinesl docela poctivě vedený archív případů, včetně holky, která měla najednou samé jedničky, protože si myslela, že to bude uznatelný důvod, proč v jejích -náctiletých rukou ponechat péči o tři mladší sourozence. Řešení navrhoval sice naivní, ale odhalující vážnost problému.
S jistou dávkou cynismu jsem tomu poctivému člověku zprostředkoval setkání s tehdejšími politiky zabývajícími se danou problematikou a slyšení u příslušných rad vlády. Jediný, kdo mu nevysvětlil, že taková nepřímá tématizace vyšší míry kriminality ve vyloučené lokalitě by poškodila u veřejnosti věc, o kterou přece jde, byl Sváťa Karásek (tehdy zmocněnec vlády pro lidská práva), kterého ovšem důsledně pacifikovala jeho tehdejší zástupkyně. Nebyli to ani zlí, ani zbabělí lidé (vyjma té Sváťovy zástupkyně), prostě jen věděli, že by šli hlavou proti zdi, a to politici nedělají; určitě ne kvůli nešťastným čtrnáctiletým holkám z kolonky.
To víte špatně. Přesněji řečeno: výchovné ústavy jsou na podobné problémy docela dobře vybavené – pravda, až po velmi trpkých zkušenostech, ale jsou.
S jedinou paradoxní výjimkou: často lépe fungují výchovné podpory (psychologové, vzdělávání atd.) v některých nápravných zařízeních – souvisí to s mnohem vyššími rozpočty kriminálů oproti výchovným zařízením.
V civilizované zemi by taková změna věku trestní odpovědnosti (pokud bychom připustili, že k ní může dojít, tam kde existuje, bývá reliktem z jinak citlivých dob) znamenala vlastně jen změnu hlavičky instituce, možná její lepší financování, ostřejší postihy útěkářství a podstatně výraznější stigmatizaci těch, kdo kriminály pro mladistvé projdou. A to už dnes nemají lehké.
Případ mladistvého vraha je v České republice hodně raritní záležitost, zato máme ve výchovných ústavech spoustu pachatelů bagatelní trestné činnosti a pitomých výtržností. Nerad bych, aby takoví a takové odcházeli se štemplem kriminálník na čele.
Potřebujeme socialismus. Ne se vrátit, ale jít dopředu, říká filozofka Ypiová
Matěj Moravanský
"...se to děje v zemi ... pak se tamějším dění..."
Globální masová podpora nevznikne jinak než zespodu a asi bude dlouho mít charakter řídkých, dosti často se přeskupujících a málokdy dlouhodechých sítí. Svým způsobem velmi pozdní příležitost pro Evropu – shodou historických okolností tady máme největší možnosti pro experimentální hledání nových forem, jak realizovat solidaritu. Spousta, možná většina z nich, bude nepřenosná, ale to neznamená, že by nemohla a neměla být světově inspirativní.
Mimoto, opět díky historické danosti, má dnes Evropa největší šanci plnit roli světového archiváře a zprostředkovatele informací o různých pokusech a — nesnáším to sousloví, tady se ale hodí — příkladech dobré praxe. Například zrovna ta družstva nebo participativní rozpočty mají tu a tam úspěšný příklad v Latinské Americe, jenomže když je v zemi, kde na otázku po dějinách jeden z jejích vynikajících intelektuálů odpoví: "My nemáme dějiny, jen se nám dějí zvenčí.", tak se o temějším dění většina světa dovídá spíše díky evropskému nebo americkému zprostředkování (a jakkoliv si Američanů vážím, v tomhle zrovna nejsou příliš dobří).
Vyhnat kupce z chrámu. James Talarico a návrat křesťanského utopismu
Ondřej Holub
V textu je věta -- předpokládám tiskařský šotek -- která by si zněla nádherně v politické satiře, v ústech oligarchického populistiy, řekněme Adreje Buřeše nebo v postavě pátera v Brechtově Mahagonny:
"... stojí na straně chudých a všech, které živí jejich práce. "
Nevím, co tam původně OH napsal, smysl by to dáválo -- samozřejmě se záměnou "jejich/své", dnes bohužle běžnou-změnou jediného písmene "které živí svou/jejich prací". Věcně pak "které živí z výdělku své práce".
Ta poslední varianta by odpovídala americkému křesťanskému socialismu, který dokázal důraz na obživu domácnosti těch, kdo živí z práce svých rukou, přenést i do programů raných amerických odborů.