Jak říkám, mám rád, když mi někdo vysvětlí, jak je to s texty, které jsem četl "an sich" a jak jim mám rozumět.

Když to říkáte, tak Vám budu věřit. I když nevím, jak se tedy v Kapitálu pozná, že to úplné zespolečenštění, o kterém se tam v souvislosti s plně rozvinutým kapitalismem píše, není skutečné.

Jsem vždycky rád, když mi někdo vysvětlí, co jsem vlastně četl. Například, že ty pasaže v Marxových spisech o společenských podmínkách výroby, o nezbytnosti komunikací atd. jsou vlastně jen popis násilí jedné třídy nad druhou.

Dík, já blbec si až do teď myslel, že Marx popisuje nejkomplexnější možné zespolečenštění před zrušením soukromého vlastnctví, včetně struktur spávy veřejných státků. Ještě že jste mne vyvedl z omylu.

Jistě, v třídní společnosti budou daně vždy předmětem třídního boje a bude snaha o jejich refedualizaci, tedy přenesení daňové zátěže na utlačované vrstvy (to Marx opravdu ještě neznal, v buržoasní společnosti, jak si ji rekonstruoval podle Velké Britanie byla rozhodující dań z majetku a buržoasa legitimoval své občanské výdady pravě jako plátce daní, oproti proletariátu) -- ale to je něco jiného než civilizační nutnost daní v moderní společnosti.

S iránskými parchanty, kteří zkurvili islám k militantní teroristické teokracii, se musí vypořádat iránský lid, pokud má mít šanci být svobodnější než před tím vypořádáním se.

S ruskou agresí se musí vypořádat ukrajinský lid, pokud má mít šanci následně nevyměnit jednu oligarchickou věrchušku (nebo svoloč) za druhou.

Jistě, existují výjimečné případy vývozu svobody -- poválečné západní Německo, Japonsko a ... vlastně už nic. V obou případech onen vývoz svobody navazoval na rozvinutou industriální společnost, zkušenost konstituční monarchie a jednou krátce také selhavší parlamentní demokracie. A v obou případech se odehrál po totální kapitulaci, s pečlivě promyšlenými scénáři a znalostí situace (přečtěte si Marcusovy nebo Löwenthalovy studie pro americkou IS z let 1942–1945). A od těch dob se to nepodařilo zopakovat.

Existuje také situace dlouhodobého protektorátu, který efektivně potlačuje horkou občanskou válku, např. v Bosně, jen se ještě nikdy takový protektorát nepovedlo překlopit do nekrvavé suverenity.

Pokud podporuji boj za svobodnou Ukrajinu, pak musím být důsledný a neurčovat, kdo by na té budoucí Ukrajině měl rozhodovat o formě nové svobody.

Socialnyj ruch má sympatický a zgruntu od současné situace utržený program. Neumím ani trochu odhadnout, kolik lidí z „obecného pracujícího ukrajinského lidu“ by podpořilo jejich suverenitu Ukrajiny bez mezinárodních záruk vůči ruské agresi, kolik by souhlasilo s propadem ukrajinského zahraničního obchodu v důsledku odmítnutí mezinárodních měnových institucí atd. A kolik by tu požadovanou neutralitu mezi mocenskými bloky považovalo za stanovisko putinovské páté kolony.

Nějak trpím jakožto levičák představou, že na straně napadených by měl být každý slušný člověk.

A mimoto , že -- jak napsal Jaurres při hodně jiné příležitosti -- "určitá mírá neštěstí svléká z třídní kůže". V tomto případě, že proměňuje členy té napadené společnosti právě jen v lidi čelící společnému neštěstí. Jistě si ponechávají své politické postoje, předsudky a uplatňují své třídní zájmy, dokonce se u nich rozvíjejí nacionalismus, který se později téměř určitě změní v malformitu -- doporučuji přečíst si Halasovy verše z let 1944 a 1945, užasné básně plné vlastenectví, které by v roce 1946 bylo militantním nacionalismem, ale ještě není.

Jinými slovy, v tomto okamžiku je podle mého názoru ukrajinský národ — bohužel neabstraktní, protože konkretizovaný svým utrpením — a nikoliv sociální ruch nebo solidarity collectives.

Mimochodem, nějak mi nejde být na straně islamských gard nebo dříve Talibánu -- dokážu být jen na straně "abstraktního" iránského nebo afghánského lidu a odsuzovat agresi, která nemůže vést k tomu, že by tyto "lidy" převzaly "vládu věcí svých".