Ono rozumná rozmluva lidí — a aby to bylo ještě složitější, reprezentací různých států a mocenských útvarů, kterým říkáme státy, je pro nedostatek vhodného slova a z diplomatické zdvořilosti — vychází vždy z reflexe dané situace. Sama nemá tu moc, ale může umožnit dospět k dočasné dohodě (pokud bude ta dohoda fungovat půl století, pak se sluší poděkovat Bohu nebo náhodě podle vyznání), která umožní reagovat na danou situaci tak, že by se v ní dalo žít v míru a přiměřeně zmenšovat na přijatelnou míru ta nejpalčivější rizika.
A opět kantovsky: ta poslední věta o tom, co by mohla rozumná rozprava umožnit, je v děsivém rozporu s naší historickou i aktuální zkušeností. Je to pouhá vnitřně nerozporná hypotéza, na kterou rozumný člověk sází jen proto, že vše ostatní je ještě horší nebo ještě méně pravděpodobné.
já s Tebou přece nedohaduji apriori v poznání. A určitě nenavrhuji, aby ho rozvíjel nějaký výbor filosofů -- ke zničení světa stačí Trump.
Upozorňuji na ten kantovský původ tam, kde má pravdu -- principy práva války a míru a lidská práva jsou kontrafaktické: Protože z historické zkušenosti můžeme vytěžit jen onu přehlídku mučení, vraždění a věrolomnosti. A nic na tom nezmění ani zkušenost "existenciální výzvy" nebo zkušenost existenčního ohrožení lidstva.
A experimentální reforma mezinárodního práva? Promiň, nějak nejsem náchylný ani k experimentům na lidech, ani na společnost:
„Aha, tohle nefungovalo a zase to skončilo genocidou."
Ach, jo, tak zase jaderná apokalypsa."
Prostě bez zdravého pobouření z toho, že "Člověk se vždy svobodný a všude je v okovech" (a ta první část věty je ovšem nutně apriorní), bez nutně apriorního přesvědčení, že mám ctít lidství v osobě každého druhé (zkušenost mě učí opak) se sice můžeme dohodnout, že budeme určité smlouvy dodržovat tak dlouho, dokud to pro nás bude výhodné, ale nedokážeme se s potřebnou důvěrou dohadovat o principech mezinárodního práva.
Pokud se podíváme na tu část mezinárodního práva, o kterou Ti v textu jde — řekněme právo války a míru a zločiny proti lidskosti —, pak bohužel platí jedna Kantova téze beze zbytku:
Celá dosavadní historická zkušenost nám ukazuje, že lidský pokrok spočívá ve zdokonalování prostředků, kterými se lidé navzájem vraždí, utiskují, vykořisťují a mučí.
Bez hypotézy, že lidé mají způsobilost k tomu, žít spolu civilizovaně, tedy podle zákonů a v míru, bychom museli u té zkušenosti vraždění a mučení jako danosti zůstat. Ale jakkoliv tuto hypotézu považuje Kant ve vztahu k našemu nejlepšímu empirickému poznání za nerozpornou, samotnou ji podle něj nelze zkušenostně odůvodnit. A i kdybych se chtěl vyhnout souhlasu s takto apodiktickým soudem, nevidím, jak a kudy.
O principu testovatelnosti nemluvě. Od konce 1. světové války se hromadí flagrantní případy zjevného porušení mezinárodního práva s mlčením nebo dokonce následným souhlasem demokratických států a Společnosti národů (např. Etiopie) nebo případů, kdy bylo právo uplatněno zcela účelově a krátkozrace (Mnichov). Období od roku 1945 je obdobím masivních zločinů proti lidskosti s faktickým mlčením OSN k řadě intervencí a masakrů.
Obávám se, že pokud chceme obhajovat smysl mezinárodního práva jako civilizovaného řešení konfliktů mezi státy, bez dvou kantovských východisek se neobejdeme:
a) Bez té pouhé, empiricky nezaložitelné hypotézy o možnosti lidstva dosáhnout světoobčanského stavu;
b) Bez minimální motivace spočívající v Kantově otázce (v souvislosti s mezinárodním právem ji zopakoval Rawls): Kdybych měl rezignovat na tuto hypotézu, a tedy na důstojnost lidství, proč bych měl ještě pobývat na světě?
Uváděl jsme nezbytnou podmínku toho, aby se něco mohlo považovat za formu protestu, která se nazývá "občanská neposlušnost" – tedy aktivitu občana demokratického státu, který respektuje zákony přijaté řádnou reprezentací a procedurou a přitom je přesvědčen, že o některých z nich musí vyvolat zásadní společenskou diskusi.
Nevyjadřoval jsem vlastní postoj k pardubickému žhářství. Ten shrnuto do jedné věty zní: Jedná se o kontraproduktivní pitomost prvního řádu, kterou neomlouvá netrpělivost srdce ani závažnost problému, na který žháři reagovali.
Tedy pokud se nejedná o provokaci. Jakub Patočka upozornil v souvislosti s pardubickou kauzou na akci Fénix a řekněme přílišnou horlivost spojenou s neprofesionalitou a ideologickou zabedněností, kterou tehdy prokázala jedna represivní složka státu, setkal jsem se i s interpretacemi o akci cizí špionáže (a dokonce v několika variantách, pokud se týkalo příslušnosti těch špiónů) -- nemám rád konspirační teorie, a ty špiónské zvláště, ale právě v této kauze to úplně vyloučit nelze.
Ano, i v demokratických zemích se páchají trestné činy a tu a tam takové, že je lze morálně schvalovat. Například ukázat cestu promrzlé a vyděšené imigrantce a dát jí pár korun, která zabloudila v lese u hranic, je bez diskuse trestný čin. A přece kamaráda, kterému se to přihodilo, nepovažuji ani za zločince ani za darebáka.
To pardubické žhářství je na hraně mezi teroristickým aktem (Jakub Patočka promine, ale není to sabotáž, protože to nic nesabotuje) a občanskou neposlušností. Tomu druhému by odpovídala pečlivá snaha o to neohrozit životy a zdraví lidí. Jen v jednom podstatném momentu se liší – za porušení zákona, které má lidi vyburcovat z nečinnosti a ukázat na nepřijatelnost nějaké legislativní normy nebo vládní politiky, se protestující má přihlásit k odpovědnosti a přijmout trest. Jinak je to věcně neefektivní, protože se naléhavost gesta bez veřejné obhajoby ze strany odpovědného autora, rozplyne v diskreditačních a konspiračních interpretacích.
Mezinárodní právo versus „koncert velmocí“
Oto Novotný
Ono rozumná rozmluva lidí — a aby to bylo ještě složitější, reprezentací různých států a mocenských útvarů, kterým říkáme státy, je pro nedostatek vhodného slova a z diplomatické zdvořilosti — vychází vždy z reflexe dané situace. Sama nemá tu moc, ale může umožnit dospět k dočasné dohodě (pokud bude ta dohoda fungovat půl století, pak se sluší poděkovat Bohu nebo náhodě podle vyznání), která umožní reagovat na danou situaci tak, že by se v ní dalo žít v míru a přiměřeně zmenšovat na přijatelnou míru ta nejpalčivější rizika.
A opět kantovsky: ta poslední věta o tom, co by mohla rozumná rozprava umožnit, je v děsivém rozporu s naší historickou i aktuální zkušeností. Je to pouhá vnitřně nerozporná hypotéza, na kterou rozumný člověk sází jen proto, že vše ostatní je ještě horší nebo ještě méně pravděpodobné.
já s Tebou přece nedohaduji apriori v poznání. A určitě nenavrhuji, aby ho rozvíjel nějaký výbor filosofů -- ke zničení světa stačí Trump.
Upozorňuji na ten kantovský původ tam, kde má pravdu -- principy práva války a míru a lidská práva jsou kontrafaktické: Protože z historické zkušenosti můžeme vytěžit jen onu přehlídku mučení, vraždění a věrolomnosti. A nic na tom nezmění ani zkušenost "existenciální výzvy" nebo zkušenost existenčního ohrožení lidstva.
A experimentální reforma mezinárodního práva? Promiň, nějak nejsem náchylný ani k experimentům na lidech, ani na společnost:
„Aha, tohle nefungovalo a zase to skončilo genocidou."
Ach, jo, tak zase jaderná apokalypsa."
Prostě bez zdravého pobouření z toho, že "Člověk se vždy svobodný a všude je v okovech" (a ta první část věty je ovšem nutně apriorní), bez nutně apriorního přesvědčení, že mám ctít lidství v osobě každého druhé (zkušenost mě učí opak) se sice můžeme dohodnout, že budeme určité smlouvy dodržovat tak dlouho, dokud to pro nás bude výhodné, ale nedokážeme se s potřebnou důvěrou dohadovat o principech mezinárodního práva.
Pokud se podíváme na tu část mezinárodního práva, o kterou Ti v textu jde — řekněme právo války a míru a zločiny proti lidskosti —, pak bohužel platí jedna Kantova téze beze zbytku:
Celá dosavadní historická zkušenost nám ukazuje, že lidský pokrok spočívá ve zdokonalování prostředků, kterými se lidé navzájem vraždí, utiskují, vykořisťují a mučí.
Bez hypotézy, že lidé mají způsobilost k tomu, žít spolu civilizovaně, tedy podle zákonů a v míru, bychom museli u té zkušenosti vraždění a mučení jako danosti zůstat. Ale jakkoliv tuto hypotézu považuje Kant ve vztahu k našemu nejlepšímu empirickému poznání za nerozpornou, samotnou ji podle něj nelze zkušenostně odůvodnit. A i kdybych se chtěl vyhnout souhlasu s takto apodiktickým soudem, nevidím, jak a kudy.
O principu testovatelnosti nemluvě. Od konce 1. světové války se hromadí flagrantní případy zjevného porušení mezinárodního práva s mlčením nebo dokonce následným souhlasem demokratických států a Společnosti národů (např. Etiopie) nebo případů, kdy bylo právo uplatněno zcela účelově a krátkozrace (Mnichov). Období od roku 1945 je obdobím masivních zločinů proti lidskosti s faktickým mlčením OSN k řadě intervencí a masakrů.
Obávám se, že pokud chceme obhajovat smysl mezinárodního práva jako civilizovaného řešení konfliktů mezi státy, bez dvou kantovských východisek se neobejdeme:
a) Bez té pouhé, empiricky nezaložitelné hypotézy o možnosti lidstva dosáhnout světoobčanského stavu;
b) Bez minimální motivace spočívající v Kantově otázce (v souvislosti s mezinárodním právem ji zopakoval Rawls): Kdybych měl rezignovat na tuto hypotézu, a tedy na důstojnost lidství, proč bych měl ještě pobývat na světě?
Několik poznámek k žhářskému útoku na pardubickou zbrojovku
Jakub Patočka
Ano, já vím, máte to se čtením složité.
Uváděl jsme nezbytnou podmínku toho, aby se něco mohlo považovat za formu protestu, která se nazývá "občanská neposlušnost" – tedy aktivitu občana demokratického státu, který respektuje zákony přijaté řádnou reprezentací a procedurou a přitom je přesvědčen, že o některých z nich musí vyvolat zásadní společenskou diskusi.
Nevyjadřoval jsem vlastní postoj k pardubickému žhářství. Ten shrnuto do jedné věty zní: Jedná se o kontraproduktivní pitomost prvního řádu, kterou neomlouvá netrpělivost srdce ani závažnost problému, na který žháři reagovali.
Tedy pokud se nejedná o provokaci. Jakub Patočka upozornil v souvislosti s pardubickou kauzou na akci Fénix a řekněme přílišnou horlivost spojenou s neprofesionalitou a ideologickou zabedněností, kterou tehdy prokázala jedna represivní složka státu, setkal jsem se i s interpretacemi o akci cizí špionáže (a dokonce v několika variantách, pokud se týkalo příslušnosti těch špiónů) -- nemám rád konspirační teorie, a ty špiónské zvláště, ale právě v této kauze to úplně vyloučit nelze.
Ano, i v demokratických zemích se páchají trestné činy a tu a tam takové, že je lze morálně schvalovat. Například ukázat cestu promrzlé a vyděšené imigrantce a dát jí pár korun, která zabloudila v lese u hranic, je bez diskuse trestný čin. A přece kamaráda, kterému se to přihodilo, nepovažuji ani za zločince ani za darebáka.
To pardubické žhářství je na hraně mezi teroristickým aktem (Jakub Patočka promine, ale není to sabotáž, protože to nic nesabotuje) a občanskou neposlušností. Tomu druhému by odpovídala pečlivá snaha o to neohrozit životy a zdraví lidí. Jen v jednom podstatném momentu se liší – za porušení zákona, které má lidi vyburcovat z nečinnosti a ukázat na nepřijatelnost nějaké legislativní normy nebo vládní politiky, se protestující má přihlásit k odpovědnosti a přijmout trest. Jinak je to věcně neefektivní, protože se naléhavost gesta bez veřejné obhajoby ze strany odpovědného autora, rozplyne v diskreditačních a konspiračních interpretacích.