DEfinice jsou vždy formální (vím, ona je to nuda a nemá to onu hloubku, o které Hegel říkal, že ji dokáže předstírat každá kaluž. Můžete s tím nesouhlasit, ale to asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat).
U demokracie to platí dvojnásob:
a) jednou, protože vymezujeme – shodně jako třeba definice osla – formální rysy, které nám umožňují shrnout pod jedním pojmem množství jedinečných případů (a záleží na konkrétním kontextu, které charakteristiky používáme; stačí se podívat na historická znění Pythagorovy věty).
b) Po druhé, protože demokratické občanství se realizuje jako soubor navzájem uznávaných práv a závazků mezi občany a tato práva jsou ovšem formální: máte právo uzavřít manželství, ale je na vás, zda to učiníte, a pokud ano, pak s kým -- anebo máte právo volit, ale pokud tak nečiníte, aniž by vám v tom někdo nebo něco bránilo, je to vaše věc. (Takovou zábranou není to, že si nemůžete vybrat ze stávající nabídky poltických stran).
A abychom se zase netočili dokolečka. Netoužím po vytváření jakékoliv "autenticky humánní lidské společnosti". A to, co na moderní demokracii považuji za její největší půvab je, že usiluje o možnost, aby její občané (každý její občan) byli svéprávní a dokázali si zvolit, jak chtějí naplňovat čas svého života a co považují za opravdu lidské poměry. Samozřejmě, jakožto svéprávní lidé musí pro realizaci těchto voleb vytvářet společenství s druhými a nacházet, v čem se s nimi shodnou (včetně toho, zač jsou spolu s nimi v případě nezbytí připraveni bojovat a umírat), ale naštěstí k tomu nemusí vyznávat ani boha nebo bohy, ani Člověka s velkým "Č", ani evoluci ani železné zákonitosti společenského vývoje. A nemusí si myslet, že ten druhý je špatný, zatracený nebo podřadný, protože nevěří/věří v boha či bohy, evoluci atd.
Definice jsou kupodivu vždy teoretické. Když vás někdo kopne do zadku a zhmoždí ho tak, že budete sedět na nafukovacím kruhu, budete velmi dobře vědět (zakoušet), co se vám stalo. Nicméně soudce bude potřebovat ten kopanec definovat jako takovou či onakou skutkovou podstatu a doktor pro správnou léčbu také. A řadíce událost do soudního a medicínského diskursu, nutně oba budou užívat teoretické definice. Ale vždy ty definice budou souviset s vaším zhmožděným pozadím a tím, jak k tomu došlo a jaké následky pociťujete. Říká se tomu vztah teorie a praxe.
V posledních deceniích 18. století se musela evropská společnost vyrovnávat s kopancem a změnila přitom definici demokracie.
Ještě pro Kanta byla demokracie vláda všech občanů, tedy modelově athénská přímá demokracie. V té nebylo možné oddělit exekutivu (všichni občané) od moci zákonodárné (všichni občané), a tudíž nebyla slučitelná s reprezentativním vládnutím, tedy s republikou. O pár desetiletí později už převládla představa moderní demokracie jako zastupitelské (reprezentativní) demokracie (a historici od té doby objevují, že určité nezanedbatelné prvky zastupitelské demokracie byly i v těch Athénách).
Tedy ryze formálně: Demokracie je vládnutí, na kterém se podílejí (aktivně a pasivně, reálně nebo potenciálně) všichni občané příslušného politického tělesa, nejčastěji prostřednictvím svých legitimně ustanovených zástupců (reálně obvykle volených, potenciálně třeba losovaných) s tím, že každý občan má formálně stejnou kvalifikaci stát se reprezentantem.
Dvě politické doktriny, liberalismus a socialismus, v průbehu následujícího století zdůraznily dvě podmínky ( a tu a tam ten důraz zase opustily, aby se k němu pak vrátily), bez nemůže moderní demokracie prosperovat a nejspíše ani dlouhodobě přežít:
a) Demokracie je zranitelná, pokud vylučuje významnou část obyvatel země účasti na občanských právech (z důvodů rasy, pohlaví, majetku, vzdělání);
b) Demokracie je zranitelná, pokud se část jejích občanů fakticky nemůže (nebo jen s vynaložením podstatně většího úsilí než ostatní) účastnit veřejných diskusí utvářejících společnou vůli a má významně ztíženou možnost uplatnit svá občanská práva.
Socialismus a liberalismus se zde lišily a liší v otázce znevýhodnění, jež zabraňuje takové účasti v důsledku přílišné majetkové nerovnosti a dělby práce. Shodují se z hlediska dostupnosti vzdělání a účasti na kulturním životě.
Definice demokracie je nutně normativní, jiná nemá v politice smysl. Jinými slovy, nedefinuje demokracii podle výskytu současných společenství, která se jako demokratická sebeinterpretují, ale podle toho, čemu má demokracie dostát.
To vylučuje demokracie s vyhrazeným užitím občanských práv pouze pro příslušníky skupiny definované domněle rasou, třídou nebo mnohagenerační účastí na společném národním osudu a umožňuje klást otázku, kdy současné režimy, které lze popsat jako polyarchické a demagogicky oligarchické, již opouštějí, ač zachovávají formální náležitosti legálního procesu ustanovování reprezentantů, pole, jež by je ještě umožnilo označovat jako demokracie.
A k vaší druhé otázce – člověk není hovado, ale kulturní bytost. Jeho evoluce se proto propletla s dějinami a druhou přírodou. Chlapa, který si jakožto biologická bytost nemůže pomoct a pomiluje ženu proti její vůli, obvykle — pokud to není příslušník republikánské elity v USA nebo vítězného vojska kdekoliv — zavřeme, až zčerná, jakkoliv se může vymlouvat s odkazem na domnělý fakt, že tato forma distribuce uspokojování sexuálních potřeb patří do evoluce Homo sapiens — a vy ode mne chcete, abych tutéž výmluvu bral jako legitimní, když lže a podvádí v politice. (Jistě v případě takového Turka bych váhal, zda se nejedná o evoluční relikt, ale to musí být dokázáno, nejen tvrzeno.)
P.s. Presumce pochopitelně znamená: Platí, dokud nebyl prokázán opak ...
Bez hlubších znalostí jakého oboru? Žádný obor "Státní kulturní politika" prostě neexistuje a dokonce i kdyby neměl dokument pokrývat celé spektrum odpovědnosti ministerstva kultury, ale jen výseč, například to, čemu se neuvěřitelně pitomě říká "živá kultura", jednalo by se o nějakou desítku oborů.
Nějak nevím, v zásadě jsem se dozvěděl, že nějaká paní napsal nějaké povídání a zveřejnila ho na webu soukromé instituce se zákonem přesně ustanoveným právem veřejnosti podle kterého je tato instituce sice povinným připomínkovým místem, nikoliv však institucí, která by podle legislativních pravidel mohla či měla organizovat připomínkové řízení v rámci přijímání vládního dokumentu -- tedy nelze ji bránit, aby k jakémukoli netajnému dokumentu shromažďovala veřejně připomínky svých členů a konzultovala je s druhými, ale z hlediska vlastního připomínkového řízení má význam jen jejím statutárním orgánem autorizované stanovisko, adresované vládě.
Přijde mi poněkud laciné a hloupé obviňovat veřejně ministra kultury ze lži — jakkoliv si nemusím na toho pána potrpět, ve slušném článku by se mělo stát teprve poté, co se dokáže, že ten návrh předložilo Klempířovo ministerstvo vládě. To není tak těžké, přes nápady paní Barthe, se projednávání takových textu zveřejňuje.
Klidně jmenujte. Já bych si ten luxus s obětmi druhé strany nemohl dovolit, na to jich bylo příliš mnoho. A ano, biskup, který podpořil puč, se po jeho porážce skrýval; to tak u poražených vlastizrádců bývá — vím, přijde Vám to formalistické, ale v té Barceloně se jednalo o povstání proti legální vládě (které vojenští účastníci puče přísahali věrnost). A ano, popravili ho, dopustil se hrdelního zločinu.
Republikánská strana se v letech 1936–1938 dopustila tisíců sprostých vražd a spáchala neodpustitelná zvěrstva (ono je málo občanských válek, kde by to některá strana nečinila, ale to nic neomlouvá). O tom se s vámi nepřu, jde mi o charakter náboženské války, do které španělskou občanskou válku pasujete.
A) Španělská válka začala jako krvavý puč generálské chunty proti demokraticky zvolené vládě.
B) Obě strany začaly v průběhu občanské války brutálně vraždit. A katolický klér se pro velkou část republikánů – a předtím účastníků všech španělských revolt po carlismu – rovnal opoře té nejodpornější utlačovatelské vrstvy. Ale to neplatilo o katolických věřících. Takže na obou stranách konfliktu byly zavražděny desetitisíce katolických věřících, nikoliv však programově proto, že byli katolíci (to by bylo absurdní, zvláště ze strany Frankových hrdlořezů) -- jako např. bylo při vraždění po pádu Mnichovské republiky rad zavražděno ve vztahu k obecné populaci relativně víc Židů než katolíků — a přesto to vraždění nebylo záměrně antisemitské.
C) Barcelonská obrana ústavního pořádku proti zdivočelé fašistické soldatesce -- a na tu se odvolává M. M. -- proběhla bez nějakého masivního vraždění civilistů (jakéhokoli vyznání) ze strany vítězů.
D) Ano, zákon o historické paměti se soustřeďuje na zločiny Frankova režimu. Ten totiž nepřestal vraždit a utlačovat v roce 1938, ale až někdy v šedesátých letech, kdy se konečně stabilizoval jako pouze odporná postfašistická diktatura. Diktatura, která pěstovala paměť svých mučedníků, a proto právě v této záležitosti nebyla potřeba vypomáhat historické paměti zákonem.
E) Máte pravdu a už jsem to psal v reakci na M. M. -- ta obrana republiky se poměrně rychle zvrhla do frakčních bojů (Franco by bez toho, že se jednotlivá republikánská křídla navzájem vraždila, pravděpodobně nevyhrál).
F) Ten text na portálu USTRu svědčí o tom, že ta instituce by přes všechny reformy stále ještě „měla nebejt".
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
DEfinice jsou vždy formální (vím, ona je to nuda a nemá to onu hloubku, o které Hegel říkal, že ji dokáže předstírat každá kaluž. Můžete s tím nesouhlasit, ale to asi tak všechno, co proti tomu můžete dělat).
U demokracie to platí dvojnásob:
a) jednou, protože vymezujeme – shodně jako třeba definice osla – formální rysy, které nám umožňují shrnout pod jedním pojmem množství jedinečných případů (a záleží na konkrétním kontextu, které charakteristiky používáme; stačí se podívat na historická znění Pythagorovy věty).
b) Po druhé, protože demokratické občanství se realizuje jako soubor navzájem uznávaných práv a závazků mezi občany a tato práva jsou ovšem formální: máte právo uzavřít manželství, ale je na vás, zda to učiníte, a pokud ano, pak s kým -- anebo máte právo volit, ale pokud tak nečiníte, aniž by vám v tom někdo nebo něco bránilo, je to vaše věc. (Takovou zábranou není to, že si nemůžete vybrat ze stávající nabídky poltických stran).
A abychom se zase netočili dokolečka. Netoužím po vytváření jakékoliv "autenticky humánní lidské společnosti". A to, co na moderní demokracii považuji za její největší půvab je, že usiluje o možnost, aby její občané (každý její občan) byli svéprávní a dokázali si zvolit, jak chtějí naplňovat čas svého života a co považují za opravdu lidské poměry. Samozřejmě, jakožto svéprávní lidé musí pro realizaci těchto voleb vytvářet společenství s druhými a nacházet, v čem se s nimi shodnou (včetně toho, zač jsou spolu s nimi v případě nezbytí připraveni bojovat a umírat), ale naštěstí k tomu nemusí vyznávat ani boha nebo bohy, ani Člověka s velkým "Č", ani evoluci ani železné zákonitosti společenského vývoje. A nemusí si myslet, že ten druhý je špatný, zatracený nebo podřadný, protože nevěří/věří v boha či bohy, evoluci atd.
Definice jsou kupodivu vždy teoretické. Když vás někdo kopne do zadku a zhmoždí ho tak, že budete sedět na nafukovacím kruhu, budete velmi dobře vědět (zakoušet), co se vám stalo. Nicméně soudce bude potřebovat ten kopanec definovat jako takovou či onakou skutkovou podstatu a doktor pro správnou léčbu také. A řadíce událost do soudního a medicínského diskursu, nutně oba budou užívat teoretické definice. Ale vždy ty definice budou souviset s vaším zhmožděným pozadím a tím, jak k tomu došlo a jaké následky pociťujete. Říká se tomu vztah teorie a praxe.
V posledních deceniích 18. století se musela evropská společnost vyrovnávat s kopancem a změnila přitom definici demokracie.
Ještě pro Kanta byla demokracie vláda všech občanů, tedy modelově athénská přímá demokracie. V té nebylo možné oddělit exekutivu (všichni občané) od moci zákonodárné (všichni občané), a tudíž nebyla slučitelná s reprezentativním vládnutím, tedy s republikou. O pár desetiletí později už převládla představa moderní demokracie jako zastupitelské (reprezentativní) demokracie (a historici od té doby objevují, že určité nezanedbatelné prvky zastupitelské demokracie byly i v těch Athénách).
Tedy ryze formálně: Demokracie je vládnutí, na kterém se podílejí (aktivně a pasivně, reálně nebo potenciálně) všichni občané příslušného politického tělesa, nejčastěji prostřednictvím svých legitimně ustanovených zástupců (reálně obvykle volených, potenciálně třeba losovaných) s tím, že každý občan má formálně stejnou kvalifikaci stát se reprezentantem.
Dvě politické doktriny, liberalismus a socialismus, v průbehu následujícího století zdůraznily dvě podmínky ( a tu a tam ten důraz zase opustily, aby se k němu pak vrátily), bez nemůže moderní demokracie prosperovat a nejspíše ani dlouhodobě přežít:
a) Demokracie je zranitelná, pokud vylučuje významnou část obyvatel země účasti na občanských právech (z důvodů rasy, pohlaví, majetku, vzdělání);
b) Demokracie je zranitelná, pokud se část jejích občanů fakticky nemůže (nebo jen s vynaložením podstatně většího úsilí než ostatní) účastnit veřejných diskusí utvářejících společnou vůli a má významně ztíženou možnost uplatnit svá občanská práva.
Socialismus a liberalismus se zde lišily a liší v otázce znevýhodnění, jež zabraňuje takové účasti v důsledku přílišné majetkové nerovnosti a dělby práce. Shodují se z hlediska dostupnosti vzdělání a účasti na kulturním životě.
Definice demokracie je nutně normativní, jiná nemá v politice smysl. Jinými slovy, nedefinuje demokracii podle výskytu současných společenství, která se jako demokratická sebeinterpretují, ale podle toho, čemu má demokracie dostát.
To vylučuje demokracie s vyhrazeným užitím občanských práv pouze pro příslušníky skupiny definované domněle rasou, třídou nebo mnohagenerační účastí na společném národním osudu a umožňuje klást otázku, kdy současné režimy, které lze popsat jako polyarchické a demagogicky oligarchické, již opouštějí, ač zachovávají formální náležitosti legálního procesu ustanovování reprezentantů, pole, jež by je ještě umožnilo označovat jako demokracie.
A k vaší druhé otázce – člověk není hovado, ale kulturní bytost. Jeho evoluce se proto propletla s dějinami a druhou přírodou. Chlapa, který si jakožto biologická bytost nemůže pomoct a pomiluje ženu proti její vůli, obvykle — pokud to není příslušník republikánské elity v USA nebo vítězného vojska kdekoliv — zavřeme, až zčerná, jakkoliv se může vymlouvat s odkazem na domnělý fakt, že tato forma distribuce uspokojování sexuálních potřeb patří do evoluce Homo sapiens — a vy ode mne chcete, abych tutéž výmluvu bral jako legitimní, když lže a podvádí v politice. (Jistě v případě takového Turka bych váhal, zda se nejedná o evoluční relikt, ale to musí být dokázáno, nejen tvrzeno.)
P.s. Presumce pochopitelně znamená: Platí, dokud nebyl prokázán opak ...
Státní kulturní politika? Jen ideové prohlášení strany
Markéta Málková
Bez hlubších znalostí jakého oboru? Žádný obor "Státní kulturní politika" prostě neexistuje a dokonce i kdyby neměl dokument pokrývat celé spektrum odpovědnosti ministerstva kultury, ale jen výseč, například to, čemu se neuvěřitelně pitomě říká "živá kultura", jednalo by se o nějakou desítku oborů.
Nějak nevím, v zásadě jsem se dozvěděl, že nějaká paní napsal nějaké povídání a zveřejnila ho na webu soukromé instituce se zákonem přesně ustanoveným právem veřejnosti podle kterého je tato instituce sice povinným připomínkovým místem, nikoliv však institucí, která by podle legislativních pravidel mohla či měla organizovat připomínkové řízení v rámci přijímání vládního dokumentu -- tedy nelze ji bránit, aby k jakémukoli netajnému dokumentu shromažďovala veřejně připomínky svých členů a konzultovala je s druhými, ale z hlediska vlastního připomínkového řízení má význam jen jejím statutárním orgánem autorizované stanovisko, adresované vládě.
Přijde mi poněkud laciné a hloupé obviňovat veřejně ministra kultury ze lži — jakkoliv si nemusím na toho pána potrpět, ve slušném článku by se mělo stát teprve poté, co se dokáže, že ten návrh předložilo Klempířovo ministerstvo vládě. To není tak těžké, přes nápady paní Barthe, se projednávání takových textu zveřejňuje.
„No pasarán!“ Demokracii nezachrání liberálové, ale radikální levice
Matěj Moravanský
Klidně jmenujte. Já bych si ten luxus s obětmi druhé strany nemohl dovolit, na to jich bylo příliš mnoho. A ano, biskup, který podpořil puč, se po jeho porážce skrýval; to tak u poražených vlastizrádců bývá — vím, přijde Vám to formalistické, ale v té Barceloně se jednalo o povstání proti legální vládě (které vojenští účastníci puče přísahali věrnost). A ano, popravili ho, dopustil se hrdelního zločinu.
Republikánská strana se v letech 1936–1938 dopustila tisíců sprostých vražd a spáchala neodpustitelná zvěrstva (ono je málo občanských válek, kde by to některá strana nečinila, ale to nic neomlouvá). O tom se s vámi nepřu, jde mi o charakter náboženské války, do které španělskou občanskou válku pasujete.
A) Španělská válka začala jako krvavý puč generálské chunty proti demokraticky zvolené vládě.
B) Obě strany začaly v průběhu občanské války brutálně vraždit. A katolický klér se pro velkou část republikánů – a předtím účastníků všech španělských revolt po carlismu – rovnal opoře té nejodpornější utlačovatelské vrstvy. Ale to neplatilo o katolických věřících. Takže na obou stranách konfliktu byly zavražděny desetitisíce katolických věřících, nikoliv však programově proto, že byli katolíci (to by bylo absurdní, zvláště ze strany Frankových hrdlořezů) -- jako např. bylo při vraždění po pádu Mnichovské republiky rad zavražděno ve vztahu k obecné populaci relativně víc Židů než katolíků — a přesto to vraždění nebylo záměrně antisemitské.
C) Barcelonská obrana ústavního pořádku proti zdivočelé fašistické soldatesce -- a na tu se odvolává M. M. -- proběhla bez nějakého masivního vraždění civilistů (jakéhokoli vyznání) ze strany vítězů.
D) Ano, zákon o historické paměti se soustřeďuje na zločiny Frankova režimu. Ten totiž nepřestal vraždit a utlačovat v roce 1938, ale až někdy v šedesátých letech, kdy se konečně stabilizoval jako pouze odporná postfašistická diktatura. Diktatura, která pěstovala paměť svých mučedníků, a proto právě v této záležitosti nebyla potřeba vypomáhat historické paměti zákonem.
E) Máte pravdu a už jsem to psal v reakci na M. M. -- ta obrana republiky se poměrně rychle zvrhla do frakčních bojů (Franco by bez toho, že se jednotlivá republikánská křídla navzájem vraždila, pravděpodobně nevyhrál).
F) Ten text na portálu USTRu svědčí o tom, že ta instituce by přes všechny reformy stále ještě „měla nebejt".