Jen bych se tak rychle nevzdával té nadstranickosti prezidenta. Pochopitelně jako ideální normy, které člověk nemůže nikdy dostát; normy, která se naplňuje jako zdrženlivost , odstup a nadhled vůči malicherným řevnivostem.
Nejsem si jist, zda je například potřebné a vhodné, aby prezident dnes hájil nezávislost soudů – jediný případ z výše vyjmenovaných, kdy by v případě vážného ohrožení mohlo jít o obhajobu demokracie –, pokud ji zpochybňuje pár křiklounů z malé populistické straničky a sama nezávislost je zcela masivně zabezpečená (včetně svobody některých soudců podlézat mocným nebo se nechat korumpovat, ale to je do značné míry nutná cena té masivní ochrany nezávislosti). Jediný spolehlivě očekávatelný výsledek takové obhajoby je, že poskytne těm marginálním hlasům rezonanci a posune je do centra veřejnosti.
Ten Sládkův text je prostý legistický blábol, který jen odvádí pozornost od merita problému.
Z hlediska následků je úplně jedno, zda rozhodla děkanka, senát fakulty anebo vyjednávání zohledňující vliv jednotlivých pracovišt a hráčů v pozadí.
Filosofická fakulta provádí organizační změnu, která
a) umožnila snižování počtu vědeckých pracovníků, napřed nátlakem s ohledem na připravované změny, pak přímo – nechci začínat diskusi o odbornosti těch, kteří odešli a odcházejí, ale jaksi bych si přinejmenším o některých z nich nedovolil pochybovat o jejich vědeckých kvalitách.
b) Likviduje samostatnost pracovišť, která v mnoha případech — ne ve všech, ale to je opět na diskusi případ od případu — vznikala složitým vývojem, ve kterém se tříbily jak odborné, tak studijní zájmy a odlišnosti. Klasická archeologie a archeologie provozovaná Ústavem pro archeologii UK jsou dnes – přes shodu původu a názvu – různé obory vyžadující dosti odlišné odborné kompetence apod.
Nazývat tuto destrukci transformací je, řekněme, eufemismus, i když se spíše vnucuje slovo chucpe. Podobně jako při někdejší Klausově transformaci se jedná o předpoklad, že eskymácký obrat se v zásadě zdařil, pokud se povedla jeho první fáze, a proto se tou druhou (vynořením nad hladinu) už nemusíme zabývat.
Umím si například představit sjednocení historických kateder, které uchová rozmanitost vědeckých zájmů a relativní vyhranění jejich uskupení a zároveň efektivně využije možnou synergii. Ale nedokážu – v rozporu se zkušeností a rozumem – uvěřit, že by okrojované sloučení vytvářelo pro podobný vývoj potřebné podmínky.
Nesporná vina paní děkanky nespočívá v tom, že dělá to, co dokáže v podmínkách, které si nevybrala a ani je není v jejích silách je změnit (deficitní financování filosofických fakult bylo systémově nastaveno v devadesátých letech koeficientem normativu a konzervováno volbou databáze, podle které se hodnotí vědecké výsledky; databáze, která není k podobnému hodnocení provozovateli určena a která je z možných alternativ nejnepříznivější humanitním vědám). Nicméně lže a vědomě nepojmenovává věci pravým jménem – nejde ani o transformaci, ani o excelenci, jde o řez vynucený podfinancováním (které nemůže filosofická fakulta změnit ani výkonem, neb nevyrábí, ani spoluprací s byznysem); jde o krátkodobé a krátkozraké řešení, které finance fakulty nemůže ve střednědobém horizontu ozdravit.
V tom má vlastně v jediném Sládek naprostou pravdu: odpovědnost zde spočívá na děkance, nikoli na děkanátu nebo vedení fakulty (sousloví, které navzdory Sládkovu zatemňování, představuje srozumitelný a funkční ekvivalent "výkonných autorit jmenovaných i meritokratických spolu s volenou reprezentací")
Nicméně jsem si ověřil, že paměť mi ještě slouží – Ernst Fischer sice vypráví, že se s Bauerem setkal v Jihlavě, protože byl na cestě do Vídně. A jel tam pochopitelně s falešným pasem , před rokem přece musel z Rakouska utéct po krvavé porážce posledního vzdoru Bauerovy sociální demokracie. Ani slovem však nenaznačuje, že by jihlavská schůzka byla ilegální. Proč taky? Oba byli v Československu legálně a Fischera tehdy ještě sotva mohlo napadnout, že by setkání měl tajit před sovětským stalinistickým aparátem – alespoň on sám tvrdí, že potřebné zkušenosti udělal až o dva roky později.
A zcela jistě v elegantně napsané vzpomínce na tehdejší rozhovor vydané poprvé v roce 1968 — jiné svědectví o schůzce, pokud vím, není — Fischer ani nenaznačuje, že by se v Jihlavě s Bauerem setkal v roli emisara Kominterny; popisuje jen svůj osobní naivní návrh, který Bauer jako příčetný politik odmítl.
Nicméně nejde o tyto nepřesnosti v Holubově vyprávění. Fischer ve zmíněné vzpomínce rozsáhle cituje svůj text z roku 1934 s dosti odpornou větou: „Otto Bauer není žádný zrádce – ale jeho politika nutně vyústila do zrady proletářských zájmů ve prospěch kontrarevoluce.“ A co je důležité, přiznává sice tehdejší upřílišněnost formulace, nicméně nadále hájí svůj komunistický postoj proti rozpolcenému integrálnímu socialismu Otty Bauera.
V Erinnerungen und Reflexionen zachycuje Fischer kus své intelektuálně-politické biografie. Velmi stylizované, proto jsou EuR tak literárně působivé, ale ze stejného důvodu vyžadují mimořádně obezřetné čtení, pokud jsou používány jako historický pramen.
Zda a nakolik jde o stylizaci, pokud Fischer tvrdí, že teprve po československých procesech přestal věřit doslovné pravdivosti slátaných obvinění předchozích komunistických justičních vražd, to je dnes opravdu těžké odhadnout. Nicméně trajektorie vedoucí od XX. sjezdu KSSS k pozdnímu znovunabytí důvěry, že existuje šance z komunistických revolucí vzešlého byrokratického zřízení přetvořit v socialismus (jehož definičním znakem je demokratická účast všech občanů), šance, kterou ztělesňuje Československo -- ta působí ve Fischerově knize přesvědčivě jako jedna z reprezentativních možností lidsky slušného a socialisticky přesvědčeného komunisty . Poučen touto zkušenosti dává Fischer Otto Bauerovi za pravdu s ohledem na vládnutí v porevoluční společnosti:
„Proletariát si musí vybojovat svou diktaturu, aby rozdrtil kapitalismus; pak se ale octine podruhé tváří tvář úloze vydobýt si demokracii, nikoliv buržoazní, ta je jen formou kapitalistického třídního panství, nýbrž socialistickou, sebevládnutí v beztřídní společnosti … zabezpeční svobody a důstojnosti každého jednotlivce proti libovůli držitelů moci, volnou konkurenci idejí, stejnou účast všech na veškerém společenském rozhodování”
Nicméně souhlas s Bauerem ani tady nejde tak daleko, aby přijal bauerovské rozvíjení prvků socialistické demokracie jako nezbytné učení se proletariátu, jak později vládnout. Tedy, řečeno s ohledem na závěrečnou část Holubova článku – aby přijal experiment Rudé Vídně.
Dějiny dvacátého století působí jako místo pro pokusy s revolučním uskutečněním socialismu. Jsou plné zpackaných revolucí a slibných rozletů, které skončily – tak jako Rudá Vídeň a Pražské jaro – rozstříleny z kanonů nebo pod pásy panzersocialismu (neologismus Ernsta Fischera); dějiny plné příběhů lidí, kteří se pokoušeli domýšlet určité společenské a lidské možnosti a uchovat naději navzdory postupující zkáze – a kteří se často mýlili až ke kolaboraci s neodpustitelnými zločiny. Rozporné a velké dědictví současné levice. Je-li dospěla, měla by ho umět přijmout právě v jeho rozpornosti, nepřepisovat ho do útěšných setkání v Jihlavě nebo jinde.
Pomunu skutěčnost, že pravidla veřené diskuse a odmítání argumentačních postupů, které z ní vylučují část občanů, je meritorní otázka současné demokracie, opravdu mne přestáváte bavit:
Napsal jsem něco, dobře nebo špatně, a Vy jste to nějak pochopil. Popravdě, dost absurdně ve vztahu k interpretovanému textu. Nicméně — právě pro presumci upřímnosti — jsem s ohledem na vaše "pochopení" a na rozsáhlý příspěvek, který jste na něm postavil (tudíž jste zřejmě předpokládal, že to bylo k věci) své vysvětlení rozvedl. A ejhle – dozvěděl jsem se od Vás, že jsem se pokusil strhnout diskusi na vedlejší pole.
Takže – součástí slušné diskuse také je, že si jeden agresivní účastník neosobuje pravomoc určovat, že relevantní k meritu diskuse je jen to, co říká on. Je to sprosté, ale hlavně to tu diskusi znemožňuje.
Napsal jsem několikrát asi příliš slušně, takže teď po lopatě: takové manýry si strčte za klobouk a sbohem.
Nevím, jak by dopadla teorie relativity, kdyby o ní rozhodovala "demokratická většina". Odhadoval bych, že lépe, než kdyby o ní rozhodovala nevelká komunita zainteresovaných vědců. Ti věděli, jaký má teorie převratný význam, a měli proto důvod ji s podezřením odmítnout (velmi kvalitní matematická obec v Maďarsku ji odmítala ještě v šedesátých letech 20. století). Zatímco většině občanů kteréhokoli státu byla TR zcela lhostejná a tudíž by ji možná lhostejně uznali.
Nicméně ta Vaše zábavná představa lidového hlasování o vědecké teorii jaksi nesouvisí s imperativem rozumné diskuse – uvádět argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.
Nejde o rozhodování o něčem – což je jediné, co lze činit prostřednictvím hlasování.
Neuznatelnost argumentu ostatními není nic nepochopitelného: pokud např. prohlásím, že v neděli mají být obchody zavřené, protože to chce Bůh, pak vím, že toto "protože" nemůže uznat žádný ateista ani žádný věřící jiného než křesťanského vyznání jako argument. A i tehdy, pokud ten ateista nebo jinak věřící bude přesvědčen, že obchody by měly být alespoň jeden den v týdnu zavřené kvůli odpočinku jak prodávajících, tak nakupujících, a že by to měl být pro všechny obchody týž den (s ohledem na rodinný a pospolitý život) a že by se k tomu ve střední Evropě nejlépe hodila neděle, protože to odpovídá zdejším zvyklostem.
Tím použitím "protože to Bůh chce" prostě jasně říkám: Nechci diskutovat o přijetí zákona o zákazu prodeje v neděli s takovými, kteří nevěří v Boha, nebo v něj věří jinak než já. Tedy znemožňuji diskusi.
Prezident jako hlas liberální demokracie?
Petr Agha
Jen bych se tak rychle nevzdával té nadstranickosti prezidenta. Pochopitelně jako ideální normy, které člověk nemůže nikdy dostát; normy, která se naplňuje jako zdrženlivost , odstup a nadhled vůči malicherným řevnivostem.
Nejsem si jist, zda je například potřebné a vhodné, aby prezident dnes hájil nezávislost soudů – jediný případ z výše vyjmenovaných, kdy by v případě vážného ohrožení mohlo jít o obhajobu demokracie –, pokud ji zpochybňuje pár křiklounů z malé populistické straničky a sama nezávislost je zcela masivně zabezpečená (včetně svobody některých soudců podlézat mocným nebo se nechat korumpovat, ale to je do značné míry nutná cena té masivní ochrany nezávislosti). Jediný spolehlivě očekávatelný výsledek takové obhajoby je, že poskytne těm marginálním hlasům rezonanci a posune je do centra veřejnosti.
Příběh jedné letní reorganizace: jak se FF UK proškrtává k „excelenci“
Dadejík, Kubalík
Ten Sládkův text je prostý legistický blábol, který jen odvádí pozornost od merita problému.
Z hlediska následků je úplně jedno, zda rozhodla děkanka, senát fakulty anebo vyjednávání zohledňující vliv jednotlivých pracovišt a hráčů v pozadí.
Filosofická fakulta provádí organizační změnu, která
a) umožnila snižování počtu vědeckých pracovníků, napřed nátlakem s ohledem na připravované změny, pak přímo – nechci začínat diskusi o odbornosti těch, kteří odešli a odcházejí, ale jaksi bych si přinejmenším o některých z nich nedovolil pochybovat o jejich vědeckých kvalitách.
b) Likviduje samostatnost pracovišť, která v mnoha případech — ne ve všech, ale to je opět na diskusi případ od případu — vznikala složitým vývojem, ve kterém se tříbily jak odborné, tak studijní zájmy a odlišnosti. Klasická archeologie a archeologie provozovaná Ústavem pro archeologii UK jsou dnes – přes shodu původu a názvu – různé obory vyžadující dosti odlišné odborné kompetence apod.
Nazývat tuto destrukci transformací je, řekněme, eufemismus, i když se spíše vnucuje slovo chucpe. Podobně jako při někdejší Klausově transformaci se jedná o předpoklad, že eskymácký obrat se v zásadě zdařil, pokud se povedla jeho první fáze, a proto se tou druhou (vynořením nad hladinu) už nemusíme zabývat.
Umím si například představit sjednocení historických kateder, které uchová rozmanitost vědeckých zájmů a relativní vyhranění jejich uskupení a zároveň efektivně využije možnou synergii. Ale nedokážu – v rozporu se zkušeností a rozumem – uvěřit, že by okrojované sloučení vytvářelo pro podobný vývoj potřebné podmínky.
Nesporná vina paní děkanky nespočívá v tom, že dělá to, co dokáže v podmínkách, které si nevybrala a ani je není v jejích silách je změnit (deficitní financování filosofických fakult bylo systémově nastaveno v devadesátých letech koeficientem normativu a konzervováno volbou databáze, podle které se hodnotí vědecké výsledky; databáze, která není k podobnému hodnocení provozovateli určena a která je z možných alternativ nejnepříznivější humanitním vědám). Nicméně lže a vědomě nepojmenovává věci pravým jménem – nejde ani o transformaci, ani o excelenci, jde o řez vynucený podfinancováním (které nemůže filosofická fakulta změnit ani výkonem, neb nevyrábí, ani spoluprací s byznysem); jde o krátkodobé a krátkozraké řešení, které finance fakulty nemůže ve střednědobém horizontu ozdravit.
V tom má vlastně v jediném Sládek naprostou pravdu: odpovědnost zde spočívá na děkance, nikoli na děkanátu nebo vedení fakulty (sousloví, které navzdory Sládkovu zatemňování, představuje srozumitelný a funkční ekvivalent "výkonných autorit jmenovaných i meritokratických spolu s volenou reprezentací")
Rakouské hlasy, československé naděje. O snu a odkazu pražského jara
Ondřej Holub
Článek Ondřeje Holuba mě donutil chvíli hledat v knihovně. Fischerovy Erinnerungen und Reflexionen jsem už nějakou dobu neměl v ruce – vlastně od roku 2018, kdy jsem pro Deník Referendum přeložil jeden Fischerův text https://denikreferendum.cz/clanek/28174-stara-a-nova-levice-poznamky-k-diskusi-ktera-se-nekonala.
Nicméně jsem si ověřil, že paměť mi ještě slouží – Ernst Fischer sice vypráví, že se s Bauerem setkal v Jihlavě, protože byl na cestě do Vídně. A jel tam pochopitelně s falešným pasem , před rokem přece musel z Rakouska utéct po krvavé porážce posledního vzdoru Bauerovy sociální demokracie. Ani slovem však nenaznačuje, že by jihlavská schůzka byla ilegální. Proč taky? Oba byli v Československu legálně a Fischera tehdy ještě sotva mohlo napadnout, že by setkání měl tajit před sovětským stalinistickým aparátem – alespoň on sám tvrdí, že potřebné zkušenosti udělal až o dva roky později.
A zcela jistě v elegantně napsané vzpomínce na tehdejší rozhovor vydané poprvé v roce 1968 — jiné svědectví o schůzce, pokud vím, není — Fischer ani nenaznačuje, že by se v Jihlavě s Bauerem setkal v roli emisara Kominterny; popisuje jen svůj osobní naivní návrh, který Bauer jako příčetný politik odmítl.
Nicméně nejde o tyto nepřesnosti v Holubově vyprávění. Fischer ve zmíněné vzpomínce rozsáhle cituje svůj text z roku 1934 s dosti odpornou větou: „Otto Bauer není žádný zrádce – ale jeho politika nutně vyústila do zrady proletářských zájmů ve prospěch kontrarevoluce.“ A co je důležité, přiznává sice tehdejší upřílišněnost formulace, nicméně nadále hájí svůj komunistický postoj proti rozpolcenému integrálnímu socialismu Otty Bauera.
V Erinnerungen und Reflexionen zachycuje Fischer kus své intelektuálně-politické biografie. Velmi stylizované, proto jsou EuR tak literárně působivé, ale ze stejného důvodu vyžadují mimořádně obezřetné čtení, pokud jsou používány jako historický pramen.
Zda a nakolik jde o stylizaci, pokud Fischer tvrdí, že teprve po československých procesech přestal věřit doslovné pravdivosti slátaných obvinění předchozích komunistických justičních vražd, to je dnes opravdu těžké odhadnout. Nicméně trajektorie vedoucí od XX. sjezdu KSSS k pozdnímu znovunabytí důvěry, že existuje šance z komunistických revolucí vzešlého byrokratického zřízení přetvořit v socialismus (jehož definičním znakem je demokratická účast všech občanů), šance, kterou ztělesňuje Československo -- ta působí ve Fischerově knize přesvědčivě jako jedna z reprezentativních možností lidsky slušného a socialisticky přesvědčeného komunisty . Poučen touto zkušenosti dává Fischer Otto Bauerovi za pravdu s ohledem na vládnutí v porevoluční společnosti:
„Proletariát si musí vybojovat svou diktaturu, aby rozdrtil kapitalismus; pak se ale octine podruhé tváří tvář úloze vydobýt si demokracii, nikoliv buržoazní, ta je jen formou kapitalistického třídního panství, nýbrž socialistickou, sebevládnutí v beztřídní společnosti … zabezpeční svobody a důstojnosti každého jednotlivce proti libovůli držitelů moci, volnou konkurenci idejí, stejnou účast všech na veškerém společenském rozhodování”
Nicméně souhlas s Bauerem ani tady nejde tak daleko, aby přijal bauerovské rozvíjení prvků socialistické demokracie jako nezbytné učení se proletariátu, jak později vládnout. Tedy, řečeno s ohledem na závěrečnou část Holubova článku – aby přijal experiment Rudé Vídně.
Dějiny dvacátého století působí jako místo pro pokusy s revolučním uskutečněním socialismu. Jsou plné zpackaných revolucí a slibných rozletů, které skončily – tak jako Rudá Vídeň a Pražské jaro – rozstříleny z kanonů nebo pod pásy panzersocialismu (neologismus Ernsta Fischera); dějiny plné příběhů lidí, kteří se pokoušeli domýšlet určité společenské a lidské možnosti a uchovat naději navzdory postupující zkáze – a kteří se často mýlili až ke kolaboraci s neodpustitelnými zločiny. Rozporné a velké dědictví současné levice. Je-li dospěla, měla by ho umět přijmout právě v jeho rozpornosti, nepřepisovat ho do útěšných setkání v Jihlavě nebo jinde.
Demokracii nezachrání příkopy mezi levicí a liberály
Martin Profant
Pomunu skutěčnost, že pravidla veřené diskuse a odmítání argumentačních postupů, které z ní vylučují část občanů, je meritorní otázka současné demokracie, opravdu mne přestáváte bavit:
Napsal jsem něco, dobře nebo špatně, a Vy jste to nějak pochopil. Popravdě, dost absurdně ve vztahu k interpretovanému textu. Nicméně — právě pro presumci upřímnosti — jsem s ohledem na vaše "pochopení" a na rozsáhlý příspěvek, který jste na něm postavil (tudíž jste zřejmě předpokládal, že to bylo k věci) své vysvětlení rozvedl. A ejhle – dozvěděl jsem se od Vás, že jsem se pokusil strhnout diskusi na vedlejší pole.
Takže – součástí slušné diskuse také je, že si jeden agresivní účastník neosobuje pravomoc určovat, že relevantní k meritu diskuse je jen to, co říká on. Je to sprosté, ale hlavně to tu diskusi znemožňuje.
Napsal jsem několikrát asi příliš slušně, takže teď po lopatě: takové manýry si strčte za klobouk a sbohem.
Nevím, jak by dopadla teorie relativity, kdyby o ní rozhodovala "demokratická většina". Odhadoval bych, že lépe, než kdyby o ní rozhodovala nevelká komunita zainteresovaných vědců. Ti věděli, jaký má teorie převratný význam, a měli proto důvod ji s podezřením odmítnout (velmi kvalitní matematická obec v Maďarsku ji odmítala ještě v šedesátých letech 20. století). Zatímco většině občanů kteréhokoli státu byla TR zcela lhostejná a tudíž by ji možná lhostejně uznali.
Nicméně ta Vaše zábavná představa lidového hlasování o vědecké teorii jaksi nesouvisí s imperativem rozumné diskuse – uvádět argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.
Nejde o rozhodování o něčem – což je jediné, co lze činit prostřednictvím hlasování.
Neuznatelnost argumentu ostatními není nic nepochopitelného: pokud např. prohlásím, že v neděli mají být obchody zavřené, protože to chce Bůh, pak vím, že toto "protože" nemůže uznat žádný ateista ani žádný věřící jiného než křesťanského vyznání jako argument. A i tehdy, pokud ten ateista nebo jinak věřící bude přesvědčen, že obchody by měly být alespoň jeden den v týdnu zavřené kvůli odpočinku jak prodávajících, tak nakupujících, a že by to měl být pro všechny obchody týž den (s ohledem na rodinný a pospolitý život) a že by se k tomu ve střední Evropě nejlépe hodila neděle, protože to odpovídá zdejším zvyklostem.
Tím použitím "protože to Bůh chce" prostě jasně říkám: Nechci diskutovat o přijetí zákona o zákazu prodeje v neděli s takovými, kteří nevěří v Boha, nebo v něj věří jinak než já. Tedy znemožňuji diskusi.