Pomunu skutěčnost, že pravidla veřené diskuse a odmítání argumentačních postupů, které z ní vylučují část občanů, je meritorní otázka současné demokracie, opravdu mne přestáváte bavit:

Napsal jsem něco, dobře nebo špatně, a Vy jste to nějak pochopil. Popravdě, dost absurdně ve vztahu k interpretovanému textu. Nicméně — právě pro presumci upřímnosti — jsem s ohledem na vaše "pochopení" a na rozsáhlý příspěvek, který jste na něm postavil (tudíž jste zřejmě předpokládal, že to bylo k věci) své vysvětlení rozvedl. A ejhle – dozvěděl jsem se od Vás, že jsem se pokusil strhnout diskusi na vedlejší pole.

Takže – součástí slušné diskuse také je, že si jeden agresivní účastník neosobuje pravomoc určovat, že relevantní k meritu diskuse je jen to, co říká on. Je to sprosté, ale hlavně to tu diskusi znemožňuje.

Napsal jsem několikrát asi příliš slušně, takže teď po lopatě: takové manýry si strčte za klobouk a sbohem.

Nevím, jak by dopadla teorie relativity, kdyby o ní rozhodovala "demokratická většina". Odhadoval bych, že lépe, než kdyby o ní rozhodovala nevelká komunita zainteresovaných vědců. Ti věděli, jaký má teorie převratný význam, a měli proto důvod ji s podezřením odmítnout (velmi kvalitní matematická obec v Maďarsku ji odmítala ještě v šedesátých letech 20. století). Zatímco většině občanů kteréhokoli státu byla TR zcela lhostejná a tudíž by ji možná lhostejně uznali.

Nicméně ta Vaše zábavná představa lidového hlasování o vědecké teorii jaksi nesouvisí s imperativem rozumné diskuse – uvádět argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.

Nejde o rozhodování o něčem – což je jediné, co lze činit prostřednictvím hlasování.

Neuznatelnost argumentu ostatními není nic nepochopitelného: pokud např. prohlásím, že v neděli mají být obchody zavřené, protože to chce Bůh, pak vím, že toto "protože" nemůže uznat žádný ateista ani žádný věřící jiného než křesťanského vyznání jako argument. A i tehdy, pokud ten ateista nebo jinak věřící bude přesvědčen, že obchody by měly být alespoň jeden den v týdnu zavřené kvůli odpočinku jak prodávajících, tak nakupujících, a že by to měl být pro všechny obchody týž den (s ohledem na rodinný a pospolitý život) a že by se k tomu ve střední Evropě nejlépe hodila neděle, protože to odpovídá zdejším zvyklostem.

Tím použitím "protože to Bůh chce" prostě jasně říkám: Nechci diskutovat o přijetí zákona o zákazu prodeje v neděli s takovými, kteří nevěří v Boha, nebo v něj věří jinak než já. Tedy znemožňuji diskusi.

Výhoda života v liberální demokracii je, že můžete tvrdit, co chcete; třeba i to, že ta liberální demokracie to či ono "cementuje". Pokud ovšem chcete dosáhnout uznání takového tvrzení ve svobodné diskusi, potřebujete je zdůvodnit argumenty, které mohou uznat i ostatní diskutující.

Navíc ano, liberální demokracie opravdu – jako každý jiný režim – konzervuje stávající stav. A zároveň právě díky tomu, co jí vyčítáte jako "individualismus", vytváří pravděpodobně ze všech dosud známých režimů největší veřejně moderovanou poptávku po změně tohoto stavu.

Rosa Luxemburgová kdysi v ruské revoluci vyjádřila vztah sociální demokracie k liberální demokracii (ona psala "buržoazní", což je obecně přesnější, ale dnes už nepříliš srozumitelné) způsobem, který po více než sto letech nevyžaduje revizi: nejde o to, zrušit politická a občanská práva a svobody, ale o to, rozšířit je a prohloubit. K prohloubení je toho moc, potřebujeme demokratizovat dělbu práce, odstranit strach, který omezuje naše využití těchto práv a svobod (z vylučující chudoby, starobince, nedostupnosti zdravotní péče, z toho, že naše děti a vnoučata nebudou moci studovat podle svého nadání atd.), redefinovat společenskou odpovědnost vlastníků (třeba za zdraví vlastněného lesa nebo péči o vlastněnou památku a dnes ovšem hlavně odpovědnost za využívání majetku s ohledem na stávající katastrofu klimatické změny) a ještě mnohé další.

Lze toho dosáhnout bez revoluční změny a násilí? Rosa přinejmenším přesvědčivě argumentovala pro "NE", nicméně všechny potracené revoluce dvacátého století dodaly ironický historický komentář, se kterým by ostatně ze všech tehdejších socialistů souhlasili nejdůrazněji právě Luxemburgová a Jean Jaurés : "A ještě méně toho lze dosáhnout pouhou násilnou revolucí."

Ty vymoženosti omezeného dosahu, které je kdesi v diskusi odmávl jako bagatelní, představovaly tehdy a podle mého přesvědčení představují i dnes největší šanci, aby lidé získali kompetence k něčemu, co liberální demokracii rozvine až k jejímu vlastnímu překonání – zda se sám zlom odehraje evolučně nebo revolučně, to nemaje křišťálovou kouli, nevím.

Nevím, jak se panu Poláčkovi podařilo objevit, že rozlišuji lidi na osvícenou menšinu socializátorů a masu (zřejmě tupých) socializovaných. Možná jsem něco špatně vysvětlil, ale podmínku účasti pokud možno všech obyvatel nějakého státu ( v nejhorším alespoň všech občanů toho státu) jsem tuším opakoval několikrát.

Snad jsem příliš samozřejmě předpokládal porozumění té "účasti" jako účasti, kdy je každý hlas slyšet – protože každý nabízí určitou jedinečnou životní zkušenost a perspektivu a zveřejňuje očekávání a zájmy, které s touto perspektivou souvisejí. To by pak onu skupinu socializátorů stavělo do podobné pozice, jako dnes bojovníky a bojovnice za veganskou stravu ve školních jídelnách -- tedy pozice ze zdvořilosti jen mírně vysmívané potrhlé skupiny, kterou nepodezíráme z jiné než dobré vůle.

Podmínka, bez níž by nebylo lidského individualismu, je fakt, že člověk se vyskytuje pouze jako jedinec s tělem, které vnímá. A je vybaven pudem sebezáchovy.

V tom se neliší od velkého množství živočichů. Proto tato podmínka zjevně není postačující k tomu, aby se rozvinul seběvědomý individualismus kulturní bytosti. Nemá smysl procházet velké pokusy o historickou rekonstrukci vývoje takového individualismu – ostatně vždy nutně diskutabilní. S jistotou můžeme jen ukázat, že v religiózní formě se rozvinul nejpozději s velkými náboženstvími osové doby a v občanské ho již s plnou samozřejmostí vyjádřil Sokrates ("raději budu v souladu sám se sebou než ...").

Tento reflektovaný (kulturní) individualismus se neobejde bez forem intersubjektivity, které vznikaly zdlouhavým a nelineárním historickým učením se lidí -- počínaje řeči a práci a dělbou práce jako možnostmi zpředmětnění světa (a tedy možnosti o něm uvažovat v komunikaci s druhými, vytvářet o něm "vzdělané" výpovědi)", přes vytváření společenství, se kterými se jednotlivec vědomě (nejen pudově) sjednocuje a bez nichž by nebyl ve svém životě "doma" (rodina, vesnická pospolitost s vírami a rituály apod.) Můžete tomu říkat kulturní evoluce.

Paradox spočívá v tom, že čím bohatší jsou intersubjektivní formy, které se lidem nabízejí, tím větší může být odstup individua od bezprostředních vazeb na pospolitost (ve prospěch abstraktní společenskosti) – a tím větší je možnost jejich deformace anebo ztracení souvislosti.

Pokud někdo po té, co přinejmenším morálně zavinil vážnou dopravní nehodu, popíše situaci slovy: "Já jsem tomu pánovi zachránil život. "(Protože jsem poté, co jsem ho uvedl do smrtelného nebezpečí jsem podle svého přesvědčení reagoval tak, že jsem snížil riziko smrtelného úrazu"), pak se kupodivu nejedná o projev sebevědomého individualismu, ale kolektivní stádnosti -- Filip Turek pronáši tu nehoráznost zjevně s vědomím její společenské nepřijatelnosti, ale potlesku pospolitosti, ve které se cítí doma (pospolitosti jeho nohsledů nebo jak se správně překládá slovo follower).

A právě invaze podobné stádnosti je to, před čím dnes musí socialisté stejně jako liberálové hájit demokracii, abych se vrátil k východisku této diskuse, tedy mému článku.

Ne, nežijeme v polis. Pozná se to podle toho, že

-- většina lidí , s nimiž žijeme na stejném území, není zbavena volnosti pohybu a není dvacet čtyři hodin denně k dispozici svému pánovi podle jeho úvážení;

-- další docela velká část dospělých lidí na našem území nemá sice stejný rozsah práv jako my (nemohou volit, potřebují vrchnostenský souhlas k tomu, aby se mohli poctivě živit atd.), ale i oni jsou osobami práva a mohou například při uzavírání smluv, na úřadech a před soudem vystupovat sami za sebe, nemusí se pokoušet najít občana, který je z dobré vůle a náhodile zastoupí.

Povrchní rozdíly, o které nejde a jsou mimo mísu? Nikoli, nezbytné nástroje, jak udržet pohromadě pospolitost občanů polis (koinonia).

Ale když už jsem porušil své prohlášení o odchodu:

Vyjádřil jste tím absurdním a neobhájitelným tvrzením jádro, na kterém se neshodneme. Jan Dospiva Vám odpověděl v rovině hodnotového ukotvení moderního subjektu: "A raději snesu pocit prázdnoty v liberální demokracii, než abych dal přednost pocitu smyslu v jakémkoliv jiném politickém uspořádání."

Já o řeknu jinak: Vy přisuzujete politické sféře způsobilosti a mohoucnosti díky nímž může buď zkurvit nebo spasit společenství. Odtud vaše neprokázatelná domněnka, že by současnou společenskou anomii a osamělost společensky konformního individua způsoboval ten či onen způsob vládnutí. Jenomže to neštymuje už jen historicky:

Situace rozpadu nikoli polis, ta už byla tehdy dávno mrtvá, ale posledních předmoderních společností (totiž těch, ve kterých se lidé navzájem mučili a upalovali, aby udrželi jednotu smyslu postřednictvím jednoty náboženství a dobrých, tradicí daných mravů -- a nikoliv aby prosadili svou ideologii nebo zištně zájmy aktuálně vládnoucí oligarchie, jak to děláme my, moderní lidé), předcházela politická uspořádání moderní demokracii; jistě, hrůzy rozpadu (od náboženských válek po nacismus a stalinský reálný socialismus) jsou dodnes vepsany v naší politické imaginaci -- kolektivní paměť, pokud se popálila, bojí se ohně.