Nejsem ochoten redukovat lidské jednání na jeho systémovou determinaci a využívat tuto redukci jako stanovisko vyšší moudrosti, tedy líného obecného posouzení bez promýšlení konkrétní situace, a jako alibi pro politické nicnedělání.
Mohl bych zbytečně argumentovat tím, že zcela bezostyšně posouváte významy v textu, se kterým polemizujete -- např. skutečnost, že nějaká strana současné české pravice mluví o odpovědnosti, není argumentem pro zrušení zásadního rozdílu mezi pojetím "odpovědného zaspolečenštělého individua" a pojetím atomárním pojetím individua (liberálního individua vašeho slovníku).
Ale oba víme, že by to bylo zbytečné, protože vy sice nejste schopen ukázat, co je nerealistického na požadavcích jako je distribuce důchodů tak, aby zmizelo těch přibližně deset procent nedůstojně nízkých starobních důchodů, ale zaplácnete tuto neschopnost frází o "vyšší formě myšlení". A mně se nechce odpovídat na stejné úrovni a psát o nízkosti a lenosti takových vyšších forem myšlení.
1) Člověk je individuum; s tím mnoho nenaděláte. Nicméně participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu: odpovědného zespolečenštělého individa a individualismu – tento rozvoj spolu s participací, jejím prostřednictvím, pro ni a předběžně při jejím prosazování a jako jeden z nutných konfliktních trendů moderny.
Jednoduše řečeno, člověk by jaksi nemohl mít radost z hmotně nebonifikovaného uznání společenství, ve kterém žije, kdyby byl abstraktní individuum, usilující vždy o svůj racionálně rozpoznaný zájem (tedy byl jen abstrakcí, kterou si nutně vytvořila moderní ekonomie a kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména).
Takže ano, v participaci jde rozhodně o individuum a rozvoj jeho možností – jenže to pro levici není ani skandál ani paradox.
2) Buďme realisty a právě proto se snažme změnit současný ke katastrofě směřující stav, zabíjející ostatně i dnes tisíce dětí měsíčně.
Ale méně dramaticky a přiměřeněji úrovni, na které zaznívá vaše námitka o nedostatku realismu levice. Ano, každá slušná levicová politika staví na utopickém očekávání, že lidé dokážou vzít za své i ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ; integrace nově příchozích místo vytváření vyloučených skupin -- a že pochopí, že nerealistická je utopie uzavřené společnosti a vyhnání všech cizáků; dostupná zdravotní péče; důstojné starobní důchody pro každého a další "levičácké fantazie") -- nakonec taková utopická očekávání nejsou v menším rozporu s realitou než požadavek negativně progresivní daně, kdy chudí odvádějí ze svého přimu víc než bohatí; požadavek vysokého zdravotního pojištění spojeného s platbami u zubaře a vstupními poplatky u praktických lékařů a dalšími projevy "pravicového respektování reality v praxi i programech české pravice (včetně té pravice, kterou jedna její sekce považuje za levici -- tedy Babišova účelového uskupení pro okrádání státu zvaného zvaného ANO).
A třetí poznámka navíc -- ano, moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu (tvrzení vycházejí z diskriminačního pojetí levice, kdy za levicový nepovažuji ani stalinismus ani utilitární populismus Jany Maláčové&cons.) a vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí -- hodnotové ukotvení, které nelze teoreticky ani plně legitimovat, ani vyvrátit ( a je tedy ze své podstaty nerealistické).
Jeden dílčí souhlas. Ano, většina levičáků v této zemi by na otázku "Máš snad něco lepšího?" musela buď sklapnout, anebo vyprávět o návratu k situaci počátku druhé poloviny sedmdesátých let ve vyspělých evropských demokratických státech (a programově přitom zapomenout na část rozporů, které tu tehdejší situaci učinily tak snadno zranitelnou — konzistentně úctyhodně tuto pozici zastává Martin Pleva).
A o to jde: promýšlet emancipační možnosti a udržitelnost šancí na půdorysu současnosti.
Ono například zní hezky (mělo svůj jasný obsah v situaci roku 1968): Demokracie zdola.
Aby bylo jasno, bez soustavného prohlubování participativní demokracie je podle mého niterného přesvědčení každý levicový projekt na hovno), jenomže "demokracie zdola" je za
a) fráze, protože demokracie stojí a padá s rovnou možností každého občana participovat na utváření veřejné vůle -- v tomto smyslu nezná žádné zeshora nebo zdola;
b) vyhýbání se otázce, jak v situaci roztříštěné veřejnosti a technologicky vytvářených populistických většin na jedno použití vůbec v současnosti zachovat víc než fasádu budovy vybydlené demokracie.
Tudíž levicový politik musí umět odpovědět tomu vysokoškolákovi v prekérní situaci (tam to ještě nebude tak složité), kurýrovi na volné noze (tady by se musela většina současných deklarovaných levičáků vůbec naučit jeho jazyk, aby navázala dialog) a člověku zahnanému do švarsystému, co jim nabízí lepšího (jim konkrétně). Nikoliv ovšem pronášením frází o kapitalismu a socialismu, proboha, koho ještě dnes zajímají?
Jistě, za těmi odpovědmi musí být konzistentní pletivo, aby držely pohromadě, ale to neznamená, že s tímto pletivem musím kdekoho obtěžovat.
Lze například dosti přesvědčivě dovodit, že zastavit proměnu vysokých škol v manažersky řízené klientské servisní instituce je konzistetní levicový postoj; stejně tak jako požadavek jejich přístupnosti, otevřenosti a samosprávy -- ale pro potřeby politickém jednání nemusím od postdoktoranda v prekérní situaci chtít, aby s tímto konzistetním zdůvodněním souhlasil nebo aby se jim jen zabýval, stačí, když se shodneme na tom, že zastavení té změny v manažerskou organizaci a inovací univerzity jako samosprávného společenství nabízím jako politik něco lepšího.
Utrpěl samozřejmě obrovskou blamáž a způsobil obrovské škody, ale válku neprohrál. Jeho vojenské i diplomatické zdroje zůstaly prakticky nedotčené.
Samozřejmě, Írán jasně ukázal, že zasahovat do jeho záležitostí není tak snadné jako v případě Iráku nebo Afghánistánu a že by to nebylo možné bez skutečného válečného nasazení USA a jejich místních spojenců (tedy bez tisíců padlých na jejich straně a bez válečného rozpočtu), ale tím to končí; nemá rozumný důvod válčit v Zálivu, leda by si chtěl zničit případná rukojmí. Jiná věc je Libanon a Izrael.
Česká levice hledá sama sebe. Bez obsahu ale budoucnost nenajde
Antonín Hořčica
Nejsem ochoten redukovat lidské jednání na jeho systémovou determinaci a využívat tuto redukci jako stanovisko vyšší moudrosti, tedy líného obecného posouzení bez promýšlení konkrétní situace, a jako alibi pro politické nicnedělání.
Mohl bych zbytečně argumentovat tím, že zcela bezostyšně posouváte významy v textu, se kterým polemizujete -- např. skutečnost, že nějaká strana současné české pravice mluví o odpovědnosti, není argumentem pro zrušení zásadního rozdílu mezi pojetím "odpovědného zaspolečenštělého individua" a pojetím atomárním pojetím individua (liberálního individua vašeho slovníku).
Ale oba víme, že by to bylo zbytečné, protože vy sice nejste schopen ukázat, co je nerealistického na požadavcích jako je distribuce důchodů tak, aby zmizelo těch přibližně deset procent nedůstojně nízkých starobních důchodů, ale zaplácnete tuto neschopnost frází o "vyšší formě myšlení". A mně se nechce odpovídat na stejné úrovni a psát o nízkosti a lenosti takových vyšších forem myšlení.
Takže nashledanou.
1) Člověk je individuum; s tím mnoho nenaděláte. Nicméně participace může fungovat jen s rozvojem a naplňováním určitého kulturního typu individua a individualismu: odpovědného zespolečenštělého individa a individualismu – tento rozvoj spolu s participací, jejím prostřednictvím, pro ni a předběžně při jejím prosazování a jako jeden z nutných konfliktních trendů moderny.
Jednoduše řečeno, člověk by jaksi nemohl mít radost z hmotně nebonifikovaného uznání společenství, ve kterém žije, kdyby byl abstraktní individuum, usilující vždy o svůj racionálně rozpoznaný zájem (tedy byl jen abstrakcí, kterou si nutně vytvořila moderní ekonomie a kterou se na rozdíl od vás zdráhám připsat liberalismu hodnému toho jména).
Takže ano, v participaci jde rozhodně o individuum a rozvoj jeho možností – jenže to pro levici není ani skandál ani paradox.
2) Buďme realisty a právě proto se snažme změnit současný ke katastrofě směřující stav, zabíjející ostatně i dnes tisíce dětí měsíčně.
Ale méně dramaticky a přiměřeněji úrovni, na které zaznívá vaše námitka o nedostatku realismu levice. Ano, každá slušná levicová politika staví na utopickém očekávání, že lidé dokážou vzít za své i ta opatření, která zvyšují jejich šanci na důstojný svobodný život (jako je např. dostupné vzdělání bez ohledu na sociální nebo etnický původ; integrace nově příchozích místo vytváření vyloučených skupin -- a že pochopí, že nerealistická je utopie uzavřené společnosti a vyhnání všech cizáků; dostupná zdravotní péče; důstojné starobní důchody pro každého a další "levičácké fantazie") -- nakonec taková utopická očekávání nejsou v menším rozporu s realitou než požadavek negativně progresivní daně, kdy chudí odvádějí ze svého přimu víc než bohatí; požadavek vysokého zdravotního pojištění spojeného s platbami u zubaře a vstupními poplatky u praktických lékařů a dalšími projevy "pravicového respektování reality v praxi i programech české pravice (včetně té pravice, kterou jedna její sekce považuje za levici -- tedy Babišova účelového uskupení pro okrádání státu zvaného zvaného ANO).
A třetí poznámka navíc -- ano, moderní levice se těžce a odůvodněně vzdala bludu o železném ekonomickém determinismu (tvrzení vycházejí z diskriminačního pojetí levice, kdy za levicový nepovažuji ani stalinismus ani utilitární populismus Jany Maláčové&cons.) a vsadila na možnost utváření současné postkapitalistické společnosti prostřednictvím politiky, která se obvykle obejde bez katastrofických revolucí -- hodnotové ukotvení, které nelze teoreticky ani plně legitimovat, ani vyvrátit ( a je tedy ze své podstaty nerealistické).
Jeden dílčí souhlas. Ano, většina levičáků v této zemi by na otázku "Máš snad něco lepšího?" musela buď sklapnout, anebo vyprávět o návratu k situaci počátku druhé poloviny sedmdesátých let ve vyspělých evropských demokratických státech (a programově přitom zapomenout na část rozporů, které tu tehdejší situaci učinily tak snadno zranitelnou — konzistentně úctyhodně tuto pozici zastává Martin Pleva).
A o to jde: promýšlet emancipační možnosti a udržitelnost šancí na půdorysu současnosti.
Ono například zní hezky (mělo svůj jasný obsah v situaci roku 1968): Demokracie zdola.
Aby bylo jasno, bez soustavného prohlubování participativní demokracie je podle mého niterného přesvědčení každý levicový projekt na hovno), jenomže "demokracie zdola" je za
a) fráze, protože demokracie stojí a padá s rovnou možností každého občana participovat na utváření veřejné vůle -- v tomto smyslu nezná žádné zeshora nebo zdola;
b) vyhýbání se otázce, jak v situaci roztříštěné veřejnosti a technologicky vytvářených populistických většin na jedno použití vůbec v současnosti zachovat víc než fasádu budovy vybydlené demokracie.
Tudíž levicový politik musí umět odpovědět tomu vysokoškolákovi v prekérní situaci (tam to ještě nebude tak složité), kurýrovi na volné noze (tady by se musela většina současných deklarovaných levičáků vůbec naučit jeho jazyk, aby navázala dialog) a člověku zahnanému do švarsystému, co jim nabízí lepšího (jim konkrétně). Nikoliv ovšem pronášením frází o kapitalismu a socialismu, proboha, koho ještě dnes zajímají?
Jistě, za těmi odpovědmi musí být konzistentní pletivo, aby držely pohromadě, ale to neznamená, že s tímto pletivem musím kdekoho obtěžovat.
Lze například dosti přesvědčivě dovodit, že zastavit proměnu vysokých škol v manažersky řízené klientské servisní instituce je konzistetní levicový postoj; stejně tak jako požadavek jejich přístupnosti, otevřenosti a samosprávy -- ale pro potřeby politickém jednání nemusím od postdoktoranda v prekérní situaci chtít, aby s tímto konzistetním zdůvodněním souhlasil nebo aby se jim jen zabýval, stačí, když se shodneme na tom, že zastavení té změny v manažerskou organizaci a inovací univerzity jako samosprávného společenství nabízím jako politik něco lepšího.
Z íránského tažení se rýsuje totální blamáž. Snad se však alespoň chýlí k závěru
Petr Jedlička
Válku Trump neprohrál, protože ji vlastně nevedl.
Utrpěl samozřejmě obrovskou blamáž a způsobil obrovské škody, ale válku neprohrál. Jeho vojenské i diplomatické zdroje zůstaly prakticky nedotčené.
Samozřejmě, Írán jasně ukázal, že zasahovat do jeho záležitostí není tak snadné jako v případě Iráku nebo Afghánistánu a že by to nebylo možné bez skutečného válečného nasazení USA a jejich místních spojenců (tedy bez tisíců padlých na jejich straně a bez válečného rozpočtu), ale tím to končí; nemá rozumný důvod válčit v Zálivu, leda by si chtěl zničit případná rukojmí. Jiná věc je Libanon a Izrael.