V Evropě se hajlovalo tak jako dnes naposledy za Hitlera — a Česká republika není výjimkou. Krajní pravici nepokrytě podporují mnozí oligarchové stojící na vrcholku technologického, fosilního či jiného průmyslového byznysu. Liberální centristická politika a s ní spojené intelektuální vrstvy svou neschopností čelit spojené ekologické, sociální, kulturní a politické krizi ženou čím dál tím víc příslušníků středních a nižších tříd do náruče krajní pravice.

To je kontext, v němž sudetoněmecké krajanské sdružení pořádá svůj sněm v Brně. Vůbec poprvé v historii na území České republiky. Povyk, který se kolem toho strhl, řadu lidí překvapil. Téma smíření s odsunutým německojazyčným obyvatelstvem po 2. světové válce se už zdálo passé: oběti ani pachatelé až na výjimky nejsou mezi živými, česko-německé vztahy jsou standardní, mezi zeměmi se čile cestuje na krátkodobé i dlouhodobé pracovní pobyty, vede se dialog kulturních, vědeckých i občanských institucí.

Veřejné střety o vztah k odsunu se jako vážné politické téma vedly naposledy v době první přímé prezidentské volby mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem před třinácti lety.

Přesto se znovu vzedmuly vášně. S blížícím se termínem Sudetoněmeckého sjezdu v Brně pomalu nabrala na síle vlna protestů: už se nejedná jen o hloučky postarších členů KSČM, kteří pod deskou „na památku Čechů vyhnaných ze svých domovů“ protestovali proti „landsmanšaftu“.

Zvedla se mohutná společenská síla, která prostřednictvím vládní většiny Babišova hnutí ANO, Okamurovy SPD a Motoristů sobě protlačila Poslaneckou sněmovnou usnesení, v němž vyzývá občanskou organizaci, spolek Meeting Brno, aby zrušila akci, v jejímž rámci se Sudetoněmecký sjezd koná.

Vysvětlovat si ovšem vzmach národoveckých vášní jen tím, že má někdo „pitomé otázky“, je hluboce naivní. Dění kolem Sudetoněmeckého sjezdu totiž nastavuje české společnosti zrcadlo, v němž není pěkný pohled v podstatě na nikoho: na jedné straně cynické zneužívání sudetoněmeckého tématu ze strany vládní krajní pravice, jejíž mobilizační metody u nás naposledy v takovém rozsahu používal Konrad Henlein, na straně druhé umolousanost liberálního kýče, který strukturální problémy periferií soustavně vydává za důsledek odsunu; a odsun českých Němců sám pomalu za nejdůležitější událost, která se na našem území ve 40. letech 20. století stala.

I.

Když Ján Mlynárik v roce 1978 spustil svými Tézemi o odsunu československých Nemcov jednu z nejdůležitějších a nejvášnivějších debat v československém disentu, volal po tom, aby „kulturní vrstva národa“ přijala zodpovědnost za porušení lidských práv lidí vyhnaných během odsunu. Za povšimnutí přitom stojí, že předtím po více než třicet let od války odsun prakticky nikdo nepokládal za potřebné politicky problematizovat.

Spáchané zločiny tématem jistě byly, ale odsun sám jako takový se bral za zákonitý důsledek války, a to i v rámci demokratického exilu či v rámci celkově úctyhodného občanského demokratizačního hnutí na konci šedesátých let. Jako srozumitelný důsledek války odsun prožívali také pamětníci a přímí účastníci dějů.

Mlynárik sám měl ostatně v debatě mnohem více odpůrců než stoupenců, hlavní proud československého disentu jej pokládal v podstatě za provokatéra. Ale dnes, po takřka padesáti letech od publikace jeho textu, osmdesát let po odsunu a po takřka čtyřiceti letech svobodných poměrů v českých zemích, jsme v situaci, kdy Sudetoněmecké krajanské sdružení na pozvání několika desítek předních osobností českého veřejného a intelektuálního života svůj sjezd v Brně pořádá.

Zdálo by se tedy, že Mlynárikova výzva byla vyslyšena. Skutečné česko-německé smíření to ale zcela evidentně nepřináší. Je třeba se tedy ptát, proč konání sjezdu v Brně nepřijímá jako projev smíření i česká společnost jako celek či alespoň její převážná část?

Máme za to, že odpověď leží v jiném textu z 80. let. Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí definoval kýč jako dojetí nad svým vlastním dojetím. Kýč podle něj vyvolává těsně po sobě dvě slzy. „První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč,“ píše Kundera. Když své řádky psal, zcela jistě nevěděl, že nabídne naší současnosti vcelku přesný popis mentality liberálů, kteří si z „omlouvání se za odsun“ utvořili svůj osobní program.

Mluvíme o těch lidech, kteří jako by propadli představě, že odsun byl nejdůležitější událostí v česko-německých vztazích ve 20. století. Redukují celou tragickou sérii událostí, která k němu vedla, na českou vinu za zvěrstva páchaná během vyhánění a za křivdu nuceného přesunu zdejších Němců. Jako kdyby ony tragické události spadly z nebe. Jako kdyby se z ničeho nic v české společnosti probudil démon surovosti a rozpoutal běsnění.

Ruku v ruce s okázalým omlouváním se za odsun jde potom skutečnost, že slovo Sudety se stalo univerzální pejorativní charakteristikou těch částí naší republiky, kde po dekády necháváme řádit oligarchy a volnou ruku trhu. Sudety jsou synonymem temna, točí se tam surové kriminálky a vyprávějí se ponuré příběhy o zvěrstvech provázejících vyhnání původních obyvatel.

Za „linií Sudet“ začíná zóna chudých krajů, kde žije nejvíc lidí v exekucích, kteří pak volí „populistické strany“. Dokonce už tu máme „nové Sudety“, ty „vnitřní“, kde jakoby najednou rovněž přibývá chudoby, chybí zdravotní péče i kvalitní školství.

Morální kýč, jehož jednou stranou je dojímání se nad údajnou strašlivou vinou Čechů, má svou druhou stranu v pohodlném, lacině historizujícím výkladu tragické situace českých periferií. Za chudobu v pohraničí však nejsou zodpovědní Edvard Beneš a jeho spolupracovníci, ani násilnická komanda, která pozabíjela německé civilisty na Švédských šancích u Přerova, ale zcela současná dynamika našeho hospodářství, jež spočívá v systematickém vysávání peněz, lidské práce a zdrojů z periferií do center.

Jinými slovy, takzvané Sudety a další chudé kraje naší republiky nejsou zanedbané proto, že jsme z nich vyhnali Němce a ony od té doby marně dohánějí Prahu. Právě naopak: kvůli jejich chudobě mohou být Praha, ale i další, globální ekonomická centra, bohatými. Ostatně už v radikalizaci sudetských Němců ve 30. letech a v jejich prakticky úplném příklonu k obludné ideologii nacismu hrála klíčovou roli mnohem obtížnější sociálně-ekonomická situace v pohraničí ve srovnání s českými městy.

Vykopali jsme si tu za dekády po roce 1989 děsivou propast ignorantství, kdy se část společnosti okázale kaje za odsunuté obyvatele pohraničí a německých jazykových ostrovů. Ale současně tu panuje přehlíživost k chudobě, nedostatku práce či bídným pracovním podmínkám, nedostupnosti základní zdravotní i sociální péče, podfinancování infrastruktury a k dopadům všech uvedených problémů do každodenních životů obyvatel oněch oblastí. Většina příslušníků liberální elity k tomu zpravidla nenabízí o moc víc než paternalistické mudrování, jak „nesmíme zapomínat na regiony“.

Že by to znamenalo ochotu k zásadnímu přerozdělování a progresivní daňové zátěži, která disproporčně dolehne právě na bohatší, na korporace a oligarchii, málokomu v centrech dochází. Kdo z liberálů, dojatých vlastní schopností dojímat se nad vyhnanými Němci, je ochoten se za takový program aktivně postavit?

Ignorování sociálních podmínek života v periferiích a absence nabídky skutečných řešení jsou stěžejními důvody k tomu, proč obchodníci se strachem tak úspěšně mobilizují proti „německé hrozbě“ a „zabírání chalup“. Působí jako bezděčná satira, má-li v rámci programu Meetingu Brno vystoupit Markéta Pekarová Adamová s „tématem solidarity v demokracii a budováním politické kultury“.

Je to ta Marie Antoinetta Pekarová, která v čase energetické krize lidem radila vzít si svetr, a to v situaci, kdy české fosilní korporace nemravně bohatly? Ach, jak velice snadné je vyvolávat vášně velké části naší společnosti proti konání Sudetoněmeckého sjezdu v Brně a jeho pořadatelům!

II.

Není pochyb o tom, že sudetoněmecké téma se nyní stalo účinnou argumentační zbraní českých nacionalistů a krajní pravice. Známí obchodníci s nenávistí počínaje Tomiem Okamurou a Jindřichem Rajchlem přes Petra Macinku až po Miloše Zemana jsou takové politiky, která by jejich podporovatelům reálně pomohla, neschopní. A tak burcují do boje s domnělým nepřítelem: sudetským Němcem, který by podle nich nejspíše hned chtěl vyměnit život v bohatém Bavorsku za polorozpadlou chalupu v českém pohraničí.

Okamurova SPD, Motoristé sobě, Václav Klaus nebo již zcela zhnědlí Sociální demokraté varují před revizí Benešových dekretů a smazáváním německých válečných zločinů, ale pak se bratříčkují s rakouskými Svobodnými a německou AfD, tedy politickými subjekty, které vracejí téma zrušení Benešových dekretů do politické debaty jako jediní. A pokud by mohli, nejspíše by znovu s pochodněmi mašírovali do českého pohraničí nebo stavěli koncentráky, tentokrát patrně pro migranty.

Stejně tak je to německá AfD, která plánuje pogromy a deportace v Německu usazených uprchlíků či německých občanů arabského původu. Ztělesněním ducha nacismu v současné Evropě jsou právě německá AfD a rakouská FPÖ. U nás se zas v rasismu a hajlování předhánějí představitelé Okamurovců a Motoristů sobě a záda jim kryje Babišovo ANO, které samo je jen o něco světlejším odstínem krajní pravice. Je tedy vrcholem pokrytectví, když si berou za terč potomky sudetských Němců, kteří se vesměs pokoušejí s temnými stránkami svých dějin poctivě vypořádat.

Těch několik posledních přeživších, kteří si odsun ještě pamatují, se i se svými potomky sejde na brněnském výstavišti, uctí památku obětí holokaustu i nacistické diktatury, dají si pivo a klobásu a spořádaně odjedou. Kdysi obávaný „landsmanšaft“ se před lety vzdal nároku na majetek, vyloučil své nejnahnědlejší podporovatele a uznal spoluodpovědnost za zločiny nacismu.

Kdo tedy vlastně je ten „hrdý český vlastenec“, který varuje před smířením s představiteli těchto sudetských Němců? Cítí se být představitelé současné české vlády pokračovateli poručíka Pazúra, který na Švédských šancích nechal postřílet více než dvě stovky mužů, žen a dětí jen proto, že rodným jazykem některých z nich byla němčina? Cítí se pokračovateli pachatelů mnohých dalších podobných zločinů, které odsun provázely?

Podobně nepříjemné otázky je ale nevyhnutelně třeba klást také profesionálním organizátorům smiřování. Z historie si totiž jedni i druzí vybírají jen události, které zapadají do jejich politického příběhu. Buď do mýtu o Češích jako nevinných obětech, anebo do sudetoněmeckého kýče.

Hodlají bojovníci za usmíření mluvit o popravách v brněnských Kounicových kolejích, kde nacisté bestiálně umučili nejen ty nejodvážnější odbojáře, ale během heydrichiády metodicky vraždili i celé rodiny českých civilistů? Cítí se lidé, kteří se dnes chtějí „smiřovat“, skutečnými následovníky tehdejšího českého odboje a exilu, jenž se prakticky kompletně stavěl za socialismus?

Chtějí se smiřovat i za statisíce Čechů vyhnaných z pohraničí po Mnichově? Budou do své koncepce smiřování zahrnovat Henleinovy a Hitlerovy hrozivé projevy či Heydrichův plán vytvořit z protektorátu vzorový stát SS, který počítal s úplnou likvidací českého národa?

Toto jsou klíčové otázky. Proto, že nositelem skutečného smíření se nemůže stát nikdo, kdo sám sebe nepokládá za pokračovatele těch, na nichž se předkové jeho protějška v celém procesu dopustili hlubokých vin. A je přitom zcela jisté, že se dnešní reprezentace sudetských Němců za politickou pokračovatelku svých předků považuje.

Partnerem ve smíření jim ovšem nemůže být nikdo jiný než oficiální česká politická reprezentace. A jsou tu patrně důvody, proč ani vládní koalice, jejíž součástí byla Markéta Pekarová Adamová, takové rozhodnutí neučinila. Důvod je přitom nasnadě: české společnosti schází vnitřní smír, jenž je ovšem sám o sobě nutným předpokladem smíření s potomky našich Němců.

Uchopení dějin coby důkazního materiálu pro obviňování, nebo naopak omlouvání jedněch i druhých jen komplikuje úsilí o porozumění všem historickým rozhodnutím, tragédiím a procesům, jež k odsunu vedly. Ostatně v debatě povážlivě schází širší dobový kontext — odsun se přece děl v době, kdy masivní transfery obyvatelstva tvořily součást poválečné reality. Mimochodem celé Polsko se tou dobou stěhovalo o dvě stě kilometrů na západ.

Co dnes stojí povyšovat se nad ty, kteří prožili léta nacistické okupace a války a neprokázali milosrdenství? O nic víc než rozdmýchávání „strachu o chalupy“. Jedno i druhé je určitě mnohem jednodušší než se ptát, nejdeme-li i my dnes — a v čem — vstříc novým katastrofám.

III.

Současný protiněmecký resentiment má podle všeho mnohem víc společného s odlivem zisků do Německa, a především pak s vyššími platy za stejnou práci a s kvalitnějšími potravinami i službami v Německu než s tím, že by naši současníci žili osmdesát let starými křivdami. Ten, kdo třeba jen mluví s lidmi, kteří každý den nakupují v německých obchodních řetězcích nebo pracují v německých automobilkách, ví, že Německo není v jejich očích jen běžný soused.

Česká republika je vůči Německu ve schizofrenním postavení. Bez německého byznysu bychom neměli ani tu současnou vachrlatou prosperitu, zároveň právě to, že u nás máme nižší platy než v Německu, je jedním z důvodů, které mu umožňují bohatnout. A české země tak přešlapují v pozici příslovečné „montovny“ — celá Česká republika totiž spadá do „Sudet“ současné Evropy.

Právě proto pracující lidé a celkově ti z chudnoucích nižších i středních vrstev tak snadno sedají na lep nacionalistické a sociálně-populistické rétorice Tomia Okamury, Petra Macinky, a především Andreje Babiše. Vidí, že se jim nežije lépe, právem se obávají budoucnosti a vědí, že na platy německých manažerů i tamější bohatý sociální stát se skládají společně s mnoha dalšími pracujícími na dalších periferiích Evropy.

Pokud tedy usilujeme o smíření nejen mezi úzkou skupinou intelektuálů, ale mezi českou společností a potomky našich Němců, musíme téma uvedené nerovnosti nastolovat i v česko-německých debatách. Proč by například součástí dialogu o „společné evropské budoucnosti“ mezi potomky sudetských Němců a Čechy neměla být otázka odlivu kapitálu nebo platových nerovností?

Dojímat se nad tím, že už spolu neválčíme, ale obchodujeme, byť v nerovném postavení, jednoduše nestačí. Mír ve světě totiž dnes máloco ohrožuje tolik jako právě růst stále propastnějších nerovností mezi státy i v rámci jednotlivých společností. Pokud to budeme ignorovat, nemáme právo se divit, že Okamurovi a Babišovi přibývají podporovatelé.

Usmíření se vždy musí starat o dnešek, nejen o minulost. Vzpomínání na odsun v české veřejnosti zatím dokázalo vzbudit jen vášně. Přitom je zcela unikátním materiálem pro prevenci vzestupu fašismu nebo genocidy v Palestině, kterou přece etnicky čistí potomci největší evropské etnické čistky v dějinách. Bude se o tom takto mluvit v Brně?

Čeští Němci patří do našich dějin. Přispěli ke kulturnímu bohatství českých zemí tak jako k němu přispěli čeští Židé. Místo toho, abychom se z příběhu první československé republiky, války, odbojové činnosti a následně i odsunu snažili získat lekce pro dnešek, mlátíme se vzájemně po hlavách vinou, křivdami a kýči. A je žalostné, že o naše Němce v tom prakticky vůbec nejde.

Nakonec to nejsmutnější na nadcházejícím Sudetoněmeckém sjezdu v Brně je fakt, že se tam žádné smíření Čechů s potomky českých Němců neuskuteční. A to ne kvůli Němcům. Ti přijedou nejspíše dobře připraveni. Ale bude jim chybět partner. Poněvadž Češi, než se budou moci smiřovat s kýmkoli jiným, nejprve musí dospět ke smíření sami mezi sebou a se sebou.

Jsme přesvědčeni, že takové vnitřní české smíření nenastane dřív, než bude česká kulturně-politická elita znovu reprezentovat v dnešních poměrech a podmínkách to, co reprezentovala kulturně-politická elita československá, tedy právě ta, kterou se nacisté pokoušeli bezprostředně před odsunem českých Němců metodicky zlikvidovat. Máme za to, že teprve tehdy, až se Češi dokáží ve své převážné většině znovu sjednotit za masarykovským programem demokratického socialismu, přeloženým pro dnešní situaci a dobu, budou se tu mít naši Němci s kým doopravdy usmířit.

A jejich vzpomínkové akce se tu pak budou konat se sympatiemi a přátelským zájmem většiny české společnosti. Což přece jsou, potká-li se dnes Evropan s Evropanem, ty nejpřirozenější emoce.