Verše odsunu a křivdy

Adam Votruba

Poválečný odsun Němců očima poezie? Adam Votruba přispívá k veřejné debatě verši německé dívky, jejíž rodina byla vyhnána navzdory tomu, že její rodiče byli aktivními antifašisty.

Spolu s koncem druhé světové války si připomínáme i poválečné vyhnání německého obyvatelstva z Československa. Rád bych se při této příležitosti podělil se čtenáři o jednu báseň, která líčí události očima vysídlené české Němky.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nebývá sice zvykem prokládat publicistiku delšími básnickými texty, tento si však podle mého soudu zaslouží pozornost také z toho důvodu, že jde svým způsobem i o svébytný historický dokument.

Báseň, pokud vím, nebyla dosud nikde publikována. Proto bych zde chtěl alespoň pár slovy zmínit, jakým způsobem se mi dostala do ruky.

Její autorkou je paní Christel Palme, s níž jsem měl možnost se setkat před necelými patnácti lety, kdy jsem se pokoušel o sběr lidových písní ze Šluknovského výběžku. Seznámila mě s ní její přítelkyně a bývalá spolužačka — rovněž Němka, která po válce zůstala v Československu.

Zajímavé je, že Christel byla z antifašistické rodiny. Její otec byl komunista a rodina to proto za války neměla lehké. Přesto byli Palmeovi po válce nuceni opustit svůj domov.

Konkrétní okolnosti neznám, obecně je však známo, že původní příslib, podle něhož antifašisté budou moci v republice zůstat, nebyl z československé strany příliš dodržován.

Rodina zůstala poté ve východním Německu. Paní Christel se později vracela do své rodné obce Jiřetína pod Jedlovou alespoň na pár dní své dovolené. Dnes již bohužel nežije. Zemřela v roce 2008.

Poezie je možná jedinou cestou, jak vyjádřit hloubku křivdy, kterou museli prožívat antifašisté mezi odsunutými Němci. Je totiž i zároveň nástrojem smíření. Foto Moderní dějiny

Její báseň jsem přeložil volně. Nesnažil jsem se o zachování rýmů, ale pouze o přetlumočení jejích slov. Ačkoliv nechci prozrazovat obsah básně, jednu okolnost bych rád zmínil. V textu není ani slovo obvinění vůči českému národu.

Stojí to za povšimnutí z důvodu, který bych označil jako psychologický. Vzájemné obviňování, pramenící z pocitu křivdy, totiž vede lidi mnohdy k tomu, že se nedokáží domluvit a při vzájemném dialogu se jen zakopávají ve svých obranných pozicích. To platí podstatným způsobem i o dialogu Čechů se Sudetskými Němci.

V této básni však jde jen o osobní prožitek, který nám umožňuje soucítit s lidskou tragédií. Když mi paní Palme báseň při našem setkání četla, neubránila se slzám. A na mě její text zapůsobil stejným způsobem.

Velké putování

Christel Palme

Když jsme byli roku 1945 vyhnáni z vlasti,

byla jsem ještě mladá, ještě napůl dítě.

Myslela jsem, že nyní se půjde do světa,

moje sny však vypadaly docela jinak.

Ať mladý nebo starý, všichni museli pryč,

nepomohly tu prosby, žádné prosebné slovo.

Nemocní, staří lidé a děti v žebřiňáku,

můžeme to nazvat velké putování lidí.

To nejnutnější pro žití, 25 kg do ruky,

tak hnali nás dnem i nocí z rodné země.

Ze zoufalství byly prolity bezpočetné slzy,

co pomohlo, bylo tak rozhodnuto.

Vyhnáni z domu a ze dvora, který získali námahou a pílí,

nábytek, prádlo vše zůstalo vítězům jako odměna.

Pěšky se mnozí vláčeli do sousední země,

větší část byla poslána jako dobytek.

Do vagónů, kde se jinak vozí prasata a náklad,

nacpali lidi.

Tak jel transport na jiné místo kamsi pryč,

dny, týdny, nikdo nevěděl kam.

Pro lidi nevhodné táboření,

mnozí byli nemocní hlady a zimou,

a mnozí při tom zahynuli.

Nelze zapomenout na ty, co si již dříve život vzali.

Lidé, co nevěřili, že snesou bolest a potupu,

kteří chtěli být doma pohřbeni.

Po nekonečných vycházejících dnech šel náš osud dál,

potom teprve začala velkolepost života.

Nyní jsme byli mimo svou zemi

do nebe volající pohana!

Co Hitler způsobil za hořké útrapy,

za to jsme museli velmi draze zaplatit.

V Německu jsme chtěli najít střechu nad hlavou,

zavřeli před námi dveře a slyšeli jsme jen nadávky:

polský ksindl, cikánská pakáž, žebráci, špína,

vandrácká verbež — naši čest, tu nám vzali.

Pokoření a nenávist se šířila,

byl to věru čas utrpení.

K tomu ještě hlad, často žádný chléb, ničeho se nám nedostávalo,

zřídka měl někdo soucit s naší bídou.

A nikdo nemohl nebo nechtěl nám rozumět,

tak rostl žal po domově a nechtěl uplynout.

Tak táhla léta nad zemí a my doufali

a také přemýšleli, že jednoho dne přijde návrat

zpět do vlasti, kterou každý miloval.

Přece marné bylo roky trvající doufání,

na dveřích zapadl zámek a zůstal uzavřen.

Inu tak hledal někdo velké štěstí s mnohým spěchem a námahou,

přece většinou couvlo a mnozí ho nikdy nenašli.

Tak žilo se řádně a správně

a některým se nevedlo špatně.

Ale ještě dnes je to často tak jako by nás nějaká ruka

chtěla odtáhnout pryč z této země.

Stesk po domově šel potají s námi

a u mnohých nezmizel.

Vzpomínky držely je v zajetí,

kdo to může pochopit, kdo tomu může rozumět?

Prošly od té doby mnohé roky,

zestárla jsem, mé vlasy jsou šedivé.

Čas uběhl, sotva jsme to pozorovali,

co se tenkrát přihodilo, se podobá zlému snu.

Jedno je však jisté, vždy to mám na mysli,

tam, kde žiju a kde také jsem,

jen tam, kde má kolébka stála,

je a zůstává má rodná zem.

Tam, kde jsem se narodila, tam náležím,

kde vše se mi zdá důvěrné a útulné.

Zde zůstávám cizincem, vše je jiné a prázdné,

tam jsou moje hory, mí přátelé a ještě více.

Tam je můj domov, kde jsou hvězdy tak jasné,

moje pole a lesy, kde zurčí pramen

k potoku do kvetoucích luk,

kde zříceniny zdraví ze starých dob.

Tam odpočívají v chladné zemi mí předkové,

jako by mě volali a napomínali,

v tiché hodině žal po domově ke mně promlouvá:

„Nezapomeň svou milou vlast!“

    Diskuse
    Je těžké nalézat slova, která by bylo možno připojit k natolik jímavému tichému hlasu smutku.

    Sám jsem svého času zažil velmi podobné setkání, s jednou neobyčejně milou a příjemnou paní ze Sudet, která také byla jako malé děvče vyhnána ze svého rodiště, ze své vlasti, jenom proto, že se narodila jako Němka. A i ona mi tento svůj osud zmínila bez jakéhokoli náznaku nějaké výtky, jenom s nádechem tichého smutku v hlase.

    Mnozí Češi si stále znovu a znovu nacházejí dostatek důvodů, proč vyhnání Němců po válce bylo prý oprávněné a spravedlivé. Ale co všichni ti nevinní, jejichž jedinou "vinou" bylo to, že se narodili jako Němci - kdo a čím může ospravedlnit, že i oni byli vyhnáni ze svého domova, ze své vlasti?...
    June 8, 2015 v 16.55
    Též jsem slzel.
    Ovšem ne při této nepodařené poezii, ale když jsem četl knihu Belzec, Sobibor, Treblinka od Jicchaka Arada. Škoda, že si ji autorka básně nepřečetla, možná by se nesnažila presentovat své utrpení, které vedle milionů mrtvých, kteří se o svoji smrt nijak nezapřičinili, vypadá naprosto nicotné.
    Co se týká nedodržování příslibu, že antifašisté nebudou odsunováni, je škoda, že autor článku vychází z JPP a ne z nějakých konkretních čísel. Já jsem osobně znal neodsunuté Němce, u nichž stačilo, že jejich táta byl sociální demokrat.
    Na zavěr tolik: pokud zde budeme začínat historii koncem II. světové a za jedinou oběť budeme vydávat odsunuté Němce, budeme zde publikovat nesmysly o tom, že vítězové zabrali chudákům odsunutým jejich majetek, aniž bychom zmínili, že tento majetek byl zahrnut do dodnes nedoplacených válečných reparací atd., pak by bylo lépe DR přejmenovat na SL - DR. Vždyť ani není možné, aby se skuteční Češi, jen tak, bez 30 stříbrných, váleli tak moc před někým v prachu.
    Šovinista holt zůstane šovinistou, na tom nikdo nic nezmění.
    June 9, 2015 v 18.44
    Šovinista? Buď jsem člověk a dokážu zvážit lidské utrpení, nebo jsem korouhvička, která módně předvádí smutek. Módně, nebo za stříbrné.
    Pokud zde pane Poláčku opomenete miliony mrtvých dětí v koncentračních táborech, miliony mrtvých dětí v napadených zemích v důsledku bojů II. Světové, miliony děti zemřelých hladem a jiným strádáním díky II. světové, miliony bezprizorních díky II. Světové, díky té válce, kterou rozpoutali Němci a začnete se tu dojímat osudem jedné Němky, jejíž utrpení spočívalo v tom, že jako dítě byla odsunuta, což je oproti těm předešlým milionům naprosto, ale naprosto marginální záležitost, jsem nucen považovat Váš smutek za předvední toho, jak se připojujete k módní vlně mlácení sebou v prachu, neboť nepředpokládám, že by jste byl za tento tyátr financován.
    To, co jsem psal, vážený pane, nemá se šovinismem nic společného. To je jen logické jednání. Plakat nad viníkem a mlčet nad jeho obětmi, se možná zdá ušlechtilé. Ale není, i kdyby Vám to všichni za to honorovaní pisálci tvrdili od rána do večera.
    Navíc zašťiťovat nelogické jednání označováním oponentů šovinisty, je zrovna v případě pláče nad osudem, který si zrovna šovinističtí Němci vykoledovali za II. Světovou, je stejné fopa, jako mluvit o provaze v domě oběšencově.
    June 9, 2015 v 18.54
    Nejsem žádná šovinistka,
    ale myslím si v několika směrech totéž, co pan Ševčík.
    Jsem ovlivněna tím, co mi vyprávěla o odsunu moje maminka jako malé holce v padesátých letech i ještě znovu v devadesátých letech, kdy se ta otázka zase otevřela.

    Jako malá jsem si chodila v Brně Husovicích hrávat s ostatními dětmi do Wirtzovy zahrady na Rotalově ulici, kde jsme tehdy bydleli a maminka mi vyprávěla o paní Wirtzové, vdově po majiteli malé továrničky na rohu Rotalové a Jilemnického, která odtud po válce byla odsunuta. Paní Wirtzová byla dobrá sousedka a všichni ji litovali, když se s ní loučili. Maminka byla svědkem rozloučení, bolestného odchodu té paní a kdyby rozhodnutí o vyhnání bylo na sousedech na Rotalové, nikdo by ji odejít nenutil.
    Ptala jsem se maminky, proč tedy takto nakvap a na jaký pokyn odcházeli? Ale maminka to nedovedla vysvětlit jinak než že úřady plnily, co bylo nařízeno. A že to byla jedna z těch věcí, která napomohla návratu k normálu - k mírovému životu. Odsun přijímala a myslím, že většina obyčejných lidí tehdy, jako něco, co úřady nařídily ať dobře nebo špatně, ale v dobré víře.
    Jak víme, bylo to z výnosu Zemského národního výboru v Brně. Dnes šokuje, že se to přihodilo takřka ze dne na den, že odsouvaní byli nuceni jít pěšky, že nebyly zaopatřeny a že se nikdo nestaral o jejich ochranu, když se z nich staly úředně nechtěné osoby. Podmínky byly nehumánní. Jenže tehdy ještě před dvěma měsíci lidé utíkali do krytů před bombardováním; sama si pamatuji proluky na vedlejší ulici Svitavské, kam bomby dopadly na konci války a lidé zůstali bez přístřeší, všude trosky, panoval hlad, doprava se jen pomalu obnovovala, auta skoro nikdo neměl, jezdilo se na kole, koňmi a hlavně se chodilo pěšky i na dlouhé vzdálenosti. Dnes si už lidé těžko umí představit, jak to byla těžká doba i pro neodsunuté. Byl ale konečně mír a začaly platit mírové zákony.

    Moje maminka za odsun nikdy necítila vinu. Možná, řekla, se to dalo udělat líp, někteří odcházejícím nadávali, ne, to jsem neschvalovala. O šikaně věděla z doslechu, odsuzovala ji. Šikana úředně neexistovala, ani úřední ochrana před ní. Jen zvolna začínaly instituce fungovat. Za války maminka zažila, co je strach, unikla o vlásek totálnímu nasazení v Německu, v době odsunu jí bylo 21 let. Byl sice mír, ale válka byla ještě přítomna v myslích.

    Postupimská dohoda tří mocností dva další měsíce po brněnském odsunu a čtyři měsíce po osvobození Brna legalizovala odsuny Němců z Polska, Československa a Maďarska (celkem bylo po válce odsunuto asi 12 mil. Němců, od nás tedy necelá čtvrtina tohoto počtu), ale odsun měl být nadále spořádaný s ohledem na možnost přijetí odsunutých v Německu. Již žádný divoký odsun. Život zvolna přicházel do svých kolejí.

    Historička Eva Hahnová tvrdí, že přesídlování Němců se dělo už za Hitlera, a to osídlování Polska, velké přesuny z tehdejšího Ruska, přesuny zahrnující i např. Rumunsko.
    A dále je třeba mít na paměti, že
    základní myšlenku k nucenému odsunu tzv. sudetských Němců nevymyslel prezident Beneš, ale vznesl a také prosadil Neville Chamberlain za tehdejší Anglii. Právě Chamberlain navrhl, aby po válce byly odsunuty do Německa všechny německé menšiny z tehdejšího Československa a Polska, aby se tento etnický problém vyřešil už jednou pro vždy, tak jak se to předtím stalo mezi Řeckem a Tureckem.

    Věřte, moje mírná a mírumilovná maminka by se nestačila divit dnešnímu odprošování Němců za odsun. Život je často tragický z nejrůznějších příčin. Smutek té paní, co psala báseň, je opravdový, ale ačkoli by moje maminka smutek té paní sdílela a soucítila s ní, nerozuměla by, proč by měla za její smutek být odpovědná

    Zdá se mi, že téma omlouvání se bude živé, dokud budou trvat nároky jedné či druhé strany na odškodnění. Vůbec mě netěší, že nám snad Němci nedali válečné reparace. Co se to tu dává do pohybu? Co se dovíme příště?
    MP
    June 9, 2015 v 21.4
    Blaženě Švandové
    Ale on už snad nikdo na žádném odškodnění netrvá. Včetně landsmanšaftu.
    June 9, 2015 v 23.31
    Martinu Profantovi
    Tak oč se tady vlastně jedná? Jaký má smysl tohle stále dokola probírat? Máme se cítit před Němci provinile ještě k tomu že jsme hospodářsky jejich přívěškem?
    Věnovala jsem kus života popularizaci odkazu díla Kurta Godela, Němce narozeného v Brně. Ale já se mu obdivuji ne jako Němci, ale jako velkému mysliteli, který významně přispěl k vědeckému pokroku ve 20. století a který se narodil a chodil do školy a gymnázia v Brně, ať už bylo tehdy české, německé nebo rakouskouherské. V některých otázkách hraje národnost roli, ale v některých jako v případě Godela je bez významu. Hledejme co nás spojuje, ne co nás rozděluje.
    June 10, 2015 v 7.42
    Vaše tušení, paní Švandová,
    že se za celým tím tyátrem něco skrývá a že to něco asi bude hra o peníze, je dle mého názoru, tušení velmi opodstatněné.
    Spoléhat se na prohlášení Landsmanšatfu, že netrvá na odškodnění, mohou jen ti sami naivové, kteří tleskali na počátku devadesátých let prohlášení církevních představitelů, že netrvají na restitucích. Možno též vzpomenout jednoho kulisáře, který odmítnutí svých restitucí tvrdil do očí celému národu. Výsledky, které zdokumentovaly věrohodnost takovýchto tvrzení, známe.
    Změna taktiky neznamená ukončení snahy. Pátá kolona zde léta připravuje půdu, stejně, jako zde připravovali půdu procírkevní politikové a média.
    Je vcelku jedno, jestli tak konají za stříbrné, či jen z důvodů vlastní prostomyslnosti, domnívajíce se, že celý svět je prosycen nezištnou láskou. V konečném důsledku budou oběti, kterým nebylo doposud učiněno vyrovnání, které měly garantováno mezinárodním právem, znovu odškodňovat pachatele, který dluží jim. Někdo ten tyátr hraje za 30 stříbrných, někdo s blaženým úsměvem na tváři a pocitem, jak je ušlechtilý. Ovšem tak ušlechtilý, až je blahoslavený. Blahoslavený chudý duchem.
    June 10, 2015 v 11.47
    Díky
    Vážený pane Votrubo,

    díky za zprostředkování tohoto příběhu a svědectví. Vaše články čtu velmi rád.

    Ať se vám daří

    June 10, 2015 v 12.41
    James Thurber - Vlk za dveřmi
    Pan Beran s manželkou paní Ovcí seděli v obývacím pokoji s dceruškou, která byla stejně krásná, jako byla jedlá, když tu někdo u domovních dveří zaklepal. "Jde k nám na návštěvu nějaký pán," oznamovala dceruška.
    "To je cesťák od Brouka & Štětky," usoudila matka.
    Opatrný otec se zvedl a podíval se oknem. "Je to vlk," řekl, "Vidím to podle ocasu".
    "Nebuď blázen," smála se matka. "Je to cesťák od Brouka & Štětky a to, co vidíš vzadu, je štětka". A šla ke dveřím a otevřela a vlk vtrhl dovnitř, popadl dcerušku a utekl.
    "No vidíš, taks měl nakonec pravdu," pravila matka tiše a pokorně jako pravá ovce.
    + Další komentáře