Proč jsme odsunuli Němce?

Radovan Bartošek

Otázka poválečného odsunu Němců v české společnosti opět rezonuje. Radovan Bartošek se vrací k důležité debatě, která se uskutečnila v Brně za spolupořadatelství Deníku Referendum.

Název titulku je shodný s názvem debaty, která se uskutečnila 1. 6. v brněnském prostoru Praha. Debaty pořádané Deníkem Referendum s podporou Nadace Friedricha Eberta se zúčastnilo pět žen, které se výrazným způsobem angažují v českém veřejném prostoru: spisovatelka Radka Denemarková, ředitelka Collegium Bohemicum Blanka Mouralová, právnička Kateřina Valachová, spisovatelka Alena Wagnerová a senátorka a bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová.

Jak chápat nepochopitelné?

Na celé debatě je potřeba ocenit v prvé řadě kvalitu jednotlivých hostek. Ty měly k tématu co říci a nesklouzly k jednoduchému opakování klišé, která jsou odsunem a Benešovými dekrety téměř geneticky spojena.

Diskuse tak nebyla vystavena na národoveckých floskulích, neredukovala se ani na dnes tak populární české flagelantství. Jednotlivé diskutující se v prvé řadě snažily o rekonstrukci dobového kontextu, nálady, či snad módně řečeno diskursu české společnosti v posledních dnech před koncem války a po něm, a následně jeho srovnání s naším pojetím lidských práv, demokracie a humanity jako takové.

Na straně jedné tedy stojí optika našeho moderního humanismu, které se z principu příčí uplatňování principu kolektivní viny, msty na civilistech, či vyhánění etnik a národů z jejich domovů právě jen na základě nacionálního, jazykového či kulturního klíče.

Na straně druhé je pak zkušenost Čechů a Moravanů, který šest let čelili politickému režimu, který byl ztělesněným antipodem všech těchto hodnot a který usiloval o jejich kulturní a v mnoha případech i fyzickou anihilaci.

Zde se možná vyskytuje jeden ze základních problémů každé diskuse o odsunu Němců, která si na sebe zároveň bere úkol hodnotit. Pokud totiž má naše hodnocení vycházet z obou zmíněných premis, totiž z demokratického humanistického étosu na straně jedné a ze zkušenosti s nacistickým okupačním režimem na straně druhé, nemůže žádné hodnocení tehdejších událostí dopadnout jinak než jako cynická karikatura.

Je zcela nepochybné, že schvalování násilného odsunu civilního obyvatelstva, jeho vraždění, ponižování a týrání jsou zločiny, které jsou zcela neobhajitelné. Každý, kdo by takové činy bezpráví obhajovat chtěl (nebo je dokonce páchal), je buď cynik nejhrubšího zrna, nebo dokonce zločinec.

Jako cynik se ale nicméně bude jevit i každý, kdo by šel v prvních poválečných dnech za některým z lidí bydlících posledních šest let v sousedství Kounicových kolejí s deklarací lidských práv v jedné ruce a výtiskem Schillera v ruce druhé a jal se takového člověka poučovat o tom, že pokud cítí nenávist či touhu po pomstě, měl by se hluboce stydět.

Požadovat něco takového po lidech, kteří (nikoli obrazně, ale doslova) válku přežili, je snad v souladu s duchem demokratického universalismu, zároveň je to ale nelidské. Je to trochu jako vyčítat Izraeli únos Adolfa Eichmanna.

Příběhy válečného i poválečného bezpráví jsou jednoduše příběhy doby, která zešílela a na kterou jdou pravidla normální (tedy mírové) politiky a etiky aplikovat jen obtížně. Snad i proto může být tak ošidné pokoušet se o její hodnocení z pohledu lidí, kteří si mohou dopřát luxus sedmdesáti let míru.

Schvalovat paušálně poválečný odsun německého obyvatelstva včetně jeho excesů jistě nejde. Co ovšem nepochybně jde, je pochopit jeho rozměr a snažit se porozumět jeho příčinám. Radikální dialog v české veřejné debatě nejspíš stále chybí. Repro z vysílání ČT

Ptát se a poslouchat

Právě to je jedním ze závěrů, které pro mne z celého večera vyplynuly. Dobu Druhé světové války, období jejího konce a dobu těsně po jejím konci pochopit dost dobře nelze. Její podstatou je totiž téměř esenciální nepochopitelnost brutálního násilí, které zachvátilo polovinu světa.

To ale neznamená, že bychom měli na reflexi tohoto období rezignovat. Právě naopak. Zdá se, že až dosud se naše veřejná diskuse o tomto tématu úzkostlivě vyhýbala všemu, co by mohlo jakýmkoli způsobem vést k pochopení a objasnění válečného a poválečného šílenství.

Jedinými kategoriemi, prostřednictvím nichž byla až dosud celá problematika chápána, byla ideologická simulakra (ať už o šílených Sudeťácích v kožených kraťasech a se samopalem nebo o barbarských a krvelačných Češích). Ta se zpravidla vynořila vždy, když někdo nahlas řekl „dekrety“, „Sudety“ nebo „odsun“.

Místo nich je potřeba začít klást důraz na příběhy konkrétních lidí, snažit se chápat motivy jejich konání, připustit jejich osobnímu příběhu jeho místo a hledat v něm poučení pro naše současné jednání. Jednoduše si připustit, že pokud politika a civilizace fatálně selže, tak se prostě můžeme zbláznit a pod dojmem kolektivního šílenství pak spáchat šílené a brutální činy. Historie Druhé světové války je jednoduše dějinami kolektivního šílenství.

Historie se najednou stane složitou, mnohem složitější, než jak jsme ji až dosud vnímali. Zmizí podstatná část kladných a záporných hrdinů, které nahradí jedinci pohybující se na škále šedé. Takový náhled historie může být mnohem pravdivější a pro naši současnost tedy i cennější. Rozhodně to neznamená, že budeme zlo relativizovat, ale spíše to, že si dokážeme připustit, že i my sami proti němu nejsme zcela imunní.

Takové poznání může být zároveň úlevné, protože se můžeme přestat pohybovat na škále absolutních hrdinů či absolutních padouchů (kdy první pozice na nás klade závazky, o kterých víme, že jim jednoduše nemůžeme dostát, a druhá nás svazuje vinou) a na vlastní historii se podívat objektivněji a s otevřenější myslí. Tedy jednoduše s vědomím, že i my nejsme holubičí povahy s neposkvrněnou historií a zároveň, že v tom nejsme sami.

Otázku „proč jsme odsunuli Němce“ bychom tak měli začít klást pamětníkům, ale i sobě navzájem. Měli bychom se naučit ji klást bez jakéhokoli hodnotícího podtónu, aniž bychom sebe i druhé z čehokoli obviňovali či naopak viny zbavovali.

Budeme-li se ptát dostatečně odvážně a dostatečně nezaujatě, stane z této otázky jednak otázka reflektující minulost, ale zároveň otázka po budoucnosti, pro kterou budou pojmy jako války či odsun pojmy čistě abstraktními.

    Diskuse
    TT
    June 4, 2015 v 10.50
    Iracionální
    Podle mě byl odsun Němců především naprosto mylným a iracionálním rozhodnutím. Vedlo to k obrovské hospodářské i krajinné devastaci nemluvě o morálním úpadku spojeným s novým osídlením.

    Je to o to smutnější, že podobnou zkušenost jsme udělali po Třicetileté válce, kdy bylo nuceně vysídleno a posléze do dobrovolného exilu odešlo obrovské množství nekatolíků. Právě oslabování ekonomiky, úbytek obyvatel především v pohraničí, ztráta kvalifikované síly i investic, vedly na nakonec k dosti potupnému tolerančnímu patentu, který byl ovšem pro naprostou většinou protestantů vítan.

    Asi by se daly odůvodnit nějaké politicko-správní represe pro bývalé občany Říše - dočasné omezení výkonu občanských práv, omezený výkon samosprávy, dočasný zákaz výkonu některých povolání, redukce německého sekundárního a terciálního školství, státní správa nad majetkem od určité výše... Mnoho z toho bylo použito již při vzniku 1. republiky. Ale odsun je něco tak nehumánního a nelogického, že to nelze ospravedlnit a to ani s odkazem na dobový kontext.
    VK
    June 4, 2015 v 12.9
    Nehumánní? V porovnání se standardy, jež tu sami Němci v odsunu předcházejícím období zanesli, to bylo celkem fešácké. Alespoň co se organizovaného odsunu týče.

    Nelogické? Ale právě naopak bohužel logické. Skupina republice nepřátelských obyvatel, která se ve velké většině podílela na jejím rozbití a aktivně identifikovala s Třetí říší, vč. jejíc zámyslů likvidovat český národ, o holocaustu vůbec nehovoře. Aktéři tehdejších událostí jaksi nebyli opatřeni křišťálovou koulí, aby věděli, co bude za pět, patnáct, čtyřicet let.
    Bezpochyby zajímavý a o sobě vyvážený text; nicméně, i tak - bezpochyby proti vlastním intencím autora - z něj nakonec tak nějak vyplývá závěr, že "doba sama byla šílená, a tak my vlastně nejsme tak moc vinni zločiny, které jsme spáchali". Všechno je relativní, všechno lidské se přece děje tak nějak v té "šedé zóně", nikdo není zcela spravedlivý, a tak také nikdo není skutečným zločincem. Tedy hlavně my Češi ne, žeano.
    TT
    June 4, 2015 v 15.44
    Němci špatně, my dobře
    Pane Klusáčku, politici by měli přemýšlet, než udělají nějaký krok. A také se poučit z minulých chyb. Odsun a obyvatel nikdy ničemu nepomohl, to není je naše zkušenost z dějin, ale také biblické poučení z tzv. Babylonského zajetí.

    Humanismus nemůžete ralativizovat. Pokud souhlasíte s mučením, neudělá z vás humanistu to, že někdo jiný možná souhlasí s horšími formami mučení.

    Ale Váš postoj v této diskusi mi objasňuje lépe Váš postoj v diskusi k nacionalistickému romantismu ve filmu o Janu Husovi.
    VK
    June 4, 2015 v 16.30
    Jenže to píšete dnes, sedmdesát let po válce, s demokratickým Německem (které ovšem ani tak neváhá věrno svému historickému resentimentu likvidovat Řecko, potažmo celý jih Evropy) s nímž nás spojuje pouto nejvýznamnějšího hospodářského partnera a zrovna blahosklonně laděným. S vědomím, co všechno těch sedmdesát let přeneslo, včetně těch nejméně představitelných zvratů. Tento luxus lidé tenkrát rozhodující neměli.

    Jak žít v jednom státě se třemi miliony lidí, kteří prokázali vůči republice a českému národu otevřené nepřátelství, slovy i skutky? Otázka nebyla, zda odsun něčemu pomůže, otázka byla, jak žít s otevřeně nepřátelskou menšinou.
    VP
    Citu i rozumu se příčí odsun, vyhnání, často nevinných lidí. Současná situace mi však stále našeptává: Neměli bychom tu dnes pokus o Sudetské Německo? Některé myšlenky a vzory jsou nakažlivé.
    MP
    June 5, 2015 v 12.36
    Josefovi Poláčkovi
    Ano, ona doba byla šílená -- ponechme stranou, zda nemají všechny epochy stejně blízko k šílenství. A lze ovšem soudit kriminální a osobní viny jednotlivců, kteří se podepsali na excesech odsunu.
    Ale působí tragikomicky , když se třeba Tomáš Tožička pokouší soudit politickou vinu. Ano, z pozice znalosti věcí budoucích a s boží všemocí bychom to zařídili jinak.
    Jenomže kupříkladu ten restrik terciálního německého školství (tedy pro nás, co si to musíme najít ve slovníku, vysokých škol) by se konal dost špatně. Německá universita měla před glajchšaltováním asi polovinu židovských profesorů a docentů, dalších pár jich padlo na frontách a několik se zkompromitovalo do té míry, že by podobně jako v Německu asi nemohli učit. Jinými slovy, tu universitu nezničilo až osvobození, ale nacistická správa. Složitější to bylo s německou technikou, ovšem i zde si neumím představit supermana, který by dokázal zabránit nezbytné nápravě předchozích úchvatů na úkor ČVÚT jinak, než naopak zabavením seminářů a laboratoří německé školy. O likvidaci těch německých novin a časopisů, které před válkou za něco stály (vesměs včetně masivní fyzické likvidace redaktorů) nemluvě.
    A takhle by se dalo od jedné sféry společenského života k druhé. A hledej politickou sílu, která by byla po roce 1945 ochotna prosazovat nezbytné investice do obnovy německé občanské společnosti v českých zemích. Politika, který by měl odvahu přesvědčovat lidi, že jsou to naši Němci, naši spoluobčané a musíme se k nim chovat jinak, než se chovali ti jiní, zlí Nemci (shodou okolnosti dost často v téže osobě jako dnes ti "naši") před několika dny, měsíci, roky k nám. Soudy, který by trpělivě a bez nadržování rozplétaly majetkové kauzy vzniklé vyhnáněním ze Sudet v roce 1938, arizací atd. -- které by to rozplétaly tak, že by Němci přijímali jejich spravedlnost.
    Z odstupu čtyřiceti let ovšem jednoznačně převažoval při pohledu do minulosti požadavek smíření a vědomí jizev, které odsun zanechal -- dobře tak a určitě bychom neměli tu polistopadovou politiku revidovat. Ale právě tak bychom neměli propadat ohavné slovanské chorobě sebemrskačství (Turgeněv) a nahrazovat věcný a odpovědný pohled do vlastních dějin moralistní sebehanou a pokřikem: Héč, já se umím kát líp než ty.
    Jenže, pane Profante, co se týče toho vysokého školství, tady v žádném případě nešlo o to, do jaké míry by bylo poválečné německé vysoké školství životaschopné. Tady se jedná o to, že - alespoň pokud je mi známo - po válce bylo československým státem Němcům z a k á z á n o studovat! Spolu s tvrzením, že prý je to "spravedlivá" odveta za restrikce vůči českým vysokým školám za doby okupace.

    A stejně tak byli českoslovenští Němci po válce postiženi celou řadou dalších, ryze občanských restrikcí, zcela bez ohledu na jejich individuální vinu či nevinu. To všechno neslo znaky nikoli nějaké národní spravedlnosti, nýbrž čiré pomsty, ubohé, přízemní odvety vůči - nyní - bezmocným.

    -------------------------------------------------

    Co se týče toho, jak by asi dopadl politik, který by po válce měl odvahu žádat rozlišování mezi Němci, kteří se na českém národu skutečně provinili, a mezi těmi, jejichž veškerá "vina" spočívala pouze v tom, že se na tomto území narodili a měli německou národnost - tady si vždycky pokládám otázku, jak by se v takové situaci asi zachoval T.G. Masaryk. Tedy ten Masaryk, který nikdy neváhal v zájmu pravdy a spravedlnosti vystoupit třeba i proti celému - nacionalistickému běsnění propadlému - národu.
    TT
    June 5, 2015 v 14.19
    Redukce občanských práv místo odsunu
    Ale Martine, já jsem naopak psal, že nějaké restrikce a "okupační/nucená" správa proti Němcům by byly akceptovatelnější - i z jejich strany, než odsun. A navíc, že nás i naše historie poučila, že odsun je chyba a i potupné podmínky (jako toleranční patent) jsou akceptovatelnější a dokonce vítané, než emigrace.

    A představa znovu-oddělení Sudet? Jako že by si Spolková republika vzala k bývalému DDR ještě Krušné hory a Šumavu? Třenice by tu nepochybně byly, ale museli bychom se s nimi naučit žít a pak bychom možná byli byly vstřícnější pro soužití s dalšími národy...


    MP
    June 5, 2015 v 14.32
    Jiřímu Poláčkovi
    Ale já jsem nepsal nic o spravedlnosti.
    Psal jsem o hrubě prezentistické představě Tomáše Tožičky o tom, co se prý mohlo a mělo. A když se podíváte o pár příspěvků výše, on tam mluví o německém sekundárním a terciárním školství, ne o restriktu přístupu do českých škol.

    Ale věcně -- ano, Češi, právě tak jako každý jiný národ okupovaný Třetí říší, nebyli po válce ochotni mezi Němci příliš rozlišovat. Čerti vědí, kde se v nich ta neochota vzala, ale některé národy prostě nezcivilizuješ, udělej kolik chceš heydrichiád.
    Němci se v roce 1945 ocitli v postavení lidí druhého řádu. Zase, nejen v českých zemích. A bez instrumentária národního života, politických stran, škol, novin, divadel, spolků -- prostě toho všeho, co zglachšaltovala českým Němcům Třetí říše a co, pokud to ještě ve zkarikované podobě existovalo, nezbývalo než rozpustit (tak jako při denacifikaci v Německu), při podezřívavosti, kterou vůči jejich organizacím -- zase, bůh ví proč -- měla česká demokratická politika, by je z tohoto postavení čekala zatraceně dlouhá cesta a byli by při ni do značné míry odkázáni na nemilost a milost Čechů.
    Varianty, které se českým Němcům nabízely, prostě nebyli o nic lepší než odsun. Nespravedlivé, ale dějiny nejsou spravedlivé.

    A TGM. TGM, poslyšte, nebyl on to ten pán, co Němci ničili jeho sochy? Ten pán, co se jeho nejbližší spolupracovník jmenoval Edward Beneš? A nejde o to, zda by po politikovi, který by se stavěl v roce 1945 či 46 za zvláštní péči o obnovení německého společenského života u nás, házela ulice shnilou zeleninu a bulvár o něm psal ještě hůř než Ovčáček o Peroutkovi -- pár velmi zásadových a statečných lidí jsme tehdy mezi politiky měli --, ale o šanci politicky s takovým projektem uspět. Pro srovnání zkuste dneska něco méně nákladného a riskantního, třeba prosazovat, že přijmeme pár desítek tisíc uprchlíků ze Sýrie a že pro ně postavíme mešity a zaplatíme při nich tradiční školy.

    A co se týče čiré pomsty, ubohé, přízemní odvety -- ono když někoho budete dost dlouho týrat, ponižovat a vraždit, střežte se toho, abyste se neocitl bezmocný v jeho rukou, on se obvykle na nic jiného než ubohou pomstu nezmůže. Bův ví proč, oběti týrání nebývají velkorysé.
    A pokud váš bratranec se stejným přijmením někomu párkrát plivnul do tváře prostě proto, že mohl, nebo jestli ten někdo jen zbaběle mlčel -- protože se bál o chleba či o kůži -- když váš bratranec někoho ponižoval, střežte se dostat se na milost či nemilost toho někoho, nezmůže se obvykle také na nic jiného než na mstu na nevinném.

    Víte, mám v rodině ty, kdo utíkali ze Sudet v třicátém osmém, mám v ni také ty, co byli vyhnáni po 1945 a mám v ni i ty, co si užívali převýchovného dobrodiní v KZ. A jsem docela hrdý na to, že ti, kteří se dožili doby, kdy už jsem z toho měl rozum, v sobě neživili nesmířenou křivdu.
    + Další komentáře