Název titulku je shodný s názvem debaty, která se uskutečnila 1. 6. v brněnském prostoru Praha. Debaty pořádané Deníkem Referendum s podporou Nadace Friedricha Eberta se zúčastnilo pět žen, které se výrazným způsobem angažují v českém veřejném prostoru: spisovatelka Radka Denemarková, ředitelka Collegium Bohemicum Blanka Mouralová, právnička Kateřina Valachová, spisovatelka Alena Wagnerová a senátorka a bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová.

Jak chápat nepochopitelné?

Na celé debatě je potřeba ocenit v prvé řadě kvalitu jednotlivých hostek. Ty měly k tématu co říci a nesklouzly k jednoduchému opakování klišé, která jsou odsunem a Benešovými dekrety téměř geneticky spojena.

Diskuse tak nebyla vystavena na národoveckých floskulích, neredukovala se ani na dnes tak populární české flagelantství. Jednotlivé diskutující se v prvé řadě snažily o rekonstrukci dobového kontextu, nálady, či snad módně řečeno diskursu české společnosti v posledních dnech před koncem války a po něm, a následně jeho srovnání s naším pojetím lidských práv, demokracie a humanity jako takové.

Na straně jedné tedy stojí optika našeho moderního humanismu, které se z principu příčí uplatňování principu kolektivní viny, msty na civilistech, či vyhánění etnik a národů z jejich domovů právě jen na základě nacionálního, jazykového či kulturního klíče.

Na straně druhé je pak zkušenost Čechů a Moravanů, který šest let čelili politickému režimu, který byl ztělesněným antipodem všech těchto hodnot a který usiloval o jejich kulturní a v mnoha případech i fyzickou anihilaci.

Zde se možná vyskytuje jeden ze základních problémů každé diskuse o odsunu Němců, která si na sebe zároveň bere úkol hodnotit. Pokud totiž má naše hodnocení vycházet z obou zmíněných premis, totiž z demokratického humanistického étosu na straně jedné a ze zkušenosti s nacistickým okupačním režimem na straně druhé, nemůže žádné hodnocení tehdejších událostí dopadnout jinak než jako cynická karikatura.

Je zcela nepochybné, že schvalování násilného odsunu civilního obyvatelstva, jeho vraždění, ponižování a týrání jsou zločiny, které jsou zcela neobhajitelné. Každý, kdo by takové činy bezpráví obhajovat chtěl (nebo je dokonce páchal), je buď cynik nejhrubšího zrna, nebo dokonce zločinec.

Jako cynik se ale nicméně bude jevit i každý, kdo by šel v prvních poválečných dnech za některým z lidí bydlících posledních šest let v sousedství Kounicových kolejí s deklarací lidských práv v jedné ruce a výtiskem Schillera v ruce druhé a jal se takového člověka poučovat o tom, že pokud cítí nenávist či touhu po pomstě, měl by se hluboce stydět.

Požadovat něco takového po lidech, kteří (nikoli obrazně, ale doslova) válku přežili, je snad v souladu s duchem demokratického universalismu, zároveň je to ale nelidské. Je to trochu jako vyčítat Izraeli únos Adolfa Eichmanna.

Příběhy válečného i poválečného bezpráví jsou jednoduše příběhy doby, která zešílela a na kterou jdou pravidla normální (tedy mírové) politiky a etiky aplikovat jen obtížně. Snad i proto může být tak ošidné pokoušet se o její hodnocení z pohledu lidí, kteří si mohou dopřát luxus sedmdesáti let míru.

↗

Schvalovat paušálně poválečný odsun německého obyvatelstva včetně jeho excesů jistě nejde. Co ovšem nepochybně jde, je pochopit jeho rozměr a snažit se porozumět jeho příčinám. Radikální dialog v české veřejné debatě nejspíš stále chybí. Repro z vysílání ČT

Ptát se a poslouchat

Právě to je jedním ze závěrů, které pro mne z celého večera vyplynuly. Dobu Druhé světové války, období jejího konce a dobu těsně po jejím konci pochopit dost dobře nelze. Její podstatou je totiž téměř esenciální nepochopitelnost brutálního násilí, které zachvátilo polovinu světa.

To ale neznamená, že bychom měli na reflexi tohoto období rezignovat. Právě naopak. Zdá se, že až dosud se naše veřejná diskuse o tomto tématu úzkostlivě vyhýbala všemu, co by mohlo jakýmkoli způsobem vést k pochopení a objasnění válečného a poválečného šílenství.

Jedinými kategoriemi, prostřednictvím nichž byla až dosud celá problematika chápána, byla ideologická simulakra (ať už o šílených Sudeťácích v kožených kraťasech a se samopalem nebo o barbarských a krvelačných Češích). Ta se zpravidla vynořila vždy, když někdo nahlas řekl „dekrety“, „Sudety“ nebo „odsun“.

Místo nich je potřeba začít klást důraz na příběhy konkrétních lidí, snažit se chápat motivy jejich konání, připustit jejich osobnímu příběhu jeho místo a hledat v něm poučení pro naše současné jednání. Jednoduše si připustit, že pokud politika a civilizace fatálně selže, tak se prostě můžeme zbláznit a pod dojmem kolektivního šílenství pak spáchat šílené a brutální činy. Historie Druhé světové války je jednoduše dějinami kolektivního šílenství.

Historie se najednou stane složitou, mnohem složitější, než jak jsme ji až dosud vnímali. Zmizí podstatná část kladných a záporných hrdinů, které nahradí jedinci pohybující se na škále šedé. Takový náhled historie může být mnohem pravdivější a pro naši současnost tedy i cennější. Rozhodně to neznamená, že budeme zlo relativizovat, ale spíše to, že si dokážeme připustit, že i my sami proti němu nejsme zcela imunní.

Takové poznání může být zároveň úlevné, protože se můžeme přestat pohybovat na škále absolutních hrdinů či absolutních padouchů (kdy první pozice na nás klade závazky, o kterých víme, že jim jednoduše nemůžeme dostát, a druhá nás svazuje vinou) a na vlastní historii se podívat objektivněji a s otevřenější myslí. Tedy jednoduše s vědomím, že i my nejsme holubičí povahy s neposkvrněnou historií a zároveň, že v tom nejsme sami.

Otázku „proč jsme odsunuli Němce“ bychom tak měli začít klást pamětníkům, ale i sobě navzájem. Měli bychom se naučit ji klást bez jakéhokoli hodnotícího podtónu, aniž bychom sebe i druhé z čehokoli obviňovali či naopak viny zbavovali.

Budeme-li se ptát dostatečně odvážně a dostatečně nezaujatě, stane z této otázky jednak otázka reflektující minulost, ale zároveň otázka po budoucnosti, pro kterou budou pojmy jako války či odsun pojmy čistě abstraktními.