Němci se sem konečně vrací
Petr UhlKoncem minulého týdne se v německém Augšpurku konaly už šestašedesáté sudetoněmecké dny. Ze sudetoněmeckých stanov vypadlo právo na uplatňování nároků na navracení německého majetku.
Na letošních „sudetoněmeckých dnech“, konaných v bavorském Augšpurku, zastupoval Českou republiku Milan Čoupek, její generální konzul v Mnichově, pocházející z Brna, kde na univerzitě vystudoval historii a archivnictví (hádal bych, že se německy učil už na gymnáziu).
Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Stalo se to poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.
Bude to nyní asi ještě nějakou dobu trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu (nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky). Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby se aspoň někteří z těch dnes již málo početných československých Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, mohli takových dnů ještě zúčastnit.
Sám také nemám rád označení "sudetský Němec". Tak je korektní označovat vlastně jen Němce z pohoří Jeseníků, Orlických hor a Krkonoš. Ale co Němci ze severozápadních Čech, z Českého lesa, z Novobystřicka, z Prahy, z jižní Moravy, Jihlavska, Hřebečska, Brněnska, Vyškovska, Olomoucka?
Prostě jsou to moravští, slezští nebo čeští Němci. Zapomínáme, že velká část z nich, i v době největšího nacionalismu na konci 19. a na počátku 20. století se sami označovali (a mnozí dodnes označují) nikoli za české Němce, ale za německé (německy mluvící) Čechy (!), Moravany a Slezany.
Na tu ztrátu doplácí dnes především Češi. Propásli svou poválečnou historickou šanci, kterou již nešlo napravit v roce 1968 a v roce 1989 už bylo o generaci pozdě. Pro západní velmoci bylo rozhodující to, že československá reprezentace na vyhnání Němců trvala. Což byl fakt.
Ale přece jen historii nám nikdo vzít nemůže a nikdo jí nevyžene. Zůstává nám tu přece jen, byť hodně zaprášené, kulturní dědictví té třetiny našich krajanů, obyvatel našich zemí. To vymazat žádný Zeman, Klaus, Škromach nebo Hašek, naštěstí nemohou.