Němci se sem konečně vrací

Petr Uhl

Koncem minulého týdne se v německém Augšpurku konaly už šestašedesáté sudetoněmecké dny. Ze sudetoněmeckých stanov vypadlo právo na uplatňování nároků na navracení německého majetku.

Na letošních „sudetoněmeckých dnech“, konaných v bavorském Augšpurku, zastupoval Českou republiku Milan Čoupek, její generální konzul v Mnichově, pocházející z Brna, kde na univerzitě vystudoval historii a archivnictví (hádal bych, že se německy učil už na gymnáziu).

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Generální konzul není nijak vysoký zástupce českého státu, ale jeho účast na dnech je přinejmenším uznáním české vlády, že skupina sudetských Němců existuje. Je důkazem, že se i z české strany konečně pracuje na veřejném objasnění tabuizovaných míst české historie. Stalo se to poprvé od roku 1992, kdy na sudetoněmeckém sjezdu byl, ještě v době existence, ministr české vlády bez portfeje Jaroslav Šabata. Kritizovala ho za to česká pravice i levice. A velmi.

Bude to nyní asi ještě nějakou dobu trvat, ale nemůže to podle mne v příštích letech skončit jinak než účastí české vlády na sudetoněmeckém sjezdu (nakonec i tím, že se sjezd bude konat na území České republiky). Přimlouvám se za Plzeň, Cheb nebo jiné město blízko Německa, aby se aspoň někteří z těch dnes již málo početných československých Němců, kteří byli jako děti s rodiči vyhnáni ze země, kde jejich předci po dlouhá staletí žili, mohli takových dnů ještě zúčastnit.

Na sudetoněmecké dny jezdí dnes i jejich vnoučata, některá dokonce častěji než děti vyhnaných. Němci, kteří se s ohledem na prarodiče považují trochu i za sudetské, bývají přitom i skvělými Evropany. I proto mám mezi nimi přátele, křesťansko-demokratické, sociálnědemokratické, zelené, panevropské i „bezpartijní“.

Za takového demokrata už léta považuju Bernda Posselta. Ten se narodil až jedenáct let po válce, jeho matka pocházela ze štýrské rodiny, mající i slovinské kořeny, a otec byl z Jablonce nad Nisou. Výborná kombinace! Jeho evropanství bylo i příčinou, proč jsem v roce 2008 rád přijal sudetoněmecké vyznamenání — cenu Karla IV. Právě on mi ji nabídl, a diskrétně přitom zjišťoval, zda ji přijmu.

Už předtím jsem ale na sudetoněmecké dny jezdil. A už předtím (od konce 70. let) jsem se účastnil polemik v Chartě 77 o nuceném vysídlení německy mluvících obyvatelstva z poválečného Československa. Patřil jsem v Chartě k těm, kteří už nemluvili o odsunu, nýbrž o vyhnání, a říkali, že nejenže nebylo nutné, ale že československou společnost poškodilo a dodnes poškozuje.

Ze sudetoněmeckých stanov vypadlo právo na uplatňování nároků na navracení německého majetku. Repro z vysílání ČT

Nejde jen o Němce

Postupně jsem se smířil i s tím slovem „sudetský“, které je zavádějící. V letech 1945 — 1947 nebyli přece vyhnáni jen Němci sudetští, nýbrž více než 90 % všech německy mluvících lidí, které ústavním dekretem prezidenta republiky z druhého srpna 1945 zbavil Edvard Beneš československého státního občanství (podle mne protiústavně).

Buď je zbavil občanství se zpětnou platností (!), ode dne, kdy nabyli německé (nacistické) státní příslušnosti, nebo s okamžitou platností, dnem vydání onoho dekretu, pokud ji ani nenabyli, ale československo orgány je považovaly za Němce.

Srovnání nacistických pořádků s poválečnými poměry v Československu ovšem nesedí — je trapné říkat, že když „oni“, tak pak i „my“. Nacismus byl zločinný systém, jehož vůdci i stoupenci byli po válce potrestáni, někteří i popraveni. Naopak poválečné Československo chtělo být, i když nebylo, státem demokratickým a právním.

Zásluhu na nápravě vztahů má především vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, v jehož čele stojí Bernd Posselt od roku 2001. Naposledy jsem s ním mluvil koncem března na brněnské konferenci, pořádané i letos, již po čtyřiadvacáté, českou společností Bernarda Bolzana a německou Ackermannovou obcí ve spolupráci s městem Brnem, pod názvem Dialog uprostřed Evropy.

I já jsem ocenil změnu stanov jeho sdružení, z nichž vypadlo vše, co se vykládalo jako právo na uplatňování nároků na vrácení německého majetku, zabaveného po válce. „Vždyť mi to taky trvalo patnáct let,“ zasmál se Bernd Posselt. A nyní mu za toto úsilí v Augšpurku poděkoval předseda bavorského sudetoněmeckého sdružení Steffen Hörtler. Několik tisíc shromážděných sudetských Němců odměnilo toto uznání dlouhým hlasitým potleskem.

    Diskuse
    DU
    May 25, 2015 v 20.28
    Děkuji panu Uhlovi
    Přestože se v mnohém neshodneme, za tento postoj a jasně vyjádřený názor Vám srdečně, pane Uhle, děkuji.

    Sám také nemám rád označení "sudetský Němec". Tak je korektní označovat vlastně jen Němce z pohoří Jeseníků, Orlických hor a Krkonoš. Ale co Němci ze severozápadních Čech, z Českého lesa, z Novobystřicka, z Prahy, z jižní Moravy, Jihlavska, Hřebečska, Brněnska, Vyškovska, Olomoucka?

    Prostě jsou to moravští, slezští nebo čeští Němci. Zapomínáme, že velká část z nich, i v době největšího nacionalismu na konci 19. a na počátku 20. století se sami označovali (a mnozí dodnes označují) nikoli za české Němce, ale za německé (německy mluvící) Čechy (!), Moravany a Slezany.

    Na tu ztrátu doplácí dnes především Češi. Propásli svou poválečnou historickou šanci, kterou již nešlo napravit v roce 1968 a v roce 1989 už bylo o generaci pozdě. Pro západní velmoci bylo rozhodující to, že československá reprezentace na vyhnání Němců trvala. Což byl fakt.

    Ale přece jen historii nám nikdo vzít nemůže a nikdo jí nevyžene. Zůstává nám tu přece jen, byť hodně zaprášené, kulturní dědictví té třetiny našich krajanů, obyvatel našich zemí. To vymazat žádný Zeman, Klaus, Škromach nebo Hašek, naštěstí nemohou.