Můj život v česko-německých vztazích
Alena ZemančíkováZa více jak dvacet let po listopadové revoluci se podařilo odstranit většinu překážek a stereotypů bránících dobrým vztahům mezi Čechy a Němci — nejlepším dokladem toho je život v bývalých Sudetech.
6. prosince uvítal Pražský literární dům autorů německého jazyka Petera Bechera, světlou postavu česko-německých kulturních vztahů, čerstvého šedesátníka. Peter Becher četl ze své knihy esejů a Václav Petrbok přečetl svůj překlad Becherova eseje Mé Sudety, pořízený pro programovou řadu Psáno kurzívou na stanici Vltava Českého rozhlasu. Je to vtipný a životní zkušeností podložený text o proměně našich vzájemných vztahů, o stereotypech i manipulacích, k nimž na obou stranách dochází. Týká se vztahů Čechů, Němců a sudetských, českých Němců.
Česko-německé vztahy nejsou totožné s problematikou sudetských Němců, i když se to tím směrem neustále sklání. Je to proces, jehož vývoj je pomalejší a komplikovanější, než bychom chtěli my, kterým na dobrých vztazích záleží. Sama v těch vztazích — nebo alespoň v jejich stínu — žiju celý život a na sobě ten proces vidím a zaznamenávám.
V česko-německém pohraničí, kde jsem vyrůstala, byl cizinec v 60. letech 20. století exotickou postavou. Do naší ulice přijížděl občas učitel z nedaleké bavorské pohraniční obce. Jeho obrovský americký bourák (výprodejní, v té době zámožnější Němci jezdili v elegantních německých autech) vzbuzoval senzaci a zájem kluků i jejich otců z celého sídliště. Učitele v americkém bouráku z blízké bavorské vesnice jednou zatkli pohraničníci, protože ho přistihli, jak na místě blízkém státní hranici kope. Přistižen s krumpáčem tvrdil, že si chtěl na bývalé zahradě své bývalé školy v bývalé vesnici vykopat forzýtii, zlatý déšť. Pohraničníci ovšem neuměli německy a když slyšeli slovo zlatý, golden, hned si byli jisti, že učitel chtěl vykopat poklad. Zahrada, tady, v lese? A kdyby tady dříve bydlel, musel by přece umět česky, vždyť jsme v Čechách!
Můj otec, také učitel, který jako jeden z mála ve městě uměl německy, byl přizván, aby tlumočil, a vesele to doma vyprávěl. A já jsem si od té chvíle začala všímat nepatřičných kvetoucích šeříků uprostřed lesa, narcisů a modrých kosatců u potoka, hřbitovů úplně ponořených v temnotě hustého porostu, které člověk na jaře našel podle vůně konvalinek. Nejtajemnější byl kostel, jehož báň byla proražená jako po ráně pěstí, a v něm jediná nerozbitá náhrobní deska s nápisem Weltkrieg.
Že by ale v tom kraji člověk běžně potkával Němce, to říci nemůžu.
Po vstupu sovětských tanků v srpnu 1968 přeladila řada lidí v pohraničí na německou televizi. Tato generace ještě uměla německy ze školy v době protektorátu, mnozí sice hodlali němčinu zapomenout, ale ona se náhle začala velice hodit. Německá veřejnoprávní televize byla úžasné médium, její zpravodajství, ale i její dokumentární a dramatická původní tvorba byly skvělé, výborné byly detektivky a koneckonců i zábavné soutěže. Tenkrát, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, vládl ještě jemnější vkus — anebo se moji rodiče na zvěrstva showbyznysu nedívali, to už dnes neumím rozhodnout.
Důvody mohou být různé. Jeden z nich může být i tento: Mnozí lidé se domnívají, že nikdo nebral vážně to, co se v době "reálného socialismu" učilo ve škole, ale ono to bylo ve skutečnosti jinak. Já myslím, že hodně lidí to naopak vážně bralo, i když si z toho dělali srandu. A když se ukázalo, že to, co jsme se ve škole učili, pravda není (například to o vlastnictví, o vykořisťování a o kapitalismu vůbec), tak si někteří řekli: No, když není pravda tohle, tak patrně nebude pravda ani to druhé, co nás ve škole učili (a že jsme se učili i správné věci, to je nabíledni). Když není pravda, co jsme se učili, pak může dělat kdokoliv cokoliv.
Ale chci se vlastně vyjádřit k tomu pohraničí. Taky v podstatě žiji nebo jsem žila v Sudetech, ale zdejší (moravskoslezské) pohraničí je poněkud jiného rázu. My jsme nesledovali německou televizi, nýbrž polskou. Taky se to dřív dělo docela ve velkém a k všeobecné spokojenosti. Ale to, že teď jsou za našimi hranicemi Poláci, je následek druhé světové války, protože předtím tam byli také Němci. A proč tomu tak je? Inu, protože pokud se nemýlím, tak odsun německého obyvatelstva neproběhl pouze u nás. On proběhl i v Polsku, ačkoliv nevím přesně v jakém rozsahu. Polsko se posunulo směrem na západ a dostalo tak celé Slezsko i s Kladskem, území až po Odru a Nisu. Území, které předtím bylo dvěstě let německé, bylo osídleno polským obyvatelstvem. Nevšimla jsem si, jestli se Poláci za to Němcům omluvili, ale zdá se mi, že spíš ne. Pokud vím, Poláci se nikdy za historii neomlouvali, neboť oni jsou přesvědčeni, že jednali vždy správně.
Já jsem také ráda, že česko-německé vztahy se od války nesmírně zlepšily, osobně proti Němcům dnes nemám ani to nejmenší a myslím si, že ani většina Čechů ne. Pracovně jsem jednala s mnohými, kteří přicházeli do našeho archivu (a bylo jich dost), a to nejen po roce 1989, ale i před ním. Přesto všechno mně vadilo, že se Václav Havel jako prezident Němcům omlouval. Domnívám se, že to dělat neměl. Já si totiž myslím, že omlouvat se za historii nemá smysl a že jsme jim ani nic nedlužili.
(2) Čechům, Slovákům, Cikánům i ostatním TEHDY také odsun Němců jednoznačně prospěl. Kdo s tím nesouhlasí, ten se může klidně bavit tím, že bude navrhovat po sedmdesáti letech "správné" řešení.
(3) To, co je řečeno v bodě (1) NENÍ v rozporu s faktem, že byl odsun vůči spoustě Němců nespravedlivý, že se mnohým stala příkoří, která se pak vtělila v traumata, nenávist atd.
Dějiny nezačínají rokem 1945 (a nekončí rokem 1989).
*****
k poznámce Evy Hájkové:
Co se týče Václava Havla, nejenže to neměl dělat, ale byl pravděpodobně také jeden z posledních, kdo se do toho měl plést. Bohužel ale nebylo možné mu to "zakázat" - byl také jako my občanem této země, nebo jak on tomu říkal: "z jednej československej mámy".
Mohl ale aspoň zkusit myslet svou hlavou. - Problém byl mj. i v tom, že byl přesvědčen, že to je právě to, co dělá...
Člověk, který ohrnuje nos nad králíkárnami může sotva být dobrým presidentem republiky, bez ohledu na talent, inteligenci, zásluhy, osobní šarm či na to, že ho k lidé kolem přesvědčují, že jím být má (a oni dobře věděli proč to dělají).
Kdyby byl splnil svůj "slib" a po roce nebo dvou odešel, nejen by neutrpěla jeho domácí reputace, ale i leccos dalšího mohlo být jinak? Toho, co Havel sliboval bylo hodně.
Jinak? – Tady odpověď rád přenechám historikům.
Tenhle cech sice vypadá díky andělskému troubení ÚSTRK-u a jiných lidumilů chvílemi málem na vyhynutí, Vypadá to tak ovšem jenom ve virtuálním světě lidí jako senátor Štětina, Marek Benda a podobní nedovzdělanci, za nimiž se belhá i část mladých talentů české žurnalistiky. Skuteční historikové vědí, že na troubení polnic se dbát nemá.