6. prosince uvítal Pražský literární dům autorů německého jazyka Petera Bechera, světlou postavu česko-německých kulturních vztahů, čerstvého šedesátníka. Peter Becher četl ze své knihy esejů a Václav Petrbok přečetl svůj překlad Becherova eseje Mé Sudety, pořízený pro programovou řadu Psáno kurzívou na stanici Vltava Českého rozhlasu. Je to vtipný a životní zkušeností podložený text o proměně našich vzájemných vztahů, o stereotypech i manipulacích, k nimž na obou stranách dochází. Týká se vztahů Čechů, Němců a sudetských, českých Němců.

Česko-německé vztahy nejsou totožné s problematikou sudetských Němců, i když se to tím směrem neustále sklání. Je to proces, jehož vývoj je pomalejší a komplikovanější, než bychom chtěli my, kterým na dobrých vztazích záleží. Sama v těch vztazích — nebo alespoň v jejich stínu — žiju celý život a na sobě ten proces vidím a zaznamenávám.

V česko-německém pohraničí, kde jsem vyrůstala, byl cizinec v 60. letech 20. století exotickou postavou. Do naší ulice přijížděl občas učitel z nedaleké bavorské pohraniční obce. Jeho obrovský americký bourák (výprodejní, v té době zámožnější Němci jezdili v elegantních německých autech) vzbuzoval senzaci a zájem kluků i jejich otců z celého sídliště. Učitele v americkém bouráku z blízké bavorské vesnice jednou zatkli pohraničníci, protože ho přistihli, jak na místě blízkém státní hranici kope. Přistižen s krumpáčem tvrdil, že si chtěl na bývalé zahradě své bývalé školy v bývalé vesnici vykopat forzýtii, zlatý déšť. Pohraničníci ovšem neuměli německy a když slyšeli slovo zlatý, golden, hned si byli jisti, že učitel chtěl vykopat poklad. Zahrada, tady, v lese? A kdyby tady dříve bydlel, musel by přece umět česky, vždyť jsme v Čechách!

Můj otec, také učitel, který jako jeden z mála ve městě uměl německy, byl přizván, aby tlumočil, a vesele to doma vyprávěl. A já jsem si od té chvíle začala všímat nepatřičných kvetoucích šeříků uprostřed lesa, narcisů a modrých kosatců u potoka, hřbitovů úplně ponořených v temnotě hustého porostu, které člověk na jaře našel podle vůně konvalinek. Nejtajemnější byl kostel, jehož báň byla proražená jako po ráně pěstí, a v něm jediná nerozbitá náhrobní deska s nápisem Weltkrieg.

Že by ale v tom kraji člověk běžně potkával Němce, to říci nemůžu.

Po vstupu sovětských tanků v srpnu 1968 přeladila řada lidí v pohraničí na německou televizi. Tato generace ještě uměla německy ze školy v době protektorátu, mnozí sice hodlali němčinu zapomenout, ale ona se náhle začala velice hodit. Německá veřejnoprávní televize byla úžasné médium, její zpravodajství, ale i její dokumentární a dramatická původní tvorba byly skvělé, výborné byly detektivky a koneckonců i zábavné soutěže. Tenkrát, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, vládl ještě jemnější vkus — anebo se moji rodiče na zvěrstva showbyznysu nedívali, to už dnes neumím rozhodnout.

Co vím ale jistě je, že německá televize nešla — na rozdíl od Svobodné Evropy — v pohraničí rušit a že její zpravodajství nám otevíralo oči. Na své straně železné opony jsme viděli, že na druhé straně je slušná, prosperující země. Což na jedné straně vzájemné vztahy (nemluvím o oficiálních politických kruzích, o těch jsem nic nevěděla) zlepšovalo, na druhé straně ovšem zhoršovalo závistí a nedůverou: to přece nemůže být jen tak!

Zní to sotva uvěřitelně, ale po převratu v roce 1989 ve slavném městě Chebu uměl aktivně německy málokdo. Já sama jsem se němčinu začala teprve systematicky učit, všechny dosavadní školní nepovinné hodiny poskytovaly hodně chabý základ a trvalo mi mnoho let, než jsem to s tím komplikovaným jazykem přivedla k alespoň takové znalosti, jakou měli moji rodiče ze svých válečných gymnázií. Měla jsem hodně špatných učitelů a několik výborných přátel — nebo alespoň známých. Díky nim jsem si — a mně podobní, kteří se o podstatu česko-německých vzájemných animozit i inspirací zajímali — začala věci pojmenovávat v souvislostech.

Začátky byly podivné — na různá setkání většinou Němci přijeli v plné reprezentaci, v oblecích a s kravatami, a my jsme se dostavovali pozdě, v neúplných sestavách a s neurčitými představami. Dohodnuté věci jsme většinou my, Češi, nedodrželi, anebo jsme je vyplnili jenom tak, aby se neřeklo.

Jednou z významných postav česko-německých akcí v 90. letech, na něž si vzpomínám, byl režisér Dušan Pařízek starší, který řediteli Západočeského divadla v Chebu, svému někdejšímu brněnskému spolužáku Františku Hromadovi, nabídl společné akce podporované nadací Dědictví a budoucnost. Podpora této nadace umožnila Západočeskému divadlu uskutečnit některé inscenace na témata ze společné historie, která bychom nikdy nemohli tak dlouho a na tolika místech hrát, kdybychom za představení museli žádat honorář. Málokdo, a v česko-německém pohraničí téměř nikdo, nechtěl platit za to, že bude sledovat Odsunuté vzpomínky Aleny Wagnerové nebo Oráče a smrt německy píšícího Jana ze Žatce ve dvojprogramu s Tkadlečkem, jeho českou epigonskou podobou. Jen díky tomu, že náklady na nastudování těch inscenací a jejich provozování hradila nadace, mohlo s 

nimi divadlo jezdit do měst a městeček v kraji, kterého se ty příběhy týkaly.

Osob a osobností, obdělávajících pole česko-německých kulturních vztahů, bylo v Chebu, kde jsem v 90. letech žila a pracovala, několik, byli to vlastně všichni ředitelé kulturních institucí: galerie, archivu, muzea, divadla. A mezi ně je třeba zařadit také česko-německý pár manželů Tomaschkeových, kteří založili a do dnešníchdnů udrželi festival Mitte Europa, který vnesl hudbu do reprezentativních i zcela zapadlých míst česko-bavorsko-saského příhraničí a každý rok jednu vynikající výstavu v Západočeské galerii v Chebu.

Důležité bylo i to, že se naléhavě a soustavně připomínalo, že německá kultura v Čechách byla i kulturou židovskou. Ohromně na tomto díle zapracovala archivářka a germanistka Jitka Chmelíková, dnes působící v Bruselu, která seznámila veřejnost s židovskými dějinami regionu i města Chebu. A samozřejmě ekologové z chráněných krajinných oblastí se také velice brzy sešli při spolupráci na péči o přírodně jednotná, jen politicky rozdělená území. Postavou, která se k nám vydala po pohraničních vodních tocích poté, co byly odstraněny hraniční zábrany, byl bobr.

Zvláštní kapitolou česko-německých vztahů v pohraničí byly hospody. V tomto oboru jsme se sobě navzájem předváděli jako lidé málo si vážící sebe samých i sebe navzájem. Naše restaurace s jídlem připraveným z nekvalitních surovin na přepáleném tuku byly cílem německých strávníků jen dočasně, než je přestalo bavit to špatné jídlo, byť bylo na jejich poměry levné. Někteří majitelé nemovitostí, zejména opuštěných kravínů a stodol, zkusili s Němci kšeft s odpadky, říkalo se, že Němci nám sem vozí svůj odpad, aby doma nemuseli za jeho likvidaci platit, a málo jsme se dozvěděli o tom, kdo si od nich vzal peníze u nás. Už to skončilo, jako mnoho dalších takových nezákonných nebo zákon všelijak obcházejících projevů česko-německých vztahů.

U nás v Hroznatově bavorští sousedé (a bývalí rodáci) reprezentovaní v prvních letech energickým Antonem Hartem, majitelem cihelny ve Waldsassen, z valné části financovali opravu polorozbořené Lorety. Začalo to pěkně, z bývalého hřbitova vznikla jakási meditativní zahrada, do níž se vrátily sochy, uchovávané v depozitáři chebské galerie. Teď už to tak pěkné není, to místo působí už přepečovaně, je tu už příliš mnoho plůtků a vrátek a vyasfaltovaných ploch, poutnímu místu se sice dostalo vzorné údržby, ale poněkud pozbylo kouzla a možná i ducha, nejlépe vypadá tahle Loreta na kopečku jako krajinný prvek, když se na ni člověk dívá z dálky.

Kdybych měla napsat pandán k textu Mé Sudety Petera Bechera, muselo by tam stát, že dost dlouho trvalo, než jsme se sobě předvedli v tom nejhorším, co se o nás dá říci. V různých podobách vyžírkovství, proklouzávání děrami v zákonech a předpisech, v té hrozné posedlosti honitbou a střílením zvěře v Krušných horách, v obchodu drogami, v pašování starožitností a aut i v té nešťastné prostituci. Doufám i zdá se mi, že to nejhorší už máme za sebou.

Pokud jde o spolupráci na úrovni kulturní, máme dnes ambice menší než v 90. letech 20. století. Krajinné výstavy, které k nám s úspěchem pronikly z Německa, jsou obecně přístupnější a tím pádem úspěšnější než výstavy výtvarného umění. Dechovka má větší úspěch než nonverbální divadelní inscenace. Víc návštěvníků přijde do muzea na výstavu o historii knedlíků než na výstavu o Goethovi.

Ale to je asi normální a netřeba se tím trápit. Za důležité považuji, že protiněmeckou kartu, která byla například docela vysokou hodnotou šťastně zapomenutého dr. Sládka, dnes nevytahují ani komunisté. Že máme výborné vlaky, jimiž se dostaneme levně do krásných míst v Německu (a Němci zase k nám, například do všech slavných historických lázní, kde svojí němčinou alespoň poněkud konkurují všude slyšitelné ruštině). A nikdo už se nebojí, že Němci přijdou a seberou nám naše domy, dokonce naopak: vlivem krize si například Češi kupují rodinné domky v německém příhraničí, protože je tak bydlení vyjde levněji než v Česku.

Ale to pořád mluvím o „mých Sudetech“. Tam se ovšem česko-německé vztahy projevují nejvíc, tam se odehrává jejich každodenní provoz, při němž je vidět, že tahle problematika se může za posledních dvacet let vykázat viditelným zlepšením. A nutno říci, že to zlepšení nepřinesl volný trh (jak se vyjádřil Václav Klaus asi v roce 1990 na mítinku v Západočeském divadle v Chebu, když byl tázán, zda se vláda chystá nějak podpořit zdevastované pohraničí), nýbrž promyšlená podpora žádoucích aktivit a velké množství dobré vůle na obou stranách. A musím z vlastní zkušenosti říct, že té bylo zpočátku víc v Německu.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.