Prezident Václav Klaus nám 17. listopadu připomněl, že nacisté se dopustili mnohého násilí na českém národě a že to násilí bylo kvantitativně mnohem větší než násilí, kterého se dopustili Češi na Němcích po válce. Řekl, že je frustrován z toho, jaká roste ve veřejné debatě asymetrie mezi pozorností věnované událostem před zahájením druhé světové války, událostem v jejím průběhu a událostem po jejím skončení. Je také frustrován z absence důrazu na klíčový význam časové posloupnosti a kauzální příčinnosti těchto událostí.

Nechápu, komu to pan prezident před Hlávkovou kolejí říkal, kam svými výroky mířil. Udělám-li inventuru svých kulturních zážitků, nacházím stále množství originálních děl, reflektujících období nacismu a druhé světové války. Jen v posledních dvou letech vzniklo několik dokumentů, jeden výborný hraný film a mnoho studií a knih na téma atentátu na Heydricha. Film Protektor byl oceněn mnoha cenami, Český rozhlas vysílal desetidílný dokumentární seriál Miloše Doležala, v němž hovořili dosud žijící doboví svědkové, v televizi jsme mohli vidět nové dokumenty a historické debaty. Lukáš Přibyl dostal cenu Nadace český literární fond na dokumentární cyklus Zapomenuté transporty, vyšly knihy o poměrech nejen v politice, ale i v českém divadle a filmu a kultuře vůbec. Vyšly kritické životopisy snad všech nacistických pohlavárů, čeští historikové zhodnotili v knižně vydaných studiích a monografiích druhou republiku i protektorát, v devadesátých letech 20. století snad nebylo diskutovanější osobnosti než Edvard Beneš. Marně přemýšlím, co pana prezidenta frustruje.

Možná ho znepokojuje téma Sudety, do Prahy přijel 17. listopadu bavorský ministr školství Spaenle a předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernd Posselt a poklonili se v Lidicích i v Terezíně. Pak, pravda, odjeli do Ústí nad Labem a postáli na mostě, na němž bylo zmasakrováno nejméně 43, ale pravděpodobně spíš kolem stovky civilních německých obyvatel města v červenci roku 1945. Frustruje snad pana prezidenta fakt, že si bavorští političtí představitelé dovolili dvacet let po pádu železné opony připomenout obojí násilí? Chtěl by je nejraději na ten most nepustit jako Slováci nepustili před časem maďarského prezidenta na most v Komárně?