Procházela jsem se se svým synem obcí, do níž jsme se přistěhovali v roce 1988 a kde on žije dodnes. Já jsem tu byla „náplava“ a koneckonců jsem se zase odplavila, on tu žije dodnes a je tu doma. Můj vztah se sousedy byl určen tím, do jaké míry byli na mě zvědaví, jak moc se předváděli, jak moc nás odmítali jako tu svrchuřečenou náplavu (mimochodem, hnusná vlastnost českého prostředí, ani nevím, jestli tahle ostražitost až nepřátelství k lidem, kteří se přistěhují, je ještě někde jinde než u nás, ale já jsem si toho v životě užila několikrát a nerada na to vzpomínám). Jeho vztah k místu je už určen prožitým dětstvím (včetně toho všeho). Protože obec leží na samé hranici s Bavorskem, byl ten vztah určen také poměrem k obraně té hranice. Mnoho tehdejších obyvatel bylo neochvějně přesvědčeno, že jít přes hranici do západního Německa je právem trestaný zločin, byť si nejsem jistá, jestli by uměli odpovědět, kdyby se jich vážně někdo zeptal, proč si to myslí. Jejich život na čáře však tímto politickým určením měl zvláštní smysl a jistou (i když hodně pochybnou a málo výhodnou) exkluzivitu — oni byli ti, kteří zde být směli, ostatní jen na povolení. No, myslím, že dnes na to nikdo nevzpomíná s láskou a že mezi různými postkomunistickými resentimenty se volání po opětovném natažení hraničních drátů v podstatě nevyskytuje.

Ta obec byla před válkou co do počtu obyvatel desetinásobná (z 1 500 obyvatel roku 1936 dnes zbylo asi 150). O tom svědčí třeba budova tanečního sálu nad hospodou, který se jakž takž zachoval dodnes, byť ve stavu blízkém zkáze a samozřejmě bez využití. Z předválečných časů zůstaly zachovány vilky a polovesnické-poloměstské domky (velmi hezké), ale co bohužel zmizelo nejdřív a totálně, to byly velkolepé hrázděné statky chebského typu. Ty se neslučovaly s kolektivním hospodařením, jejich podstata byla založená na gruntu, hospodáři a čeledi, na jedinečném konglomerátu obytných a hospodářských budov obklopených polnostmi a lukami. Těsně po válce se do těch statků nastěhovali repatriovaní volyňští Češi a podkarpatští Rusíni, po vytvoření hraničního pásma a státních statků však museli sídla opustit, pole odevzdat (mnohá se ocitla v hraničním pásmu) a přestěhovat se. Bylo kam, všude byly volné domy po Němcích a největší architektonické hodnoty toho kraje si celkem nikdo nevážil — bydlelo se v tom nepříliš pohodlně, k údržbě bylo třeba specielních řemeslných dovedností a vůbec to bylo celé takové německé, vztah k tomuto dědictví byl spíše negativní. Tito první pováleční hospodáři (nebyli to žádní zlatokopové, jak pitomě říká sdílené klišé o osidlování pohraničí) se stali v tom kraji jedinými restituenty.

Podoba obce v tehdejší době je dobře vidět na dobových fotografiích, kterých je k dispozici dost — bylo to nádherné místo, které by dnes z těch hrázděných budov dokázalo vytěžit turistickou přitažlivost, jež by doplnila opravenou Loretu nebo hrad a zámek (který sloužil až do roku 1989 napřed galerii a pak ministerstvu vnitra, pak byl podvodně pod cenou převeden komusi, komu šlo jen o úvěr, který na fiktivní opravu mohl získat, načež objekt zpustl nepředstavitelným způsobem a teprve poslední léta se už s novým majitelem dává nákladně a pomalu do pořádku). Udržet všechny hodnoty historické obce nebylo možné bez respektování soukromého vlastnictví a autentického osídlení, z čehož ani jedno neměl režim už po roce 1945 v úmyslu. Na bavorské straně podobné obce (ale žádná tak cenná a krásná jako ta naše se svými různými objekty) přece jenom udržely svou podobu, byť majitelé hrázděných statků také vyměnili dřevěná okna svého času za plastová (a teď je zase mění zpátky). Ti bohabojní a mírumilovní Bavoři s egerlandským akcentem nebyli o nic méně ani více nacisty než čeští Němci, kteří žili na naší straně hranice a byli odsunuti, někteří po převratu velice pomohli zejména s opravami kostelů, nikdo z nich nepřišel po roce 1989 s požadavkem na navrácení čehokoli u nás, dokonce se tu ani neusadili na stáří. Proč by to dělali, mají to autem kousek a u nich se žije mnohem příjemněji. O tolik, že dokonce lidé z Chebu si kupují nemovitosti v Schirndingu, protože je to přijde mnohem levněji než pouhý byt doma v Čechách.