Jedna mladá, ale poměrně vzdělaná a už pracovně dosti zkušená žena mi vyprávěla o svých kontaktech s pracovním úřadem v jednom městě blízko hranice s Německem. Celá věc začala tak, že ji v rámci reorganizace propustili ( s odstupným) z německé firmy, v jejíž pobočce v Čechách pracovala na zodpovědné vedoucí pozici. Oficiálně se stala nadbytečnou, ve skutečnosti firma zaměstnala příbuzného jednoho z majitelů — a to se nedá nic dělat, člověk se musí poohlédnout jinde. Poohlédla se a našla nabídku, složila pohovor, místo bylo slíbeno, nástup domluven. Když se dostavila, vypadala náplň její budoucí práce už úplně jinak a také navržený plat nebyl takový, jak původně říkali. Doba, pro kterou měla odstupné, ještě běžela, místo tedy nepřijala (stejně by musela dost daleko dojíždět). Zašla na pracovní úřad v místě svého bydliště a zeptala se na možnosti práce v Německu — koneckonců prošla stovkou auditů a technologických zkoušek v němčině, mohlo by to mít šanci. Na úřadě jí pracovnice, dvacetiletá holka tak sotva po maturitě, zato dobře proškolená v duchu politiky ministra Drábka, řekla, že žádnou nabídku míst v Německu nevedou, a odkázala ji na internet. Nezaměstnaná si pomyslela, že v zimě se možná bude muset na pracovním úřadě přezouvat, jako to bylo ve škole, kam chodila ještě za starého režimu, protože tehdy na ni mluvila dozorující učitelka naposledy tímhle tónem. Pak si  za zbytek odstupného koupila počítač a zařídila internet a začala hledat.

V Německu to chodí tak, že člověk dodá životopis a profesní zkušenost a kvalifikaci pracovní agentuře, která, pokud se místo najde, zprostředkuje kontakt s firmou. S žádným zaměstnavatelem, tedy pokud člověk nemá protekci jako ten, kvůli kterému byla propuštěna, uchazeč nepřijde do styku, což je zdánlivě spravedlivé, ve skutečnosti ovšem nevýhodné, protože napsat o sobě člověk může nakonec cokoli, ale vystupování a osobnost, vlastnosti, které znamenají ve skutečnosti mnoho, při tomto způsobu jako by neměly význam. Pravda, taky se nepozná rasa, barva a nemusí se poznat ani pohlaví (u českých jmen se ale pozná vždy). Až na samém konci následuje pohovor, k němuž pozvou jen někoho, a po něm verdikt o (ne) přijetí. Tento postup je ale přísně korektní, striktně se dodržuje (tedy pokud nejde o příbuzného majitele, samozřejmě), nelze proti němu nic namítat. Zůstává ale otázka, proč nemůžou na pracovním úřadě v česko-německém pohraničí rovnou poskytovat adresy těch agentur. Proč český pracák vykonává tak důsledně jen kontrolní funkci a proč je tak málo aktivní ve snaze skutečně pomoci. Byla zima, přelom roku, a německé firmy se neozývaly. Odstupné vypršelo a mladá žena se vypravila znovu na český pracovní úřad. Tam ji zaregistrovali a nařídili pravidelné kontrolní návštěvy, kde jí toho sice moc nenabídli, zato trvali na přesném dodržení dne a hodiny (kterou sami nedodržovali, v Německu, když už si člověka pozvou, mají na něj celou hodinu času, kterou mu věnují, již dodrží a z níž se lze omluvit a žádat jiný termín, pokud má člověk něco jiného). Sháněla se pochopitelně také sama a uspěla, zaměstnal ji na dohodu o provedení práce jeden podnik v sousedním českém městečku. Pro pracovní úřad však tahle rozsahem i platem nedostatečná brigáda nebyla omluvenkou z povinné návštěvy, úřednice rozhodla, že žadatelku vyřadí. Ta by ovšem z příjmu z té továrny nevyžila, nezaplatila by byt a dojíždění do té práce a neví, co by dělala po uplynutí termínované smlouvy. Sháněla tedy dál, z Německa se neozývali, pracák nic nenabízel, když měla uchazečský pohovor v době, kdy měla předepsanou kontrolu, žádala úřednice omluvenku a  když ji dostala, nechtěla ji uznat. (Možná měla být podepsaná i od rodičů, pomyslela si provinilá žadatelka a znovu se jí vrátila vzpomínka na školu osmdesátých let. Možná se ušklíbla a možná si toho úřednice všimla.) Naše nezaměstnaná se vrátila do současnosti a dospěle se ohradila, že majitel firmy jí prostě vystavil takovéto potvrzení a jestli to je špatně, nemá odvahu jít tam znovu a říci podnikateli, aby tu omluvenku napsal jinak a správně. Ať mu tedy úřednice zavolá sama a řekne, jak se mají vypisovat omluvenky. Úřednice toho naštěstí nechala (proč to nešlo rovnou, nikdo neví). Pak ještě nabídla nezaměstnané několik nesmyslných, dopravně nedostupných míst mimo kvalifikaci, až si naše uchazečka konečně našla práci s trvalou smlouvou sama. Tu smlouvu ovšem dostala jen za cenu, že na ní má uvedený plat ve výši minimální mzdy a dohodnutý zbytek jí majitel vyplácí načerno. Příští podpora v nezaměstnanosti, jakož i nemocenská nebo nedejbože eventuelní důchod bude vyměřen z té minimální mzdy. Z té také zaměstnavatel platí daň a také povinné pojistné odvody do státní pokladny.

Naše nezaměstnaná mezitím zrušila auto, na jehož povinné ručení a provoz stejně nemá (naděje na práci v Německu tím ovšem sklapla). Elektřinu a plyn platí s měsíčním zpožděním (na hraně nehrozícího odpojení), splátky úvěru na byt se ale musí platit přesně a příspěvek do fondu oprav taky, protože jinak by jako neplatič visela na nástěnce a to by bylo přece jen moc velké ponížení. Kontokorent vyrovná jednou měsíčně jen o pár stovek a pak zase spadne o dvacet tisíc po nulu. Vypadá špatně, zhubla, je bledá a moc kouří, ví, že by neměla, je to taky nekřesťansky drahé, ale nemůže si pomoci. Její nový nadřízený na ní vidí utrápenost a špatné nervy a protože je to mladý muž špatného vychování, vede ho to k tomu, že podceňuje a popírá její zkušenost a profesionální dovednosti (které sám nemá, neboť je zaměstnán teprve krátce), chyby přičítá jí a zásluhy si přivlastňuje. Žena nemá dost vnitřního klidu na to, aby s ním hrála tu pitomou pokryteckou hru, že je hloupější než je, aby dal pokoj, a dělala bezradnou a slabou, aby mu posílila ego a zvedla sebevědomí. Mlčí, pracuje a vypadá špatně.

Na závěr ještě musím napsat, že tohle není jen jeden příběh, ale souhrn několika osudů, které jsem zaznamenala na své letní dovolené. Patří mezi ně i příběh absolventa pedagogické fakulty, který nemůže dostat nástupní učitelské místo, pokrývače, který se potloukl pádem z lešení a marodí z té falešné minimální mzdy, zkušené skladnice pár let před penzí, které postupně zavřeli tři globální továrny v jejím městě — a s nimi pochopitelně i jejich sklady, a to ještě při hranicích s Německem není nejhůř, to v blízkosti Polska … však o tom Vít Janeček natočil film.

Poměry, v nichž tihle lidé žijí, se už jen velmi málo podobají tomu radostnému světu soukromého podnikání, svobody a otevřených možností před dvaceti lety. Jediné, co je nápadně hezké, jsou parky a zelená prostranství ve městech a obcích, posekané pruhy kolem plotů, vypleté záhonky letniček. Je to proto, že je udržují nezaměstnaní v rámci veřejných prací.