Důchodci kradou jídlo. Zpráva o neutěšeném stavu společnosti

Jan Kudrna

Začínat v sedmdesáti letech kariéru zloděje rohlíků v samoobsluze je posledním krokem v zoufalství, když jiné varianty selhaly. Dokážeme důchodcům pomoci? Nebo se budeme nečinně dívat, jak se propadají na sociální dno?

Server Idnes.CZ přinesl 6. ledna letošního roku zprávu, podle níž pražští důchodci ve stále větší míře v obchodech kradou základní potraviny. Příčinou má být jejich zhoršující se sociální situace, kdy jim vyměřený starobní důchod nestačí na pokrytí základních životních potřeb. Jedním z velkých výdajů jsou náklady na bydlení.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

U uvedeného jevu má smysl se zastavit a zamyslet se nad ním, protože se rozhodně nejedná o problém individuální, ale o první viditelné příznaky hlubšího společenského problému. Který budeme muset řešit, nebudeme-li chtít podobné zprávy číst denně.

Vynechám-li výši starobních důchodů, potom je jednou z hlavních příčin neutěšená bytová situace seniorů, a to zejména v Praze. Patrně i v některých dalších velkých městech, naproti tomu mimo velká centra bydlení být zásadním problémem nemusí.

Stávající situace je zákeřná. V článku popsaných případech není problémem absence bytu, ale absence vhodného bytu. Je zmiňováno, že senioři často bydlí ve velkých bytech a pomohlo by přestěhování do bytu menšího. Proč se tak neděje?

Hlavní příčiny mohou být dvě. V prvé řadě, malé byty v Praze k dispozici často nejsou. Případně může být problémem jejich cena, která je v přepočtu na metr čtverečný relativně větší, než u bytu většího. Druhou příčinou je menší pružnost starších lidí se stěhovat. Tam, kde strávíte 50 let života, tam zapustíte kořeny. Přestěhování na okrajové sídliště, byť se jedná často o stěhování do lépe vybaveného prostředí, nebo do Mostu či Šluknova, znamená sociální smrt následovanou často smrtí fyzickou.

Hodně starých lidí by se přesto rádo přestěhovalo do menšího bytu. Problém je, že to (často) sami nezvládnou. Městské části v Praze, stejně jako „Velká“ Praha, jim nemají co nabídnout. V rámci budování lidového kapitalismu docházelo k totálním privatizacím bytového fondu. Ačkoliv obecní bydlení patří k jedné z charakteristických forem zajišťování bytových potřeb v Evropě, u nás, zejména v Praze, bylo na tuto činnost obcí zcela rezignováno.

V tuto chvíli je již téměř vyloučené, aby obce byly schopné svých starým občanům napomoci při dosažení sociálně únosného bydlení cestou poskytnutí malometrážního bytu výměnou za dosavadní větší.

Obce ani nemají nástroj, protože třeba nemají žádné byty ve vlastnictví, jak snížit nájem pro seniory. Ve Vídni je obvyklé, že okamžikem odchodu do důchodu je nájemníkovi zmražen nájem.

Přitom s tím, jak končí regulace nájmů, se tento problém, o kterém se ví již mnoho let, bude jen narůstat. A je otázkou pouze sociální citlivosti společnosti — která u nás mimochodem není příliš velká — si uvědomit, že není možné každému měřit stejným metrem a humanita společnosti se ukazuje na tom, nakolik se dokáže zastat svých slabších členů. To je kritérium, které odděluje „civilizované“ lidské společenství od zvířecí smečky. Člověk neandrtálský se o své staré druhy postarat dokázal. My spíše inklinujeme k heslu „každý za své“.

Nebudeme-li s problémem nic dělat, bude jen narůstat. Můžeme se dočkat toho, že staří lidé začnou končit ve vězeních. Fakticky by to pro mnoho z nich bylo sociální zlepšení! Alternativou pro ně může být hlad, nedostatek lékařské péče, eventuálně odložení k umření na LDN. Proti tomu je vězení s relativním teplem, lékařskou péčí čtyřiadvacet hodin denně na útraty státu a přijatelným jídlem 3x denně růžovým snem. Pro naši společnost by to ale byla totální prohra.

Zatím naše obce (a stát) v této své úloze selhávají. Co by bylo možné dělat?

  • Zahájit aktivní politiku zajištění bydlení pro sociálně ohrožené skupiny obyvatel. V proklamacích jsme se už sžili s přísliby „startovacích bytů“ (o uskutečněných projektech jsem zatím mnoho neslyšel, ale to může být jen a jen moje chyba). Na řadě je myšlenka „terminálních bytů“. Tedy bytů, kde se život nebude startovat, ale končit.
  • Se seniory pracovat. Poskytovat jim právní a obdobnou poradenskou pomoc při hledání, směně a jiných dispozicích s nemovitostmi. Denně můžeme číst o případech, kdy podomní prodejce využil momentu překvapení a vnutil seniorovi soupravu nožů za nehoráznou cenu apod. V případě nemovitostí za statisíce a milióny je nebezpečí o mnoho řádů vyšší. Tímto způsobem by se mohlo podařit vyřešit situaci lidí, kteří finanční prostředky mají, ale obávají se či si netroufnou pustit se do složitých jednání a sepisování dokumentů.
  • Vzít v potaz existenci starých lidí třeba při úklidu chodníků v zimě, po zimě apod. Loňská zima a způsob úklidu chodníků na mé domovské Praze 13 znamenaly mnohatýdenní faktické domácí vězení nejenom pro staré lidi, ale i pro matky s malými dětmi. Opět to je selhání samosprávy, odkaz na to, že si lidé musí navzájem pomoci sami, jen budí otázky, k čemu místní (a jiné) úřady vůbec máme a platíme. Nejde jen o úklid, ale také o dostupnost lékařské péče, kulturních aktivit apod.
  • Na závěr třeba i zohledňovat charakter a okolnosti přestupků. V článku na to zřejmě nebyl prostor, ale bylo by zajímavé zjistit, proč paní přistižená při krádeži za 100 Kč dostala pokutu 1000 Kč? Přestupkový zákon říká, že může být vyměřena pokuta až do 15 000 Kč. Nikoliv ale minimálně 1000 Kč. Ta pokuta mohla být nižší. Nemusela být také žádná, protože zákon připouští upuštění od sankce tehdy, jestliže samotné projednání přestupku postačí. Uvedený přístup je horší, než starozákonní. Každá teorie trestního práva v rámci lidského společenství, se vyrovnává nějakým způsobem s „delikty z hladu“. Se zhnuseným vzrušením si leckdy čteme, že v „temném“ středověku byl někdo oběšen pro krádež vejce na trhu. A neuvědomujeme si, že jsme stejní. Dobře, provaz nehrozí. Hrozí ale exekutor a vystěhování na ulici.

Jak už jsem uvedl výše, kvalita společenství se neprojevuje podle prostavěných miliónů kubíků betonu a vyrobených miliónů tun oceli nebo vytěžených miliónů tun uhlí. Nejde ani o počet stíhacích bombardérů. Kritériem je to, jak se společnost dokáže postarat o své nejslabší.

Lidé, o kterých píši, to sami nezvládnou. Začínat třeba v sedmdesáti letech kariéru zloděje rohlíků v samoobsluze je posledním krokem v zoufalství, když jiné varianty selhaly. Nejde o zvláštní druh zábavy, ani asociálnosti nebo neodpovědnosti.

Budeme se muset tomuto problému postavit. Indiánský kmen hluboko v amazonském pralese je na tom se svou civilizovaností často mnohem lépe, než my.

    Diskuse
    SH
    January 22, 2012 v 19.42
    Dva názory.
    Marxisté tvrdili a tvrdí, že kapitalismus vykořisťoval. Jenže to byl pouze pohled z proletářské perspektivy. Kapitalismus ve skutečnosti zbídačuje. To je stále hrozivější realita nejen pro proletáře.
    Knížecích rad o tom, co by se mělo dělat je „neurekom“ a dovede je sestylizovat každý průměrně inteligentní člověk. Ale nikdo se neodhodlá ve věci něco udělat. A nebo, málokdo, jak už věděl K.H.Borovský.