Staré přísloví praví, že moudřejší ustoupí. Proti tomu se dá namítnout, že kdyby moudřejší stále jen ustupovali, vládli by na světě nakonec samí hlupáci. Z toho důvodu je nutno rozlišovat, kdy je třeba ustoupit (a také komu a v čem) a kdy je naopak třeba jít neústupně za svým cílem. Za chůze se člověk musí rozhodovat velice rychle, takže spoléhá na to, že rozhodnutí přijde jaksi automaticky. Pokud má více času a zároveň se potřebuje rozhodnout o závažnějších věcech, může se pokusit dilema řešit například pomocí následující techniky:
MODLITBA O VNITŘNÍ MÍR
Bože, dej mi prosím vyrovnanost, abych přijal to, co nemohu změnit,
odvahu, abych změnil to, co změnit mohu
a moudrost, abych to dokázal od sebe rozlišit.
V případě potřeby lze slova "modlitba" a "Bůh" nahradit nenáboženskou terminologií.

Situaci podobnou popsané komerční chůzi sleduju už nějaký čas při přestupech u eskalátorů v metru. Obzvlášť, když jeden z eskalátorů nejede (což je hodně často) a do toho ještě přijedou metra z obou směrů najednou. Dav se v těchto chvílích rozdělí na dvě skupiny. Jedna se postupně zařadí do široké fronty, druhá skupina - nadlidí, kteří spěchají asi víc než ostatní a každopádně si přijdou důležitejší než ostatní, jdou rovnou dopředu před celou frontu, odstrčí první ve frontě a jedou.

Jednu dobu mě naplňovalo skepsí a pesimismem, kolik je takových komerčních nadlidí, kteří naprosto ignorují ostatní a vůbec je nevnímají. Pak jsem si ale uvědomil, že počet těch, kteří se zařadí do fronty je pořád větší, než počet nadlidí. Takže to dává důvod k mírnému optimismu.

Opravdoví nadlidé nejezdí vůbec metrem adokonce ani nechodí mezi námi pěšky. Což platí nejen k poslednímu příspěvku, ale i k celému textu.

No kdyby to sobecké egocentrické nadliství opovrhující lidkostí bylo jen problémem některých politiků a milardářů, tedy vlastně hrstky lidí, tak je problém docela jednoduchý. Ovšem to jako duševní nákaza prorostlo celým lidstvem. Nebudu určitě sám se zkušenostmi z některých komerčních firem, kde se šéfové chovají jako božstva a pěstují si kolem sebe kult osobnosti, kde situce ve firmách je často takovou totalitou za zavřenými dveřmi, kde se platí nejen čím dál horečnatější prací - protože přeci musíme být efektivní, ale především vlastní duší. Uznání uměle vytvářené autority a potlačení vlastní osobnosti jsou v mnoha zaměstnáních tím hlavním kritériem podle kterého buď člověk zůstane, nebo bude vyhozen.

MODLIDBU O VNITŘNí MÍR znala moje maminka, ale nikdy jsem se jí nezeptala, odkud vlastně pochází. Snad z Bible, nebo je to nějaká lidová moudrost?

moc hezká úvaha. Napadlo mi při ní, že jako žena jsem mnohdy dala přednost krásnější ženě nebo aspoň ženě lépe oblečené nebo osobě, na které mne prostě něco upoutalo. Upoutá například i jakási samozřejmost pohybu, něco co lze nazvat "je mi dobře tady a teď" apodobně. Komerční chůze je snad určitý nový druh tohoto pohybu charakteristický pro dnešní dobu. Otázka je zda si to ti lidé uvědomují se všemi důsledky, nebo jen maně těží z pocitu své dočasné převahy?

doufám že navadí, že odpovím za paní Hájkovou, protože ji mám zrovna při sobě jako záložku v knize, nosím si ji často s sebou. Je z pera Christofa Fridericha Öttingera. Je velmi moudrá, ale někdy je těžké se podle ní řídit, protože člověk se učí poznávat své hranice a možnosti v průběhu času a často v bolestných zkušenostech.

Zajímavé. Já jsem Modlitbu o vnitřní mír našla asi před půl rokem někde na internetu (už nevím přesně kde) a bylo u toho napsáno, že autor je Reinhold Niebuhr. Jste si tím Öttingerem jist, pane Štěpánku?

No stoprocentně jist si nejsem, mám to na té kartičce s mo
dlitbou napsané :) Když se dívám na internetu, tak pod názvem Modlitba o vnitřní mír lze nalézt jméno, co říkáte Vy, pod názvem Modlitba za dar rozlišování zase jako autora Öttingera (třeba zde: http://www.modlitba.cz/?pid=78&xid=4&art=252). Ani o jednom z autorů toho moc nevím, podle wikipedie byl Niebuhr americký teolog, Friedrich Christoph Öttinger zase teosof a mystik.

Dnes jsem celý den myslela na to, že lidi skoro přestali diskutovat, a uvažovala jsem, zda je to nějakou sklíčeností z pozdního podzimu nebo něčím jiným. A vida, odpoledne se to změnilo.

Taky jsem si všimnul, že diskuse nějak zatuhly poslední dobou. Ještě k té modlitbě - na wiki stránce Reinhold Niebuhra je uveden jako autor trochu jiné verze, ta verze, kterou jste psala má prý autora neznámého: The earliest known version of the prayer, from 1937, has been found in a Christian student newsletter ("The Intercollegian and Far Horizons"), which claimed to reprint the prayer from an earlier edition of the newsletter, and attributes the prayer to Niebuhr in this form:
"Father, give us courage to change what must be altered, serenity to accept what cannot be helped, and the insight to know the one from the other."
The most popular version, whose authorship is unknown, reads:
"God grant me the serenity to accept the things I cannot change, Courage to change the things I can change, And wisdom to know the difference."

Takže máme tři možnosti, Niebuhr, Öttinger nebo neznámý autor. Každopádně duchovní tvorba pokračuje stále dál a neskončila Kristem, ani evangelisty, Duch svatý působí stále ... Ostatně to, co o Duchu svatém řekl Žižek v tom svém projevu na Wall Streett se hodně shoduje s tím, jak to vnímají kvakeři. Tohle místo plus ty pasáže o snění a taky otevřené vyznání, že komunismus v minulosti naprosto zklamal, byly důvodem proč si mě jeho projev získal (navzdory odporu k návrhům řešení situace z jeho knihy Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška).

Žižka jsme už probírali na jiném místě, dokonce myslím, že ne jednou. Můžete zkusit přečíst si od něj ještě jiné věci než zmíněnou knihu, ale nejsem si jistá, zda se vám to bude líbit.

dobře, nechám už Žižka na pokoji, jen se mi připomněl s tím Duchem svatým a chtěl jsem říct, že mě příjemně překvapil. Mám jiný postřeh, taky se Vám zdá, jak všechno se vším souvisí, jak ta duchovní atmosféra (Chardin nazýval sféru našeho myšlení, naší duchovní činnosti, noosférou), která je přeplněná strachem, beznadějí, jakoby stavem bez budoucnosti, osobními frustracemi, jak na nás působí nejen duševně, ale i fyzicky ? V mém okolí má většina lidí jednu nemoc za druhou a to i ti, co bývají normálně proti chřipkám a angínám imunní a nebývali nemocní dlouhé roky. Podle mě nám ten duchovní stav světa bere životní sílu a energii, proto jsme k těm nemocem náchylnější Čím je člověk citlivější, to znamená čím je jeho duše (nebo vědomí, jak chcete) otevřější, tím víc to dýchá, tím víc ho to zaahuje. Někdy mám pocit jakoby život všude vysychal a ocitli jsme se v kraji stínů. Není to samozřejmě stoprocentní, ale bohužel převažující stav. Chybí zápal, něco takového co bylo přítomno za romantismu, v šedesátých letech, nebo naposledy v letech devadesátých. V rozhovorech s mnoha lidmi v práci a jinde jsem od mnohých slyšel věty typu "svět brzo skončí, tohle skončí katastrofou, lidstvo zanikne atd.". Přitom to ti lidi říkali jakoby se jich to netýkalo, vůbec je to nijak nemobilizuje, jakoby to nemělo souvislost s jejich vlastním životem, jakoby vůbec nestáli o to s tím něco dělat. Co se to s námi stalo ? Opravdu jsme zcela bezmocní vůči Molochovi z Ginsbergova Kvílení, nebo vůči absurdní mašinérii Procesu Franze Kafky ? Opravdu je systém (co to vlastně je ? kdo to tvoří, když ne my sami ? nebo to má nějakou silnější, na nás nezávislou existenci ?) silnější než život lidí samotných ?

Každému, kdo je jen trochu citlivý na atmosféru ve společnosti, musí dnešní doba nutně připadat nenormální. Jestli to může mít vliv i na tělesné zdraví, to nevím, ale možné to docela je. O konci světa jsem už taky slyšela mluvit všelijak. Lidé o tom často mluví, aniž by hlouběji uvažovali o smyslu těch slov. Myslím, že spíš než konec světa čekají nějakou významnou změnu.

Pokud by někdo měl pocit, že mi má co napsat, může tak učinit na tento e-mail: evahajkova2@gmail.com

A pokud někoho zajímá hledání pozitivní životní energie, meditace a sebezdokonalování, může zkusit podívat se na tyto stránky:
www.parkpravikov.cz