Chudoba cti netratí
Saša UhlováČeská společnost je v mnoha ohledech odmítavá k těm, kteří nejsou výkonní a úspěšní. Odsuzující pohled na ně jde někdy tak daleko, že atakuje samotnou podstatu jejich lidství.
Svět, ve kterém žijeme či spíše ve kterém se snažíme žít, se jeví někdy jako podivně dokonalý, plný krásných a výkonných věcí a lidí. Krásní a výkonní jsou lidé v časopisech, herci v televizi, zboží v obchodech i nové modely aut a počítačů. Krásné je také mládí, bohatství a úspěch.
Jako protiváha této vší kráse, výkonnosti a konzumu se občas objeví něco, co si můžeme upřímně ošklivit, co nás děsí. K tomu může sloužit třeba zpravodajství, které je na neštěstích a abnormalitách založeno. Tak se dozvíme, aniž bychom chtěli, že se kdesi v cizí daleké zemi narodila holčička bez nohou, že někdo vypadl z okna nebo že je někde válka či zemětřesení a že tam lidé umírají. Zhlédnuté hrůzy jsou pak následně a poněkud násilně vyváženy něčím roztomilým a hezkým.
Podmínkou toho, abychom se mohli děsit či dojímat nad událostmi, je téměř vždy jistá vzdálenost v čase nebo prostoru. Mnohem lépe chápeme utrpení a problémy, které se odehrávají daleko od nás. Což sice neznamená, že s nimi nutně chceme něco dělat, ale neatakují nás tak nepříjemně a přímo. K těm skutečně nepříjemným věcem, které nás obklopují, patří stáří, nemoc a chudoba.
Demokratické a liberální hodnoty, aniž bychom spěchali k jejich prohlubující a rozšířující sociální dimensi propojují soutěživost se solidaritou. V jejich ovzduší se zdravě vyrovnal respekt k stáří, solidarita se slabými a nezávislost mládí. Kult výkonnosti,. síly, krásy a mládí patří do jiného kontextu. Ten je doma v nacismu a fašismu. Tihle mladí, kterým se dělá nevolno v dopravním prostředku, když přistoupí starý nebo postižený člověk, by se asi za fašisty nepočítali. Možná jsou to titíž, co politickou diskusi nedávno nahradili fyzickými útoky. Možná by řekli, že nejsou rasisty, ale s nepřizpůsobivými obyvateli je podle nich třeba rázně zatočit. Tohle vše je zárodek progresivní fašizace české (a nejen české) společnosti. Poznámky vysoko postaveného politika o Židech a jejich charakteru se mezi tím už ztratí.
Ti, kdo by nejraději důchodce postříleli, by zjevně pálili po svých matkách a otcích nebo po jejich rodičích. Pilně podřezávají rodovou větev, na které sami sedí. Není snad hnus nad svými vlastními kořeny, nad svým vlastním původem znamením totální autodestrukce? Nechová se tato část, doufejme, že menšina, nejmladší generace vlastně sebevražedně? Není to začátek konce této civilizace? Není už načase, aby nás v tomto prostoru vystřídalo nějaké jiné obyvatelstvo?