Svět, ve kterém žijeme či spíše ve kterém se snažíme žít, se jeví někdy jako podivně dokonalý, plný krásných a výkonných věcí a lidí. Krásní a výkonní jsou lidé v časopisech, herci v televizi, zboží v obchodech i nové modely aut a počítačů. Krásné je také mládí, bohatství a úspěch.

Jako protiváha této vší kráse, výkonnosti a konzumu se občas objeví něco, co si můžeme upřímně ošklivit, co nás děsí. K tomu může sloužit třeba zpravodajství, které je na neštěstích a abnormalitách založeno. Tak se dozvíme, aniž bychom chtěli, že se kdesi v cizí daleké zemi narodila holčička bez nohou, že někdo vypadl z okna nebo že je někde válka či zemětřesení a že tam lidé umírají. Zhlédnuté hrůzy jsou pak následně a poněkud násilně vyváženy něčím roztomilým a hezkým.

Podmínkou toho, abychom se mohli děsit či dojímat nad událostmi, je téměř vždy jistá vzdálenost v čase nebo prostoru. Mnohem lépe chápeme utrpení a problémy, které se odehrávají daleko od nás. Což sice neznamená, že s nimi nutně chceme něco dělat, ale neatakují nás tak nepříjemně a přímo. K těm skutečně nepříjemným věcem, které nás obklopují, patří stáří, nemoc a chudoba.

A tyto reálné nepříjemné věci se snažíme vytěsňovat, jak jen to jde. Způsobů se najde hned několik, můžeme předstírat, že nejsou, nebo se jim můžeme vysmívat, zesměšňovat a odsuzovat je, a tím také začnou postrádat na skutečnosti.

Na sociální síti Facebook je přes třicet zájmových a fanouškovských skupin, které se negativně vymezují vůči důchodcům, jejich chudobě, potřebě sedět v MHD, bolestem, nemocem atp. Skupina Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné — DŮCHODCI! čítá přes sto osmdesát tisíc členů.

Strach ze stáří nebo z nemocí, které se k němu často pojí, je pochopitelný, jen reakce na ně je odpudivá. Protože co jiného než podvědomé odmítání přirozeného vývoje to může být: Tak si například povzdechl člen skupiny Až budu jako ti důchodci v MHD, tak mě ZASTŘELTE!: „Děsí mě už jenom představa, že bych takhle někdy mohl vypadat..., ale takej mrzák ze mě snad bejt nemůže.“

Při pohybu ve virtuálním prostoru lze též narazit na mnoho příkrých odsudků chudých, bezdomovců, tzv. socek. To, že se na internetu setkáváme s odsuzováním chudoby, neúspěchu a stáří, není nic nového. Na Facebooku se však již nelze utěšovat tím, že se jedná o několik nešťastníků, kteří pilně šíří anonymně svou nenávist. Ti lidé nejsou anonymní a je jich hodně, je to fenomén, který vypovídá mnohé o velké části mladých lidí.

Nad tím vším by bylo možné mávnout rukou jako nad nerozumem a nevyzrálostí mládí, kdyby přezíravý a pohrdavý pohled na stáří, chudobu a nemohoucnost byl skutečně jen záležitostí mladých na Facebooku. Toto odmítání či odsuzování všeho „ošklivého“ a nežádoucího prostupuje celou společností.

Během svých studií a výzkumů jsem se dostávala do častého kontaktu s profesemi, které pracují s lidmi, jako jsou učitelé, sociální pracovníci, ale třeba i zdravotníci, zastupitelé a duchovní. Veskrze tedy skupiny, u kterých bych ráda předpokládala zvýšenou citlivost k méně „výkonným“ složkám společnosti. Kromě toho, že jsem se jako romistka setkávala s rasistickými předsudky, jsem ještě mnohem víc narážela na nechuť k chudobě a chudým lidem. (Zde nutno učinit poznámku, že se to samozřejmě netýkalo všech těch, které jsem během své práce potkala.)

Být starý, nemocný nebo třeba Rom je mnohem odpustitelnější nežli být chudý starý, chudý nemocný nebo chudý Rom. Chudí totiž jako by nebyli tak docela stejně kvalitní lidé jako ti lépe situovaní, úspěšní nebo alespoň zaopatření. Z četných výroků, které jsem vyslechla během formálních i neformálních rozhovorů, čišel odpor a v lepším případě nezájem o osudy těch, kteří se ocitli na dně společnosti. A to i v případech, kdy se dotyčný byl schopen vcítit do jiných a ve vztahu k movitějším klientům mu nescházela schopnost empatie.

K nejstrašnějším důsledkům tohoto přístupu patří neschopnost vnímat chudé lidi jako plnohodnotné bytosti, které mají cit, schopnost milovat a potřebu žít společně jako rodina. Jen tak se může přihodit, že stát prostřednictvím sociálních pracovnic dopustí například to, že jsou v České republice stále ještě případy, kdy jsou odebírány děti rodičům ze sociálních důvodů. Tedy, že se případná ztráta bydlení nebo nedostatek peněz na topení v zimě řeší takovýmto drastickým způsobem.