Píše se rok 2012. Je tomu tedy již přes 22 let, co se odehrála na konci roku 1989 sametová revoluce a stále se mluví o nedostatečném vyrovnání s minulostí o hrozbě komunismu a socialismu a bůhví o čem ještě.

Chtělo by se člověku říci: Nebylo už toho postkomunismu dost? Nepřišel snad konečně čas svobodně vydechnout? Myslím tím vydechnout bez antikomunistické křeče, která nás nutí při tom se vší urputností říkat, že dnes už dýcháme svobodně. Jde o stejnou křeč, která nutí velkou část české společnosti odmítat vše levicové, protože levicoví byli komunisti, nebo odmítat vše národní, protože toho zneužili komunisti, odmítat Rusko, protože tam byli komunisti, odmítat folklor, protože nám ho vnucovali komunisti atd. Nenastal čas na normalitu místo postkomunistické normalizace?

Mohli bychom si už dnes snad mezi sebou říci, že pravice a levice se nedělí podle toho, že pravice jedná v zájmu svobody a blahobytu, zatímco levice jedná v zájmu zla. Mohli bychom si říci, že stejně jako dřív je i dnes úkolem pravice hájit zájmy kapitálu, podnikatelů a bohatších lidí, zatímco úkolem levice je hájit zájmy námezdně pracujících.

Ať si volí každý dle svých zájmů, ale ten, kdo má levicové názory, nebudiž označován za komunistu. A pokud někdo tvrdí, že levice se rovná komunismus, řekněme mu bez rozpaků: „Pane, mluvíte jako idiot," neboť dotyčný tak skutečně mluví. Totéž budiž řečeno tomu, kdo tvrdí, že fašismus a nacismus je levice: „Pane, říkáte hloupost. Nemůžete si definovat pojmy levice a pravice dle sebe, když už jsou jednou dány evropskou politickou tradicí a tím, k čemu se který politický směr hlásil. A nemyslete si, že máte patent na rozum, když jste arcibiskup."

Je snad třeba odmítat kulturní zájem o jiné slovanské národy, o které se Češi tradičně zajímali, jen proto, že slovanství zneužili komunisté? Proč se nemáme zajímat o Lužické Srby, Poláky, Srby, Chorvaty, Slovince, s nimiž máme leccos kulturně společného a spojuje nás i historie podobných politických snah a politických zájmů v posledních dvou stoletích? (Podotýkám, že nemám vůbec nic proti Keltům, ani proti těm, kdo se o ně zajímají.) Na takovém zájmu není nic panslovanského, ani protievropského. Evropská myšlenka má smysl pouze, pokud chce kulturní pestrost evropských národů zachovat, jinak jsme to sjednocení Evropy mohli nechat na Hitlerovi.

Je snad třeba odmítat vlastenectví, protože ho zneužívali komunisti? Je třeba bagatelizovat dnes český odboj za druhé světové války, protože nám komunisti řekli, že byl pouze komunistický? Bernard Bolzano, filosof z doby českého obrození, říkal, že národ je soubor těch, kterým jsme nejvíce zavázáni a pro něž můžeme opět nejvíce udělat. Vlastenectví je tak pro něj závazkem lásky k bližnímu. Ostatně vlastenectví a šovinismus není totéž, podobně jako není totéž sebeláska a sobectví. Člověk, který se má rád, může být dobrým společníkem, kamarádem i partnerem, o sobci se však totéž říci nedá.

Komunisté do své všeobjímající ideologie a estetiky zahrnuli leccos: husitství, manuální práci, Jiráska, tradiční lidové písně. Setkal jsem s lidmi (nikoliv z mé generace), kteří odmítali folklor, protože jim ho údajně znechutili komunisti. Budiž, připouštím, že takové znechucení je možné. Znám však dnes lidi, kterým ještě není dvacet a zakládají cimbálové a dudácké muziky, protože se jim to líbí a komunisti jsou jim při tom ukradení. A je jim ukradené i to, že podle názoru jejich znechucených rodičů je „folklor mrtvá věc“.

Asi to vypadá, jako bych vyzýval k jakémusi návratu, možná kamsi do první republiky. V jistém smyslu je to tak, i když ne doslova. Na jednu stranu není možné škrtnout pozdější zkušenost, na druhou stranu v lecčems řešila tehdejší doba podobné problémy jako my. I první republika měla spoustu podivných křiklouknů - Bátorů, Hájků a Bartošů, na druhou stranu i své inteligentní osobnosti, filosofy a spisovatele.

Hlavně bych však chtěl vyzvat k tomu, abychom neřešili současné problémy prizmatem čtyřicet let starých traumat. Myslím, že na důstojné rozloučení s poskomunismem je docela vhodný čas. Argumenty typu: „To chcete, aby se vrátil komunismus?“ nám při řešení současných problémů nepomohou. Stejně jako společenské problémy šedesátých let nevyřešila věta: „To chcete, aby se vrátil kapitalismus a nezaměstnanost?“

Ve vší úctě bych rád řekl všem antikomunistům: „Starý pane, chápu, že jste zažil ruské tanky v šedesátém osmém, ale co takhle pomýšlet na politický důchod? Budete mít čas na psaní vzpomínek. My nechceme nosit džíny, protože komunisté jimi opovrhovali. Nechceme poslouchat rokenrol, protože ho komunisté zakazovali. Chceme ho poslouchat tehdy, pokud se nám líbí. Jestli si chcete organizovat svůj život podle toho, co na to komunisté, jen si poslužte. My ale chceme, aby nosil džíny ten, komu se líbí džíny. A komu se líbí rádiovka, ať si nosí rádiovku. Kdo chce kritizovat sociální nespravedlnosti kapitalismu, ať si je kritizuje. Dělali to tak i vaši dědové, pane. A kdo chce, ať si volí agrárníky, tedy pardon, pravici. My nepovažujeme za projev svobody vybírat si to, co komunisti zakazovali. Pro nás je svoboda vybírat si to, co se líbí nám. Ne pane, to není žádná tlustá čára za minulostí, zločiny jsou zločiny. Nechť jsou odsouzeny a potrestány, ale my žijeme dnes!“