Proč potřebujeme utopii?

Michael Hauser

Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu.

Když se řekne utopie, představíme si něco jako bláznivý a neuskutečnitelný sen. Marxisté často opravovali ty, kteří mluvili o utopickém momentu Marxova komunismu. Říkali, že v něm nic utopického není, protože je to vědecký model vyplývající z rozporů kapitalismu. Marx nechtěl psát kuchařky pro kuchyně budoucnosti a ve vykreslování komunismu byl značně zdrženlivý. Napsal o něm pár stránek, o kapitalismu tisíce.

Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Tohle je pouhá utopie, řekne se o názorech protivníka. O všech alternativách k liberálně demokratickému kapitalismu se dá prohlásit, že to jsou utopie nebo spíš dystopie. Inteligentní obhájce liberální demokracie beze všeho připustí, že toto uspořádání je momentálně v krizi, ale zeptá se, zda tím pádem máme opustit jeho základní principy. Jsou to principy, jako jsou rovná práva a svobody všech občanů, pluralita politických stran, zakládání občanských sdružení od krajní pravice po krajní levici, vydávání literatury radikálně kritizující dané uspořádání.

Tento obhájce se nás zeptá: A teď mi povězte, čím ho chcete nahradit a které instituce zavedete, abyste všechno to zachovali (abyste například zachovali právo vašich radikálních kritiků projevovat své názory)? Provedete revoluci, změníte společenské uspořádání, ale jak to bude s pluralitou politických stran? Zakážete je a vznikne opět nějaká státostrana? Pokud je nezakážete, tak to zabrání tomu, abyste svou alternativu prosadili celospolečensky. Budou tu jiné politické strany, které vám budou klást odpor a s nimiž buď musíte uzavřít kompromis, nebo je zakázat.

Pokud tohle všechno nevysvětlíte, tak se každá alternativa, třeba dobře míněná, zvrhne v dystopii, v přízračný režim, v němž vládne totální podřízení v masce totální svobody. Pokud hrozí, že by se alternativa změnila v dystopii, není lepší usilovat o zachování stávajícího uspořádání? Tento obhájce by pak mohl dodat: Aspoň do té doby, dokud se reálná podoba politiky, ekonomiky, svobody natolik nevzdálí principům liberální demokracie, že jménem právě těchto principů bude zapotřebí provést zásadní změnu, revoluci, liberální revoluci, chcete-li. Z Manifestu radikálního liberalismu se klubal právě tento osten: možnost revoluce na základě liberalismu.

Levice, nebo aspoň její část, naopak mluví o tom, že utopií je liberálně demokratický kapitalismus. Žižek říká, že největší utopií dneška je představa, že liberálně demokratický kapitalismus bude trvat do nekonečna. Dá se také říct, že svobodný trh je utopie. Je to konstrukce, která nikde reálně není. Jaký svobodný trh, když tu jsou monopoly a olygopoly, které určují ceny podle svého rozhodnutí a kupující je musejí přijmout? Viz zdražování cen energií ze strany ČEZu. Jak si představit ekonomiku, kde by opravdu vládl svobodný trh? Byla by to ekonomika bez monopolů a olygopolů, ČEZu, obchodních řetězců…? Ale to by znamenalo zavést opatření, která např. malému výrobci elektřiny vytvoří stejné podmínky, jaké má nějaký energetický gigant. Nerovná se to nakonec požadavku rozparcelovat giganta na malé výrobce?

Jak vidíme, pro jedny je utopií každá alternativa vůči liberální demokracii, pro druhé je to nekonečné trvání liberální demokracie nebo svobodný trh. Utopie je nálepka, kterou chceme vyřídit protivníka. Na jednu stranu jsme všichni realisté, víme, co je reálné (stávající řád nebo naopak alternativa), a zároveň jsme utopisté (pro toho druhého). A tak jsou kolem nás samé utopie.

Co z toho vyvodit? Snad to, že zádrhel je v samotném pojímání utopie. Je to slovo, jemuž de facto zůstala jediná funkce, dát najevo, že někdo je pro nás blouznivý optimista, že věří tomu, co je pochybné. Takové pojímání utopie však může být projevem toho, že všichni, od pravice po levici, ve skutečnosti nevěříme vůbec ničemu.

Francouzský psychoanalytik a filosof Lacan nás učí číst zprávy tak, že to, co adresujeme druhým (opačnému politickému táboru), je zpráva, jejímiž adresáty jsme nakonec my sami, jenom s tím, že zpráva je převrácená. Když pravice vmetává do tváře levici, že je utopická, pak tato zpráva říká, že sama pravice se považuje za utopickou, tj. nevěří tomu, že liberální demokracie může existovat donekonečna.

Ale stejně tak to může platit o levici. Když ta o pravici říká, že je utopická, pak tím o sobě vypovídá, že ve skutečnosti nevěří v reálnost alternativy.

V tom je vtip slova utopie. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu. Náš postoj je takový, že věříme tomu, že jiní věří, tedy máme postoj jakéhosi přesunutého postoje, jak o tom píše Žižek.

Jeden z klasiků sociologie Karl Mannheim upozorňoval na to, že utopie se nedá vysvětlovat tak, že je to prostě nerealizovatelný sen. U životaschopných společenských hnutí tu vždy bylo jakési bezprostřední zakoušení toho, co je věcí budoucnosti (Kristovy říše na zemi u chiliastů, ideje práva a rozumu u osvícenců, nové společnosti u komunistů). Všimněme si toho, že síla těchto hnutí se dá měřit tím, nakolik v sobě měla toto vitální zakoušení budoucnosti. Tento prvek pak tvoří zapomenutý rys utopie.

Otázka potom je, jak se k tomuto utopickému prvku vrátit. Bez něho, jak se zdá, budeme navždy uvězněni v současné politické paralýze: Chceme změnu, a zároveň ji nechceme.

    Diskuse (42 příspěvků)
    MT
    Miroslav Tejkl
    July 1, 2011 v 13.57

    Slovo alternativa znamená volbu.

    Nevěřím moc v alternativy, v předvoj, avantagardu "vědoucích", v tu elitární veteš ...

    V ty, kteří nás sociální demokraty po r. 1989 štítivě přehlíželi a sázeli na různé ODA na radost a dnes nás velkodušně poučují, jak by měla být sociální demokracie správně "revoluční" ...

    To se samozřejmě netýká veteránů ze Socialistického kruhu, SDS/LB/SDL a jiných odjakživa levicových skupin ani anarchistů - mám na mysli spíš určitou garnituru pražské intelektuální elity, která jinak ovšem dělá - a to musím poctivě přiznat - záslužnou práci, aby levičáctví bylo trochu sexy

    Nicméně já spíš věřím (ano u fundamentálního základu našich postojů jde nakonec vždycky jenom o jakousi víru - kdo si myslí, že je jaksi "opravdu vědecký" obelhává sám sebe) ve starý marxistický, deterministický, "plechanovský" postoj , který sází na to, že bude čím dál méně možné to, co je dnes status quo - ne že budou alternativy, mezi kterými se jaksi "svobodně" volí ...

    Ostatně ten bonmot, že není větší utopie než se domnívat, že kapitalismus je věčný, je vlastně ze stejného soudku ...
    Eva Hájková, penzistka
    July 1, 2011 v 16.30
    Budoucnost je nejistá
    Já si opravdu myslím, že liberální kapitalismus nemůže trvat věčně, protože bez státních zásahů povede ke stále většímu soustředění majetku (a tím i moci) v soukromých rukou, ke stále větší privatizaci až postupnému zániku veřejného prostoru, čímž se systém promění v jistý druh feudalismu, možná bez nevolníků (těch není třeba, protože lidí je dost - na rozdíl od středověku, kdy byli nedostatkoví, proto museli být připoutáni k půdě; navíc jsou zde stroje, které je částečně nahrazují).
    Pokud naopak státy budou zasahovat do fungování kapitalismu, povede to k tomu, že pracující budou sponzorovat ty, kteří nepracují, čímž pochopitelně nemyslím sociálně potřebné, ale finanční spekulanty a podobné dobře placené příživníky. Parlamentní systém přestává být účinný. Stát jako takový přestává fungovat. Národní státy byly funkční v devatenáctém století, ve dvacátém už méně. Mnohonárodnostní státy byly vždy problematické. Národní stát fungoval na jisté (byť omezené) solidaritě mezi národní buržoazií, jakožto elitou, a zbytkem národa. Tento systém je, až na výjimky, mrtvý a není radno jej křísit bez nebezpečí vzniku fašizoidních režimů. Otázka nezní, zda připustit změnu, ale jaká změna nás v budoucnu čeká a nakolik budeme schopni budoucnost ovlivnit.
    Roman Kanda
    July 1, 2011 v 19.34
    Utopie
    Žižek má asi pravdu, když mluví o utopičnosti kapitalismu. Lacanovo pojetí neznám, ale pokud funguje tak, jak píše Michael Hauser, je to spíš takový ping-pong.

    K tomu, co píše pan Tejkl: je fakt, že ten pojem alternativa může implikovat, že je to cosi před námi položené a my si to zvolíme/nezvolíme. Ale já tuhle ontologizující představu odmítám. To není alternativa, to je bubák, který stvořili Václav Bělohradský a Martin Škabraha. Alternativa podle mě neleží "před" námi jako celek, spíš se ukazuje v určitých náznacích jako rozpory v systému. Alternativu vidím ve všech nereflektovaných předpokladech kapitalismu, v každé jeho slepé skvrně. Řekněme, že postmoderna byla takovou alternativou vůči moderně.

    Utopie má asi i pozitivní funkci, není třeba ji hned démonizovat, ale zaměřil bych se na to, jaké pojetí času ona sugeruje - na ten vztah dnešek : zítřek.
    ??
    July 1, 2011 v 22.5
    Pan Kanda,Mirek Tejkl, paní Hájková
    Poněkud mne děsí, že se tu zase dostáváme k otázce pojetí pravdy, až sem zavítá Jirka Dolejš, bude to házet na mne, ale začal to Mirek. Ale to až později.
    Pokud jde o alternativu, sdílím názor pana Kandy. Před námi není nic, to musí vzniknout činností svobodně se rozhodujících lidí - ale ta činnost je výsledkem dialektiky objektu a subjektu - lidé zkoumají své podmínky, které tu byly již před nimi a na které musí navazovat,ať chtějí nebo ne.Subjektivní je v tom to, že tyto podmínky nemusí poznat dobře nebo se jim nechtějí přizpůsobit - a to zase z objektivních důvodů (zájem na změně) nebo ze subjektivních důvodů (pokus jednat proti realitě i svým zájmům,špatné poznání, iracionální motivace).No a z těch všech rozporů, zejména v objektivní realitě, se pak skládá křížením se protichůdných jednání to podstatné, výsledné, tvořící alternativu. Alternativ může být teoreticky víc - ale ne těch realizovatelných, takovou svobodnou vůli zatím člověk (a byl to zatím průměrné třídní individuum) neměl. Příklad - když se sypal kapitalismus v Rusku, po prvních bezprostředně válečných letech byly tři alternativy - návrat ke kapitalismu, vznik protosocialismu a samosprávný socialismus reprezentovaný kronštadtskými vzbouřenci a dělnickou opozicí ve straně - reálné byly ale jen dvě - kapitalismus a protosocialismus a po menším přechodném duálním období NEP se prosadil protosocialismus ve stalinské podobě. Tehdy byl projekt samosprávného socialismu opravdu utopií. Je jí i dnes?
    K Mirkovi Tejklovi - zatím jsem neměl pocit, že bys odmítal marxistické pojetí pravdy a najednou jsi to vyjádřil tou větou o vědeckosti a sebeobelhávání - já mám už nechuť opakovat to, co jsem tu opakoval mockrát, ale pro jistotu znovu - vědeckost - tedy pravdivost, proniknutí do hloubky - je proces odsahávání si objektivní reality (rukama i hlavou) - tady může být větší či menší míra shody poznávajícího subjektu s objektivní realitou - tedy větší či menší míra vědeckosti. Je to determinováno ledasčím, ale oředevším tím, jaká ideologie se usadila v hlavě toho poznávajícího, jaké rodí emoce - zda je to ideologie na pravdivém poznání a z něj vyplývajícím správném namíření své realizační aktivity zainteresované pokrokové třídy nebo naopak třídy zainteresované na tom, aby nikdo neviděl tu pro ní hrozivou alternativu - pak je tu i sebeobelhávání při kterém vědomí tropí někdy úžasné kousky a popírá to, co je naprosto evidentní (např. u našich stalinistů fakt, že protosocialismus byl poražen zákonitě, na základě objektivních systémových vad, a ne pouhou nahodilou zradou Grobačova či ještě dříve Chruščova)
    Jinak Mirku plně sdílím Tvé rozhořčení nad možná havlovskými intelektuály, kteří sice mluví o alternativě, ale jen proto, aby nakonec dokázali, že je jí jen kapitalismus a ostatní je utopie nebo že nelze určit, která alternativa je lepší, a že je jich nekonečně mnoho - všechno jsou to pitomosti.
    K paní Hájkové - je to trochu složitější. Kapitalisté se neženou bezprostředně za masou vlastněných výrobních prostředků či spotřebních předmětů a služeb, které by si mohli dovolit. Kapitalista je opice cvičená na zvyšování míry (ne masy) zisku . to jest na zvyšování poměru ukradené nadhodnoty (zisku) k vynaloženému kapitálu (konstatnímu i variabilnímu - pro nemarxisty kapitálu vynaloženého na věcné náklady, ale i včetně vědeckých objevů, licencí, technologií apod. a kapitálu vynaloženého na mzdy). Ten liberální model kapitalismu se udrží jen do té doby, dokud bude tu míru zisku zvyšovat okrádáním občanů (většinou ne z podnikání, ale z privatizace, korupce, neplacení daní apod.). Jenže Marx předpověděl a leckdo to potvrzuje i pro dnešek, že tohle má svou mez a že dokud kapitál pouze investuje do věcných prostředků, včetně nákupu hotových licencí atd., tak míra zisku klesá. Podle této teorie, kterou s mými kamarády a spoluautory knížky sdílím, se kapitál dostane do takové situace, kdy k vyšší míře zisku dospěje jen podnícením tvořivé chuti a schopnosti lidského činitele, který třeba nebude koukat na pracovní dobu, bude dělat takovou práci tvořivého a vědeckého charakteru, že třeba po promilované noci bude mít nápady, které jeho práceschoponost zvýší, místo aby byl unaven a nestíhal při fyzické práci. A to bude jen, když ho to bude bavit a bude mít pocit, že dělá na svém (samospráva atd.) Ten sexuální příklad mi potvrdil kamarád, který ve svém podniku počítačových odborníků dobrovolně praktikoval samosprávu a kterému tohle přiznala jedna jeho zaměstnankyně. Ale samozřejmě takhle mohou schopnosti pracovníka znásobovat i harmonické vztahy v rodině, kulturní zážitek, sport, atd.atd. Viz Marxova teze, že volný čas se stává výrobní silou /doplňuji - při přechodu k práci tvořivého vědeckého či uměleckého charateru/ Takže tady končí jakýkoli kapitalismus, dokonce i z vůle samotných kapitalistů, kteří si raději odjedou na Bahamy, než aby se zlobili s klesající mírou zisku, hádáním se se zaměstnanci či s podplácením úředníků při výběrových řízeních
    Jiří Dolejš, poslanec
    July 2, 2011 v 8.44
    nevidím v tom problém
    neboj Josefe, žádnou při s tebou vést nechci.
    Prostě u-topos značí místo které není, a které si nosíme jen v hlavě. Na tom, že taková vize může být jen útěkem od reality a nebo může být promyšlenou projekcí nové reality, nevidím nic mimořádného.
    Jen si to musí uvědomovat nositelé těchto představ, nic víc. A bude daleko méně zbytečných sporů a srážek fanatiků.
    Blouznivci byli a budou a upírat jim jech pokřivené sny nemá moc cenu. A ti kteří se snaží o reálnou změnu světa si většinou uvědomují úskalí takové činnosti a potřebu vnímat alternativnost budoucnosti..
    Eva Hájková, penzistka
    July 2, 2011 v 9.39
    Pane Dolejši,
    co když právě ti blouznivci hýbou dějinami, ať už v dobrém nebo špatném smyslu slova?
    Honza Macháček, chemik
    July 2, 2011 v 14.31
    Budoucnost už není, co bývala?
    Opravdu se utopie stala nadávkou? Pro nás, fanoušky sci-fi, je to literární žánr. Žánr, nebo podžánr, když utopii počítáme jako součást sci-fi, který se dneska zrovna moc nepíše.

    Kdekdo dneska říká, že budoucnost už není, co bývala. Žil jsem v domnění, že se tak jmenuje významná kritická stať o sci-fi, kam se dnes žánr posunul od Zlatého věku, ale nedokázal jsem teď na webu dohledat, kdo a kdy to napsal. Citát je nejčastěji připisován Paulovi Valérymu, ale nikde jsem neobjevil ani vročení ani kontext, nenašel jsem je ani na Wikiquotes ani ve Wikisource. Asi už to bude lidové přísloví.

    Dnes nějak vyšlo z módy psát fantastické romány o ideální budoucí společnosti. Aspoň se to říká a já to papouškuji, přestože jsem přečetl všechny sci-fi od Iaina M. Bankse http://www.pwf.cz/archivy/autori/iain-banks/cz/ s jeho utopickou Kulturou. A znám i některé z utopických společností R. A. Heinleina, o kterém Leonard Medek říká, že byl myšlenkově tak napravo, až se dostal doleva; Heinlein tu dokonalou společnost zkoušel vytvořit v každém románu trochu jinak, nejznámější je asi ta z Hvězdné pěchoty, i když hlavně z filmové parodie Paula Verhoevena, případně z účetnicky titěráckého a nábožensky předsudečného plagiátu Romana Jocha.

    Zajímavou utopii vytvořil jako vedlejší motiv románu Úzkost (Distress, http://lib.ololo.cc/b/235029 ) Greg Egan. Nedávno jsem na Eganovu Úzkost narazil ve výprodeji U jednorožce na Staroměstském náměstí po pěti korunách, prakticky za cenu papíru; možná už bude vyprodaná, já jsem koupil čtyři kusy, protože brát víc už mi přišlo trapné, a už jsem je rozdal. Prý klasické utopie (které jsem vesměs nečetl), ať už ta pravá Utopie od Thomase Mora nebo díla Campanelly či Platona, jsou všechny totalitní, dokonce i u Bankse vystupují v roli moudrého vladaře aspoň myslící superpočítače, kdežto Eganova utopie, Bezstátí, je anarchistická. A taky se v Eganově anarchistické utopii odráží Marxovo učení o základně a nadstavbě, základem Bezstátí jsou nové výrobní prostředky, biotechnologie, které jejich tvůrci „ukradli‟ svým zaměstnavatelům a s tímto „kradeným duševním vlastnictvím‟ vytvořili celý svůj ostrov svobody.

    Lidé, kteří přemýšlejí o ideálním uspořádání společnosti, zřejmě přece jen vždycky byli, a taky pořád jsou. Asi dnes není mnoho utopistů, kteří by nám svou utopii předkládali jako projekt budoucnosti, do které míříme. Ale dělal to vůbec někdy někdo? Psaly se někdy utopie jako předpovědi? Nebyly to vždycky, snad s výjimkou biblických proroctví, spíš myšlenkové experimenty určené jako náměty k přemýšlení?

    Od té doby, co jsem dočetl Cyranův „Onen svět aneb Státy a říše Měsíce ‟, jehož podobnosti s Čechovým „Výletem pana Broučka na Měsíc‟ asi nebudou čistě náhodné, říkám si, jestli Cyrano i Čech náhodou taky nepsali utopie. A jestli utopie obecně není spíše než proroctví nebo program prostě alternativa. Ne Alternativa s velkým A míněná právě coby program, ne-li proroctví, ale alternativa jako alternativa, jiný svět, ukázka, že jiný svět je možný, protiklad našeho světa, který nám nastavuje zrcadlo.

    Což mě vede k parafrázi Gogola: Zlobí se na budoucnost, kdo si neví rady s přítomností, zlobí se na utopii, kdo stojí na špatné pozici, zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu.
    ??
    July 2, 2011 v 17.13
    Utopie je vždy alespoň tušení
    Utopie jsou vždy odrazem reality, jde o to jakým. Nějak si nevzpomínám, že by ty klasické politologické utopie (More,Campanella,atd. až k utopickým socialistům a Babeufovi) byly svou podstatou reakční, to jest snažící se podpořit či vrátit ještě zpátky daný stav, i když v nich sem tam reakční prvek - odraz dané reality je - např. teokracie u Campanelly. U sci-fi si tím už tak jistý nejsem, ale tam zase může jít naopak o vědomé či alespoň podvědomé varování před možností sklouznutí vývoje - totéž Cyrano nebo Čech jako literární kritické parodie. Takže bych si spíše dovolil proklamovat tezi, že za každou utopií je v podstatě snaha o progresivní změnu (já v tomto smyslu chci připomenout Jefremova - jehož Mlhovina v Andromedě byla pro mne v dětství jakousi první výukou marxistického projektu komunismu, a téhož autora Hodinu býka, která mi pomohla proniknout do logiky protosocialismu.)
    Každá utopie založená na znalosti společenských mnechanismů je vždy do jisté míry prognózou - vychází z objektivních prvků současné reality, byť i nedostatečně vědecky zvládnutých, i ta touha po změně, která se leckdy mýlí ve formách či detailech, je vlastně determinována realitou, minimálně odporem k reakčním prvkům současnosti v podobě určité ideologické orientace.
    Pokud jde o marxistický projekt socialismu a komunismu, odmítám jej označovat za utopii jen proto, že byl příliš obecný a nezachytil jeden možný přechodový stupeň - protosocialismus. I krach protosocialismu potvrdil správnost toho dlouhodobého výhledu - např. pokud jde o úlohu staré společenské dělby práce. V tomto smyslu naštvu pluralisty a prohlašuji, že podle mne tento projekt zhruba prognózuje jedinou možnou pozitivní variantu dalšího vývoje a jinak založené koncepce mohou být jen utopiemi (/samozřejmě krom projektů degenerace společnosti - ta je vždy možná, i když méně pravděpodobná, než ta pozitivní marxistická)
    Takže souhrnem - utopie jsou vždy alespoň trochu tušením nového progresivního stínu ( i když to tušení má třeba podobu varování před negativními tendencemi) a v tomto smyslu jsou součástí progresívní sebeuvědomovací a společensko-přetvářecí činnosti člověka.
    Jiří Dolejš, poslanec
    July 2, 2011 v 19.32
    neplést odvahu a popletenost
    paní Hájová, nerad bych tenhle spíš psychologický moment moc rozpitvával, ale snad je jasné že umět snít a fanaticky blouznit jistě není totéž. určitě jsem neměl na mysli lidi, kteří mají určitý sen, ale kteří využívají svých duševních i fyzických potencí k jejich realizaci.
    Blouznivci jsou především psychotická kategorie lidí, kteří maniakálně lpí na svých pokřivených fantaziích. Jsou svou paranoiou puzeni v hádce s celým světem a jak ztrácejí sebereflexi, propadají se sami do sebe. když to jde tak je jim třeba pomoci, protože je to obyčejně lidsky škoda když to někoho potrefí.
    Nemusí to být jen psychiatrické případy, ale třeba i jen lidé mimoňovití - abych nepoužil je příklady posedlých náboženských sektářů, tak už jsem tu někde v diskusi připomněl Weitlinga, který myslím nebyl nějaký blázen, myslel to dobře, ale byl hodně mimo.
    Takový člověk může svou nesoudností a popleteností rozčeřit své okolí, může být vyjímečně zneužit, ale rozhodně i kdyby byl jeho mesiášský komplex sebesilnější, nehýbe světem - tím hýbou podstatnější dějinné síly. A třeba i utopie, ale jen ty co jsou promyšlené v souladu s pohybem tohoto světa.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    July 2, 2011 v 19.33
    2 druhy utopií u Harveyho
    David Harvey rozlišuje utopie "prostorové formy" (to je třeba ta Owenova, ale i Le Corbusierova či Lloyd Wrightova) a utopie "sociálního procesu" (to je třeba ta Hegelova, Smithova v neoliberálním hávu a částečně Marxova). V čem se liší? Prostorové utopie ukazují nějaký ideální stav, typicky ideální město, ideální společnost, ale už neřeší, jakým způsobem se k tomuto stavu dostat. Procesní utopie to mají naopak, neboť se zabývají pouze tím jak postupovat, jaké sociální procesy podporovat (ať už je to proces nespoutané akumulace kapitálu, anebo proces třídního boje), ale už neřeší, co má být výsledkem toho procesu.

    Harvey tvrdí, že pokud mají být utopie úspěšné, realizovatelné, musí kombinovat obojí, tj. zabývat se jak "ideálním stavem", což v jeho případě znamená nějakou konkrétní podobu města i společnosti, tak procesem, jehož pomocí ten "ideál" nejen vznikne, ale bude se i udržovat při životě. Takovouto utopii nazývá utopií časo-prostorovou.
    Přijde mi, že právě tímto směrem míří i závěr Hauserova článku, totiž že zárodky toho utopického projektu musí být realizovatelné už tady a teď. A to jak co do procesu (tj způsobu života a interakce se současníky), tak co do výsledku (tj. jednotlivé prvky té utopie je třeba zhmotňovat).

    Co mě přijde velice důležité, je ale i měřítko té utopie. I fungující a životaschopný utopický projekt přeci nelze jen tak tisíckrát nakopírovat bez toho, aby se to nějak odrazilo v charakteru té utopie. To, co funguje v měřítku obce, přeci beze změny nemůže fungovat v měřítku státu, či dokonce v měřítku globálním.
    + Další komentáře