Proč potřebujeme utopii?

Michael Hauser

Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu.

Když se řekne utopie, představíme si něco jako bláznivý a neuskutečnitelný sen. Marxisté často opravovali ty, kteří mluvili o utopickém momentu Marxova komunismu. Říkali, že v něm nic utopického není, protože je to vědecký model vyplývající z rozporů kapitalismu. Marx nechtěl psát kuchařky pro kuchyně budoucnosti a ve vykreslování komunismu byl značně zdrženlivý. Napsal o něm pár stránek, o kapitalismu tisíce.

Slovo utopie dnes slouží jako pohodlný způsob diskreditace. Tohle je pouhá utopie, řekne se o názorech protivníka. O všech alternativách k liberálně demokratickému kapitalismu se dá prohlásit, že to jsou utopie nebo spíš dystopie. Inteligentní obhájce liberální demokracie beze všeho připustí, že toto uspořádání je momentálně v krizi, ale zeptá se, zda tím pádem máme opustit jeho základní principy. Jsou to principy, jako jsou rovná práva a svobody všech občanů, pluralita politických stran, zakládání občanských sdružení od krajní pravice po krajní levici, vydávání literatury radikálně kritizující dané uspořádání.

Tento obhájce se nás zeptá: A teď mi povězte, čím ho chcete nahradit a které instituce zavedete, abyste všechno to zachovali (abyste například zachovali právo vašich radikálních kritiků projevovat své názory)? Provedete revoluci, změníte společenské uspořádání, ale jak to bude s pluralitou politických stran? Zakážete je a vznikne opět nějaká státostrana? Pokud je nezakážete, tak to zabrání tomu, abyste svou alternativu prosadili celospolečensky. Budou tu jiné politické strany, které vám budou klást odpor a s nimiž buď musíte uzavřít kompromis, nebo je zakázat.

Pokud tohle všechno nevysvětlíte, tak se každá alternativa, třeba dobře míněná, zvrhne v dystopii, v přízračný režim, v němž vládne totální podřízení v masce totální svobody. Pokud hrozí, že by se alternativa změnila v dystopii, není lepší usilovat o zachování stávajícího uspořádání? Tento obhájce by pak mohl dodat: Aspoň do té doby, dokud se reálná podoba politiky, ekonomiky, svobody natolik nevzdálí principům liberální demokracie, že jménem právě těchto principů bude zapotřebí provést zásadní změnu, revoluci, liberální revoluci, chcete-li. Z Manifestu radikálního liberalismu se klubal právě tento osten: možnost revoluce na základě liberalismu.

Levice, nebo aspoň její část, naopak mluví o tom, že utopií je liberálně demokratický kapitalismus. Žižek říká, že největší utopií dneška je představa, že liberálně demokratický kapitalismus bude trvat do nekonečna. Dá se také říct, že svobodný trh je utopie. Je to konstrukce, která nikde reálně není. Jaký svobodný trh, když tu jsou monopoly a olygopoly, které určují ceny podle svého rozhodnutí a kupující je musejí přijmout? Viz zdražování cen energií ze strany ČEZu. Jak si představit ekonomiku, kde by opravdu vládl svobodný trh? Byla by to ekonomika bez monopolů a olygopolů, ČEZu, obchodních řetězců…? Ale to by znamenalo zavést opatření, která např. malému výrobci elektřiny vytvoří stejné podmínky, jaké má nějaký energetický gigant. Nerovná se to nakonec požadavku rozparcelovat giganta na malé výrobce?

Jak vidíme, pro jedny je utopií každá alternativa vůči liberální demokracii, pro druhé je to nekonečné trvání liberální demokracie nebo svobodný trh. Utopie je nálepka, kterou chceme vyřídit protivníka. Na jednu stranu jsme všichni realisté, víme, co je reálné (stávající řád nebo naopak alternativa), a zároveň jsme utopisté (pro toho druhého). A tak jsou kolem nás samé utopie.

Co z toho vyvodit? Snad to, že zádrhel je v samotném pojímání utopie. Je to slovo, jemuž de facto zůstala jediná funkce, dát najevo, že někdo je pro nás blouznivý optimista, že věří tomu, co je pochybné. Takové pojímání utopie však může být projevem toho, že všichni, od pravice po levici, ve skutečnosti nevěříme vůbec ničemu.

Francouzský psychoanalytik a filosof Lacan nás učí číst zprávy tak, že to, co adresujeme druhým (opačnému politickému táboru), je zpráva, jejímiž adresáty jsme nakonec my sami, jenom s tím, že zpráva je převrácená. Když pravice vmetává do tváře levici, že je utopická, pak tato zpráva říká, že sama pravice se považuje za utopickou, tj. nevěří tomu, že liberální demokracie může existovat donekonečna.

Ale stejně tak to může platit o levici. Když ta o pravici říká, že je utopická, pak tím o sobě vypovídá, že ve skutečnosti nevěří v reálnost alternativy.

V tom je vtip slova utopie. Pokud žijeme v době, kdy utopie je nadávka, pak to svědčí o nás samých, o tom, že doopravdy nevěříme ani ve stávající řád, ani v jeho alternativu. Náš postoj je takový, že věříme tomu, že jiní věří, tedy máme postoj jakéhosi přesunutého postoje, jak o tom píše Žižek.

Jeden z klasiků sociologie Karl Mannheim upozorňoval na to, že utopie se nedá vysvětlovat tak, že je to prostě nerealizovatelný sen. U životaschopných společenských hnutí tu vždy bylo jakési bezprostřední zakoušení toho, co je věcí budoucnosti (Kristovy říše na zemi u chiliastů, ideje práva a rozumu u osvícenců, nové společnosti u komunistů). Všimněme si toho, že síla těchto hnutí se dá měřit tím, nakolik v sobě měla toto vitální zakoušení budoucnosti. Tento prvek pak tvoří zapomenutý rys utopie.

Otázka potom je, jak se k tomuto utopickému prvku vrátit. Bez něho, jak se zdá, budeme navždy uvězněni v současné politické paralýze: Chceme změnu, a zároveň ji nechceme.

    Diskuse
    MT
    July 1, 2011 v 13.57

    Slovo alternativa znamená volbu.

    Nevěřím moc v alternativy, v předvoj, avantagardu "vědoucích", v tu elitární veteš ...

    V ty, kteří nás sociální demokraty po r. 1989 štítivě přehlíželi a sázeli na různé ODA na radost a dnes nás velkodušně poučují, jak by měla být sociální demokracie správně "revoluční" ...

    To se samozřejmě netýká veteránů ze Socialistického kruhu, SDS/LB/SDL a jiných odjakživa levicových skupin ani anarchistů - mám na mysli spíš určitou garnituru pražské intelektuální elity, která jinak ovšem dělá - a to musím poctivě přiznat - záslužnou práci, aby levičáctví bylo trochu sexy

    Nicméně já spíš věřím (ano u fundamentálního základu našich postojů jde nakonec vždycky jenom o jakousi víru - kdo si myslí, že je jaksi "opravdu vědecký" obelhává sám sebe) ve starý marxistický, deterministický, "plechanovský" postoj , který sází na to, že bude čím dál méně možné to, co je dnes status quo - ne že budou alternativy, mezi kterými se jaksi "svobodně" volí ...

    Ostatně ten bonmot, že není větší utopie než se domnívat, že kapitalismus je věčný, je vlastně ze stejného soudku ...
    July 1, 2011 v 16.30
    Budoucnost je nejistá
    Já si opravdu myslím, že liberální kapitalismus nemůže trvat věčně, protože bez státních zásahů povede ke stále většímu soustředění majetku (a tím i moci) v soukromých rukou, ke stále větší privatizaci až postupnému zániku veřejného prostoru, čímž se systém promění v jistý druh feudalismu, možná bez nevolníků (těch není třeba, protože lidí je dost - na rozdíl od středověku, kdy byli nedostatkoví, proto museli být připoutáni k půdě; navíc jsou zde stroje, které je částečně nahrazují).
    Pokud naopak státy budou zasahovat do fungování kapitalismu, povede to k tomu, že pracující budou sponzorovat ty, kteří nepracují, čímž pochopitelně nemyslím sociálně potřebné, ale finanční spekulanty a podobné dobře placené příživníky. Parlamentní systém přestává být účinný. Stát jako takový přestává fungovat. Národní státy byly funkční v devatenáctém století, ve dvacátém už méně. Mnohonárodnostní státy byly vždy problematické. Národní stát fungoval na jisté (byť omezené) solidaritě mezi národní buržoazií, jakožto elitou, a zbytkem národa. Tento systém je, až na výjimky, mrtvý a není radno jej křísit bez nebezpečí vzniku fašizoidních režimů. Otázka nezní, zda připustit změnu, ale jaká změna nás v budoucnu čeká a nakolik budeme schopni budoucnost ovlivnit.
    July 1, 2011 v 19.34
    Utopie
    Žižek má asi pravdu, když mluví o utopičnosti kapitalismu. Lacanovo pojetí neznám, ale pokud funguje tak, jak píše Michael Hauser, je to spíš takový ping-pong.

    K tomu, co píše pan Tejkl: je fakt, že ten pojem alternativa může implikovat, že je to cosi před námi položené a my si to zvolíme/nezvolíme. Ale já tuhle ontologizující představu odmítám. To není alternativa, to je bubák, který stvořili Václav Bělohradský a Martin Škabraha. Alternativa podle mě neleží "před" námi jako celek, spíš se ukazuje v určitých náznacích jako rozpory v systému. Alternativu vidím ve všech nereflektovaných předpokladech kapitalismu, v každé jeho slepé skvrně. Řekněme, že postmoderna byla takovou alternativou vůči moderně.

    Utopie má asi i pozitivní funkci, není třeba ji hned démonizovat, ale zaměřil bych se na to, jaké pojetí času ona sugeruje - na ten vztah dnešek : zítřek.
    ??
    July 1, 2011 v 22.05
    Pan Kanda,Mirek Tejkl, paní Hájková
    Poněkud mne děsí, že se tu zase dostáváme k otázce pojetí pravdy, až sem zavítá Jirka Dolejš, bude to házet na mne, ale začal to Mirek. Ale to až později.
    Pokud jde o alternativu, sdílím názor pana Kandy. Před námi není nic, to musí vzniknout činností svobodně se rozhodujících lidí - ale ta činnost je výsledkem dialektiky objektu a subjektu - lidé zkoumají své podmínky, které tu byly již před nimi a na které musí navazovat,ať chtějí nebo ne.Subjektivní je v tom to, že tyto podmínky nemusí poznat dobře nebo se jim nechtějí přizpůsobit - a to zase z objektivních důvodů (zájem na změně) nebo ze subjektivních důvodů (pokus jednat proti realitě i svým zájmům,špatné poznání, iracionální motivace).No a z těch všech rozporů, zejména v objektivní realitě, se pak skládá křížením se protichůdných jednání to podstatné, výsledné, tvořící alternativu. Alternativ může být teoreticky víc - ale ne těch realizovatelných, takovou svobodnou vůli zatím člověk (a byl to zatím průměrné třídní individuum) neměl. Příklad - když se sypal kapitalismus v Rusku, po prvních bezprostředně válečných letech byly tři alternativy - návrat ke kapitalismu, vznik protosocialismu a samosprávný socialismus reprezentovaný kronštadtskými vzbouřenci a dělnickou opozicí ve straně - reálné byly ale jen dvě - kapitalismus a protosocialismus a po menším přechodném duálním období NEP se prosadil protosocialismus ve stalinské podobě. Tehdy byl projekt samosprávného socialismu opravdu utopií. Je jí i dnes?
    K Mirkovi Tejklovi - zatím jsem neměl pocit, že bys odmítal marxistické pojetí pravdy a najednou jsi to vyjádřil tou větou o vědeckosti a sebeobelhávání - já mám už nechuť opakovat to, co jsem tu opakoval mockrát, ale pro jistotu znovu - vědeckost - tedy pravdivost, proniknutí do hloubky - je proces odsahávání si objektivní reality (rukama i hlavou) - tady může být větší či menší míra shody poznávajícího subjektu s objektivní realitou - tedy větší či menší míra vědeckosti. Je to determinováno ledasčím, ale oředevším tím, jaká ideologie se usadila v hlavě toho poznávajícího, jaké rodí emoce - zda je to ideologie na pravdivém poznání a z něj vyplývajícím správném namíření své realizační aktivity zainteresované pokrokové třídy nebo naopak třídy zainteresované na tom, aby nikdo neviděl tu pro ní hrozivou alternativu - pak je tu i sebeobelhávání při kterém vědomí tropí někdy úžasné kousky a popírá to, co je naprosto evidentní (např. u našich stalinistů fakt, že protosocialismus byl poražen zákonitě, na základě objektivních systémových vad, a ne pouhou nahodilou zradou Grobačova či ještě dříve Chruščova)
    Jinak Mirku plně sdílím Tvé rozhořčení nad možná havlovskými intelektuály, kteří sice mluví o alternativě, ale jen proto, aby nakonec dokázali, že je jí jen kapitalismus a ostatní je utopie nebo že nelze určit, která alternativa je lepší, a že je jich nekonečně mnoho - všechno jsou to pitomosti.
    K paní Hájkové - je to trochu složitější. Kapitalisté se neženou bezprostředně za masou vlastněných výrobních prostředků či spotřebních předmětů a služeb, které by si mohli dovolit. Kapitalista je opice cvičená na zvyšování míry (ne masy) zisku . to jest na zvyšování poměru ukradené nadhodnoty (zisku) k vynaloženému kapitálu (konstatnímu i variabilnímu - pro nemarxisty kapitálu vynaloženého na věcné náklady, ale i včetně vědeckých objevů, licencí, technologií apod. a kapitálu vynaloženého na mzdy). Ten liberální model kapitalismu se udrží jen do té doby, dokud bude tu míru zisku zvyšovat okrádáním občanů (většinou ne z podnikání, ale z privatizace, korupce, neplacení daní apod.). Jenže Marx předpověděl a leckdo to potvrzuje i pro dnešek, že tohle má svou mez a že dokud kapitál pouze investuje do věcných prostředků, včetně nákupu hotových licencí atd., tak míra zisku klesá. Podle této teorie, kterou s mými kamarády a spoluautory knížky sdílím, se kapitál dostane do takové situace, kdy k vyšší míře zisku dospěje jen podnícením tvořivé chuti a schopnosti lidského činitele, který třeba nebude koukat na pracovní dobu, bude dělat takovou práci tvořivého a vědeckého charakteru, že třeba po promilované noci bude mít nápady, které jeho práceschoponost zvýší, místo aby byl unaven a nestíhal při fyzické práci. A to bude jen, když ho to bude bavit a bude mít pocit, že dělá na svém (samospráva atd.) Ten sexuální příklad mi potvrdil kamarád, který ve svém podniku počítačových odborníků dobrovolně praktikoval samosprávu a kterému tohle přiznala jedna jeho zaměstnankyně. Ale samozřejmě takhle mohou schopnosti pracovníka znásobovat i harmonické vztahy v rodině, kulturní zážitek, sport, atd.atd. Viz Marxova teze, že volný čas se stává výrobní silou /doplňuji - při přechodu k práci tvořivého vědeckého či uměleckého charateru/ Takže tady končí jakýkoli kapitalismus, dokonce i z vůle samotných kapitalistů, kteří si raději odjedou na Bahamy, než aby se zlobili s klesající mírou zisku, hádáním se se zaměstnanci či s podplácením úředníků při výběrových řízeních
    July 2, 2011 v 8.44
    nevidím v tom problém
    neboj Josefe, žádnou při s tebou vést nechci.
    Prostě u-topos značí místo které není, a které si nosíme jen v hlavě. Na tom, že taková vize může být jen útěkem od reality a nebo může být promyšlenou projekcí nové reality, nevidím nic mimořádného.
    Jen si to musí uvědomovat nositelé těchto představ, nic víc. A bude daleko méně zbytečných sporů a srážek fanatiků.
    Blouznivci byli a budou a upírat jim jech pokřivené sny nemá moc cenu. A ti kteří se snaží o reálnou změnu světa si většinou uvědomují úskalí takové činnosti a potřebu vnímat alternativnost budoucnosti..
    July 2, 2011 v 9.39
    Pane Dolejši,
    co když právě ti blouznivci hýbou dějinami, ať už v dobrém nebo špatném smyslu slova?
    July 2, 2011 v 14.31
    Budoucnost už není, co bývala?
    Opravdu se utopie stala nadávkou? Pro nás, fanoušky sci-fi, je to literární žánr. Žánr, nebo podžánr, když utopii počítáme jako součást sci-fi, který se dneska zrovna moc nepíše.

    Kdekdo dneska říká, že budoucnost už není, co bývala. Žil jsem v domnění, že se tak jmenuje významná kritická stať o sci-fi, kam se dnes žánr posunul od Zlatého věku, ale nedokázal jsem teď na webu dohledat, kdo a kdy to napsal. Citát je nejčastěji připisován Paulovi Valérymu, ale nikde jsem neobjevil ani vročení ani kontext, nenašel jsem je ani na Wikiquotes ani ve Wikisource. Asi už to bude lidové přísloví.

    Dnes nějak vyšlo z módy psát fantastické romány o ideální budoucí společnosti. Aspoň se to říká a já to papouškuji, přestože jsem přečetl všechny sci-fi od Iaina M. Bankse http://www.pwf.cz/archivy/autori/iain-banks/cz/ s jeho utopickou Kulturou. A znám i některé z utopických společností R. A. Heinleina, o kterém Leonard Medek říká, že byl myšlenkově tak napravo, až se dostal doleva; Heinlein tu dokonalou společnost zkoušel vytvořit v každém románu trochu jinak, nejznámější je asi ta z Hvězdné pěchoty, i když hlavně z filmové parodie Paula Verhoevena, případně z účetnicky titěráckého a nábožensky předsudečného plagiátu Romana Jocha.

    Zajímavou utopii vytvořil jako vedlejší motiv románu Úzkost (Distress, http://lib.ololo.cc/b/235029 ) Greg Egan. Nedávno jsem na Eganovu Úzkost narazil ve výprodeji U jednorožce na Staroměstském náměstí po pěti korunách, prakticky za cenu papíru; možná už bude vyprodaná, já jsem koupil čtyři kusy, protože brát víc už mi přišlo trapné, a už jsem je rozdal. Prý klasické utopie (které jsem vesměs nečetl), ať už ta pravá Utopie od Thomase Mora nebo díla Campanelly či Platona, jsou všechny totalitní, dokonce i u Bankse vystupují v roli moudrého vladaře aspoň myslící superpočítače, kdežto Eganova utopie, Bezstátí, je anarchistická. A taky se v Eganově anarchistické utopii odráží Marxovo učení o základně a nadstavbě, základem Bezstátí jsou nové výrobní prostředky, biotechnologie, které jejich tvůrci „ukradli‟ svým zaměstnavatelům a s tímto „kradeným duševním vlastnictvím‟ vytvořili celý svůj ostrov svobody.

    Lidé, kteří přemýšlejí o ideálním uspořádání společnosti, zřejmě přece jen vždycky byli, a taky pořád jsou. Asi dnes není mnoho utopistů, kteří by nám svou utopii předkládali jako projekt budoucnosti, do které míříme. Ale dělal to vůbec někdy někdo? Psaly se někdy utopie jako předpovědi? Nebyly to vždycky, snad s výjimkou biblických proroctví, spíš myšlenkové experimenty určené jako náměty k přemýšlení?

    Od té doby, co jsem dočetl Cyranův „Onen svět aneb Státy a říše Měsíce ‟, jehož podobnosti s Čechovým „Výletem pana Broučka na Měsíc‟ asi nebudou čistě náhodné, říkám si, jestli Cyrano i Čech náhodou taky nepsali utopie. A jestli utopie obecně není spíše než proroctví nebo program prostě alternativa. Ne Alternativa s velkým A míněná právě coby program, ne-li proroctví, ale alternativa jako alternativa, jiný svět, ukázka, že jiný svět je možný, protiklad našeho světa, který nám nastavuje zrcadlo.

    Což mě vede k parafrázi Gogola: Zlobí se na budoucnost, kdo si neví rady s přítomností, zlobí se na utopii, kdo stojí na špatné pozici, zlobí se na zrcadlo, kdo má křivou hubu.
    ??
    July 2, 2011 v 17.13
    Utopie je vždy alespoň tušení
    Utopie jsou vždy odrazem reality, jde o to jakým. Nějak si nevzpomínám, že by ty klasické politologické utopie (More,Campanella,atd. až k utopickým socialistům a Babeufovi) byly svou podstatou reakční, to jest snažící se podpořit či vrátit ještě zpátky daný stav, i když v nich sem tam reakční prvek - odraz dané reality je - např. teokracie u Campanelly. U sci-fi si tím už tak jistý nejsem, ale tam zase může jít naopak o vědomé či alespoň podvědomé varování před možností sklouznutí vývoje - totéž Cyrano nebo Čech jako literární kritické parodie. Takže bych si spíše dovolil proklamovat tezi, že za každou utopií je v podstatě snaha o progresivní změnu (já v tomto smyslu chci připomenout Jefremova - jehož Mlhovina v Andromedě byla pro mne v dětství jakousi první výukou marxistického projektu komunismu, a téhož autora Hodinu býka, která mi pomohla proniknout do logiky protosocialismu.)
    Každá utopie založená na znalosti společenských mnechanismů je vždy do jisté míry prognózou - vychází z objektivních prvků současné reality, byť i nedostatečně vědecky zvládnutých, i ta touha po změně, která se leckdy mýlí ve formách či detailech, je vlastně determinována realitou, minimálně odporem k reakčním prvkům současnosti v podobě určité ideologické orientace.
    Pokud jde o marxistický projekt socialismu a komunismu, odmítám jej označovat za utopii jen proto, že byl příliš obecný a nezachytil jeden možný přechodový stupeň - protosocialismus. I krach protosocialismu potvrdil správnost toho dlouhodobého výhledu - např. pokud jde o úlohu staré společenské dělby práce. V tomto smyslu naštvu pluralisty a prohlašuji, že podle mne tento projekt zhruba prognózuje jedinou možnou pozitivní variantu dalšího vývoje a jinak založené koncepce mohou být jen utopiemi (/samozřejmě krom projektů degenerace společnosti - ta je vždy možná, i když méně pravděpodobná, než ta pozitivní marxistická)
    Takže souhrnem - utopie jsou vždy alespoň trochu tušením nového progresivního stínu ( i když to tušení má třeba podobu varování před negativními tendencemi) a v tomto smyslu jsou součástí progresívní sebeuvědomovací a společensko-přetvářecí činnosti člověka.
    July 2, 2011 v 19.32
    neplést odvahu a popletenost
    paní Hájová, nerad bych tenhle spíš psychologický moment moc rozpitvával, ale snad je jasné že umět snít a fanaticky blouznit jistě není totéž. určitě jsem neměl na mysli lidi, kteří mají určitý sen, ale kteří využívají svých duševních i fyzických potencí k jejich realizaci.
    Blouznivci jsou především psychotická kategorie lidí, kteří maniakálně lpí na svých pokřivených fantaziích. Jsou svou paranoiou puzeni v hádce s celým světem a jak ztrácejí sebereflexi, propadají se sami do sebe. když to jde tak je jim třeba pomoci, protože je to obyčejně lidsky škoda když to někoho potrefí.
    Nemusí to být jen psychiatrické případy, ale třeba i jen lidé mimoňovití - abych nepoužil je příklady posedlých náboženských sektářů, tak už jsem tu někde v diskusi připomněl Weitlinga, který myslím nebyl nějaký blázen, myslel to dobře, ale byl hodně mimo.
    Takový člověk může svou nesoudností a popleteností rozčeřit své okolí, může být vyjímečně zneužit, ale rozhodně i kdyby byl jeho mesiášský komplex sebesilnější, nehýbe světem - tím hýbou podstatnější dějinné síly. A třeba i utopie, ale jen ty co jsou promyšlené v souladu s pohybem tohoto světa.
    July 2, 2011 v 19.33
    2 druhy utopií u Harveyho
    David Harvey rozlišuje utopie "prostorové formy" (to je třeba ta Owenova, ale i Le Corbusierova či Lloyd Wrightova) a utopie "sociálního procesu" (to je třeba ta Hegelova, Smithova v neoliberálním hávu a částečně Marxova). V čem se liší? Prostorové utopie ukazují nějaký ideální stav, typicky ideální město, ideální společnost, ale už neřeší, jakým způsobem se k tomuto stavu dostat. Procesní utopie to mají naopak, neboť se zabývají pouze tím jak postupovat, jaké sociální procesy podporovat (ať už je to proces nespoutané akumulace kapitálu, anebo proces třídního boje), ale už neřeší, co má být výsledkem toho procesu.

    Harvey tvrdí, že pokud mají být utopie úspěšné, realizovatelné, musí kombinovat obojí, tj. zabývat se jak "ideálním stavem", což v jeho případě znamená nějakou konkrétní podobu města i společnosti, tak procesem, jehož pomocí ten "ideál" nejen vznikne, ale bude se i udržovat při životě. Takovouto utopii nazývá utopií časo-prostorovou.
    Přijde mi, že právě tímto směrem míří i závěr Hauserova článku, totiž že zárodky toho utopického projektu musí být realizovatelné už tady a teď. A to jak co do procesu (tj způsobu života a interakce se současníky), tak co do výsledku (tj. jednotlivé prvky té utopie je třeba zhmotňovat).

    Co mě přijde velice důležité, je ale i měřítko té utopie. I fungující a životaschopný utopický projekt přeci nelze jen tak tisíckrát nakopírovat bez toho, aby se to nějak odrazilo v charakteru té utopie. To, co funguje v měřítku obce, přeci beze změny nemůže fungovat v měřítku státu, či dokonce v měřítku globálním.
    Jako fanda sci-fi jsem přesvědčen, že myslet "utopicky" má smysl. A snad o to více dnes, v době "kapitalistického realismu". Minimálně proto, že je to skvělý způsob, jak se zbavit všech těch "nutností" a "nemožností". Historie přeci ukazuje, že spoustu toho, co se kdysi zdálo nemožné, se nějakým způsobem uskutečnilo.

    Pro pana Macháčka. pokud neznáte Neala Stephensona (Sníh, Diamantový věk), Dana Simmonse (Hyperion, Pád Hyperionu), či China Miévilla (Nádraží Perdido, Železná Rada), velice doporučuji. Spoustu utopických i dystopických prvků z těchto lze velice snadno pozorovat už v současnosti. Ze starších autorů pak nedám dopustit na Slanislawa Lema.

    Jen tak na okraj pro zdejší marxisty, přijde mi, že Miévillovy knížky jsou jedny z mála scifi, kde se stávkuje, třídně organizuje a vede aktivní boj proti kapitalismu. Autor holt své politické přesvědčení nezapře :-).
    July 2, 2011 v 20.33
    Okrajová poznámka v závorce
    (Taky jsem býval nadšeným čtenářem sci-fi, měl jsem a dodnes mám rád hlavně Foustkovu "Planetu přeludů":) Ale sci-fi se v současnosti už, mám dojem, tak moc nenosí. Ten vědecko-technický optimismus se už vytratil a byl nahrazen kýčovitým historizujícím fantasy.)
    Co se ve společnosti nosí a nenosí za literaturu, tak to fakt nevim (a jestli se něco "nosí", tak snad jen to, že se literatura nečte). Fantasy je asi víc, to jo, ale přijde mi, že se dnes čím dál víc ta hranice stírá.
    Každopádně, mě oslovují spíše díla řekněmě techno-kritická (označit je za dystopie by asi bylo zavádějící). Taková ta naivně techno-optimistická dílka mě přestala oslovovat už někdy v půlce gymplu, kdy jsem asi nejvíc SF četl.
    July 2, 2011 v 21.35
    Mně se právě ten naivismus líbí... Sci-fi 40.-60. let, co může být lepšího?:) Ale nechci odbíhat od tématu Hauserova článku příliš.
    July 2, 2011 v 22.22
    jen blbá sci-fi je naivní
    naopak, ono to sci-fi samozřejmě s utopií souvisí - zvláště když je tam dost toho science (a nejen fiction). Ať již jde o ten technologický optimismus a nebo ukázkou skeptických distopií (těch bylo od Huxleyho také napsáno dost). A není myslím důvod myslet si že nadšení z techniky je naivnější než strach z téhož. Obojí patří k civilizaci.
    Když to sci-fi optimistické i skeptické nahradím literaturou "meče a magie", žijící z iracionality a tohy po mýtech, tak to je přesně ten druhu utopismu, který dává utopiím ten hanlivý obsah.
    V českých pohádkách měl hloupý Honza taky vždy na ten pohádkově správný konec uděláno, kdo by ale v dospělém věku bral tohle jako užitečné vodítko jak si vysloužit princeznu. O Verneovkách ani o díle H.G.Welse to asi neřekneme.
    July 2, 2011 v 22.31
    Sci-fi versus politický program
    Davida Harveyho neznám, dokonce i najít toho správného ve Wikipedii http://en.wikipedia.org/wiki/David_Harvey_%28geographer%29 mi chvíli trvalo. To třídění utopií na utopie prostorové formy a sociálního procesu mi připomíná Leninovy dlouhodobé a krátkodobé programy. Obojí jsou tedy utopie, po jakých volá Michael Hauser a jakým se podle jeho slov současná kultura vysmívá, aby se zabetonovala v iluzi nemožnosti jakékoliv změny.

    Utopie ve sci-fi je jiná. Myslím, že ani v utopickém podžánru, v přemýšlení o ideálním světě, nejde ani tak o přání a program, co by mělo být, jako o průzkum variant, co by být mohlo. Utopie a dystopie jsou opačné póly celého spektra u-topií v doslovném významu neexistujících míst, které sci-fi vytváří v první řadě pro zábavu, pro radost z tvorby, hry a poznávání, a v řadě druhé pak pro průzkum možných světů. Smyslem sci-fi, ani té utopické, podle mě není dát nám sen, rozhodně ne jen jeden jediný, jejím smyslem je naučit nás, že můžeme snít a máme o čem.
    July 3, 2011 v 0.01
    Útržek čtenářského deníku
    Neal Stephenson odbočil od sci-fi přes více méně technothriller Kryptonomikon k Baroknímu cyklu, který se pohybuje někde mezi historickým románem, alternativní historií a historickou fantasy, asi jako romány Alexandra Dumase; na této odbočce navíc narazil na mizerné překladatele do češtiny. Pak se však vrátil ke sci-fi románem Anathem, a to ve velkém stylu, ne-místem čili u-topií rovnou v alternativním vesmíru. Utopie to tedy není, svět planety Arbre má prvky jak utopie, tak dystopie i karikatury našeho světa, je to především myšlenkový experiment, alternativa, jiný možný svět; a leží v mnohovesmíru, který Stephenson filozoficky nepodložil ani kvantovou fyzikou ani Leibnitzovými možnými světy, ale rovnou antickými mysliteli jako Platonem, Sókratem a pythagorejci. Kdo rozumí anglicky, může si Anathem koupit třeba v suterénu Luxoru nebo samozřejmě na Internetu, kdo ne, může se těšit na český překlad, podle fandomových klepů na něm pracuje Petr Kotrle.

    Poslední dobou, když zrovna nemám nic nového do Bankse ani Stephensona, čtu hlavně Williama Gibsona. Ten měl na české překladatele smůlu od začátku, a i když poslední dobou je snad překládán lépe, proč riskovat, když anglicky rozumím? Stačí, jak mě kdysi znechutil Neffův Neuromancer, protože Ondřej Neff není ani William Gibson ani překladatel; následující překlady Count Zero a Mona Lisa Overdrive dokázaly, že Neff není ani nejhorší překladatel, a já jsem raději četl jen jejich černohumorné recenze. Pod vlivem toho, co z Gibsona udělal Neff, jsem dokonce nějaký čas ani necítil potřebu hledat originály, nahlodalo mě až vyprávění Miroslava Žambocha, jaký na něj udělal dojem Gibsonův styl a jak se cvičně zkoušel popasovat s překladem povídek z Burning Chrome. Tak jsem začal číst Gibsona až v době, kdy zrovna, podobně jako Stephenson, opouštěl sci-fi, nebo aspoň její typické technické rekvizity.

    Pattern Recognition ještě prodávají v Luxoru v regálu sci-fi a fantasy, ale BBC jeho četbu zařadila jako thriller. Volné pokračování Spook Country už i Luxor prodává v regále General Fiction (kam dávají i Stephensonův Barokní cyklus a od Bankse, kromě jeho nefantastických textů, také Transition, kde nevystupuje Kultura a nejde ani o space operu, ale přechází se mezi alternativními světy). Ke kulisám sci-fi se Gibson (zatím?) nevrátil, ale já jsem se vrátil ke Count Zero (od výrazu count zero interrupt, což je při nechuti programátorů překládat anglickou hantýrku překladatelský oříšek samo o sobě, natož najít jméno, které by znělo aspoň podobně jako Hrabě Nula, a přitom mělo nějakou podobnou vazbu). Zajímavé, i v souvislosti s tímto článkem, je, že v tom starém kyberpunkovém Gibsonovi poznávám motivy z těch nových, více méně současných.

    Gibson píše o změnách společnosti, spíše dystopicky než utopicky. Jeho kyberpunk se odehrává ve světě, kde se národní státy už rozpadly, vše veřejné dávno zprivatizovali pohádkoví boháči a mocné korporace a většina lidí buď pracuje ve službách někoho či něčeho takového, anebo žije ve slumu, protlouká se mezi pouličními gangy a sní o vzestupu do těch správných služeb. Novější Gibsonovy romány se odehrávají zhruba v současnosti a naznačují, že od jeho starých fantazií se příliš neliší. V Pattern Recognition a Spook Contry jde hrdinka po stopách výjimečných uměleckých děl, v Count Zero jakbysmet. Ve všech třech románech je umění propleteno se špionážní zápletkou; Pattern Recognition se nejvíc soustředí na hlavní hrdinku a tajní agenti tam nejméně vybočují z normálu, ale Spook Country má podobně bondovsky akční hrdiny a motivy jako Count Zero, dokonce v obou dvou románech hraje významnou roli woodoo, jen ve Spook Country jsou jeho démoni součástí mytologie, kterou si čínsko-kubánská rodina předává z generace na generaci spolu s výcvikem KGB, zatímco v Count Zero se mytologie vtělila do umělých inteligencí v kyberprostoru. Umělé inteligence dávají Gibsonovu kyberpunkovému světu smysl, pátrání po nich a snaha je ovládnout jsou za konspiracemi boháčů a korporací, a jsou to umělé inteligence v kyberprostoru, co zvrátí poměr sil, když se hrdinové vzepřou mocným svého světa. I starý špion ve Spook Country dokáže udělat mocným čáru přes rozpočet, ale jak Pattern Recognition, tak Spook Country vyznívají víc do ztracena, hrdinové spíš přežívají a nějak pokračují ve svých životech, než že by něco vyřešili, nejsilnějším jednotícím prvkem je čím dál bohatší Hubertus Bigend se svou reklamní agenturou. Jako by reklama, pro niž lze využít cokoliv, byla hlavním, ba možná jediným smyslem dnešního světa.

    Gibsonův obraz dneška se hodně podobá jeho kyberpunkovým světům, jenom mu schází smysl, Hauserova utopie, lidé jsou v něm osamělejší, ztracenější. Jako by Gibson psal příběhy ze stále stejného světa, jen bohové z něj odešli.
    MT
    July 3, 2011 v 8.29

    Tak, tak pane Kanda, stárá dobrá pionýrská sci-fi velkých putování a objevování ... býval to zlatý fond ... mňam, mňam ...

    ... a nejde jen o technologie a pionýrská putování typu amerického osídlování "go to the west, youngster" ... čili "Go to the Space (nebo beyond our space?), person" (person proto, abych nebyl obviněn z mužského šovinismu)

    ... V "Mracích Magellánových" vidíte i ten komunismus - bez komunistické strany samozřejmě, humanistický atd. ...

    ... mimochodem i tam, kde sci-fi tvořili autoři s elitárně-fašistickým smýšlením a nešlo o antiutopie, ale o vykreslení světa, který by si autor sám PŘÁL, jde o svět krásný, zdravý, plný statečných a dobrých lidí, bojujících za spravedlnost, budujících svět (zbožnění práce) a rozšiřujících hranice poznání ...

    mezi komunismem a nerasistickou korporativně fašistickou vizí (zejména románské národy) jsou obrovské zásadní rozdíly, ale argument, že jedni dobro aspoň chtěli, kdežto ti druzí nejen praktikovali, ale i chtěli zlo, prostě neobstojí ...

    ... dám-li stranou šoa (všechno nebyl německý nacismus), svým způsobem všichni tak nějak chtěli dobro ...

    a právě proto, že "všichni tak nějak chtěli dobro", je role dnes už bývalé postmoderní fáze lidského myšlení nezastupitelná, musí být zahrnuta do dnešních synkrezí a syntéz - a kdo by jí chtěl vypudit i z té syntézy a vrátit se jakoby zkušenostně před ní, koleduje si o nebezpečné následky ...
    July 3, 2011 v 10.21
    nezapomínat na zkušenost
    ta údajně nerasistická, ale hlavně korporativně fašistická vize jako dobro - no ještě dnes někomu straší v hlavě že duce Mussolini či caudillo Franco a další to mysleli dobře - kromě nepochybné stádnosti korporativismu tu je ale zejm. jejich kolaborace s nácky.
    Takže utopista, který to takhle chce vyčistit dočista do čista je velký, ale opravdu velký problém. A zpochybnění takto traktovaných velkých pravd (nemusí jít hned o postmodernismus) je jen logické.
    P.S. mimochodem jistou poltickou paralelu ke kyberpunku jako je Neuromancer či Count Zero je sci-fi od Egona Bondyho. Ti co mají rádi polit-fiction a nečetli, tak se bude líbit
    July 3, 2011 v 10.34
    Harvey a utopie
    Pane Macháček, Davida Harveyho jste našel správně :-). To o těch utopiích mám odsud (samozřejmě zestručněné až běda):
    http://www.megacities.nl/lecture_4/possible.pdf

    Ale jinak souhlasím s tím, že mu jde o legitimitu utopického myšlení, obdobně jako Michaelu Hauserovi - proto jsem sem o tom taky psal, neboť jisté ozvuky Harveyho volání jsem zaslech právě zde u Hausera.

    A jen tak na okraj zdejší literární diskuse, myslím, že je velká škoda, že, pokud vím, z Harveyho zatím do češtiny nebylo přeloženo nic.

    David Harvey se proslavil především knihou The Condition of Postmodernity (1989), kde tak říkajíc dekonstruuje postmodernu a ukazuje úzké spojitosti s neoliberalismem. Mě jako urbanistu a územního plánovače oslovila především kniha Spaces of Capital: Towards a Critical Geography (2001), v níž rozebírá dopady kapitalismu na strukturu a podobu měst. No a v poslední době to vypadá, že se D.H. stal jedním z novodobých (kritických) interpretů Marxe, jehož lze řadit třeba po boku Slavoje Žižeka. Vždycky ale do toho vnáší geograficko-urbanistické perspektivy, které jinde člověk lupou hledá.
    MT
    July 3, 2011 v 10.41

    Pane Dolejši, chtělo by to reagovat na to, co ten druhý píše nebo říká - nikoli na něco jiného ...

    Fašismus samozřejmě já za žádné dobro nepovažuji - jenom tvrdím, že jeho stoupenci se takto sami viděli - ostatně komunisté se také viděli v 50. letech XX.století v jiném, zářivém světle velké všepřemáhající víry v budoucnost - oproti tomu, jak se vidí, nejistí, plni katarze a pochyb dnes ...

    ale to samo není zas tak špatný vývoj, jak by mohl leckterý nostalgik myslet ...
    July 3, 2011 v 12.36
    Co jsem nečetl
    S Egonem Bondym jsem se minul. Když jeho díla vydávali, nezatoužil jsem po nich, a když se mi doneslo, že přinejmenším „Invalidní sourozenci‟ by mě mohli zajímat, byl už Bondy vyprodaný. Do antikvariátů chodím poslední dobou málo a nevzpomínám si ani, že bych tam někdy na něco od Bondyho narazil, a že bych si v době, kdy mám doma haldy zakoupených a dosud nepřečtených knížek, zašel něco půjčit do knihovny, to také není pravděpodobné. Má srovnávání Bondyho s Gibsonem nějaký věcný základ, nebo je to jen módní fráze? Opravdu se jejich díla podobají, když jsou vzdálení generačně i geograficky a ve svých románech reagují každý na jinou dobu a jinou společnost?

    Fašistickou utopickou sci-fi vůbec neznám. Žádnou fašistickou sci-fi, když tak o tom přemýšlím, aspoň jestli není fašista R. A. Heinlein. Kteří fašisté sci-fi psali a jaká díla napsali? Bez konkrétních příkladů mi debata o fašistických utopiích připadá poněkud prázdná.
    July 3, 2011 v 13.07
    Co jsem četl
    Četl jsem sci-fi rasistickou, byla to dystopie, napsal ji Pierre Boulle a jmenuje se „Planeta opic‟. Jde o průhledné podobenství toho, jak ty odporné opice z kolonií převálcují naši úžasnou evropskou kulturu, jak ji nahradí vlastní nápodobou, která bude vypadat úplně stejně, ale nebude mít duši, protože i kdyby to objevovalo vesmír, jak to není bílý muž, tak to není ono. Jenže Boulle nebyl fašista, proti těm dokonce ve 2. světové válce bojoval, byl to jen Francouz pracující v Indočíně.

    Také jsem četl „K mrakům Magellanovým‟ a přišlo mi to trochu zvláštní. Nebyl jsem si úplně jist, jak to Lem myslel, zda je to utopie, ve které se odráží doba vzniku a pomýlenost tehdejší komunistické ideologie, jíž autor upřímně věřil, anebo zda jde o dystopii, kterou Lem propašoval pod bdělým okem cenzury, o záměrnou kritiku tehdejšího komunistického režimu. V paměti mi utkvěly zejména scény s pomatenci, kteří chtějí opustit loď, a výbuchem starého válečného kosmidla; zajímavé na nich je i to, jak je Jindřich Polák přepracoval pro Ikarii XB-1, aby ztratily svou závadnost.

    U Lema se nepotlouká chodbami hvězdoletu jeden chudák stižený kosmickou nemocí, který v pomatení smyslů rozstřílí roztomilého robota, a pak se zhroutí. Celá skupina pomatených kosmonautů se dožaduje odchodu z lodi, na svobodu; motiv útěku z vězení je samozřejmě oslaben tím, že ona svoboda ve skutečnosti znamená vesmírné vakuum, ve kterém by okamžitě zahynuli. Tím pádem stranický funkcionář, který jim jejich pomýlenost rozmlouvá, jedná v jejich nejvlastnějším zájmu, oni to jenom ve svém šílenství nechápou. Funkcionář s nimi mluví, seč může, vlídně a snaží se rozumně argumentovat; když však šílence nepřesvědčí, vytáhne ovladač a vypne roboty. Následuje obšírný výklad potřebnosti robotů pro moderní společnost, který budí na první pohled dojem, že je tu hlavně kvůli technické popularizaci, pro tu představu, jak společnost pokročí a bude postavena na automatech. Ve druhém plánu lze vypnutí robotů chápat jako alegorii stávky, obraz, jak důležití jsou pro společnost proletáři, jak se celá společnost bez jejich práce rázem zastaví. Silně patrná je ovšem i třetí významová rovina: Strana vás drží pod krkem, holenkové, a jestli si to s tou svobodou nedáte rozmluvit po dobrém, zatne vám všem vespolek tipec.

    Zatímco ve filmu jsme viděli zbloudilou vojenskou družici zlých imperialistů, která nešťastnou náhodou vybuchne a zahubí dva průzkumníky z Ikarie, u Lema o žádnou nešťastnou náhodu nešlo. Lemovi objevitelé vesmíru zcela záměrně odstřelili památku na ošklivou vojenskou minulost Země, aby nadále nedělala ostudu jejich krásné kultuře. Část kosmonautů zahyne později, až při prvním kontaktu s mimozemšťany, kteří si právě na základě toho výbuchu, který zaznamenali, myslí, že pozemšťané nepřicházejí v míru, a tak první výsadek rozstřílejí. Toto tragické nedorozumění je nejsilnější známkou, že Lem věděl dobře, co píše, že mu skutečně šlo o kritiku režimu: téměř otevřeně tu říká, že přepisování historie zasluhuje trest.
    July 3, 2011 v 18.36
    Čtení
    Pane Macháčku, ale to znamená, že čtete sci-fi jako alegorii?
    July 3, 2011 v 20.31
    ad odraz utopií v literatuře
    názory autorů jsou samozřejmě na těch literárních utopiích znát, u toho Bondyho jsem měl na mysli především jeho tak trochu samizdatové sci-fi "Cybercomics" z konce 90. let. Tam ta paralela s Gibsonem podle mne je viditelná.
    Bouleho názory moc neznám ale Planeta opic myslím není rasistická, ale spíš myšlena jako kritika rasismu či antropocentrismu. Fašisté si myslím spíš libovali v mystice než ve skutečné sci-fi, ale autoritářských vizí je celá řada (viz spousty různých galaktických imperií v čele s krvežíznivými císaři a padišáhy).
    P.S. pane tejkl, to nebylo s tím ducem na vás osobně, z toho bych vás nepodezíral, ale k tomu jak dnes mnohým přijde korporativismus té doby neškodný v porovnání s německým nacismem. např. propagace těchto režimů nejenže není pod sankcí ale v řadě podob čile ožívá
    MT
    July 4, 2011 v 9.18

    pane Dolejši, měl jsem na mysli spíš takový ten škvár z Rodokapsů - tam je té mystiky poskrovnu, tam jde skutečně o dobrodružnou, epickou a technologickou sci-fi ...
    kdysi jsem měl celý kufr takové "literatury" z deob Protektorátu ... při stěhování se to ztratilo, možná něco zbylo v tom mém skladišti na chatě ...

    ... ale jinak máte asi pravdu v tom, že pokud aspoň trochu kvalitní autoritářsky smýšlející autor něco psal jako utopii a nikoli antiutopii či dystopii, tak to mělo asi spíš ten netechnický, fantasy podobný charakter ...
    July 4, 2011 v 19.14
    ad protektorátní sci-fi
    když už jsme tu udělali tenhle exkurs, tak z protektorátní české sci-fi znám zejm. knížky Jan Metzela neboli J.M. Trosku (Paprsky smrti, Kapitán Nemo, Zápas s nebem, Planeta Leon) a to je myslím docela klasika, ne škvár.
    MT
    July 4, 2011 v 22.03

    .. máte pravdu - ale i když má Troskova tvorba elitární zabarvení, přece jen se ve mně něco vzpírá zařadit ho do scifi autoritářských literátů ...

    MT
    July 4, 2011 v 22.04
    a škvár to pochopitelně není - je to trochu kýčové, to ano, ale jinak zlatý fond ...
    July 4, 2011 v 22.56
    J. M. Troska
    Nejen že J. M. Troska není škvár, on také není žádný fašista.

    Z bezprostřední zkušenosti ho neznám, patří k mým mezerám ve vzdělání, podobně jako Egon Bondy, ale nemohl jsem mezi fanoušky SF neslyšet a nečít nic o něm. Přízvisko český (nikoliv německý, nebo dokonce nacistický) Jules Verne si nevysloužil jen tím, že si výpůjčil Vernova kapitána Nema, ale i tím, že psal sci-fi s podobnými úmysly jako Verne, navazoval na jeho tradici vědeckého románu jako nástroje popularizace vědy. S fašismem nikdy nic společného neměl.
    MT
    July 5, 2011 v 10.57

    určité elitární prvky by se u Trosky asi najít daly - ale jak říkám, taky se ve mně něco vzpírá ho řadit mezi autoritářské autory ...
    July 5, 2011 v 11.41
    elitářský Troska ?
    řekněme batismus a technoptimsimus, ten je v tom Troskovi zjevný -a jeho hrdinové jsou mladí inženýři, chemici, doktoři přírodních věd - žádní šílení vědci, ale odborníci, kterým je klíčem ke světu jejich práce.
    Elitářství či kastovnictví bych tam nehledal (stejně jako v tom Verneovi) - možná se tak mohlo zdát v porovnání s antielitářstvím pozdějších dob, kdy inteligent byl jaksi třídně nespolehlivý a tudíž podezřelý.
    July 5, 2011 v 11.56
    Troska a Verne
    Na Trosku mi nesahejte:) To je to nejlepší, co jsem na prahu puberty četl. Ideologické implikace mi tehdy unikaly, ale snad by se tam daly najít - ostatně nevím o Troskově světonázoru nic. A upřímně: je mi to i jedno, jsem zaujatý, protože mám jeho knižky ze srdce rád. Mimochodem, ideologii lze snadno nalézt i v Neználkovi na Měsíci, a jak mě to bavilo číst!:) Asi se k tomu o prázdninách vrátím:)

    Verne: zajímavé je pozorně číst Ocelové město, kde je silný antiněmecký motiv coby Francouzova reakce na nešťatsnou bitvu u Sedanu a anexi Alsaska. Inu, nacionalistické XIX. století... Ale je tam ještě jedna zajímavost: všimněte si, jak je vylíčeno Francouzské město - jako svobodný a mírumilovný prostor. A pak přijde na to, co se tam všechno nesmí a co se naopak musí: domy nesmějí být vysoké, aby nestínily jiné domy, nesmí se malovat, ale tapetovat atd. Takže svoboda, ale cum grano salis.
    July 5, 2011 v 12.17
    Doporučuji : Clifford D. Simak - Když ještě žili lidé

    Jinak, není zajímavé, jak často levičáci čtou sci-fi?
    ??
    July 5, 2011 v 13.25
    Pane Kanda, nevím, jestli víte,
    že to Ocelové město psal Verne s jedním komunardem, který byl v ohrožení, snad ho dokonce nějak zachránil, to bude ten projekt Francouzského města ( Ocelové město byla druhá Verneovka, kterou jsem co dítě četl - pochopitelně se mi líbila a četl jsem ji ještě mockrát).Ale i u Verna se najdou problematické rysy - např. v Na kometě je snad jediná negativní a zároveň humorná postava - odporně lakomý pruský Žid Hakhabut - to je teda síla. Ve Hvězdě jihu ale naopak kritizuje představitele imperialistických národů - Anglie, Itálie a Německa (Francouz je ovšem mladý inženýr superklaďas) a naopak vyzvedává utlačené národy - Búry, Kafry a Číňany. Takže - ono je to složité.
    July 5, 2011 v 15.15
    nejen technika a dobrodružství
    např. Vernův kapitán Nemo z "20 000 mil pod mořem" jako fanatický představitel Indie bouřící se britskému imperiu končí v "Tajemném ostrově" bez úspěchu - Verne dává přednost novému světu, optimistickému světu práce a techniky, to je prostě projevem politického názoru, i když jeho antipatie k imperiím jsou zjevné (v románu "Carův kurýr" se podobně jako indičtí sipáhiové proti britům tataři bouří proti carskému panství na Sibiři).
    Ovšem takovou distopií kde technický pokrok nestačí, může být nejen Stahlstadt prof. Schulzeho ale třeba i Miliiard City z verneova románu "Plující ostrov". A co ekologické dilema v románu "Zatopená Sahara", kde se místní Tuaregové brání zničení jejich rodné pouště obřím vodním dílem ? Ani Verne prostě nebyl černobílý i když politické rovině svých vizí se moc nevěnoval..
    MT
    July 5, 2011 v 19.49

    Verne byl spontánně pokrokový a svobodomyslný, humanistický člověk - stejně jako jeho nakladatel Hetzel nebo jako jeho epigon Andre Laurie (to byl dokonce člen Rady Pařížské komuny - Laurieho Magnetová hora je přesná kopie verneovky) ... nicméně člověk nemůže od velkých historických osobností chtít zázraky - teprve Vernův syn se postavil na stranu liberálů, socialistů, Zoly a listu Aurora v Dreyfussově aféře ...

    ... Verne-otec stál na straně armády, nacionalistů, antisemitů ... řečeno profláknutým slovníkem stál "na straně reakce" ...

    MT
    July 5, 2011 v 19.56

    ... a feministka by jistě připomněla, že jenom jednou z mnoha a mnoha Vernových románů byla hlavním hrdinou žena

    ... jinak to obvykle byl nějaký mladý muž např. vědec (ale taky patnáctiletý kapitán) a občas sekunduje sice statečná, ale ochrany potřebná dáma - hrající vždy druhé housle ...

    jen ten jeden jediný román ... snad ze stovky a více románů ...

    ??
    July 5, 2011 v 21.25
    Myslíš Branicanovou, která hledala ztroskotamného manžela?
    Ale kvalitních postav je ve Verneovkách moc - např. Alice v Hvězdě Jihu, jedna matka velké rodiny z Bezejmenné rodiny, ostatně i matka Morgazová a hlavně ta mladá Vaudreuillová, ženské z Dětí kapitána Granta,matka z patnáctiletého kapitána,matka Cascabellová, Jana Sarasinová,Kate z Dvou roků prázdnin, Jean Backstonová z Dobrodružství výpravy Barsacovy - ty ženské jsou v jistém smyslu větší a neokázalejší hrdinky - muží něco skoní, ale oni musí problémy snášet a ještě chránit rodinu. Nemlhu s vzpomenout na žádnou negativní ženskou postavu u Verna, nanejvýše věrné a trpící ženx skrývající špatná tajemství svých mužů- např. Toronthalová ze Sandorfa.
    Ale že jsme si z toho tady ud+ělali přehlídku znalostí, co?
    MT
    July 5, 2011 v 22.30

    Ano, Dolly Branicanová, V pustinách australských, Zajatec pustin jak zněly názvy díla.- a ten anglický název Paní Branicanová je "Mistress Branican" - to znamená "paní" ve smyslu vůdčí, silná


    ... jinak máš pravdu - negativní ženská postava - na to si Julek skutečně zrovna nepotrpěl ...
    July 6, 2011 v 8.39
    Verne a ženy
    přehlídka běžných znalostí o Vernově díle je asi snadná - kdo by ho v dětsvínečetl. Ale o jeho vztahu k ženám se asi píše málo - našel jsem jenže si vzal ovdovělou Honorine de Viane Morel (1830-1910), bohatou měštku, se kterou měl syna Michela a která mu v jeho spisovatelské dráze asi byla účinnou pomocí (tady možná ta úcta k silným a neokázalým ženám).
    Ale že nebyl Julek feministou v dnešním slova smyslu se nedivte, v polovině 19. století tahle otázka stála opravdu jinak. Za Vernova života neměly ženy ani volební právo. A svět techniky byl tehdy čistě světem mužů, kde by se G. Sandová vyjímala exoticky. Konec konců i papá Marx byl slušný patriarcha ve vztahu ke své Jenny von W.
    July 7, 2011 v 10.12
    Teď právě jsem vymyslela důkaz o potřebnosti utopie, byť uznávám, že je to šíleně přitažené za vlasy.
    Představme si fiktivní svět, v němž existují jen dva lidé. Jeden šikovný, schopný a pracovitý, druhý nešikovný, méně schopný, možná i trochu líný (avšak neexistuje nikdo, kdo by to mohl objektivně posoudit, zda jde skutečně o lenost). Každý pracuje svým stylem, takže ten první si žije dobře a ten druhý špatně. Otázka zní, jak se ten schopný (nazvěme ho třeba S) zachová, když ten méně schopný (N) se po nějakém čase bude chtít s ním dělit? A to bude! Zvlášť když nastane neúroda nebo něco podobného.
    Je několik možností, z nichž každá odpovídá určitému společenskému systému:
    První možnost je, že S toho druhého přesvědčí, že má morální právo mít se lépe, když je schopnější. K tomu je však třeba, aby S vyvinul nějakou účinnou ideologii, které N uvěří. To je případ liberálního kapitalismu (neboli demokracie).
    Druhá možnost nastane, když N odmítá tuto ideologii přijmout. Potom ho k tomu může S (pokud se mu to podaří) donutit násilím, takže použije právo silnějšího. Tu sílu proti N pak bude muset S užívat permanentně, což mu bude ubírat sílu k práci. Může to dojít až tak daleko, že S bude chtít N sprovodit ze světa. To by potom byl fašismus nebo nacismus.
    Třetí možností je, že S uzavře s N nějakou dohodu. Třeba že budou pracovat společně a pak se o výsledek práce rozdělí. Musí předem počítat s tím, že do společného projektu vloží víc úsilí než jeho protějšek. Pak ale S bude mít morální právo dohlížet na to, aby N opravdu pracoval aspoň tak, jak je toho schopen. Ovšem morální právo nemůže být psaný zákon, který by po čase umožnil S, aby se na práci vykašlal on sám a nechal se pro změnu N živit. Když někdo chce mít nějaké morální právo, tak to nemůže vycházet z něčeho, co kdysi udělal, ale důkazem morálního práva musí být to, co dělá dnes a denně. Možná se S časem podaří N tak vychovat, že ten bude pracovat sám od sebe. A to by mohl být socialismus nebo snad komunismus?
    A teď uvažujme, co dělat, když ideologie selhává, když N odmítá dobrovolně uznat, že S má právo mít se lépe? Zdá se nám, že nezbývá nic jiného než druhá možnost? To je však nehumánní a navíc v případě, že S by měl někdy nějaké potomky (jen čistě teoreticky, protože vlastně jsou sami na světě), zase by někteří z nich byli S a někteří N. A bylo by to stále totéž.
    Ještě je třeba řešit otázku, zda N nebude naopak chtít zničit S? Odpověď zní, že nebude, protože N moc dobře ví, že S potřebuje.
    Zdá se mi, že jedinou možností do budoucna je ta třetí, byť se zdá utopická.
    + Další komentáře