Erik Tabery už podruhé sehrál v Deníku Referendum, tentokrát pod sloupkem Jana Miesslera, simultánní partii s mnoha diskutéry, já se k nim také podruhé připojuji, a znovu se mi původně zamýšlený diskusní příspěvek rozrostl do velikosti článku — snad i tyto detaily svědčí o tom, že lidé z okruhu Deníku Referendum a šéfredaktor Respektu o diskusi usilují a cítí její potřebu. Její konkrétní podoba pak ukazuje, co všechno nám v té diskusi nejde.

Předně opravdovou diskusi zástupců dvou různých politických proudů nahrazuje série útoků na Respekt zleva a následná obrana jeho šéfredaktora, a naposledy zase útok na Deník Referendum zprava — skutečná politická debata se v zemi nevede, autoři dvou médií tedy po sobě aspoň občas vystřelí nebo se před vystřelenými šípy kryjí. Dále pak debata se nevede o politice, ale o její reprezentaci v dotčených médiích. To není samo o sobě úplně mimo — lidé na levici jsou přesvědčeni, že právě média mají největší podíl na tom, že hlas politické levice je v polistopadovém režimu nedostatečně reprezentován ve veřejné rozpravě, že levice je často nazírána jako mravně závadný, historicky poražený politický proud apod. Erik Tabery jakožto šéfredaktor nejprestižnějšího mainstreamového média to schytává tak trochu za celý mediální a politický mainstream; svůj týdeník logicky proti útokům brání a debata se pohybuje v kruhu. Přitom se v ní objevují zásadní témata, kruhový pohyb útok-obrana ovšem nedovoluje jejich plné rozvinutí.

Status quo už není, co býval

Zkusím tedy zapomenout na všechny své a obecně levicové výtky vůči Respektu či jeho majiteli, a věnovat se politickému problému, který Miesslerův sloupek tematizoval, a věcem s ním spojeným. Ústřední větou sloupku zdá se mi být tato: „Je to právě Vojtěch Filip a jeho severokorejské kondolence, které ve společnosti udržují status quo.“

Neporozumění mezi českou levicí a pravicí nebo levicí a politickým středem nebo zde konkrétně mezi Erikem Taberym a zdejšími autory a diskutéry se myslím otáčí kolem toho statu quo, který (mimo jiné) uchovává komunisty jako strašáka, jako substanciální zlo, ke kterému se demokrat nesmí nijak přiblížit. Levice by si přála ten status quo (nejenom vztah ke komunistům, ale celý způsob vedení veřejné debaty, veřejné sebeporozumění společnosti atd.) změnit a společnost rozpohybovat, pravice a střed naopak stráží stávající stav, totiž morální interpretaci polistopadového režimu, kterou přítomnost nepřijatelných komunistů náramně posiluje. Tou morální interpretací mám na mysli interpretaci politické skutečnosti jako výsledku boje dobra se zlem pojatými jako metafyzické, nečasové kategorie. Polistopadový režim, legitimizován ve svém sebeporozumění jako vítěz nad „říší zla“, nalézá uprostřed svého demokratického provozu komunistickou stranu jako její připomínku, jako diagram zla, a stále obnovovaným gestem distance od ní se obnovuje a posiluje jeho legitimita a zaběhaná podoba politického myšlení.