Erik Tabery už podruhé sehrál v Deníku Referendum, tentokrát pod sloupkem Jana Miesslera, simultánní partii s mnoha diskutéry, já se k nim také podruhé připojuji, a znovu se mi původně zamýšlený diskusní příspěvek rozrostl do velikosti článku — snad i tyto detaily svědčí o tom, že lidé z okruhu Deníku Referendum a šéfredaktor Respektu o diskusi usilují a cítí její potřebu. Její konkrétní podoba pak ukazuje, co všechno nám v té diskusi nejde.

Předně opravdovou diskusi zástupců dvou různých politických proudů nahrazuje série útoků na Respekt zleva a následná obrana jeho šéfredaktora, a naposledy zase útok na Deník Referendum zprava — skutečná politická debata se v zemi nevede, autoři dvou médií tedy po sobě aspoň občas vystřelí nebo se před vystřelenými šípy kryjí. Dále pak debata se nevede o politice, ale o její reprezentaci v dotčených médiích. To není samo o sobě úplně mimo — lidé na levici jsou přesvědčeni, že právě média mají největší podíl na tom, že hlas politické levice je v polistopadovém režimu nedostatečně reprezentován ve veřejné rozpravě, že levice je často nazírána jako mravně závadný, historicky poražený politický proud apod. Erik Tabery jakožto šéfredaktor nejprestižnějšího mainstreamového média to schytává tak trochu za celý mediální a politický mainstream; svůj týdeník logicky proti útokům brání a debata se pohybuje v kruhu. Přitom se v ní objevují zásadní témata, kruhový pohyb útok-obrana ovšem nedovoluje jejich plné rozvinutí.

Status quo už není, co býval

Zkusím tedy zapomenout na všechny své a obecně levicové výtky vůči Respektu či jeho majiteli, a věnovat se politickému problému, který Miesslerův sloupek tematizoval, a věcem s ním spojeným. Ústřední větou sloupku zdá se mi být tato: „Je to právě Vojtěch Filip a jeho severokorejské kondolence, které ve společnosti udržují status quo.“

Neporozumění mezi českou levicí a pravicí nebo levicí a politickým středem nebo zde konkrétně mezi Erikem Taberym a zdejšími autory a diskutéry se myslím otáčí kolem toho statu quo, který (mimo jiné) uchovává komunisty jako strašáka, jako substanciální zlo, ke kterému se demokrat nesmí nijak přiblížit. Levice by si přála ten status quo (nejenom vztah ke komunistům, ale celý způsob vedení veřejné debaty, veřejné sebeporozumění společnosti atd.) změnit a společnost rozpohybovat, pravice a střed naopak stráží stávající stav, totiž morální interpretaci polistopadového režimu, kterou přítomnost nepřijatelných komunistů náramně posiluje. Tou morální interpretací mám na mysli interpretaci politické skutečnosti jako výsledku boje dobra se zlem pojatými jako metafyzické, nečasové kategorie. Polistopadový režim, legitimizován ve svém sebeporozumění jako vítěz nad „říší zla“, nalézá uprostřed svého demokratického provozu komunistickou stranu jako její připomínku, jako diagram zla, a stále obnovovaným gestem distance od ní se obnovuje a posiluje jeho legitimita a zaběhaná podoba politického myšlení.

A do toho přichází nové nebezpečí fašizace společnosti, které by mělo alespoň reflexívnější část levice, pravice i politického středu přivést k debatě a spolupráci. Jenže ani to, co staví levé, pravé i středové demokraty do jedné řady, totiž boj proti fašistickému nebezpečí, nezastře podstatný rozdíl mezi nimi, který se projevuje i v samotném porozumění novému nebezpečí. Pro levici je postupující fašizace společnosti (tedy konkrétně např. to, co se minulého roku dělo ve šluknovském výběžku, volání po vládě silné ruky nebo politické panoptikum na Hradě a na Úřadu vlády) důsledkem neoliberální logiky, která společnost rozděluje na ekonomicky údajně prospěšnou a ekonomicky údajně škodlivou část a obě části staví proti sobě. Neoliberální politika „reforem“ a škrtů neustále zostřuje sociální napětí, ulevuje na daních bohatým a převádí břemeno veřejného dluhu, důsledků korupce a neochoty vybírat daně od bohatých a firem na domácnosti středněpříjmových a nízkopříjmových obyvatel a přitom dotuje veřejnou debatu už téměř ritualizovaným odporem vůči „sockám“, zneužívatelům dávek, „nepřizpůsobivým“ a podobným sociálně „nepřijatelným“ kategoriím lidí. Média jsou (až na výjimky, ke kterým v současnosti patří i Respekt) touhle neoliberální logikou a rétorickým odporem proti sociálně slabým prostoupena až do morku kostí. To by ovšem fašizaci odolala jen společnost svatá a hluboce demokratická a s velkou mírou sociální koheze k tomu. Jenže to všechno jako společnost nejsme a vydáváme se, na palubě neoliberálního plavidla s dobrým admirálem Karlem u morálního kormidla a vůbec nejlepším ministrem východoevropských zemí ve strojovně, stále více opačným směrem.

Tedy bojovat proti fašizaci společnosti znamená pro levici na prvním místě bojovat proti její příčině, proti neoliberalismu a jeho globální ofenzívě. Kdežto pro pravici a politický střed, zdá se mi, znamená boj proti fašizaci zdůraznění zase jejich vlastních východisek, tedy morální interpretaci politiky: fašismus je zlo, kterému musí demokraté zabránit, stejně jako porazili jiné podobné zlo, komunismus. Je tedy zapotřebí posílit to, co jako společnost (oficiálně) jsme, zvýraznit pozici vítězství dobra nad zlem, afirmovat polistopadový režim a jeho hodnoty, mj. právě antikomunismus. To ale podle levice nestačí — vývoj k fašismu je podle ní vepsán do polistopadového režimu jako jedna z jeho možností, je důsledkem jeho od jisté doby zcela neoliberální rétoriky a od ještě pozdější doby i praktické neoliberální politiky. Jistě lze s Erikem Taberym souhlasit, že „část levice a část pravice bude totiž muset spolupracovat, bude muset být schopna překonat jisté názorové rozpory,“ ale nelze už bez dalšího souhlasit s pokračováním té věty: „aby dokázala obhájit důležitější principy než jen výši zdanění.“ Výše zdanění a fašizace společnosti spolu souvisejí, „víc než si myslíte“! Debata o fašizaci může obnovit tolik potřebné povědomí o sociálním rozměru demokracie a lidských práv.

Strašidlo komunismu, které už neobchází Evropou

Erik Tabery se opakovaně (na stránkách Respektu i Deníku Referendum) domáhá toho, aby levice po Filipově severokorejské kondolenci provedla ono gesto distance od komunistů, a především pak aby toto gesto řídilo i koaliční politiku — komunisté se nejenom nesmějí podílet na žádné příští vládě, příští vláda ani nesmí opřít svou existenci o jejich hlasy. Jenomže levice nezmění svá východiska a nezačne na politickou realitu nahlížet optikou metafyzicky pojatých morálních kategorií — severokorejský režim je samozřejmě mimořádně odporný, ale ani sebedubióznější kondolence nenastoluje pro střední Evropu možnost nějaké stalinistické budoucnosti. Rozdílnost levicových a pravicových východisek se zde projevuje jako rozdílnost morálního a dějinného pohledu na politickou skutečnost. Z dějinného hlediska není žádný revival komunistické diktatury možný, není tu žádná vojenská, politická a ekonomická komunistická moc (a už vůbec ne velmoc), o kterou by se mohl opřít.

Ostatně ve Francii byli komunisté několikrát součástí vládní koalice dokonce v době studené války, kdy komunistická vojenská a politická moc ovládala půlku světa — a nestalo se vůbec nic zvláštního až na to, že francouzským komunistům se postupně snížovaly volební preference... Taberyho postoj je sice motivován snahou potvrdit polistopadový režim a hodnoty, na nichž stojí, fakticky je ovšem spíše výrazem nedůvěry v demokratické mechanismy.

Mezi českými komunisty se jistě najde jisté procento nostalgiků, to ale nic nemění na tom, že faktickou politikou komunistů je technokratický pragmatismus pohodlně zabydlený ve stávajících podmínkách. Komunisté spoluvládnou v několika krajích a na mnoha radnicích, zastávají místa v kontrolních orgánech, účastní se demokratického provozu i byznysu s tím spojeného a neděje se nic nestandardního. Jistě, centrální vláda má specifický rozměr, a např. pro zahraniční politiku by vládní účast komunistů představovala některé praktické (nikoliv metafyzické) problémy, ale vládní účast komunistů skutečně nehrozí, protože ji především nechtějí oni sami, aby nepřišli o protestní voličské hlasy. Navíc praktické problémy v otázkách zahraniční politiky, např. ve vztahu k EU, znamená i vládní účast ODS.

Komunisté nechystají revoluci, chystají svou pohodlnou existenci v rámci stávajícího systému, založenou na protestních hlasech voličů a prebendách plynoucích z účasti na systému. Zato jednou z reálných možností může být vláda sociální demokracie opírající se mj. o hlasy komunistů. Ať nám Erik Tabery napíše, co konkrétního by se v takovém případě stalo, proč to má být tak strašné? A kdyby se dejme tomu Jana Švejnara jako někdejšího prezidentského kandidáta Zelených a ČSSD rozhodli komunisté podpořit v parlamentní volbě, vyzval by jej Tabery ke stažení kandidatury? A co konkrétně (dnes, ne před dvaadvaceti lety) je tím údajným nebezpečím levicového extremismu, o kterém Tabery mluví ve svých výzvách vůči levici?

Hlasy komunistů kolem sebe nešíří morovou nákazu, to by musela být nakažena nejméně polovina všech zákonů přijatých po Listopadu a ostatně i prezident Havel v roce 1990. Principem liberální demokracie je právě to, že hlasy všech možných a nemožných myšlenkových, politických a občanských proudů přetavuje v kadlubech demokratických institucí, neuspořádaná vůle lidu prochází filtrem vyrovnávacích a pročišťujících mechanismů. Obnovování strachu z komunistů má konstitutivní význam pro část pravice a politického středu, resp. pro nadvládu určitého typu diskurzu ve veřejné debatě, nikoliv ale pro levici — ta naopak chce polistopadovému režimu rozumět jako skutečně otevřenému a pluralitnímu, jako režimu, v němž lze uvažovat o alternativách, v němž politika není jednosměrně diktována ratingovými agenturami a „trhy“, popřípadě nedějinně pojatým antikomunismem.

Komunisty je naopak potřeba vtahovat do hry (jedním z ústředních listopadových hesel bylo „Nejsme jako oni“), vyvádět z pohodlného přítmí, v němž se může nezávazně nadávat na všechno a vykřikovat cokoliv včetně excentrických kondolencí, protože to nic nestojí. Bylo by dobré vtáhnout komunisty např. i do budoucí debaty zástupců pravice, levice a politického středu o nebezpečí fašizace společnosti; koneckonců příspěvky takového Jiřího Dolejše jsou nesporným obohacením diskusí na Deníku Referendum (i když mě osobně vždy znovu překvapují mírou technokratismu v přístupu k řešení problémů). Zda z takové debaty vyplyne i nějaká konkrétní spolupráce, to by se teprve ukázalo — demokracie je otevřená hra.

Jak nedebatovat

Na závěr si dovolím uvést několik soukromých postřehů k tomu, jak případnou diskusi (a budoucí spolupráci) různých politických proudů vést, resp. nevést. Především: Na levici jsme si oblíbili jistou rétorickou figuru, totiž srovnávání diskursů minulého režimu s myšlenkovými stereotypy toho současného. Mám ovšem zkušenost z různých facebookových debat, že pojmosloví „pravicových svazáků“, „kapitalistické normalizace“, paralelizace Husáka a Klause apod. nemá pro naše pravicové oponenty žádný zjevující potenciál, žádné nové poznání jim neprostředkuje, naopak je spolehlivě odpuzuje a jakákoliv rozumná debata zde končí. Pro pravici má, jak jsem se snažil naznačit výše, konstitutivní význam radikální diskontinuita s minulým režimem zasahující všechny instituční i diskursivní úrovně. Levicové přesvědčení, že na těch nejhlubších úrovních nalézáme kontinuitu a překvapivou shodu, si musíme, alespoň pro počátek, nechat pro sebe a respektovat odlišná východiska druhé strany.

Jistě by dále bylo nemoudré začít debatu vylíváním hněvu, frontální kritikou hegemonického postavení pravicových diskursů v polistopadovém režimu nebo osobními útoky proti diskutujícím, jak se zhusta děje při diskusi s Erikem Taberym; stejně tak asi nelze začít hledáním společně sdílené vzpomínky na minulý režim nebo tzv. vyrovnáváním se s minulostí a odsud shody v hodnocení režimu současného. Domnívám se, že je třeba začít analýzou současné situace, nebezpečím fašizace společnosti, krizí tradičních demokratických institucí, neoliberální ofenzívou. To by nás ke konfliktnějším otázkám nakonec stejně dovedlo, ale mezitím už bychom aspoň trochu věděli, jak diskutovat, získali bychom základní důvěru v partnery v dialogu atd. A třeba bychom se nakonec dostali i k možnostem naší společné reakce na všechny krize, v nichž se česká i evropská společnost nacházejí.

Každá veřejná diskuse, stejně jako každé médium, je také mocenským nástrojem, slouží k legitimizaci názorů, postojů, aktérů. Při možných sporech o tom, koho přizvat a na koho se obrátit, čemu se věnovat a čemu nikoliv, by snad bylo dobré se vyzbrojit jistou velkorysostí, vstřícností, vyvažováním. Ale to už možná příliš kážu o něčem, co ještě ani nezačalo, a kdoví, zda někdy opravdu začne. Celkově vážná situace politická i ekonomická v Evropě i u nás, postupující krize demokratických mechanismů a vůbec stávajícího systému ovšem k nějaké debatě a spolupráci různých politických proudů vybízejí. A jakkoliv jsou potenciální dopady takové debaty nejisté a omezené, mohla by nás minimálně vybavit vzájemným poznáním, dovednostmi a pohledy, které se v budoucích turbulencích mohou hodit.