Není pravidlem shrnout či analyzovat příspěvky, které se objevily pod sloupkem z minulého týdne. Ani já to tak zcela neudělám, protože to v případě našich komunistů a jejich postavení v politickém systému v podstatě ani nejde. Pár poznámek si přesto dovolím. Především se ukázalo, že zabývat se komunisty je velmi důležité, nicméně není to nikterak jednoduché. Nelze se zcela ztotožnit s tím, co napsal Erik Tabery. Přeci jen od roku 1987 do nynějška komunisté ušli kus cesty, přijali základní demokratická pravidla hry. Ale KSČM chybí více pokory. Není to jen zmiňovaný dopis do Severní Koreje, ale třeba i snaha komunistických poslankyň kriminalizovat Zdenu Mašínovou. Tady už chybí dokonce jakákoli soudnost.

Situaci vcelku výstižně shrnul Martin Profant: „Jen dělá to, co u nás dělá KSČM už drahně let - kašle na veřejné mínění, protože už dávno vzdala možnost, že by oslovila někoho kromě přesvědčených, vychází z letitého zvyku komunistických stran, že ‚základna to pochopí‛.“ Pak to skutečně znamená „odcizení elit“ a jejich zjevnou oligarchizaci. Nechci nijak paušalizovat, ale už z toho malého výčtu, který jsem provedl minule, mi vychází, že strana neprovádí levicovou politiku, ale populistickou. U ostatních stran vidím mnohem větší snahu usilovat o voliče, jsou čitelnější a jakoby státotvornější (smí-li se toto slovo používat). Minule jsem to pojmenoval nedostatkem politické odpovědnosti.