Není pravidlem shrnout či analyzovat příspěvky, které se objevily pod sloupkem z minulého týdne. Ani já to tak zcela neudělám, protože to v případě našich komunistů a jejich postavení v politickém systému v podstatě ani nejde. Pár poznámek si přesto dovolím. Především se ukázalo, že zabývat se komunisty je velmi důležité, nicméně není to nikterak jednoduché. Nelze se zcela ztotožnit s tím, co napsal Erik Tabery. Přeci jen od roku 1987 do nynějška komunisté ušli kus cesty, přijali základní demokratická pravidla hry. Ale KSČM chybí více pokory. Není to jen zmiňovaný dopis do Severní Koreje, ale třeba i snaha komunistických poslankyň kriminalizovat Zdenu Mašínovou. Tady už chybí dokonce jakákoli soudnost.

Situaci vcelku výstižně shrnul Martin Profant: „Jen dělá to, co u nás dělá KSČM už drahně let - kašle na veřejné mínění, protože už dávno vzdala možnost, že by oslovila někoho kromě přesvědčených, vychází z letitého zvyku komunistických stran, že ‚základna to pochopí‛.“ Pak to skutečně znamená „odcizení elit“ a jejich zjevnou oligarchizaci. Nechci nijak paušalizovat, ale už z toho malého výčtu, který jsem provedl minule, mi vychází, že strana neprovádí levicovou politiku, ale populistickou. U ostatních stran vidím mnohem větší snahu usilovat o voliče, jsou čitelnější a jakoby státotvornější (smí-li se toto slovo používat). Minule jsem to pojmenoval nedostatkem politické odpovědnosti.

Samozřejmě je tu přirozená snaha být na straně chudých, nezaměstnaných, špatně placených a v tomto směru spolupracovat se sociální demokracií, jako tomu bylo v první polovině roku 2006, když svou vládu končil Jiří Paroubek. Spolupráce to byla skutečně viditelná a jedinou pojistkou pravice byl Václav Klaus, který odmítal podepisovat „levicové zákony“.

Ano, naše komunisty skutečně provází zájem o levicová témata, ale ničím jiným nás nedokáží pozitivně překvapit.

Pak je tu také komunální a regionální politika. Komunisté v obou druzích voleb ztrácejí, v lokální politice přišli v posledních letech o několik tisíc mandátů. To je výrazné oslabení, z něhož se už pravděpodobně nevzpamatují. A teď otázka zásadní. Nejsou-li komunisté součástí radničních koalic, jsou v lokálních systémech skutečnou opozicí, nebo se spokojují spíše s desátkem v podobě šéfa kontrolního či jiného výboru? Také to by stálo za průzkum, protože tady od zeleného stolu se mi zdá, že převažuje druhá varianta.

Jistě by se daly uvádět další argumenty, možná bychom mohli uspořádat konferenci, vydat sborník, monografii. Ale zdá se mi to zbytečné, protože se nakonec vždy dostaneme k jedinému. Vedení KSČM nehájí ani tak zájmy obyčejných lidí, jako své vlastní. Přesněji řečeno ani se nesnaží hájit jejich zájmy. Právě v tomto bodu končí její budoucnost.