Proč jsem antikomunistou

František Kostlán

Autor reaguje na text Michaela Hausera Mor antikomunismu a vysvětluje, proč by podle něj měl být zastánce demokracie antikomunistou.

Jsem přesvědčen, že zastánce demokracie musí být nutně antikomunistou. A v bývalém „východním bloku“ to platí dvojnásob. Demokrat nemůže nebýt proti totalitě, autoritářství, autokracii a především proti ideologicky pojatému násilnému řešení věcí a problémů, které tyto režimy sebou nesou nesrovnatelně více, než přinášejí - ad hoc - režimy demokratické.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

A byly to komunistické strany účastné v kominformě (Информационное бюро коммунистических и рабочих партий), které nejen v naší části Evropy zavedly totalitu a posléze totalitu gulášovou — i ta ovšem poslala mnoho skvělých lidí bezdůvodně do kriminálu, u nás například: Rudolf Battěk (dohromady 10 let), Petr Uhl (přes devět let), Petr Cibulka (pět let) a Václav Benda (čtyři roky) atd., vyhazovala lidi ze škol a z práce, zastrašovala je i jinak, neblaze ovlivňovala osudy lidí.

Byli to lidé hlásící se dodnes k tomu, že jsou komunisté, kteří vraždili (nechali zavraždit) zastánce demokracie, majitele čehokoli či nešťastníky, kteří chtěli svobodně překročit hranice státu. Byli to komunisté, kteří profízlovali celou společnost a ovládali ji prostřednictvím estébáků a udavačů, kteří nám denně vymývali mozky neustálou palbou totalitní propagandy.

Toto všechno mi vadilo a vadí. A v tomto slova smyslu jsem také antikomunistou, právě tak jako jsem antinacistou, antifašistou, antiautoritářem. Snad by se to dalo shrnout pod pojem antitotalitář. Všechny nedemokratické režimy dvacátého století volily stejné metody (ideje měly pochopitelně odlišné).

Nemám, a nikdy jsem neměl nic proti komunistické ideji, tedy cíli, kam údajně směřovala socialistická společnost před listopadem 89 (tzv. reálný socialismus). Jsem přesvědčen, že je (pro společnost jako celek či pro lidstvo) utopická, neuskutečnitelná, protože nectí neměnnou lidskou povahu (povahové rysy). Ale to neznamená, že si ji musím ošklivit. Hnusí si mi tedy „jen“ krvavý způsob, který měl údajně vést k naplnění komunistické iluze.

„Antikomunismus je pozoruhodná věc. Má politický dopad a přitom v zásadě nemá nic společného s realitou. Pracuje v něm to, co by se nejpřesněji dalo označit jako lacanovské fantasma. Je to představa vzpírající se reflexi, která poskytuje slast-strast (jouissance). Jeho mottem by v tomto případě mohlo být: Nemohu si pomoci, ale musím nenávidět komunismus a vše, co s ním souvisí. Zároveň mi cosi brání, abych se ptal, co to komunismus je. Touto překážkou je právě slast-strast, kterou mi přináší má nenávist, lépe řečeno strach z toho, že bych o ni mohl přijít. Proto antikomunista o komunismu nediskutuje a nerozlišuje jeho vzájemně protikladné roviny, historickou realitu „komunistických režimů“ a komunismus jako projekt společnosti, kde vládne základní rovnost a svoboda všech,“ píše Michael Hauser v článku Mor antikomunismu.

Nevím, jakou by mi „dal známku“ za má úvodní slova, v nichž ve zkratce vysvětluji, proč jsem antikomunistou. Osobně jsem přesvědčen, že odpor k bezdůvodném ideologickému násilí naopak ctí realitu, a to natvrdo. Slast při mém antikomunismu také necítím, spíše hořkost a pachuť z pocitu bezmoci a ponížení, kdykoli si vzpomenu na všechna komunistická zvěrstva napáchaná během dvacátého století i v současnosti (například koncentráky v Severní Korei a v Číně, dlouholeté tresty na Kubě atd.).

Svého času jsem u piva diskutoval s Jiřím Dolejšem (v Kongresovém centru) a jindy i s dalšími komunisty, nepokládám je za satany. Vadilo by mi však, kdyby komunistická strana měla znovu vládnout. V KSČM je, i mezi velmi mladými lidmi, příliš početný fanclub tatíčka Stalina, než aby mne to nechávalo chladným, příliš mnoho těch, kteří obhajují zmanipulované politické procesy a vraždění lidí na hranicích, příliš mnoho odpůrců demokracie.

Uvědomuji si samozřejmě, že jsou tam i lidé, kteří odsuzují násilné řešení společenských problémů, ale nemohu si být jist tím, čí názory v té straně momentálně převáží. Možná by vládnutí s ČSSD komunistickou stranu kultivovalo, možná by to naopak dekultivovalo sociální demokracii. Vadí mi ta nejistota, nikoli pouhý fakt, že je někdo komunistou.

Michaelovi Hauserovi se zas tak moc nedivím, že k tomuto tématu přistupuje razantně. Když někdy poslouchám všudypřítomné pravicové primitivy, kteří jsou hned se vším hotovi, kteří na každý složitý problém mají ihned jednoduchý způsob řešení, kteří to své zupácké pokřikování neustále chrlí z většiny mainstreamových médií, nevycházejí z toho dobře ani pro mne. Na rozdíl od pana Hausera si ovšem uvědomuji, že paušalizování je nešvar, který je hluboko vetknutý do těla naší společnosti (do kolektivního vědomí). A proto jsem v tomto ohledu opatrný.

Jistě, mezi antikomunisty jsou také primitivové (a kde, probůh, nejsou?), kteří chtěli věšet komunisty na lucerny, kteří nepřiznávají druhým právo na osobní vývoj a s tím spojený názorový posun, kteří hlásají kolektivní vinu komunistů a volají po pokání druhých, aniž by se sami káli za své prohřešky.

Ba ještě hůře. K antikomunistům se počítají i zastánci jiných totalit. Lidé z krajní pravice mají vedle rasismu, antisemitismu a xenofobie jako jeden z hlavních bodů antikomunismus. Ještě v dobách, kdy jsem se s nimi tu a tam pokoušel diskutovat (samozřejmě marně), jsem jim říkal: nestačí být antikomunistou, důležité, ba mnohem důležitější, je být zároveň demokratem, tedy i antitotalitářem.

V knize Jiskra života to dobře vystihl Erich Maria Remarque. Musulman, hlavní hrdina příběhu z nacistického koncentráku, odpovídá na nabídku svého spoluvězně, aby vstoupil do komunistické strany, v tomto smyslu: To nemohu, protože vy (komunisté) budete po válce tyhle koncentráky potřebovat. A druhý musulman — komunista, mu odpovídá (opět v tom smyslu, nepamatuji si to doslova): Ano, ale jen pro nepřátele lidu.

Na ty antikomunisty, kteří jsou zároveň obdivovateli jiné totality (většinou hnědé) pak mohou platit tato Hauserova slova: „Antikomunismus má v tom blízko k antisemitismu nebo současným formám rasismu. Utváří se na základě fantasmatu ,komunismu´ jako svého druhu absolutního zla a pátrá po jeho dnešních výhoncích. Když na místo Žida nebo Roma dosadíme komunistu, uvědomíme si, kolik toho má antikomunismus společného s antisemitismem nebo rasismem.“

Ale platí to jenom pro tento typ antikomunistů, jinak není toto Hauserovo tvrzení platné. Zatímco Židé a Romové se Židy a Romy rodí, komunistou se člověk stává vlastní volbou (samozřejmě někdy i donucen okolnostmi). A to je zásadní rozdíl. Nenávidět někoho za to, jaký se narodil, je kvalitativně odlišné od výčitky, že někdo jako dospělý a svéprávný člověk vstoupil do komunistické strany, a to poté, kdy byly známy důsledky politických procesů či po okupaci Československa „bratrskými“ armádami. Na rozdíl od Žida nebo Roma, kteří se tím, že se tak narodili, ničeho nedopustili, nese komunista spoluodpovědnost za zločiny, kterých se jím podporovaný režim dopouštěl (pokud se jich rovnou nedopouštěl sám — potom by měl být i trestně právně odpovědný).

„Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům ,komunismu´ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto ,komunistickém´ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté,“ vyvozuje Michael Hauser neznámo z čeho.

Opět paušalizace a planá slova. „Současný řád“ stojí za fajfku tabáku, sám jej hojně kritizuji, nicméně zřetelně směřuje k demokracii (mechanismy bychom už měli, co chybí, je obsah, který je k fungování demokracie také nutný - o tom ale jindy). I demokratický režim se občas dopouští násilí a nespravedlností, které se mi také nelíbí, nejde však o systémovou záležitost, jako u totalitních a autoritářských režimů. Ty naopak přetrvávají pouze „díky“ násilí, jinak by je přirozená touha lidí po svobodě smetla. V demokracii (na rozdíl od autoritářských režimů) také lze tyto metody kritizovat, někdy dokonce i dosáhnout nápravy (pokud je ještě možná).

Připisovat někomu vlastnosti toho, koho sám kritizuje, je momentálně v módě. A to u lidí, kterým chybějí argumenty, jako je v tomto případě i Michael Hauser. Je to dobrý polemický tah, protože případného diskutéra tak předem odsoudí do role méněcenného hlupáka. S realitou to sice nemá mnoho společného, ale zbavuje to autora tohoto módního úhybného manévru nutnosti dále diskutovat - diskutovat s méněcenným hlupákem přeci nemá smysl.

A také: mnoho bývalých disidentů je antikomunisty (v tom smyslu, jak jsem to zde popsal), jen nemají potřebu vytrubovat to do světa při každé příležitosti.

Jediní antikomunisté, kteří permanentně „nepřehlížejí a neschvalují zločiny, jichž se dopouští současný řád,“ (ale nevadí jim zločiny hnědé totality) jsou neonacisté a další pravicoví extremisté. V tomto konkrétním bodu mají velmi blízko k extremistické levici i k bojovníkům proti antikomunismu typu Michaela Hausera. Primitivní anti-režimismus má k sobě evidentně blízko, napříč politickým spektrem, náckem počínaje a socialistou konče.

Textu pana Hausera chybí logika, překypuje naopak ideologizováním věcí, které je lepší posuzovat otevřenou myslí. Tento způsob uvažování vede k černobílému vidění světa, které Michael Hauser předvedl v plné kráse. A ještě něco mi v jeho článku chybělo: pokora socialisty, který si uvědomuje, že socialismus (reálný) u nás naprosto selhal a je proto třeba „hledat socialismus“ v rámci demokratického rámce.

    Diskuse
    July 13, 2011 v 9.14
    Páté přes deváté
    Kdyby si dal pan Kostlán tu práci a přečetl si pozorně diskusi pod Hauserovým článkem, nezaměňoval by dvě roviny. Antikomunismus jako morální postoj, který vznikl coby reakce na totalitní režimy a jejich zločiny, a antikomunismus jako určitá diskursivní praxe, která stojí na ideologické manichejské struktuře: komunismus je Zlo, antikomunismus Dobro. A Hauserův článek se, podle mého názoru, vyrovnával s tímto druhým antikomunismem. Hauserovi jistě nešlo o relativizaci či přehlížení zločinů.

    Jenže pan Kostlán obě roviny popletl a smíchal dohromady a korunu tomu nasadil efektním titulem. Tvrdí, že každý demokrat musí být antikomunistou, ale současně že nikdy nic neměl proti komunistické ideji. Tak co tedy? Není tohle odpověď chytré horákyně?

    Zkrátka a dobře: každé úvaze o antikomunismu musí předcházet reflexe o tom, co přesně míníme pojmem komunismus - aby se předešlo trapným zmatkům.
    MP
    July 13, 2011 v 12.29
    Pane Kostláne,
    to, co jste popsal na začátku článku jako své krédo, neznačí nic víc, než že jste odpůrcem totality. Ujišťuji vás, že to jsou i všichni diskutující na tomto serveru (jak jsem měl možnost jejich názory poznat), včetně M. Hausera a komunistů, resp. odpůrců antikomunismu.
    Proč tedy zavádět pojem antikomunismus? Minulý režim je třeba odsoudit za to, že byl nedemokratický (a v tom se shodují všichni, kromě pár bláznů z KSM), nikoli za to, že byl "komunistický", přesněji, že usiloval o nekapitalistickou společnost (což v pátém odstavci sám přiznáváte).

    Antikomunismus, proti němuž se stavím např. já, ale i M. Hauser a jiní, znamená něco jiného: je to právě směšování obecných rysů totalitních režimů a komunistické ideje spravedlivé společnosti, která je jako taková legitimní (i když ji nemusíme sdílet).
    Antikomunismus je hlavním ideologickým sloupem současného systému, neboť říká: Neusilujte o lepší a spravedlivější svět, v němž by nebylo bídy, propastných sociálních rozdílů, nezaměstnanosti, nejistoty atd., skončí to hrůzami a katastrofami! Zapomeňte na to, že vaši rodiče a dědové chodili do důchodu v 58 nebo 60 letech, a připravte se na to, že vy budete makat až do hrobu! Atd. A proti takovému antikomunismu se musí postavit každý demokrat, každý slušný člověk!!
    July 13, 2011 v 16.8
    stačí nesouhlasit než být anti
    zkusil bych nabrhnout Františkovi K. jeslti by mu zásadně vadilo přeměnit označení jeho postoje z antikomunismu na nesouhlas (třena i principiální) s komunisty.
    Myslím, že nejde jen o sémantický problém, ale že je to demokratičtější vyjádření toho, že i když s někým nesouhlasdím, tak mu dávám bez apriorní anihilace jeho poltické existence šanci legitimně vyjádřit jeho názory.
    Osobně si myslím že v této nuanci je i rozdíl mezi zmonopolizovanou KSČ a demokratizovanou KSČM, ale nechtěl bych tím zatěžovat debatu, protože chápu že to možná je pod rozlišovací úroveň některýc debatérů a že i já se mohu mýlit pokud jde o hodnocení evolučního skoku mezi znmíněnými subjekty.
    July 13, 2011 v 17.17
    Zdá se, že existuje jakési zmatení jazyků.
    Čím více diskutujeme, tím méně je jasné, co vlastně komunismus přesně znamená, kdo komunista je a co tedy přesně znamená antikomunismus. Dovídáme se, že komunisté jsou odpovědní za hrůzy minulosti, ale není jasné, kdo je komunista a kdo je tedy odpovědný.
    Je komunista ten, kdo je člen KSČM?
    Je komunista ten, kdo není člen KSČM, ale byl členem KSČ?
    Nebo ten, kdo nebyl a není, ale přesto se otevřeně za komunistu označuje, případně s komunismem sympatizuje?
    Je komunista ten, kdo se k tomu nehlásí, že tajně s komunismem sympatizuje?
    Je komunista ten, kdo bude chtít usilovat o uskutečnění komunistické ideje?
    Je jím i ten, kdo by chtěl uskutečnit komunismus nenásilnými prostředky?
    Je větší komunista ten, kdo je pro současnou Čínu nebo kdo je proti ní?
    Je vůbec Čína komunistická?
    Proti komu z takto označených se vymezuje antikomunista? Proti všem?
    Může být bývalý komunista antikomunistou? Pokud ano, pak snad za zločiny odpovědný není? Tím, že se někdo stane antikomunistou se zprostí viny?
    A tak bychom mohli pokračovat. Ještě mě napadá, že USA kdysi patrně za komunistu považovali každého obyvatele východního bloku.
    Kdo vlastně je oprávněn rozhodovat o tom, co je komunismus, kdo je komunista a kdo je odpovědný?
    Kdo určuje kritéria toho, co má být považováno za pravdu? Myslím, že pravdu pojmenovává vždycky vítěz, který se stane pánem situace. Kdo je dneska vlastně vítěz?
    July 13, 2011 v 23.52
    chaotická ideokracie a její odpůrci
    zmatení byli také minulí ideologové - někteří se drželi hypotézy, že sociálismus (mišleno minulý režim) je první fáze komunismu. V tomto smyslu komunismem byl. Zároveń jiní vysvětlovali, že komunistický "ráj na zemi" ještě nepřichází, protože "reálný socialismus" nese mateřská znaménka měšťácké minulosti. .Jak se v tom pak mají vyznat odpůrci "komunistického" vyznání.
    S jakou idejí se tedy bojuje - s komunismem stalinským, křesťanským, anarchistickým a nebo jakým ? zajímavé by bylo rozebrat jak chápou komunismus dnešní poučení komunisté - ale ani zde asi nebude větší shoda. Prostě idea "komunitární" je ve stádiu inutitivního hledání pojítek této rozbíhavosti, která logicky kulminovala po roce 1989.
    Antikomunisté to mají vlastně těžké - kromě toho dědictví negace minulého režimu jen těžko hledají jakou ideu vlastně chtějí v principu negovat. Ale obdobně to mají těžké komunisté, kteří hledají na čem chtějí svůj o selhání stalinismu poučený komunismus pozitivně stavět. J.Heller by jistě připomněl, že poměrně vyprofilované některé hypotézy (dsamospráva) tu jsou - ale jejich akceptace teorií i praxí chybí.
    Takže asi bude opravdu nejschůdnější pro antikomunisty říci že vlastěn odmítají spíše některé principy minulého režimu, než aktuálně obtížně uchopitelnou myšlenku komunismu jako takového. Pouhá vzpoura porti liberální či postmoderní hegemonii v současném diskursu pozitivním vymezením určitě není (viz debata k Žižekovi pod článkem pana Pehe).
    MH
    July 13, 2011 v 23.54
    Antikomunisté, pohrobci minulého režimu
    Kdo nemá nic proti komunistické ideji, jako pan Kostlán, ale pouze nevěří v její uskutečnitelnost, je to antikomunista? Pojmové zmatky se rodí hlavně z toho, že minulý režim se ztotožňuje s komunismem, i když on sám o sobě netvrdil, že komunistický je. Pokud ale "komunismus" rovná se totalita (odebrání liberálních svobod, ne rozšíření reálné svobody), pak by proti takovému komunismu byl i Marx. Svobodná Evropa vysílala v padesátých letech hru o soudu nad Marxem. Soudili ho v monstrprocesu "komunističtí" soudci a rozsudek byl: vinen. Marx a já také by se pak nejspíš označil za antikomunistické komunisty.

    Co mi zejména vadí na českém či středoevropském liberálně demokratickém kapitalismu je, že v něm stále přežívá minulý režim, a to v masce pravého opaku. Nebojujeme s nepřáteli socialismu, ale s nepřáteli svobody a demokracie (a "svobodou a demokracií" se myslí dnešní většinový konsensus, jak chápat svobodu a demokracii, v praxi se toto chápání většinou projevuje jako vypočítavá přizpůsobivost nastoleným situacím). Jak se neozvat, když se i v hlavních „demokratických“ médiích, jako jsou Lidové noviny, objevují články, které odhalují původ autora nějaké knihy, jak tomu bylo v případu Michala Pullmanna?

    Ještě jednou a jinak: vadí mi, že tyto praktiky minulého režimu se schovávají v pojmu antikomunismus. Bojovat s praktikami minulého režimu se pro mne rovná především bojovat s antikomunismem. Nevěřím, pane Kostláne, že jste antikomunistou v tomto smyslu.
    July 14, 2011 v 5.19
    Někteří z těch, kdo v polistopadové době ovládli veřejné mínění, využili situace k tomu, aby komunisty (i ty se zcela netotalitním smýšlením) vyřadili ze hry tím, že zcela jednoduše, na základě částečné analogie, sofistickým způsobem postavili komunismus na roveň fašismu. Tak ho zdiskreditovali a smetli se stolu, čímž otevřeli cestu antikomunismu. Tím se jim podařilo vrátit nás do lůna globálního kapitálu, který teď je, jak říká Žižek, "reálnem našich životů". Kapitálu jsou pojmy zcela lhostejné. Všechny pravdy se o něj tříští, jak vlny o skálu.
    July 14, 2011 v 10.40
    legitimní spor
    myslím, že FK není ten typ stádního vymítání "komunistického" čerta. Prostě nesouhlasí s principy toho o čem si mylsí že je komunismus. Zajímavé je že uvnitř kompartaje bývají někdy kritici stalinismu také označovány za pomahače antikomunismu. A to je zcela opačný případ.
    Osobně si myslím že z holé negace čehokoliv nelze pochopit o co jde - to platí stejně tak pro antikomunismus, jako pro antikapitalismus etc.
    Fanatičtí stalinisté, stejně jako antikomunisté jsou vlastně psychologicky podobná sorta (taková agresivně infantilní). Ale pokud mám představu o čem byl komunistický ideál, tak s ním bud mohu principiálně polemizovat a nebo ho uchopit poučeným a demokratickým způsobem. Obojí by bylo legitimní.
    Pojem "komunistický" chápu jako usilování o společné vlastnictví výrobních prostředků. S tím já poměrně zásadně nesouhlasím, nicméně to nelze označit za nedemokratické či autoritativní.
    Vývoj v letech 1948-1989 však vedl k tomu, že pojem komunistický je automaticky vnímán jako nedemokratický a bude ještě nějaký rok či desetiletí trvat než to odezní.
    To chápeme my, co chodíme na diskuse tohoto typu, nemůžeme však chtít aby to tak chápala většinová populace.
    July 14, 2011 v 12.20
    Jsem-li demokrat (a já se snažím jím být), musím odmítat diktátorské praktiky. Jako demokrat musím být antifašistou a antinacistou, ale nemohu být antikomunistou navzdory tomu, že oba tyto režimy se chovaly diktátorsky. Fašismus nebo nacismus mají v programu darwinisticky pojaté přežití silějších (např. ras) a likvidaci slabých. Fašismus nemá demokratické kořeny, nemá disidenty, ktěří by se vzbouřili proti jeho krutosti a chtěli nastolit demokratické poměry. Komunistická ideologie je zvláštní, pro mne ne zrovna sympatickou formou demokratického hnutí. Marx byl obhájcem svobody a dmeokracie, počínaje jeho studentskou prací proti cenzuře. Komunisté někdy deviovali a začali provozovat režim podobnější spíš nacismu a fašismu (např. za Stalina nebo za Pol Pota), ale proti této deviaci se spolu s jinými stavěli i komunisté a někteří na to dopláceli. Stalinismus zlikvidoval víc komunistů než nacismus. Od svého raného mládí v 60. letech minulého století jsem osobně potkával komunisty, kteří snili o demokratickém socialismu, kritizovali tehdejší Novotného režim a někteří na to taky doplatili zákazy povolání nebo i kriminálem, někteří odešli do exilu.
    + Další komentáře