Tyto řádky jsou jen mým osobním pohledem na věc a rozhodně nemají být obhajobou bývalého režimu.Chci jen, aby nebyli všichni komunisté házeni do jednoho pytle.

Nejopravdovějším komunistou, jakého jsem kdy osobně znala, byl můj otec. Jeho jméno by nikomu nic neřeklo, protože byl jen bezvýznamným dělníkem. Byl o mnoho let starší než já. Vlastně jsem se narodila pár let před jeho odchodem do důchodu. Otec zemřel před více než třiceti lety; mně bylo tehdy dvacet.

Pamatoval ještě Rakousko-Uhersko. Pocházel z nemajetné rodiny s mnoha dětmi. Představy idylického světa, který narušili teprve zlí komunisté, jak nám to později bylo často líčeno, nejsou nic jiného než lež. Pamatuji si na jeho vyprávění o tom, jak se žilo chudým: Jako malý chlapec se pořádně nenapil ani mléka, protože se muselo šetřit, jako učeň pracoval od šesti do šesti a mistr ho bil, když se mu něco nepodařilo, celá početná rodina žila v jedné místnosti. Když dospěl, musel se za prací několikrát stěhovat, pokud vůbec nějaká byla. Velkou část života strávil v dělnických ubytovnách nebo v podnájmu. Kvůli nezaměstnanosti odjel na několik let i do Jižní Ameriky, ale nakonec se vrátil domů. Ve čtyřiadvaceti letech vystoupil z církve a později se stal členem KSČ. Dlouho se nemohl ani oženit, protože ženu nechtěl uvést do bídy. Za okupace se podílel na ilegální činnosti strany. Měl štěstí, protože jeden z členů jeho ilegální trojky, který byl zatčen gestapem, šel do lágru, ale neprozradil ostatní. Naštěstí přežil.

Po válce se otec pochopitelně podílel na budování toho vysněného světa, který se příliš nepovedl, ale žádnou vyšší a odpovědnější funkci nikdy neměl, ani se o to nesnažil. Pracoval přechodně i v placených funkcích, ty byly ovšem placeny tak málo, že kdyby byl zůstal ve fabrice, byl by na tom lépe. Věnoval se studiu marxismu, ač neměl žádné vzdělání. Nikdy si pro sebe nic neurval, naopak odsuzoval své spolustraníky, z nichž někteří se hnali za prospěchem nebo za majetkem. Pořád věřil, že všechno bude překonáno a socialismus má budoucnost. V SSSR nikdy nebyl (já ano, ale až později, po jeho smrti, takže jsem viděla, jak to tam opravdu vypadalo).

Pražské jaro otec nepřijal za své, protože intelektuálům nedůvěřoval. Myslel si, že hrají hlavně o svou věc a na dělníky se pak vykašlou, obával se restaurace kapitalismu, takže se přikláněl spíš k takzvanému konzervativnímu křídlu v KSČ. Vzal tenkrát funkci předsedy uliční organizace, v době, kdy to nikdo nechtěl dělat. Tehdy mi bylo devět let a chodila jsem s ním večer po schůzích, protože maminka pracovala v továrně a mívala odpolední směny, takže bych musela zůstat sama doma. Otec jednal vždy podle svého přesvědčení, za což jsem ho obdivovala. Z osmašedesátého si pamatuji víc věcí, ale všechno nebudu líčit, jen to, že jeden z našich sousedů nám pro ten otcův postoj vytloukl okna a má nejmilejší kamarádka k nám přestala chodit. To mě mrzelo ze všeho nejvíc. Za rok jsme se přestěhovali do jiného bydliště a našla jsem si časem i nové kamarádky, ale nějaký smutek z toho všeho ve mně už zůstal.

Když jsem vyrostla, otec nechtěl, abych vstupovala do strany, i když pro něho osobně členství hodně znamenalo. Říkal, že politika je pro tvrdší nátury, než mám já. Taky si byl vědom, že ve straně není všechno v pořádku. Přesto jsem si podala přihlášku, ale za členku jsem byla přijata vlastně až po jeho smrti. Dál to vezmu stručně. Gorbačovovu perestrojku jsem celkem přivítala, protože jsem si byla vědoma, že je silně zapotřebí nějakých reforem. Ani v listopadu 1989 jsem z počátku neviděla úplnou tragédii. Netušila jsem, co nás čeká později. Moc dobře si pamatuji, že většina lidí tehdy nebyla pro kapitalismus. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. V polistopadové KSČM jsem nepovažovala za nutné setrvávat, když jsem poznala, že socialismus je definitivně ztracený. Částečně kvůli své práci, ale měla jsem i tak dost problémů (tři malé děti). Snažila jsem přesvědčit sebe samu: Přece si nemůžeš namlouvat, že zrovna ty jsi měla pravdu, když všichni ostatní tvrdí opak? Chtěla jsem na všechno pokud možno zapomenout a o politiku se už nezajímat. S dětmi jsem o tom nerada mluvila; teprve když vyrůstaly, musela jsem jim vysvětlovat, proč jsem byla v té „zločinecké organizaci“. Nikdy jsem jim nevnucovala své názory, nechala jsem je, ať si udělají o všem obrázek samy. Nechtěla jsem na ně nic přenášet, ale úplně mimo ně to taky nemohlo jít.

Jinak jsem se neměla zle, nikdo mi neublížil, leda slovem, a to většinou nechtěně, takže mě nikdo nemusí litovat. Nikdy se mi ale nepodařilo zapomenout a všechny ty antikomunistické výpady ať v televizi nebo jinde se mě hluboce dotýkaly, hlavně kvůli mému tátovi, který se už nemůže bránit, stejně jako jemu podobní, dávno zapomenutí lidé. Myslím, že ti, kteří opravdu byli vinni nějakými zločiny (a třeba později hladce vplynuli do kapitalismu), nebyli tak potrestáni, jako já. Já jsem to prostě brala všechno moc osobně. Snažila jsem se pokud možno neposlouchat televizi, zajímala jsem se o květiny a o východní filosofii (např. o feng-šuej). Později jsem přešla od asijského duchovna k evropskému, a začala se zabývat pro změnu Komenským, Chelčickým, Tolstým a podobnými tématy, samozřejmě jen tak neprofesionálně. Výchova dětí a péče o domácnost vedle zaměstnání zabrala podstatnou část mého života. Studovala jsem dvě vysoké školy, ale jednu jsem nedokončila a u druhé jsem dosáhla jen bakalářského titulu. V poslední době jsem se snažila zase trochu sledovat politiku a dění ve světě a četla jsem nově vycházející knihy se společenskovědní tématikou. Mé názory (třeba i na to pražské jaro) dnes pochopitelně nejsou stejné, jako byly názory mých rodičů. Hodně jsem o tom přemýšlela. Vím, že spousta lidí na tom byla o mnoho hůř než já a skutečně trpěli. Ale bohužel se to dnes už nedá napravit.

Deník Referendum jsem objevila na začátku letošního roku, když jsem četla blogy na Aktuálně.cz. Čtu různé názory - nejen blogy, ale i diskusní příspěvky, protože mě zajímá, co si lidé myslí. Snažím se mít pochopení i pro ty, kteří nesmýšlejí stejně jako já. Oni nebo jejich rodiče měli docela jiné životní zkušenosti, mají za sebou jinou historii, která je vedla k tomu, čím jsou dnes. Největší štěstí určitě není udělat kariéru, ale žít podle svých představ, svým životním stylem, prostě nemuset se přetvařovat a být sám sebou. Celá lidská společnost by mohla být založená na vzájemné toleranci. Tolerance neznamená, že musím člověka s odlišným smýšlením milovat, ale že ho nechám žít v pokoji. Jenže aby všichni mohli žít v pokoji, musí mít ve světě každý své místo, odkud ho nikdo nevyžene, mít zajištěnou obživu pro sebe a svou rodinu, aby mohl žít v lidsky důstojných podmínkách a totéž musí očekávat i od budoucnosti. Hlavně všichni ti, kdo mají děti a vnoučata, potřebují pro ně vidět nějakou perspektivu. Pokud tohle nebude, pak se může těžko čekat nějaká vzájemná tolerance. Mám vážné pochybnosti o tom, že kapitalismus to dokáže zajistit. To, co se kolem nás děje je totální rozvrat, ale po dvaceti let pořád kolem sebe slyším ohranou písničku, že za to všechno může jen komunismus, tedy stále znovu se mi připomíná můj díl viny. A někdy dokonce od lidí, kteří k tomu ani nemají morální právo. Lidé si na to tak zvykli, že už o tom ani nepřemýšlejí.

Sympatizuji s každým hnutím, které mě přesvědčí, že usiluje o větší rovnost a sociální spravedlnost. Rozhodně se hlásím k levici. Nedoufám však v nějaké brzké vyřešení všech problémů, protože to tak jednoduché jistě není. V co tedy doufám?

Vzpomínám si, že v tom šedesátém osmém řekl jeden z našich rozhněvaných příbuzných, který sympatizoval s opačným táborem, otci tato slova: „Padesát let vám bude trvat, než na to lidi zapomenou“. Napadá mě, že už jen sedm let zbývá do vypršení té lhůty, takže to symbolické prokletí by už mohlo pomaličku slábnout. Minulost se změnit nedá, zapomenout jistě také ne, ale dá se na ni dívat z různých úhlů. Já osobně se tou nepříliš dávnou minulostí probírám nerada. Ale cítím, že by se o tom mluvit mělo nejen na stránkách DR (jak o šedesátém osmém, tak o osmdesátém devátém, i o tom, co bylo pak, co jsme chtěli a co nechtěli), aby se tak nějak vyčistil vzduch a nezůstávala nám v duši pořád ta hořkost, a hlavně proto, aby se to nepřenášelo zas na další generace. Třeba by to prospělo budoucnosti nás všech.