O komunismu trochu jinak
Eva HájkováAutorka vzpomíná na svého otce, který byl prostým dělníkem a přesvědčeným komunistou. Na pozadí rodinné a osobní historie se zamýšlí nad novodobými dějinami a nad antikomunismem, který poznamenal její život.
Tyto řádky jsou jen mým osobním pohledem na věc a rozhodně nemají být obhajobou bývalého režimu.Chci jen, aby nebyli všichni komunisté házeni do jednoho pytle.
Nejopravdovějším komunistou, jakého jsem kdy osobně znala, byl můj otec. Jeho jméno by nikomu nic neřeklo, protože byl jen bezvýznamným dělníkem. Byl o mnoho let starší než já. Vlastně jsem se narodila pár let před jeho odchodem do důchodu. Otec zemřel před více než třiceti lety; mně bylo tehdy dvacet.
Pamatoval ještě Rakousko-Uhersko. Pocházel z nemajetné rodiny s mnoha dětmi. Představy idylického světa, který narušili teprve zlí komunisté, jak nám to později bylo často líčeno, nejsou nic jiného než lež. Pamatuji si na jeho vyprávění o tom, jak se žilo chudým: Jako malý chlapec se pořádně nenapil ani mléka, protože se muselo šetřit, jako učeň pracoval od šesti do šesti a mistr ho bil, když se mu něco nepodařilo, celá početná rodina žila v jedné místnosti. Když dospěl, musel se za prací několikrát stěhovat, pokud vůbec nějaká byla. Velkou část života strávil v dělnických ubytovnách nebo v podnájmu. Kvůli nezaměstnanosti odjel na několik let i do Jižní Ameriky, ale nakonec se vrátil domů. Ve čtyřiadvaceti letech vystoupil z církve a později se stal členem KSČ. Dlouho se nemohl ani oženit, protože ženu nechtěl uvést do bídy. Za okupace se podílel na ilegální činnosti strany. Měl štěstí, protože jeden z členů jeho ilegální trojky, který byl zatčen gestapem, šel do lágru, ale neprozradil ostatní. Naštěstí přežil.
Po válce se otec pochopitelně podílel na budování toho vysněného světa, který se příliš nepovedl, ale žádnou vyšší a odpovědnější funkci nikdy neměl, ani se o to nesnažil. Pracoval přechodně i v placených funkcích, ty byly ovšem placeny tak málo, že kdyby byl zůstal ve fabrice, byl by na tom lépe. Věnoval se studiu marxismu, ač neměl žádné vzdělání. Nikdy si pro sebe nic neurval, naopak odsuzoval své spolustraníky, z nichž někteří se hnali za prospěchem nebo za majetkem. Pořád věřil, že všechno bude překonáno a socialismus má budoucnost. V SSSR nikdy nebyl (já ano, ale až později, po jeho smrti, takže jsem viděla, jak to tam opravdu vypadalo).
Pražské jaro otec nepřijal za své, protože intelektuálům nedůvěřoval. Myslel si, že hrají hlavně o svou věc a na dělníky se pak vykašlou, obával se restaurace kapitalismu, takže se přikláněl spíš k takzvanému konzervativnímu křídlu v KSČ. Vzal tenkrát funkci předsedy uliční organizace, v době, kdy to nikdo nechtěl dělat. Tehdy mi bylo devět let a chodila jsem s ním večer po schůzích, protože maminka pracovala v továrně a mívala odpolední směny, takže bych musela zůstat sama doma. Otec jednal vždy podle svého přesvědčení, za což jsem ho obdivovala. Z osmašedesátého si pamatuji víc věcí, ale všechno nebudu líčit, jen to, že jeden z našich sousedů nám pro ten otcův postoj vytloukl okna a má nejmilejší kamarádka k nám přestala chodit. To mě mrzelo ze všeho nejvíc. Za rok jsme se přestěhovali do jiného bydliště a našla jsem si časem i nové kamarádky, ale nějaký smutek z toho všeho ve mně už zůstal.
Když jsem vyrostla, otec nechtěl, abych vstupovala do strany, i když pro něho osobně členství hodně znamenalo. Říkal, že politika je pro tvrdší nátury, než mám já. Taky si byl vědom, že ve straně není všechno v pořádku. Přesto jsem si podala přihlášku, ale za členku jsem byla přijata vlastně až po jeho smrti. Dál to vezmu stručně. Gorbačovovu perestrojku jsem celkem přivítala, protože jsem si byla vědoma, že je silně zapotřebí nějakých reforem. Ani v listopadu 1989 jsem z počátku neviděla úplnou tragédii. Netušila jsem, co nás čeká později. Moc dobře si pamatuji, že většina lidí tehdy nebyla pro kapitalismus. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. V polistopadové KSČM jsem nepovažovala za nutné setrvávat, když jsem poznala, že socialismus je definitivně ztracený. Částečně kvůli své práci, ale měla jsem i tak dost problémů (tři malé děti). Snažila jsem přesvědčit sebe samu: Přece si nemůžeš namlouvat, že zrovna ty jsi měla pravdu, když všichni ostatní tvrdí opak? Chtěla jsem na všechno pokud možno zapomenout a o politiku se už nezajímat. S dětmi jsem o tom nerada mluvila; teprve když vyrůstaly, musela jsem jim vysvětlovat, proč jsem byla v té „zločinecké organizaci“. Nikdy jsem jim nevnucovala své názory, nechala jsem je, ať si udělají o všem obrázek samy. Nechtěla jsem na ně nic přenášet, ale úplně mimo ně to taky nemohlo jít.
Jinak jsem se neměla zle, nikdo mi neublížil, leda slovem, a to většinou nechtěně, takže mě nikdo nemusí litovat. Nikdy se mi ale nepodařilo zapomenout a všechny ty antikomunistické výpady ať v televizi nebo jinde se mě hluboce dotýkaly, hlavně kvůli mému tátovi, který se už nemůže bránit, stejně jako jemu podobní, dávno zapomenutí lidé. Myslím, že ti, kteří opravdu byli vinni nějakými zločiny (a třeba později hladce vplynuli do kapitalismu), nebyli tak potrestáni, jako já. Já jsem to prostě brala všechno moc osobně. Snažila jsem se pokud možno neposlouchat televizi, zajímala jsem se o květiny a o východní filosofii (např. o feng-šuej). Později jsem přešla od asijského duchovna k evropskému, a začala se zabývat pro změnu Komenským, Chelčickým, Tolstým a podobnými tématy, samozřejmě jen tak neprofesionálně. Výchova dětí a péče o domácnost vedle zaměstnání zabrala podstatnou část mého života. Studovala jsem dvě vysoké školy, ale jednu jsem nedokončila a u druhé jsem dosáhla jen bakalářského titulu. V poslední době jsem se snažila zase trochu sledovat politiku a dění ve světě a četla jsem nově vycházející knihy se společenskovědní tématikou. Mé názory (třeba i na to pražské jaro) dnes pochopitelně nejsou stejné, jako byly názory mých rodičů. Hodně jsem o tom přemýšlela. Vím, že spousta lidí na tom byla o mnoho hůř než já a skutečně trpěli. Ale bohužel se to dnes už nedá napravit.
Deník Referendum jsem objevila na začátku letošního roku, když jsem četla blogy na Aktuálně.cz. Čtu různé názory - nejen blogy, ale i diskusní příspěvky, protože mě zajímá, co si lidé myslí. Snažím se mít pochopení i pro ty, kteří nesmýšlejí stejně jako já. Oni nebo jejich rodiče měli docela jiné životní zkušenosti, mají za sebou jinou historii, která je vedla k tomu, čím jsou dnes. Největší štěstí určitě není udělat kariéru, ale žít podle svých představ, svým životním stylem, prostě nemuset se přetvařovat a být sám sebou. Celá lidská společnost by mohla být založená na vzájemné toleranci. Tolerance neznamená, že musím člověka s odlišným smýšlením milovat, ale že ho nechám žít v pokoji. Jenže aby všichni mohli žít v pokoji, musí mít ve světě každý své místo, odkud ho nikdo nevyžene, mít zajištěnou obživu pro sebe a svou rodinu, aby mohl žít v lidsky důstojných podmínkách a totéž musí očekávat i od budoucnosti. Hlavně všichni ti, kdo mají děti a vnoučata, potřebují pro ně vidět nějakou perspektivu. Pokud tohle nebude, pak se může těžko čekat nějaká vzájemná tolerance. Mám vážné pochybnosti o tom, že kapitalismus to dokáže zajistit. To, co se kolem nás děje je totální rozvrat, ale po dvaceti let pořád kolem sebe slyším ohranou písničku, že za to všechno může jen komunismus, tedy stále znovu se mi připomíná můj díl viny. A někdy dokonce od lidí, kteří k tomu ani nemají morální právo. Lidé si na to tak zvykli, že už o tom ani nepřemýšlejí.
Sympatizuji s každým hnutím, které mě přesvědčí, že usiluje o větší rovnost a sociální spravedlnost. Rozhodně se hlásím k levici. Nedoufám však v nějaké brzké vyřešení všech problémů, protože to tak jednoduché jistě není. V co tedy doufám?
Vzpomínám si, že v tom šedesátém osmém řekl jeden z našich rozhněvaných příbuzných, který sympatizoval s opačným táborem, otci tato slova: „Padesát let vám bude trvat, než na to lidi zapomenou“. Napadá mě, že už jen sedm let zbývá do vypršení té lhůty, takže to symbolické prokletí by už mohlo pomaličku slábnout. Minulost se změnit nedá, zapomenout jistě také ne, ale dá se na ni dívat z různých úhlů. Já osobně se tou nepříliš dávnou minulostí probírám nerada. Ale cítím, že by se o tom mluvit mělo nejen na stránkách DR (jak o šedesátém osmém, tak o osmdesátém devátém, i o tom, co bylo pak, co jsme chtěli a co nechtěli), aby se tak nějak vyčistil vzduch a nezůstávala nám v duši pořád ta hořkost, a hlavně proto, aby se to nepřenášelo zas na další generace. Třeba by to prospělo budoucnosti nás všech.
Dobový příklon lidí ke KSČ, pokud ho nechceme zjednodušovat na úroveň "kolektivního poblouznění", asi nepochopíme, aniž bychom se snažili přiblížit realitě, v níž se žilo. Myslím, že řada lidí měla zlou zkušenost s kapitalismem 30. let a touha po radikální změně a naopak strach z návratu starého řádu byly široké (a dlouhodobé, protože - domnívám se - formovaly i koncept socialismu s lidskou tváří: reforma socialismu ano, kapitalismus ne).
Do strany se vstupovalo, aby lidé měnili skutečnost. Avšak brzy se ukázalo, že místo idealisticky očekávané změny přichází falšování skutečnosti. Misto emancipace člověka jeho ujařmení. Někdo prozřel dříve, někdo později. Po r. 1968 už asi bylo jasno.
1) jako pan Kanda - první pokus o socialismus (protosocialismus) přece nespadl ze světa ideejí, kde kdosi zlovolný vymyslel obzvláště totalitní systém - možná ze závisti vůči těm bohatým.
Vznikl přece ze zásadních rozporů kapitalismu, z objektivního třídního rozporu mezi většinou těch, kteří nechtěli žít v kapitalismu, a menšinou, která hájila svoje privilegia. že ta revoluční většina byla později zklamána - to je už něco jiného - mimochodem totéž zažívala revoluční většina za francouzské revoluce.
2) řada lidí typu a smýšlení otce paní Hájkové (moji rodiče se mu dost podobali) je dnes členy naší strany. Někteří si zachovávají svůj názor na osmašedesátý a někteří bohužel, v oprávněném rozhořčení, podlehli demagogii stalinské ideologie, kterou vytvořili pohrobci těch, kdo je za protosocialismu ovládali a utlačovali, pomáhají těmto pohrobkům dělat politické kariéry v KSČM, které by jinde neudělali., A to je to, co mne nejvíce zlobí a co vlastně nejvíce škodí protikapitalistickému boji Věřím, že otec paní Hájkové, kdyby vstal z hrobu, by těmto neostalinským kariéristům pořádně vyprášil kožich.
Pokud měl někdy náš vesmír podobu nekonečně husté singularity, jak píšou teoretici velkého třesku, tak francouzská revoluce byla takovým bodem - metaforicky řečeno -, ze kterého "vybuchly" moderní dějiny.
Někdy, když čte člověk díla zejm. konzervativních autorů, může nabýt dojmu, že svět byl v naprotém pořádku, dokud se neobjevili zlý Marx, zlá věda a ten vejlupek Lenin, kteří pak ten krásný starý svět bezdůvodně rozcupovali.
Přestože jsou mé rodinné historické zkušenosti tak radikálně jiné, přesto si velmi vážím osobního svědectví paní Hájkové a antikomunismus považuji za špatnou ne-demokratickou ideologii.
Naše nekomunistická rodina patřila do skupiny občanů druhé kategorie se vším všudy. My jsme byli ti kteří "chodili do kostela", otec se netajil svým antikomunismem, doma přechovával knihu od Edvarda Beneše "Demokracie dnes a zítra", večery trávil poslechem Svobodné Evropy. To on mě přivedl k zájmu o politiku a díky jemu jsem se nakonec nestal antikomunistou.
Po r.1989, kdy se největšími anti náhle stali ti, kteří komunistům dříve posluhovali, při polemice v novinách s jedním takovým rychlokvašeným pravičákem jsem si náhle uvědomil, že nejsem antikomunista.
Od r.1992, poté co nastoupil Klaus, nám obehrávají písničku o strašáku komunistů a já si říkám - není to pro pravici pod úroveň a na škodu, pokud vítězí takovýmito prostředky?
Polský novinář Adam Michnik prohlásil, že nyní máme dva komunismy: komunismus a antikomunismus. Čekám, že budou po dvaceti, třiceti letech pravičáci obhajovat, stejně jako komunisté, své dnešní činy.
( www.r.listy.eu)
Nestačí něco negovat, ale třeba je to také pochopit a říci co by se mělo dělat jinak a lépe. To je samozřejmě to nejtěžší - a asi je to i věcí zrání. Teenager v ontogeneticky "zeleném" období rád protestuje, u člověka s větší zkušeností taková holá negace lze omluvit těžko,
Na dnešním antikomunismu je zajímavé, že se pod jeho záštitou omlouvá vše, co se v současnosti děje.
Obdobný mechanismus asi fungoval u otce paní Hájkové. Jeho dětství a mládí bylo tak tvrdé, že se návratu něčeho podobného bál. A to dokonce tak, že se obával demokratizačních procesů Pražského jara. To je pro mne nejzajímavější moment textu. Až dosud jsem se domnívala, že v tomto ohledu měli "všichni dobří lidé" jasno, ale Evě Hájkové věřím, že její otec byl idealistou a že intelektuálům skutečně nedůvěřoval.
Proto bych chtěla autorce touto cestou poděkovat, že našla odvahu vzpomínku napsat. Text je to skutečně pozoruhodný.
Kdyby totiž (hypoteticky vzato) byl charakter režimu posvěcen skutečně svobodně projevenou vůlí lidu (tedy byl by legitimizován demokraticky), nebylo by možné vůči němu nic namítat. Problém minulého režimu tkvěl ovšem v tom, že ti, jejichž jménem se nová společnost budovala, nemohli do onoho budování mluvit. To je největší výstraha a poučení pro budoucnost.
To nic nemění na respektu, který si zaslouží lidé jako otec pí Hájkové. Ostatně tento typ pro literaturu fenomenálně objevil L. Vaculík v Sekyře (a nemohu jaksi někdejšímu protagonistovi pražského jara odpustit, že proti antikomunismu vahou své osobnosti energičtěji nevystoupil).