Naši komunisté
Pavel ŠaradínSoučasnou KSČM netřeba zakazovat, podpořila dokonce řadu důležitých zákonů a všelijakých rozhodnutí, ale v zásadních věcech selhala. Naposledy se vyznamenala svým dopisem severokorejské straně.
Více než dvacet let si nevíme rady s našimi komunisty. Respektive podle všeho to vypadá tak, že rovněž oni působí poněkud bezradně. Z radikálních pozic slýcháme: zakažte KSČM. To však není ta nejsprávnější cesta. Politická teorie se pokouší dle známých typologií komunisty zařazovat, tu slyšíme o radikální, tu o extrémistické, nesystémové a jiné straně. Analýzy programů a postojů jsou důležité, typologizace koneckonců rovněž. Hlavní otázka je ovšem jiná: jak a čím je české společnosti prospěšná současná komunistická strana?
Nelze nezačít posledním mediálním vystoupením předsedy strany. Citovány jsou zejména dva výroky Vojtěch Filipa, které byly součástí dopisu či prohlášení k úmrtí Kim Čong-ila.
Zaprvé předseda komunistů severokorejského politika považuje za toho, jenž „se obětoval, aby přinesl blaho korejskému lidu." Zadruhé komunistický poslanec uvedl, že „KSČM pevně věří, že korejská strana práce i nadále povede hrdinný boj za obranu socialismu ve vaší krásné zemi.“ Vládní reakci představuje pokus o prošetření, zda slova předsedy KSČM severokorejské straně jsou za hranou zákona. Osobně si myslím, že máme svobodu slova a Vojtěch Filip by neměl být popotahován úřady. Jeho slova jsou však za hranicí vší slušnosti a jakéhokoliv politického vkusu. Normálně uvažující jedinec komunisty ze společnosti nevylučuje, podobnými výroky se však komunisté ze společnosti vylučují sami.
S mnou položenou otázkou souvisejí jiné výroky předsedy KSČM. V polovině prosince se v Aténách uskutečnilo setkání komunistických a dělnických stran. V projevu Filip referoval rovněž o postavení KSČM v české politice. Jací jsou tedy naši komunisté?
Především se předseda KSČM domnívá, že bez KSČM „by levostředově orientované politické strany, zejména sociální demokracie, neváhaly vytvořit koalici s pravicovými stranami a zradit vlastní program. KSČM má tedy i dnes se svojí 15 procentní podporou občanů nezadatelnou historickou roli v České republice.“ Zaprvé je tedy postavení KSČM důležité proto, aby nevznikla velká koalice. Dejme tomu, 15 procent dosáhla či překročila strana pouze jednou jedinkrát, ale budiž.
Následně Filip hovořil o tom, že „samozřejmě zvyšující se obliba KSČM u voličů je trnem v oku pravici“. Správně by věta měla znít „od roku 2002 pravidelně snižující se obliba KSČM“, ale ruku na srdce, kdo z nás by nechtěl v Evropě vypadat lépe, že? Cílem antikomunistů a pravice pak podle pana Filipa je mj. „zabránění vytvoření přirozeného spojenectví na levici, které by jí mohlo odstavit od politické moci“.
Na výše uvedenou otázku si odpovídám takto: jaké byly hlavní milníky české polistopadové společnosti? Jak se k nim postavila tato strana? Co se týká členství v NATO, důvodům komunistického nesouhlasu všichni rozumí a lze je akceptovat. Decentralizace země a vytvoření krajů, komunisté byli rovněž proti. Vstup ČR do Evropské unie: předsednictvo strany vyzývá voliče, aby hlasovali proti. Lisabonská smlouva? Komunisté proti. Prezidentská volba v letech 2003 a 2008? Komunisté proti levicově - liberálně orientovaným kandidátům a podpora kandidáta, který „restauroval kapitalismus“ (slovy KSČM). Komunisté jednoznačně proti „vytvoření přirozeného spojenectví na levici“.
Je zřejmé, že Vojtěch Filip v Aténách představil svou stranu jinak, než skutečně v české politice působí. Nepopírám, že podpořila či iniciovala řadu důležitých zákonů a všelijakých rozhodnutí, ale v zásadních věcech selhala.
U stran bychom si měli vážit principiálních postojů a rovněž schopnosti brát na sebe politickou odpovědnost. Ta mi u českých komunistů chybí. Jsou na tom podobně jako Věci veřejné. Marketingový trik pro určitou část (nespokojených) voličů. Nic víc.
"Správně by věta měla znít „od roku 2002 pravidelně snižující se obliba KSČM“, ale ruku na srdce, kdo z nás by nechtěl v Evropě vypadat lépe, že?"
Zde je zřejmě přání otcem myšlenky. Stačí se podívat na vývoj volebních preferencí anebo si přečíst např. http://zpravy.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/jaroslav-bican-vzestup-preferenci-kscm--958903
selháváním stran vládní koalice se zabýváme poměrně často. Je to v tuto chvíli jistě prioritní téma. Nicméně ve chvíli, kdy budou volby a vyhraje levice (vyhraje-li), vyvstane otázka, jaká bude příští vláda. Půjdou sociální demokraté do koalice s KSČM? Nebo budou vládnout s jejich podporou?
Pokud se nestane tak ani tak, mohla by po volbách nastat patová situace. Je KSČM v současné podobě vhodným koaličním partnerem? Nebo by se měla reformovat? A je taková proměna vůbec možná? To jsou otázky, které je třeba si klást dřív, než nastane vyjednávání o podobě další vlády. Někdy je dobré předjímat události dopředu. Stejně tak, jako je dobré konstruktivně kritizovat ČSSD i ve chvíli, kdy je v opozici, byť se v tuto chvíli zdá, že vládní reformy představují to nejdůležitější téma. Nesmějí ale zůstat tématem jediným.
Není to ale nic nového. Ve vztahu k Číně nedávno pronesl, že se jediná vyhnula „neoliberálním pokusům“. Dokáže někdo složit větší důkazy o tom, že Vojtěch Filip ztratil jakoukoliv soudnost? Chtěl bych ho vidět, frajera, jak si dává pracovní týden za pásem v Číně, chtěl bych ho vidět v KLDR, jak na mraze tleská nějaké mafiánské koloně, jak se hřeje z posledních sil u motoru autobusu, popijí sojové mléko, cvičí si „pláč“ na kamery, aby nebyl vyhozen z práce, aby nebyl deportován do lágru i s celou svou rodinou. Na režimu v KLDR není nic levicového, je to ostatně krásný důkaz toho, že „totalita“ není ani pravicová, ani levicová, je-li to totalita. Na Číně se dá naopak krásně ukázat, jak ten nejbrutálnější neoliberalismus, kapitalismus 19. stol. dokáže velmi „dobře“ fungovat právě v totalitních režimech.
Celou věc jsem v levicovém prostředí sondoval, diskutoval. Lidé, které považuji za komunisty, kterých si i jako sociální demokrat vážím jako partnerů do diskuse, s panem Filipem ostře nesouhlasí a klepou si na čelo, když slyší jeho od reality dělníků, od reality 99% odtržené papalášské traktátky.
Proto pevně věřím, že v KSČM je dostatek soudných, kteří už příště pana Filipa nebudou volit, tedy, že tam je dostatečný počet těch, kteří se dají pokládat za radikální, tedy ke kořenu jdoucí levici, a ne pouze za nějakou maketu, nějakou součást volební firmy KSČM.
Tedy, není to tak, že je něco definitivně, jak říká pan Erik Tabery, to opravdu ne. Naopak doufám, že pan Tabery zvedne jedno téma i z druhé strany spektra, jelikož nám pan nikým nevolený arcibiskup Duka začíná nabírat otevřeně fašizující směr.
Co se týká Filipova výroku " že bez KSČM „by levostředově orientované politické strany, zejména sociální demokracie, neváhaly vytvořit koalici s pravicovými stranami a zradit vlastní program",
je nutno jej vnímat jako výrok politika. Jako takový ví, čím přiláká levicové příznivce a zároveň přitlačí na ČSSD, aby se svého programu držela. Autor článku by zřejmě chtěl takovou "politiku" od KSČM, kdy by tato bezvýhradně podporovala ČSSD, a to i přes to, že ČSSD je vůči ní často kritičtější a přezíravější, než pravicové strany. To je ovšem od dospělého člověka dost naivní představa.
Volební preference KSČM, navzdory přání autora článku, rostou a vzhledem k nastávající recesi porostou i nadále. I když z toho nejsem odvázaný, je to lepší, než kdyby nespokojení přecházeli do tábora nácků. Uvažovat o možné povolební koalici se má vždy. U ČSSD by mělo být kritériem hlavně to, co by to přineslo jejím voličům a všem občanům této země a ne to, co se nelíbí pravici. Vždyť té ČSSD pořád účty skládat nemusí.
Ve výběru, zač Vojtěch Filip Kim Čong-ila chválí a co Dělnické straně Koreje přeje, http://blisty.cz/art/61600.html lze dokonce vidět požadavek, aby strana usilovala o štěstí korejského lidu a nepokoušela se vyvolat válku, i když to už bych asi zašel ve výkladu Filipových slov příliš daleko. Možná by měl zároveň napsat nekrolog Kim Čong-ila nebo svůj komentář k situaci v KLDR pro naše sdělovací prostředky, ale nevím, kdo by mu to zveřejnil. Vlastně ani nevím, zda se ve skutečnosti o nějaké takové vyjádření nepokusil.
O vývoji počtu voličů KSČM jsem od sociologa, který se volebními preferencemi zabývá, (omlouvám se za svou mizernou paměť na jména a vůbec na lidi) slyšel, že již delší čas s železnou pravidelností platí, že s každým procentem nezaměstnanosti vzroste podpora KSČM o 0,7%. Jen doufám, že o 0,3% neroste podpora neonacistů.
Principiálnost postojů mi schází hlavně u ČSSD, která se podílela na budování kapitalismu, ba i neoliberalismu, a dosud ne zcela zanedbatelnou měrou s kapitálem kolaboruje. U KSČM mi chybějí spíš vůbec nějaké postoje, zdá se mi příliš tichá, nevýrazná a pasivní; nejsem si ovšem jist, do jaké míry je tohle tím, kdo dělá zprávy.
Nevím, jestli zrovna to, v čem KSČM selhala, jsou zásadní věci, a nic jiného záasdní není. Mně před posledními volbami vyšla v dotazníku kohovolit.eu s KSČM zdaleka největší shoda (s velkými odstupy jsem měl na druhém místě Klíčové hnutí a na třetím ČSSD). Odpor k EU mě mrzí, ten považuji skutečně za zásadní chybu, konec konců odporuje i heslu: „Proletáři všech zemí, spojte se!‟ Volba Klause se mi taky nelíbila, připadá mi skoro jako jednání podle zásady „Čím hůře, tím lépe,‟ ale při hlubším zamyšlení v ní kupodivu nacházím i jakous takous logiku: Díky tomu, že Vladimir Putin přesně rozeznal Klausovu ješitnost, vyznamenal ho a omotal si ho kolem prstu, vyvažuje prezident Klaus aspoň částečně servilně proamerické postoje naší vlády. Většinou sice škodí a dělá nám mezinárodní ostudu, ale třeba tenkrát poslanci KSČM dospěli k závěru, že při omezených pravomocích českého prezidenta zas tak moc škody natropit nemůže, a nějak si udržet aspoň drobný odstup od USA nutně potřebujeme.
Už je to nuda, ta stále stejná figura:
... jsou skuteční, autentičtí komunisté, kterým jde "o dělníky a rolníky" a jsou zločinci, kteří se za komunisty vydávají.
A hlupáci jim to věří jen proto, že jsou to náhodou předsedové stran, které si říkají komunistické, anebo diktátoři v čele režimů, které se hlásí ke komunistické ideologii; obvykle také proto,že jsou s těmi skutečnými, autentickými komunisty v jedné a téže politické straně, i když ti autentičtí za ně mohou "jako katolíci za Duku".
Z takových nechápavých hlupáků se pak stávají antikomunisté a ani netuší, že naletěli ...
Nechci démonizovat KSČM a nepodezírám Vojtěcha Filipa, že by skutečně obdivoval severokorejský režim. Jen dělá to, co u nás dělá KSČM už drahně let - kašle na veřejné mínění, protože už dávno vzdala možnost, že by oslovila někoho kromě přesvědčených, vychází z letitého zvyku komunistických stran, že "základna to pochopí".
Zvykejte si, jiné komunisty mít nebudeme, nemáme je v této zemi už od roku 1929.
Zdaleka nejde o členskou základnu - to by bylo sebevražedné, protože poměr mezi voliči a členy stran y je cca 1 :10. To že se ve svém elektorátu snaží KSČM spojit oslovení i levicově konzervativně a jednoduše protestně naladěné lidí je dáno objektivně její pozicí. A to že se tento složitý úkol někdy nedaří, někdy i s brzdnými účinky, myslím nezakrýváme (viz naše vnitřní diskuse).
Pokud jde o oficiální reakci KSČM na úmrtí „velkého bratra“ v KLDR, tak i při přihlédnutí k vzájemným ohledům a oficialitám na komunistické levici bych stejně očekával trochu zdrženlivější vyjádření. Můžeme to sice vše hlouběji analyzovat, ale „názor na komunisty“ jako všeobecně akceptovatelnou demokratickou stranu to neposílilo, zvláště když vezmeme výroky některých komunistických pohlavárů a komunistického dorostu k úmrtí Havla. Zřejmě se při různých příležitostech vyjeví ne zcela překonané neostalinské dědictví komunistů, což vyzývá k opatrnosti. Nám sociálním demokratům to neusnadňuje hledání věrohodných důvodů pro spojenectví s KSČM. My se s nimi v mnohém shodujeme, pokud jde o sociální oblast, v některých strategických ohledech (vztah k EU atd.) jsme však každý jinde. Debata však musí pokračovat. Myslím, že v současností zemí hrozí větší nebezpečí než (stalinští) komunisté.
A samozřejmě, měli jsme od té doby řadu úctyhodných osobnosti, které byly v komunistické straně, komunistická strana měla své velké historické momenty - bohužel, ani v roce 1968 ale nedokázala překročit bariéru k otevřenosti, resp. dokázala to až po okupaci země a to na sjezdu, který velmi záhy prohlásila za neplatný.
A právě tak mě nedojímá, když dnes vedete vnitřní diskusi. Pokolikáté už od roku 1989,prosím Vás? Zajímají mě "vnější činy". Hlasování, veřejné postoje atd. A to je bída.
Jako evropsky ukotvený sociální demokrat, stále člen ČSSD, očekávám od KSČM jednu jedinou věc. Že se začnou chovat minimálně jako internacionální komunisté. To znamená, že přestanou srdceryvně, drze chválit oligarchie, dělníky, rolníky likvidující totalitní režimy, přestanou chvalozpěvy uctívat Gottwalda a jiné z Moskvy řízené podrazáky občanů Československa a liberální demokracie. Jestli to není možné, jestli si neumí do svého čela zvolit komunistu, tedy na levici a v levici, v levicovém diskursu ukotveného občana, není jakákoliv vládní spolupráce možná.
ČSSD představuje jedinou reálnou politickou alternativu k vládě, která s... (dal jsem si novoroční předsevzetí stran neslušných slov, ale jinak se to říct nejde) snad každého. Jedna ze tří koaličních stran zmizela, bohužel jen co se preferencí v průzkumech týče, ze světa, druhé dvě oslabily a ČSSD přitom místo aby v preferencích rostla v lepším případě stagnuje. Začal někdo v Liďáku už přemýšlet nad tím proč? Anebo,abych nekladl maximalistické požadavky,znepokojuje to tam alespoň někoho?
Jinak přeju všechno nejlepší v Novém roce. Ostatně to i ostatním diskutujícím.
Prostě poučení je pouze toto: "Naši" komunisté jiní nebudou, budou tam stále odporní stalinisti, pragmatici i upřímně levicoví demokraté (Dolejš, Ransdorf, ale dovolím si sem přiřadit i třeba pí Hájkovou). To se nezmění. Musíme proto hrát s takovými kartami, jaké máme, jiné nám nikdo nenamíchá.
A alternativa je pouze dvojí: buď spolupráce ČSSD s KSČM (v podobě podpory menšinové vlády socdem ze strany komunistů), nebo POKRAČOVÁNÍ pravicové neoliberální politiky. Vedení socdem si bude muset vybrat, co radši. Ano, komunisté jsou někdy nechutní, ale neoliberální pravice nám podřezává krky pomalu, ale jistě všem. Co je vážnější nebezpečí? Já v tom jasno mám...
No a pak je tu to, o čem psal pan Ševčík, a co částečně souvisí s bodem prvním: Na stole musí být věrohodná alternativa k stávajícímu neoliberálně-korupčnímu marasmu. To se ovšem dělá nesnadno, když skutečnou alternativu s velkým A nemá v Evropě v podstatě nikdo, a jednotlivé alternativní kroky, které už ČSSD navrhla, se nedaří prodat – zdá se, že o nich neví ani pan Ševčík a jako celek naráží programové snažení nového stranického vedení na již zmiňovanou nedůvěru vůči etablované politické třídě jako takové..
Co je podle mého názoru třeba dělat proto, aby preference aspoň nepadaly: Především jednoduché VIDITELNÉ věci, tedy chovat se poněkud populisticky. Věrohodně bojovat proti korupci – zbavovat se kreatur typu Hulínský, Palas, vyzdvihovat lidi typu Dienstbier, Benešová, opakovat dokola vlastní antikorupční návrhy. Dále pak doplnit jednotlivé alternativní návrhy radikální rétorikou à la Miloš Zeman před volbami 1998. Bohuslav Sobotka by se neměl bát drsných, nekorektních formulací na adresu protivníka i systému samotného. Ukazovat na finanční skupiny za politickou třídou a odhalovat tak veřejně fungování systému. Spolupracovat co nejvíce s občanskou společností a protivládní opozicí mimo parlament a společně hledat nový antineoliberální jazyk, bojovat za prvky přímé demokracie – vím, že to všechno ČSSD nějak dělá, ale mělo by to snad být radikálnější, provokativnější, jednoznačnější (a mělo by se to prosazovat také dovnitř strany, např. vůči hejtmanům, že ano..). Není atmosféra na kompromisy a technokratické detailérství. Dobrým krokem podle mě byla např. podzimní parlamentní obstrukce – jasné, viditelné, zapamatovatelné.
Tohle je dnes, samozřejmě, vážně ohroženo, protože kapitál se dostal postupující globalizací mimo kontrolu a cítí příležitost "herní prostor" opět ovládnout. Tomu se nesmí ustupovat a socdem udělala řadu chyb v tomto směru a je proto logicky v defenzivě. Odpovědí na to, ale nemůže být, že zahájí frontální útok proti kapitálu a jednou provždy si to s ním vyřídí. Jak si tohle, proboha, pane Ševčíku, představujete, pokud nechcete vybočit z rámce demokratické ústavnosti (to není jen o liberální demokracii)? To nám radíte, abychom se znovu pokusili o nějakou diktaturu proletariátu? Abychom kapitál vyvlastnili, tzv. buržoazii zničili jako třídu? Dokážete si představit, jaké démony v dnešní globalizaci vpustíte do hry? Zkuste se nad tím analyticky zamyslet, podívejte se do historie a zjistíte, že pro praktickou politiku odehrávající se v demokratickém rámci, je Vaše navenek radikální rétorika jdoucí na "kořen věci" falešným proroctvím a cestou do pekel. V rámci demokratické ústavnosti reálnou odpovědí může být důsledné hájení a opětné dobývání pozic strany práce, a to demokratickou cestou, která však z hlediska výsledku bude vždy nějakým kompromisem se stranou kapitálu. A to pomíjím mnoho otázek spojených s vnitřní strukturou strany práce (jako ostatně i strany kapitálu), která řešení, které navrhujete, činí úplně fantasmagorickým (promiňte). Není tady žádný proletariát, žádný historický velesubjekt, který je připraven zaútočit na kapitalismus jako SYSTÉM, jak to vidí ortodoxní marxisté, a ani nikdy nebyl. (Z této falešné představy vyrostla bolševická diktatura, tedy nadvláda bolševických ideokratů nad proletariátem.) To je i poznámka k Honzovi Černému: Ti naštvaní lidé v ulicích nejsou antisystémoví, ale jsou jistě proti stávajícímu politickému establishmentu, se kterým spojují všechny ty nepravosti, které se dějí (počínaje korupcí) a za sociální demokracií, která to kritizuje, nejdou v takové míře, protože nevěří, že sociální demokracie dokáže (nebo má dokonce vůli) tomu čelit. (Nejsou antisystémoví, protože do arény budou chtít spíše než „antisystémové“ komunisty, pokud to demokraté úplně zpackají, vpustit nejrůznější populisty a demagogy, a dokonce fašouny, kteří to umějí zahrát na city a budou mít dost peněz na marketing….) Důvody jsou nasnadě, Honza je popisuje a souhlasím také s většinou jím stručně načrtnutých postupů, co by socdem měla důsledně dělat. Pokud to dělat nebude, bude s ní konec, ale obávám se, že pak také konec s demokracií, jakkoli si nemyslím, že právě socdem má na demokracii monopol (proto ono nutné spojenectví socdem s občanskými aktivisty, odbory, demokratickou levicí, sociálními liberály a ano, také s demokratickými komunisty…) A ještě k té alternativě s velkým A: Kde není systém s velkým S, nemůže být alternativa nebo anti s velkým A. Tedy anti-neoliberální jazyk ano, ale nikoli plané revoluční fráze stavící na hlavu aktéry a kulisy reálného světa. Pánové, věřte, že až tady bude skutečně systém s velkým S vynucující si alternativu s velkým A, pak to nebude nový úsvit lidských dějin, v což mnozí z Vás doufají, ale jejich definitivní soumrak.
taktiku na úkor strategie rozhodně nejsou specifikem jen KSČM. Ono najít novou avantgardu po pádu té staré je složitý úkol a do té doby by se neměla struktura rozsypat zcela (tedy stranickým zorným úhlem, ostatní nenutím se strahcovat o naší holou existenci). To se asi bude týkat i hodnocení bilance našich skutků a nikoliv jen činů. Asi budu mít tendenci nahlížet na skore poněkud optimističtěji - co bych jinak v té straně dělal, že ?
Lukáš kraus - souhlasím v tom, že eropský rozměr levicové poltiky je asi nejvážnější problém (že se neshodneme na otázkách NATO a dalších se už dá nějak zvládnout). Problem s dnešním internacionalismem ale je že má výrazně transnacionální rozměr - a ta panující pravidla rozhodně nejsou levicová - takže KSČM je sice prointegrační, ale porotože aktuálně nemá síly tato pravidla měnit, tak někdy kritizuje EU jako takovou, což může půsbot destruktivně. Cítím, že moje volání po evropské pozitivní alternativě prostě vyznívá v době akutní krize poněkud platonicky a že zatím není schopno rozehnat mlhy nacionalismu, které nad sociální bází levice bohužel v EU objektivně houstnou.
Obecně : Tady nestačí jen procesí s hesly proti neoliberalismu, tady to chce většinově realizovatelné alterantivní návody - to nemám za detailérství, ale za potřebnou míru konkrétnosti jakého sociálního evropského minima. Jinak se ten kompromis uzavře ne zleva, ale část levice se opět umaže posunem do prava. Neříkám, že levice má historický patent na pravdu, ale snahu předložit vlastní pohled by měla mít.
původně jsem nechtěl na Tvojí výzvu reagovat, protože mi to přišlo trochu příliš mimo diskusi. Ale diskuse sama se rozeběhla jiným směrem a tak si dovolím několik poznámek.
Nejprve k obecné krizi sociální demokracie:
Sociální demokracie se v sedmdesátých letech staly stranami, které představují garanci sociálního státu. A od osmdesátých let oscilují mezi extrémy: buď
(a) konzervativní obhajoba sociálního státu jako status quo, tedy včetně přežilých forem odpovídajících již zmizevší struktuře pracovního trhu (někdejší převaha velkých průmyslových podniků atd.), někdejší sociální struktuře, kohezi rodin atd.;
anebo
(b) modernizace sociálního státu a jeho přizpůsobení novým podmínkám.
Varianta (a) představovala risiko, že sociální demokracie vykrvácejí při důstojné, ale beznadějné obhajobě neudržitelných pozic – a že jejich případná vítězství zůstanou bez významu; podívej se na sociální politiku z let 2002 až 2006 a najdeš přehršli příkladů (například ta ustanovení zákoníku práce, která se týkají přestávek, přesčasů atd. a která jsou vynikající pro fabriky, ale v lepším případě jen nesmyslná, v horším škodlivá v malých firmách, administrativě, zdravotnictví, školství – prostě v oblastech, které dnes v souhrnu tvoří nějakých 60% - 70% zaměstnanosti).
Varianta (b) v sobě obsahuje velmi vážné risiko záměny modernizace a destrukce.
Sociální demokracie si v Evropě vesměs zvolili specifickou třetí cestu. Nikoliv tu podle Giddense, ale tu, která kombinovala risika varianty (a) s představou, že modernizace sociálního státu musí probíhat podle představ jeho kritik zprava – snižováním výdajů, (údajným) zvyšováním konkurenceschopnosti prostřednictvím flexibility pracovních zdrojů, omezování a privatizace veřejných služeb a posílení vlastní odpovědnosti za přístup ke vzácným statkům jako je kvalitní vzdělání či dobrá lékařská péče.
Máš pravdu, když hájíš projekt sociálního státu jako meritum sociálnědemokratické politiky.
Ale co kdyby se za to ČSSD konečně přestala omlouvat?
Co kdyby namísto slibů, že to či ono zcela asociální opatření současné vlády zruší, pokud se dostane k moci, budou-li na to ovšem prostředky, jednou ČSSD jasně řekla, že určité civilizační hodnoty jako je např. „dostupnost vzdělání omezená pouze zájmem a schopnostmi dítěte, nikdy sociálním statusem jeho výchozí rodiny“ nebo „předpoklady kulturního života jako jsou knihy, divadla, výstavy mají být dostupné pro každého“ bude hájit, ať to stojí, co to stojí? I kdyby to mělo znamenat, že se ročně postaví o pět kilometrů dálnic méně (ano, těch pět kilometrů by pokrylo potřebné navýšení výdajů pro veřejné vysoké školy a nulovou daň u knih, ale při pohledu na státní rozpočet si myslím, že bychom mohli bez prohlubování deficitu mít to i to ) anebo -nedej Bože- že budou platit sociální a zdravotní v plné výši i ti s vysoce nadprůměrnými příjmy.
Kacířsky si dovolím říct, že žádná velká politická strana nedokáže úplně kontrolovat korupční risika, kterým jsou vystaveny její reprezentanti na různých úrovních. Bude mít vždy své Březiny stejně jako Dienstbiery. Jde o to, aby mi dala alespoň záminku, proč věřit, že Karel Březina je výjimka, zatímco Dienstbier vyjadřuje směřování strany. Abych viděl dost těch, díky kterým si nebudu připadat jako blbec a hazardér, když dám svůj hlas ČSSD (což jsem např. při složení kandidátky v pražských krajských volbách nemohl s čistým svědomím udělat). A ČSSD s podobnými záminkami vysloveně skrblí.
Píšeš, že naštvaní lidé v ulicích nejsou naladěni „antisystémově“. Ano nejsou, ale právě tak nemají pocit, že byla řešením ČSSD. Nevím, jestli ho vůbec mohou mít.
Jsem samozřejmě umanutý na školské problémy a tak jsem se onehdá díval, bylo to den před ohlášenou stávkou na školách, na rozhovor paní Tachecí a stínového ministra školství za ČSSD. Ten pán na opakovanou otázku, zda podporuje stávku, nebyl schopen říct ani ano, ani ne. Nedělám si zbytečné iluze a nežádám od stínových ministrů školství, aby rozuměli věcem tak subtilním jako je rozdělení nárokových a nenárokových složek mzdy či aby dokonce věděli, proč je to právě na školách tak citlivý problém. Prostě nechci od toho pána, aby věděl, proč vlastně měla být ta stávka, ke které se šel za ČSSD do televize vyjadřovat. Nejsem tak nelidský, že bych od něj žádal, aby předtím jeho asistent v Parlamentu ČR zvedl telefon a nechal si problém od školských odborů vysvětlit.
Ale aby nebyl ani schopen jasně říct, jestli je s těmi stávkujícími anebo proti nim - víš, pokud bude ten pán stínovým ministrem školství za ČSSD, opravdu budu mít problém Vaší stranu volit.
A když už jsem to vyčetl komunistům, zopakuji to o ČSSD - nikoho mimo Vaší stranu nezajímá, že jste dosáhli jakéhosi křehkého smíru a že je pozice toho stínového pána třeba výsledkem právě toho smíru. Ostatně pokud ho tam už musíte mít, tak ho o rezortu, za který mluví, něco naučte. Ve školské komisi se jistě najde nějaký speciální pedagog, který by mu to dokázal vysvětlit formou přiměřenou jeho mentálním schopnostem.
Tvůj smířlivý Martin
Naproti tomu KSČM je pro mě málo čitelná. Stále více ji považuji za stranu konzervativní, spíše než levicovou, i když některé komponenty jejího programu nezní špatně. Nevím, ale radikální levice podle mě v českém politickém systému nyní není.
Použijili- váš termín konzervativci (proč by nemohla být konzervativní levice), tak tihle tou změnou myslí v podstatě jen mírně uzpůsobenou tradiční představu o socialismu. Ti druzí vycházejí z toho, že historický pokus o toto uspořádání měl vážné systémové vady a promýšlí jeho podstatnou inovaci.
Tady souhlasím, že syntéza těchto představ není zrovna zralá a to nejenv ČR (jsou různé, rozbíhavé a ještě má každý tu svou revoluční logiku jen za jedinou...), ovšem je-li v základech příslušného subjektu vůle po takovém podstatném řešení, tak bych ho z té rodiny skutečně radikální nevyjímal.
Revoluce je něco naprosto pochopitelného v Komunistickém manifestu: Proletářská třída získá násilím politickou moc, kterou uplatní ve prospěch zrušení soukromého vlastnictví a vytvoření socialistické společnosti. V Manifestu se to zrušení má dokonce odehrát s pomocí klasických nástrojů buržoasního práva a státu.
Dnes není k disposici národní stát, v jehož rámci by došlo k převzetí moci dostatečně svrchované, aby mohla podobné změny provést. Zmizel akční prostor pro revoluci tak, jak ji známe. Řeči o revoluci proti systému absenci tohoto prostoru nenahradí, jen otázku zatemňují.
A zároveň se vyprázdnil pojem reformismu. Není co reformovat, nejprve by bylo nutné revitalizovat poničené funkce státu (právní stát, vzdělávací stát, sociální stát), pak by je teprve šlo reformovat.
Potřebujeme revoluční změny, ale musíme pro ně nalézt novou, postnacionální formu. Jinak to bude vždy znova končit u hrozně důležitého, ale politicky nutně neproduktivního masové vyjadřování nespokojenosti (Španělsko,které s plnými ulicemi nespokojených zvolilo konzervativní, pravostředovou vládu atd.)
Radikální levice by se asi na okraji politického systému u nás našla, jenom působí tak trochu antikvitním dojmem. Sedával jsem kdysi v kanceláři s anarchistou,nosil glotové návleky při psaní a psal o historii hnutí.
Chápu, že pravice je ve výhodnější pozici. Veřejně atakuje své vládní činitele, přebírá ze dne na den včera i cizí radikální požadavky třeba i zelených atd.. To vše se záměrem vyvolat jasně falešný dojem ochránce ústavy a tím zdárně neurotizovat voliče a paralyzovat důvěru v demokratický systém. Přesto se domnívám, že nejde o tak geniální strategii, která by si dnes vynucovala napodobování.
Nebo jsou nápady pánů Černého, Profanta aj. doopravdy zcela mimo intence partajní strategie?
http://www.youtube.com/watch?v=upZ2eNYAheI&feature=player_embedded
(Netvrdím, že stávající stínový ministr školství je nějaká hvězda, ale není přece únosné takto nefér kritizovat ČSSD jenom proto, aby se kritizovalo, to ničemu a nikomu nepomůže.)
Jestli něco z toho udělal, omlouvám se mu, a to hodně upřímně.
Podívejte, nejde mi o Chládka, možná by fungoval jinak a mnohem lépe v jiné situaci. Ale jde mi o to, že ČSSD ztrácí tam, kde by mohla získávat. Chvíli jsem si v těch věcech hrával, vím jak špatně se člověku přijímá kritika, když dělal co mohl a nebylo toho málo, padal při tom na hubu, a pak přijde někdo zvenku a říká s nadhledem daným povrchností, proč že to nevedlo téměř k ničemu.
Když se tady hádám s Otou, tak spoléhám na to, že on ví, jak dobře tuhle situaci znám z druhé strany... Ale určitě pomůže víc kritika, třebas pociťovaná jako nespravedlivá než přátelské a chápavé poplácávání po ramenou.
Navrhuji socdemákům pokus o průlom, který by byl nesen slibem prosazení nezávislých medií, osvobozeníparlamentu od lobistů a zákazu výdělečné-finanční závislosti politiků na elitě. Možná, že by se značná část znejištěného středu nechala zlákat. Pomyslel jsem si.
Mít vůli se za tu myšlenku porvat. 2) Znát hranice nejnutnějšího kompromisu při jejím prosazování a 3) Oslovit jím správné cílové skupiny, aby jej podpořily. Splnění prvního hlediska předpokládá odvahu a vysoké pracovní tempo, druhého hluboké přesvědčení o hodnotách, třetí komunikační dovednost. Toho všeho se politikům často nedostává. To je otázka profesionality.
Problém ale není jen u politiků. Tady na DR se často velmi obecně filozofuje o správné levicové politice, sociální demokracii se někdy vyčítá "kolaborace" s kapitálem, zrada levicových hodnot, neschopnost či neochota čelit neoliberalismu atp. Dobře, příklady takového chování se najdou a jsou oprávněně kritizovány. Jen bych dodal, politika je tak trochu prodíráním se džunglí, kdy občas ztratíte směr a musíte jej znovu hledat. A morálka politiků? Problém výstižně charakterizovaný Martinem Profantem. Ale v posledním roce se v socdem intenzivně pracuje na programových alternativách na bázi tzv. zelených knih a vedoucí představitelé a experti s nimi objíždí celou zemi a diskutují o nich s občany. Rozhodli jsme se oslovovat občany přímo akcemi „Mluvte nám do toho!“ a ne přes billboardy. V současné době jsou zpracovány čtyři reformní návrhy v oblasti důchodů, daní, zdravotnictví a korupce. Připravují se další, např. do veřejné diskuse půjde nový návrh na financování politických stran. Občané jsou vyzýváni, aby je připomínkovali a připomínky zasílali na příslušná místa.... Programové alternativy jsou k dispozici na webu strany, každý, kdo se blíže zajímá o politiku, a zvláště levicovou, si je může přečíst a v diskusi vyslovit svůj názor. Má zkušenost je taková, že zatímco od obyčejných občanů, odborářů a nejrůznějších expertů jsme obdrželi stovky připomínek, od těch, od kterých bych předpokládal, že o levicovou či sociálnědemokratickou politiku mají také eminentní zájem, a často se o ní autoritativně vyjadřují, jsme nezaznamenali žádnou reakci. Poslali jsme své náměty ProAltu ani jediná odezva. Od těch, kteří tady na DR často diskutují, a kteří patří do podobného ideového okruhu, také ne. Takže Honzo Černý a další, kteří vyzýváte, aby ČSSD spolupracovala s kriticky angažovanou veřejností, a kteří mezi těmi ProAlťáky sedíte, míč se ocitá často i na Vaší straně hřiště.... Anebo si ProAlt myslí, že si vynutí změny bez politiků, pouličními demonstracemi, na které v Česku takřka nikdo nechodí (a ani masově nebude). Pane Petrásku, výborné náměty, ale zákon o regulaci lobbingu ČSSD předložila (vládní nezájem), zákon o financování politických stran (viz výše) je připraven k diskusi…….
ad M. Profant: To rozdělení reforma x revoluce není podle mě zastaralé, spíš bych řekl, že je tradiční. I když: ono záleží na tom, jakým obsahem naplníme obsah slova revoluce - jestli náhodou není naše představa revoluce sama zastaralá... (což by bylo - historicky vzato - docela s podivem, neboť se říká, že tu před nějakými dvaceti a něco lety jakási revoluce byla, a tehdy se toho slova nikdo nebál).
Ostatně soudím, že program a činnost ČSSD by možná měly být diskutovány jinde, přinejmenším pod jiným článkem.
Právě tak je v rámci klasického pojmu revoluce interpretovatelný revoluční vývoj v Egyptě nebo v Tunisu.
Ale očekávání jaké revoluční změny můžete spojit se seberadikálnějším převratem dnes u nás? Opětovné nastolení etatizovaného vlastnictví? Co se tím vyřeší?
Světový převrat - a opět, co nastolí?
Nebojím se slova revoluce, ale bojím se bezobsažně používaných slov. Říkáte, že komunistická strana odpovídá tomu revolučnímu - ale jakou revoluci by nabízela. A nejen strana, ale komunisté vůbec, ostatně proto dnes působí tak přesvědčivým dojmem filosof, který se hlásí ke komunismu, ale přestal věřit v revoluci - A. Badiou.
A taky jsem psal že jde o přístupy, které jsou často obhajovány a hlásány rozbíhavým způsobem. A ani k jednomu se nedá 100% přiřadit KSČM aby nešlo o zjednodušení. A také jsem napsal že tenhle stav není jen v ČR ale je mezinárodním jevem. a sektářskými spory ho nepřemostíme.
Prostě po grunderském období (19. století) a fázi dogmatizace ve východním bloku (20. století) jsme se sice otevřely jiným, starým i novým inspiracím, ale pokud nám nejde jen o nějaký ukoptěný eklekticismus či lacinou synkrezi tak bych předpokládal že to bude ještě chtít nějaký vývoj.
Což nejsou i levicové politické strany součástí mnohých mafiánských spojenectví od obcí až po parlament ?
A mohou nebýt zejména parlamentní politické strany v mafiánském kapitalismu jeho součástí ?
Mohou něco alespoň dílčího ze svých programů prosadit, pokud v tom podstatném ekonomické moci neustoupí ?
O čem je to tedy řeč ?
ČSSD nestoupají preference, protože mnozí její lidé rozkrádají ve velkém – něco se ví a co se neví, to se teprve objeví
Na KSČM se něco v menším buď najde, nebo jí zakážou, nebo z ní vyvolají strach
Příští volby levice asi nevyhraje, protože je-li levicí, pak na mafiánském hřišti a za jeho pravidel hrát neumí
Levicovým politickým stranám pomůže jen občanská společnost – pokud jí za to budou stát
P.S.
Já vím, malinko jsem si zapřeháněl …
Platí že i levice je součástí krize politiky, to samozřejmě ale neznamená, že se svět politiky kvůli své špatné pověsti už zcela rozpouští v občanské společnosti, jak to prorokoval třeba Gramsci. Takhle to současné hřiště myslím taky nevypadá. Podívejme se třeba na krizi sociálních for.
Nechme sociálním demokratům jak se vypořádají se svojí sebereflexí. Když se pokusím z jistého odstupu podívat na limity KSČM, Europoslanec Rasndorf už před lety si povzdechl, že jeho strana je jak trabant - odveze vás, ale nepotěší. A nedávno vyslovil obavu, že upadla do stavu spánku.
Osobně si myslím, že je to nepřesné.Myslím, že nejde o spánek , ale určitou objektivní i subjektivní ztrátu části energie.Politická síla a její reprezentace musí čerpat energii ze své širší sociální základny a ne pouze z uzavřených a někdy i stagnujících myšlenkových konstrukcí. A budovat kanály kterými by tato energie mohla proudit.
KSČM prošla etapou své obrany a sebeidentifikace v celku úspěšně v 90.letech a dostala tak šanci na oživení od počátku nvého století. A tady se začaly projevovat ty nedostatečné konkrétní vazby na vvíjející se sociální bázi
své politiky. Jde o fázi zapojování lidí lidí z reálného života, kteří vnímají dnešek a myslí víc na budoucnost než na minulost, kteří nevedou staré války ale uvažují v perspektivě .
V téhle rovině chápu čanci na usilování o změnu zdola, n v tom že by občanská sféra nahradila sféru politickou. Organizovat impulsy v této oblasti může dát této části levice novou dynamiku(až úspěchy v této oblasti mohou oživit novou, spíše moderující avandgardu, mohou rozehnat onu dosavadní ospalosti, kvůli které jsme např. nazval svoji loňskou knihu "Levice mezi minulostí a budoucností").
Nelze to nahradit fanfaronskými řečmi a platonickými i či agresivními gesty. tady bude možné otestovat reálnost alternativních řešení a vůdčí osobnosti které je ztělesňují. Lidé ČEKAJÍ na to s kým najdou reálný směr, který subjekt jim pomůže shodnout se na skutečné změně jejich životů.
Pokud jde o pojem "revoluce", rozumím tomu tak, že naše současná skepse k tomuto pojmu je dána tím, že nevěříme v možnost obsáhnout současný "systém" jakožto Systém. Nu, nevím, to by bylo na samostatnou diskusi, na kterou nyní nemám čas, ale možná by stála za to.
Dopisuji jakési povídání o současných recepcích či spíše ne-recepcích Karla Kosíka, tak třeba výhledově rozepíšu těch pár odstavců o jeho komandující instanci a pošlu je DR, aby bylo u čeho diskutovat o nemožnosti "obsáhnout současný systém jako Systém".
Nebo nějakou pidistranu, která nemá šanci dostat se do parlamentu?
Bez volby ČSSD nejde čelit pravici, i když - pravda - je to podmínka nutná, nikoli postačující. Bez občanské společnosti a hlavně bez vytrvalého tlaku na socdem, aby "nezrazovala", to přirozeně taky nepůjde.
A zpět k tématu pana Filipa. Nesmírně mi vadí lidé, kteří podporují militantní, asociální, totalitní režimy. I jen rétorická kondolence je pokus o provokaci. Být předsedou KSČM, naopak píšu tvrdý dopis oligarchii do KLDR a začínám bránit lidská práva a svobody, dělníky a rolníky, zbídačené obyvatelstvo.
Nedávno v HN napsal T. Sedláček, který sice nesouzní s naší vládou, ale na keynesiánské řešení prorůstové poltiky také neslyší :
"Téměř po století, je u konce Keynesova velká diskuse o tom, zda stimulovat ekonomiku dluhem, nebo ne. Nyní jsme dluhové zdroje (ochotu privátních věřitelů půjčovat státu) vyčerpali. Už se nediskutuje o tom, zda stimulovat, nebo ne, protože i dluh je vzácný zdroj, který se sice jevil jako nekonečný, ale nekonečný nebyl a není. Je konec dluhového financování, nebo alespoň začátek konce. Teď jde jen o to, jak dlouho bude trvat, než nám to dojde. Mnoha státům již investoři za únosný úrok prostě půjčovat nechtějí a nemohou.Na svévolný dluh již nemůže fungovat mnoho zemí, dluh dostávájí milostivým přídělem od netržních institucí již dnes. Jenže i v USA , Německu či Francii pomalu dochází, že tento zdroj není nevyčerpatelný a že je otázkou pár let kdy dojde. Máme tedy možná pár let fiskální stimulace (včetně u nás v ČR) a pak bude tento omezený zdroj konce."
Konec fiskální stimulace - to je od něj hodně zjednodušené, růstu je třeba pomoci i vládními výdaji, ale naráží to na problém, že možnosti jsou objektivně omezené.
P.S. oligarchii v KLDR (i jinde ve světě, např. v takových emirátech je demorkacie také často bita) sice lze psát tvrdé dopisy, ale problém rozdělené Koreje se bude řešit složitě i s pomocí ČLR a USA, kteří na to mají větší vliv než my. Nemíchejme formu diplomacie (sporný jazyk kondolence) s nereálnými ambicemi radit kdekomu, aniž bychom uměli reálně poradit sobě.
světě je). Prostě šlo o neveřejné (!) zdvořilostní vyjádření, jehož jazyk je skutečně hodně zvláštní, až neštastný.
Nikdo soudný přitom neříká, že sociální, ekonomická, ale i politická situace v této zemi není špatná či že by tvrdil že je hodna obdivu. Jen říkám že "tvrdé dopisy" (stejně jako různé ekonomické blokády a pod) určitě nevyřeší situaci korejců v jejich zemi.
S KLDR je třeba komunikovat a i díky komunikaci je tam situace dnes přeci jen jiná než před lety - i když překonání rozdělené Koreje je ještě asi daleko.
O nějaké řešení velmoci a další země v regionu určitě mají také zájem. A já prostě jen mám pochopení pro realismus v mezinárodních vztazích ke kterému komunikace patří (český velvyslanec samozřejmě KLDR k úmrtí kondoloval).
Nikoliv náhodou pak zejm. třetí svět z velké části podpořil pietu v OSN -i když EU, USA a Japonsko bylo proti (nešlo zdaleka jen o protokol). Má prostě své zkušenosti s dvojím humanitárním metrem a různými nátlakovými technikami té či oné velmoci..
Ostatně i prof. Jičinský, kterého považuji za člověka uvážlivého, se pro média kolem vánoc vyjádřil že se v případě této kondolence korejcům se už bohužel nereaguje mnohdy s rozumem.
Nejen zástupci státu, ale i politici přeci jsou nositeli diplomatikcé komunikace - a navštěvují nejen korejské velvyslanectví v Praze, ale oficielní delegace parlamentu ČR byla před několika lety v KLDR (vedlj i tuším představiel ODS pan Payne). Myslíte že ta delegace korejcům vynadal že tam nemají demokracii ?
Prostě i když mne ta kauza také nepotěšila, tak se nemohu zbavit dojmu, že politická uvážlivost chybí někdy i na straně kritiků tohoto kroku.
Kdysi chtěl vládu namést do Vltavy jakýsi Dr. Sládek - byl tedy radikální a nebo to byly jen fanfaronské kecy ? Jiní zase haraší světvou revoltou, ale zároveń pláčí nad tím, že občané nenavštěvují jejich mýtniky.
Prostě pořád obcházíme obsah (kořeny) toho radikálního názoru či psotoje - a to takový aby za ním mohli lidi jít a neměli pocit že jsou jen vtaiváni do dalšího divadlo bez reálného efektu.
Jakub Patočka napsal text o vyvlastňování. To je, myslím, směr k radikalizaci našeho jazyka, takový jeden z kroků. A teprve tehdy, když demaskujeme současný ekonomicko-politický jazyk jako ideologický, když ho přestaneme brát jako "objektivní" či "neutrální", teprve potom můžeme pokračovat dál.
To, co zde stručně navrhuji, není samozřejmě ničím novým. Neexistuje však jediný politický subjekt, který by se o takovou radikalizaci svého jazyka pokusil. U KSČM je ta potíž, že její kritika současného systému je znedůvěryhodňována jednak vlastní minulostí, jednak trapasy jako je Filipova kondolence KLDR.
Na samotných slovech jako je konkurenceschopnost a růst či mobilta pracovní síly nebo zadlužení a oddlužení samozřejmě nic dogmatického není.
Nebo byste je dal na index "verba prohibita" , Asi ne. Tohle zatracovat by nebyl radikalismus ale hloupost.
Intelektuál může demaskovat strnulou ideologičnost slov, ve kterých se horizonty zpředmětňují, ale inovace či radikální přeměna, to je na stranách samotných.
Je to zatraceně těžké, podívejte se o pár příspěvků výše na Lukáše Krause, který děsivý propad USA čte jako potěšlivý vzor, protože vytrhl jeden údaj a přeložil si ho v jiném, evropském kontextu.
To se týká m.j. i hodnocení pohybu kapitálu za prací a pohybu práce za kapitálem. Ani jedno přeci nemá cenu ´v rámci svobody pohybu výrobních faktorů odmítat nebo apriori karikovat. A zopakuji zde už poněkolikáté - mám pocit že práve z oboru ekonomie se ta nedorozumění dějí z důvodu zvláštní fobie levice k této disciplině častěji.
P.S. slovo mobilita má samozřejmě více významů - teritoriální, profesní, sociální...my jsme jej nepochybně užili v tom územním smyslu
ad Stanislav Hošek: Tím chcete říct co? Někomu nestačila k prozření ani návštěva Stalinovy říše. Kdo nechce, nevidí.