Potřebují vyměnit občany?
Ivan ŠtampachPřed 22 lety jsme trochu riskovali a chodili jsme na pražské Václavské a jiná náměstí volat na komunisty, že nejsme jako oni. Chtěli jsme tím snad říct, až nad komunisty zvítězíme, že nezachováme stejné přístupy jen s opačným znamínkem.
Alexandr Vondra v neděli v Otázkách Václava Moravce pokáral ministerstvo vnitra za to, že nepředložilo návrh na pozastavení činnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Mrzí ho, že nezískalo dostatek důkazů, aby zrušení této strany mohlo navrhnout.
Před listopadem 1989 jsme všichni říkali, že komunistický režim je špatný i proto, že sám chce rozhodovat o tom, které politické strany mohou působit. A že ty, kterým je to dovoleno (na území dnešní České republiky to byla Československá strana socialistická a Československá strana lidová), nemohou ve svobodné soutěži předkládat svůj vlastní program voličům. Určité od komunistů odlišné programové body jim byly dovoleny, jiné nikoli.
×
Domov → Sloupek
21. listopadu 2011 v 8.00
Související
Diskuse
V závěru článku stojí výborný postřeh: "Pro českou krajní pravici jsou komunisté nesnadnými soupeři, protože usilují o podobný segment voličstva."
KSČM totiž vůbec nepředstavuje radikální levici, její slovník není revoluční, spíš konzervativní a chybí mu politická představivost. Nejlepší rozbor situace uvnitř KSČM zde v jedné diskusi poskytl Josef Heller, který už se bohužel našich debat neúčastní.
Podle mého názoru pozorovatele zvnějšku jsou v KSČM v podstatě dva proudy. Pragmatický (např. J. Dolejš): ten jde cestou parametrických úprav systému - systému, který chápe jako "objektivní danost". A proud konzervativní, de facto neostalinistický (např. M. Semelová), který oslavuje minulý režim. Přitom ani jeden z těchto proudů není radikálně levicoý. První má blízko k soc. dem., druhý - ani nechci říkat k čemu.
Z dlouhodobého hlediska je bizarní koexistence těchto dvou proudů v rámci jednoho subjektu asi těžko udržitelná. Opozice KSČM paradoxně prospívá: nemusí si klást otázky po své identitě v aktuální situaci, kdy by byla vystavena tlaku nutných a zcela konkrétních rozhodnutí. Ale možná, že by stačil ostrý závan vládní odpovědnosti, a jednota by se rozklížila. (Tím rozhodně nepléduji za účast KSČM ve vládě; myslím, že by to bylo fiasko.)
Ostatně, jaký je vztah KSČM k idejím eurokomunismu?
KSČM totiž vůbec nepředstavuje radikální levici, její slovník není revoluční, spíš konzervativní a chybí mu politická představivost. Nejlepší rozbor situace uvnitř KSČM zde v jedné diskusi poskytl Josef Heller, který už se bohužel našich debat neúčastní.
Podle mého názoru pozorovatele zvnějšku jsou v KSČM v podstatě dva proudy. Pragmatický (např. J. Dolejš): ten jde cestou parametrických úprav systému - systému, který chápe jako "objektivní danost". A proud konzervativní, de facto neostalinistický (např. M. Semelová), který oslavuje minulý režim. Přitom ani jeden z těchto proudů není radikálně levicoý. První má blízko k soc. dem., druhý - ani nechci říkat k čemu.
Z dlouhodobého hlediska je bizarní koexistence těchto dvou proudů v rámci jednoho subjektu asi těžko udržitelná. Opozice KSČM paradoxně prospívá: nemusí si klást otázky po své identitě v aktuální situaci, kdy by byla vystavena tlaku nutných a zcela konkrétních rozhodnutí. Ale možná, že by stačil ostrý závan vládní odpovědnosti, a jednota by se rozklížila. (Tím rozhodně nepléduji za účast KSČM ve vládě; myslím, že by to bylo fiasko.)
Ostatně, jaký je vztah KSČM k idejím eurokomunismu?
November 21, 2011 v 12.03
"ODS ani TOP 09, ba ani vznikající hradní národní strana naštěstí nemají v tomto státě samy o sobě moc dnes zakázat komunisty, zítra sociální demokraty, pozítří Židy, Romy nebo homosexuály, leváky, zrzavé či krátkozraké."
Formulace tohoto typu nechtěně banalizují problém, protože vyvolávají dojem, že podstatou věci je jakási bezmyšlenkovitá a nesmyslná nenávist, tj. morální vada, vybírající si své oběti zcela arbitrárně, nahodile, jen pro ukojení nenávistného pudu. Tak to ale není. Komunisti nejsou nahodilý cíl, jakým by byli třeba zrzaví. Jednak jsou to konkurenti, jak už bylo řečeno, jednak v tom jejich názvu pořád ještě potenciálně zaznívá zpochybnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků...
Formulace tohoto typu nechtěně banalizují problém, protože vyvolávají dojem, že podstatou věci je jakási bezmyšlenkovitá a nesmyslná nenávist, tj. morální vada, vybírající si své oběti zcela arbitrárně, nahodile, jen pro ukojení nenávistného pudu. Tak to ale není. Komunisti nejsou nahodilý cíl, jakým by byli třeba zrzaví. Jednak jsou to konkurenti, jak už bylo řečeno, jednak v tom jejich názvu pořád ještě potenciálně zaznívá zpochybnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků...
MŠ
když se 22 let po demokratické revoluci v televizi rozčiluje, že ministerstvo vnitra není s to přijít s návrhem, jak zakázat KSČM a smutný osud naší demokracie, že člověk s takovým názorem je místopředsedou vlády.
Jinak si podobně jako Roman Kanda i Ivan Štampach myslím, že KSČM je slepencem konzervativců, tedy buď nostalgiků, kteří vzdychají po starém režimu nebo neostalinistů a pragmatiků, kteří se snaží vytěžit něco z toho, že od revoluce nebyli ve vládě a nenamočili se do tak velkých korupčních skandálů jako ostatní strany. Podle mého názoru je to normální malá česká strana, ani horší, ani lepší ve srovnání s ostatními. Myslím, že není náhodou, že v obou prezidentských volbách významně pomohli Václavu Klausovi k funkci prezidenta.
Diskuse, zda zakázat či nezakázat KSČM je bezpředmětná a směšná, pokud neporušují ústavu, tak není o čem diskutovat a budiž to připsáno ke cti Kubicemu, že na rozdíl od Saši Vondry to ví.
Jinak si podobně jako Roman Kanda i Ivan Štampach myslím, že KSČM je slepencem konzervativců, tedy buď nostalgiků, kteří vzdychají po starém režimu nebo neostalinistů a pragmatiků, kteří se snaží vytěžit něco z toho, že od revoluce nebyli ve vládě a nenamočili se do tak velkých korupčních skandálů jako ostatní strany. Podle mého názoru je to normální malá česká strana, ani horší, ani lepší ve srovnání s ostatními. Myslím, že není náhodou, že v obou prezidentských volbách významně pomohli Václavu Klausovi k funkci prezidenta.
Diskuse, zda zakázat či nezakázat KSČM je bezpředmětná a směšná, pokud neporušují ústavu, tak není o čem diskutovat a budiž to připsáno ke cti Kubicemu, že na rozdíl od Saši Vondry to ví.
November 21, 2011 v 16.38
Vondra pochopitelně ví, že KSČM není nijak nebezpečná a že to je slepenec názorově různorodých lidí pod společnou značkou. Kdyby se nenazývala komunistickou, nevadila by mu o nic víc než ČSSD. Tohle jeho tažení není zaměřeno proti straně, ale proti jménu. To jméno má být totiž podle některých osob navždy symbolem zla. Proto jim vadí, že ho nosí strana s poměrně vysokými volebními preferencemi.
PM
zůstávají nadále hlavní komponenty pravicového populismu. Jejich zdrcující působení je měřitelné intensitou posledních projevů občanské nevole. Zdrcující masa Pražanů se zdráhá kritického myšlení a postoje se zdůvodněním - já si vybírám s kým a kam půjdu manifestovat. Rozhodně ne tam kde jsou i komunisti.
ON
Nemyslím si, že v KSČM jsou takto vymezené dva proudy. Myslím si, že jsou tam dva typy neostalinistů: řadoví neostalinisté, kteří vzhlíží k minulému reálsocialismu bez jakéhokoli uzardění. Pak chytří neostalinisté, kteří vědí, že k němu takto nekriticky vzhlížet nejde, ale de facto jej historicky ospravedlňují krkolomnými řečmi o „protosocialismu“. Nevidím mezi nimi příliš velký rozdíl, i když obě skupiny se opravdu rádi nemají. První vidí v druhých namyšlené intelektuály, kteří to všechno příliš komplikují, druzí vidí v prvních hlupáky, kterým čouhá sláma z bot. Pak jsou v KSČM i ti, kteří se snaží neostalinského dědictví skutečně poctivě zbavit. Tito lidé se snaží nosnost ideje sociální spravedlnosti poměřovat reálnými empirickými možnostmi jejího uskutečnění ve snaze vyvarovat se minulých omylů, které tuto ideu zdiskreditovaly. Myslím, že k nim patří i Jiří Dolejš. Nazývat je „pragmatiky“ navrhujícími pouhé „parametrické úpravy systému“, jak činí pan Kanda, tomu nerozumím. Výsledek střetu těchto skupin je nový návrh programu KSČM, každý si tam prosadil své, i když celkově jde o posun vpřed – neostalinský slovník byl výrazně zatlačen do pozadí. Tento program není žádnou hrozbou pro demokracii. (Vondra se Štětinou se úplně zbláznili.) Mimochodem, pane Kanda, já na ty řeči o systémových změnách moc nedám, ale když už, tak mi není jasné, jak docílit tzv. „systémové změny“ jinak než řetězením „parametrických úprav“ stávajícího „systému“. Když budu chtít změnit „kapitalismus“ jako společnost, v které dominuje hledisko zisku a soukromého zájmu, tak budu provádět parametrické úpravy, kterým budu postupně hledisko soukromého zájmu vyvažovat hlediskem veřejného zájmu. Takhle se měnil kapitalismus po celé dvacáté století do sedmdesátých let do podoby sociálního státu (sociálně tržní ekonomiky) a představoval skutečný pokrok. Pravdou je, že od osmdesátých let se to zaseklo, protože se kapitál vyvázal z národního prostoru a zastánci sociálního státu příliš rychle vyklízeli po tlakem zprava, ale i zleva pozice (píše o tom hezky Tony Judt v knize Zle se vede zemi.) Dobře, takže boj nekončí– hájíme dále sociální stát na národní úrovni s co nejmenšími ztrátami a zároveň úsilí v mnohem větší míře přenášíme na nadnárodní úroveň (např. skrze eurounijní legislativu). Bude to těžké, klopotné a úspěch není zaručen. Jak si ale konkrétně představit jinou metodu politické práce? Vyjasněme si, jakou praktickou politiku nabízí „revolucionář“, který nad touto metodou ohrnuje nos? Možná, že když se bude snažit být hodně konkrétní a zasadí ideu změny do reálných empirických kontextů a souvislostí, možná se podiví, jak dalece se jeho radikální slovník oslabí.
Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jaká je situace uvnitř KSČM, ale asi bych neztotožňoval zastánce samosprávného socialismu s neostalinisty. To se zase zdá krkolomné mně. Pojem "protosocialismus" bych taky nebanalizoval způsobem, že jde prostě o ospravedlnění minulého režimu. Je to teoretický pojem, který přece kritiku nevylučuje - není tedy apriorní obranou daného systému. Přesto musím poznamenat, že se ve mně formuje určitá polemika vůči tomuto pojmu a vlastně vůči celé koncepci, ovšem ta polemika má metodologický charakter. Myslím, že v podloží té koncepce tkví nebezpečí totalizující dialektiky, tj. jedním slovem představy, že existuje cosi jako logika Dějin a cosi jako poznatelný Celek. Ale to by bylo na jinou diskusi...
Pokud jde o parametrické úpravy systému, je zbytečné tam vsouvat výraz "pouhý". Vždyť je to legitimní přístup, v podstatě sociálně demokratický, který zaznamenal velké historické úspěchy. Bohužel my jsme je nezakusili ani trochu, šlo to mimo nás, takže jen teoretizujeme. Teď je však otázka, zda je možno v éře globalizace obhájit či "resuscitovat" koncepci sociálního státu 70. let - mimochodem těch 70. let, kdy se tato koncepce začala postupně drolit. Je v tomto smyslu idea reformismu ještě aktuální? Nejde o pouhou nostalgii? Kde jsou vlastně dnes mocenská centra? Tradiční politické struktury (strany) se "depolitizují", resp. hranice politična se před našima očima proměňují. Zatímco politické strany, vlády a parlamenty se depolitizují v tom smyslu, že ve svém rozhodování stále více podléhají ekonomické moci, občané se naopak repolitizují, smím-li to tak formulovat (viz hnutí Occupy); politická opozice teď nabývá nových forem.
Co se týká radikálního revolučního slovníku: tady je třeba si uvědomit, že nejde o zrušení či škrtnutí systému, nýbrž o jeho "přepsání", dialektik staré školy by asi mluvil o "překonání". A už vůbec nejde o ohrnování nosu nad tím či oním, nýbrž běží o to, že nechci brát systém jako netečnou objektivní realitu, k níž se vztahujeme, jíž se musíme přizpůsobit. První krok je narušení představy ontologicky autonomního Systému, který tu prostě „nad“ námi je. My se na jeho existenci tak či onak podílíme, my z něho realitu "děláme". Jsme-li smrtelní my, je smrtelný i systém. Je velmi těžké z něho vystoupit, není se kam vyklonit, jak jsem se vyjádřil v polemice o domnělé hrozbě totální Alternativy. Ten systém není jednolitý, není organický, jenom tak vypadá, protože je omotán hustými vlákny legitimizačních ideologií. A ta je třeba rozmotat a ukázat na to „neorganické“, na to rozporné. Proč vlastně přijímáme pojmy, jako je "konkurence", "růst", "sociální stát"? Proč hájit sociální stát na národní úrovni, proč naopak nehovořit o sociální společnosti na úrovni nadnárodní? Proč neodhodit tezi, že člověk se má stěhovat za prací a neříkat pravý opak: že práce se má stěhovat za člověkem?
Konkrétní politická práce u mě začíná radikalizací slovníku a uvolněním imaginace.
Pokud jde o parametrické úpravy systému, je zbytečné tam vsouvat výraz "pouhý". Vždyť je to legitimní přístup, v podstatě sociálně demokratický, který zaznamenal velké historické úspěchy. Bohužel my jsme je nezakusili ani trochu, šlo to mimo nás, takže jen teoretizujeme. Teď je však otázka, zda je možno v éře globalizace obhájit či "resuscitovat" koncepci sociálního státu 70. let - mimochodem těch 70. let, kdy se tato koncepce začala postupně drolit. Je v tomto smyslu idea reformismu ještě aktuální? Nejde o pouhou nostalgii? Kde jsou vlastně dnes mocenská centra? Tradiční politické struktury (strany) se "depolitizují", resp. hranice politična se před našima očima proměňují. Zatímco politické strany, vlády a parlamenty se depolitizují v tom smyslu, že ve svém rozhodování stále více podléhají ekonomické moci, občané se naopak repolitizují, smím-li to tak formulovat (viz hnutí Occupy); politická opozice teď nabývá nových forem.
Co se týká radikálního revolučního slovníku: tady je třeba si uvědomit, že nejde o zrušení či škrtnutí systému, nýbrž o jeho "přepsání", dialektik staré školy by asi mluvil o "překonání". A už vůbec nejde o ohrnování nosu nad tím či oním, nýbrž běží o to, že nechci brát systém jako netečnou objektivní realitu, k níž se vztahujeme, jíž se musíme přizpůsobit. První krok je narušení představy ontologicky autonomního Systému, který tu prostě „nad“ námi je. My se na jeho existenci tak či onak podílíme, my z něho realitu "děláme". Jsme-li smrtelní my, je smrtelný i systém. Je velmi těžké z něho vystoupit, není se kam vyklonit, jak jsem se vyjádřil v polemice o domnělé hrozbě totální Alternativy. Ten systém není jednolitý, není organický, jenom tak vypadá, protože je omotán hustými vlákny legitimizačních ideologií. A ta je třeba rozmotat a ukázat na to „neorganické“, na to rozporné. Proč vlastně přijímáme pojmy, jako je "konkurence", "růst", "sociální stát"? Proč hájit sociální stát na národní úrovni, proč naopak nehovořit o sociální společnosti na úrovni nadnárodní? Proč neodhodit tezi, že člověk se má stěhovat za prací a neříkat pravý opak: že práce se má stěhovat za člověkem?
Konkrétní politická práce u mě začíná radikalizací slovníku a uvolněním imaginace.
ON
děkuji za reakci, bylo by to jistě na dlouhou diskusi, což tenhle formát nedovoluje. Podepisuji, co říkáte: "Myslím, že v podloží té koncepce tkví nebezpečí totalizující dialektiky, tj. jedním slovem představy, že existuje cosi jako logika Dějin a cosi jako poznatelný Celek". Jenže tenhle "metodologický" přístup k deskripci a explikaci reality, který je vlastní ortodoxnímu marxismua osobně Marxovi, vedl k totalitární vládě stalinského typu (samozřejmě za určitých historických podmínek), takže jestliže jej někdo v koncepci "protosocialismu" nadále uplatňuje, pak stalinismus nepodrobuje radikální kritice, ale polévá jej živou vodou. A myslím, že ve stejném metodologickém rámci se pohybuje teorie tzv. samosprávného socialismu tak, jak je traktována některými "antistalinskými" teoretiky KSČM. Osobně vidím jeden z hlavním předpokladů skutečného překonání stalinismu v odhození této metodologie. Jenže to se dotýká samotných základů marxismu a co z něj ještě hodnotného zbude? Velmi abstraktní vize svobodné společnosti, jak o ní mluví Marx v Manifestu a vyvolávající (i ve mne) stále nadšení? Není to slabé vodítko pro praktickou politiku?
PM
November 23, 2011 v 11.06
Možná, že doba zraje k praktické akceptaci lidské "nesvobodnosti"
a tím akceptaci etiky osvobozené od antropocentrismu. Což by nebyla vize k zahození, již jen vzhledem k vachrlatě vedenému procesu sekularizace - ve smyslu ujasnění době odpovídajícího významu náboženské víry. Připravenost širší společenské schopnosti akceptace holistických pozic jsou mimo zdejší prostor zřetelné.
To je pravda, že v Marxovi je tohle nebezpečí totalizující dialektiky obsaženo. Na tohle podnětně poukázal Fredric Jameson, který se snaží vymanit z toho teleologického krunýře dějin. A Hauser skvěle analyzuje Adornovo hledání neidentického. To jsou asi dva zásadní pokusy o hlubinnou kritiku Marxe, ale bez škrtnutí či odmítnutí Marxe. Vždyť ten Marx v tom nebyl sám, teleologické chápání dějinného procesu najdeme i u Comta, ale toho už neviníme z neblahých politických důsledků. Marx měl holt tu smůlu, že se ho chopil voluntarista Lenin, a poté dogmatik Stalin. Ovšem hledat v Marxovi "zárodky" či "metodologické předpoklady" stalinismu se mi zdá ahistorické - vždyť ten Stalin přijít nemusel, tu logiku Dějin právě takto nevidím...
Myslím, že Marx tuhle filozoficky hlubokou kritiku vydrží. Filozofie jako celek je vlastně "o tom" (a užívám tuhle vazbu nyní vědomě): přijetí, kritika, odmítnutí, znovuobjevení atd. Canetti má někde ve svých záznamech jiskřivou glosu o Aristotelovi. Už si to bohužel nepamatuji, ale je to něco v tom smyslu: tradice se dovolává Aristotela, ale přitom on byl dítětem doby, která akceptovala otroky jako běžnou a nedílnou součást společenského systému. Když tohle vezmeme do důsledků, ta historická východiska Aristotelovy filozofie a odmítneme je (otroci jsou pro nás nepřijatelní), co pak zbude z celé aristotelské tradice? (Parafrázuji opravdu volně, za nepřesnosti se předem omlouvám, ale je to někde - snad na začátku - ve Stromšíkově výboru "Tajné srdce hodin", možno dohledat.)
Myslím, že Marx tuhle filozoficky hlubokou kritiku vydrží. Filozofie jako celek je vlastně "o tom" (a užívám tuhle vazbu nyní vědomě): přijetí, kritika, odmítnutí, znovuobjevení atd. Canetti má někde ve svých záznamech jiskřivou glosu o Aristotelovi. Už si to bohužel nepamatuji, ale je to něco v tom smyslu: tradice se dovolává Aristotela, ale přitom on byl dítětem doby, která akceptovala otroky jako běžnou a nedílnou součást společenského systému. Když tohle vezmeme do důsledků, ta historická východiska Aristotelovy filozofie a odmítneme je (otroci jsou pro nás nepřijatelní), co pak zbude z celé aristotelské tradice? (Parafrázuji opravdu volně, za nepřesnosti se předem omlouvám, ale je to někde - snad na začátku - ve Stromšíkově výboru "Tajné srdce hodin", možno dohledat.)
November 23, 2011 v 19.40
Patrně je chyba dovolávat se autorit (tedy jako celku). Člověk má přemýšlet vlastní hlavou, ne se řídit slepě jakýmkoliv učením. Zároveň není třeba zavrhovat pozitivní myšlenky jen z toho důvodu, že je pronesl někdo nežádoucí. Nebezpečí není předem ukryté v žádných teoriích, ale je v lidech a ve vztazích mezi nimi. Nevidím důvod, proč by pojem protosocialismus měl jakkoli ospravedlňovat Stalina, jak výše uvedl pan Novotný. Ani proč by ti, co se k němu hlásí, museli být nějací kryptostalinisté.
MP
November 23, 2011 v 20.38
Děkuji R. Kandovi za filozoficky fundovanou "obhajobu" marxismu
- z čehož ovšem nijak nevyplývá, že Marx je nedotknutelný guru, to vůbec ne, v mnoha podstatných věcech se mýlil a jeho metodologie je opravdu v mnohém "protototalitní". (Tyto vady však lze napravit - viz článek p. Kandy.)
Ale myslím, že dnes je Marx aktuálnější než jindy. Pane Novotný, jak chcete jakkoli pohnout s dnešním systémem (to slovo se vám příliš nelíbí, ale já to nemyslím tak, že máme všechno nějakým revolučním výbuchem šmahem rozmetat), když se na skutečnost nebudeme dívat tak, že rozhodující pro ostatní oblasti života je uspořádání ekonomických vztahů mezi lidmi? Jak chcete odolávat náporu moralistní - nakonec vždy pravicové - propagandy, která hovoří o tom že "my" si musíme utáhnout opasky atd., když nerozbijete ono "my" poukazem na to, že jde o to, kdo si ve společnosti utahuje opasky a kdo tyje, že tedy žádné "my" neexistuje? Jak chcete odpovědět chudému dělníkovi, který křičí, že na Romy dělat nebude - resp. jak mu chcete sdělit, že to nejsou zdaleka Romové, kdo žije z jeho práce? K tomu všemu se marxistická metodologie naopak výborně hodí, i když ji samozřejmě nemusíme v té původní podobě používat a nemusíme se diskreditovat zprofanovanými pojmy.
Ale myslím, že dnes je Marx aktuálnější než jindy. Pane Novotný, jak chcete jakkoli pohnout s dnešním systémem (to slovo se vám příliš nelíbí, ale já to nemyslím tak, že máme všechno nějakým revolučním výbuchem šmahem rozmetat), když se na skutečnost nebudeme dívat tak, že rozhodující pro ostatní oblasti života je uspořádání ekonomických vztahů mezi lidmi? Jak chcete odolávat náporu moralistní - nakonec vždy pravicové - propagandy, která hovoří o tom že "my" si musíme utáhnout opasky atd., když nerozbijete ono "my" poukazem na to, že jde o to, kdo si ve společnosti utahuje opasky a kdo tyje, že tedy žádné "my" neexistuje? Jak chcete odpovědět chudému dělníkovi, který křičí, že na Romy dělat nebude - resp. jak mu chcete sdělit, že to nejsou zdaleka Romové, kdo žije z jeho práce? K tomu všemu se marxistická metodologie naopak výborně hodí, i když ji samozřejmě nemusíme v té původní podobě používat a nemusíme se diskreditovat zprofanovanými pojmy.
MP
November 23, 2011 v 20.49
A pokud jde o p. Hellera, "protosocialismus" a samosprávu
Myslím, že je veliká škoda, že zde tyto názory už v diskusi nezaznívají. S mnohým jsem nesouhlasil, ale byly velmi zajímavé a podnětné.
Rozhodně se ale musím p. Hellera zastat před výtkou ze stalinismu. Ostatně, minulý režim už dávno před svým zhroucením nebyl stalinistický (můžeme jej raději nazývat reálsocialismem, příp. nanejvýš neostalinismem). Je velmi pohodlné každého, kdo neodsuzuje minulý režim jako černočernou katastrofu, ocejchovat Kainovým znamením stalinismu. P. Heller např. hájil v polemice se mnou Lenina a sovětský systém jako výsledek oné "logiky Dějin", s čímž jsem zásadně nesouhlasil, ale to ještě není stalinismus.
Rozhodně se ale musím p. Hellera zastat před výtkou ze stalinismu. Ostatně, minulý režim už dávno před svým zhroucením nebyl stalinistický (můžeme jej raději nazývat reálsocialismem, příp. nanejvýš neostalinismem). Je velmi pohodlné každého, kdo neodsuzuje minulý režim jako černočernou katastrofu, ocejchovat Kainovým znamením stalinismu. P. Heller např. hájil v polemice se mnou Lenina a sovětský systém jako výsledek oné "logiky Dějin", s čímž jsem zásadně nesouhlasil, ale to ještě není stalinismus.
SH
…a původní myšlenky autora šly mimo ni.
Podle mne mně původní text tvrdil, že v prvních letech nové moci byli vládcové umírnění, takže dokonce „zaplevelili“ Ústavu lidskými právy. To je v mých očích zásadní myšlenka, která mi dokazuje, že polistopadový proces se dá zařadit mezi všechny ty dějinné zvraty, které lze společně nazvat UKRADENÝMI REVOLUCEMI.
Pan Štampach podle mne správně tvrdí, že pro současnou vládní elitu je komunismus ideově nepřípustný. A já si jenom troufám doplnit, že ono „ideové zadání“, o němž píše, není výmyslem Vondry a jeho ideových souputníků, ale doslova zaúkolováno naší polistopadové elitě historickým hegemonem sobeckého individualismem v sociálním boji s kolektivismy všeho druhu, jímž jsou jednoznačně vládnoucí elity USA.
Nemyslím si, že KSČM má podobný voličský segment, jako Vondra & kumpáni. Jakýsi průnik jejich množin sice existuje, ale především současná krize ukazuje jeho nevýznamnost. Chtělo by to v tom směru podrobnější výzkum.
K debatě mezi pány Novotným a Kandou se nevyjadřuji. První totiž není nezávislým analytikem, ale nekritickým příznivcem sociáldemokratismu. S takovými „politology“ je diskuse, na tak omezené platformě, velice obtížná
Podle mne mně původní text tvrdil, že v prvních letech nové moci byli vládcové umírnění, takže dokonce „zaplevelili“ Ústavu lidskými právy. To je v mých očích zásadní myšlenka, která mi dokazuje, že polistopadový proces se dá zařadit mezi všechny ty dějinné zvraty, které lze společně nazvat UKRADENÝMI REVOLUCEMI.
Pan Štampach podle mne správně tvrdí, že pro současnou vládní elitu je komunismus ideově nepřípustný. A já si jenom troufám doplnit, že ono „ideové zadání“, o němž píše, není výmyslem Vondry a jeho ideových souputníků, ale doslova zaúkolováno naší polistopadové elitě historickým hegemonem sobeckého individualismem v sociálním boji s kolektivismy všeho druhu, jímž jsou jednoznačně vládnoucí elity USA.
Nemyslím si, že KSČM má podobný voličský segment, jako Vondra & kumpáni. Jakýsi průnik jejich množin sice existuje, ale především současná krize ukazuje jeho nevýznamnost. Chtělo by to v tom směru podrobnější výzkum.
K debatě mezi pány Novotným a Kandou se nevyjadřuji. První totiž není nezávislým analytikem, ale nekritickým příznivcem sociáldemokratismu. S takovými „politology“ je diskuse, na tak omezené platformě, velice obtížná
ON
jsem sociální demokrat, ale ne nekritickým příznivcem sociáldemokratismu. Nevím, co to slovo znamená, vyjma hanlivého obsahu, který mu dávali kdysi sektářští komunisté. Takže nevím, jak jste to jako bývalý sociální demokrat myslel. A také nejsem politolog, v uvozovkách i bez nich. Ale máte pravdu, nejsem nezávislý a jsem nekritický. Být nezávislý je být zbaven transcendentních předpokladů (rodiny, výchovy, tradice, vzdělání, celkově prostředí….) spoluformujících naše životy a myšlení. A protože je nedokážeme všechny reflektovat, a mít od nich odstup, zůstáváme beznadějně nekritičtí. Zbavme se alespoň přebytečných emocí bránících nám diskutovat a poslouchat druhé. Způsob, jak jste svou distanci od debaty mezi mnou a panem Kandou, zdůvodnil, prozrazuje na nějaký emoční blok.
ON
Stalin jistě přijít nemusel. K tomu musely být splněny určité další předpoklady (také jsem to uvedl). Ale tuhle vnitřní totalitní tendenci v Marxovi zásadně vyostřil Lenin, který ji velmi důsledně aplikoval v bolševické politice a Stalin dovedl k dokonalosti.
Odpověď, že i jiní zastávali teleologické pojetí dějin, myslím, neobstojí. Samotné toto pojetí nevede k totalitární politické praxi. Že dějiny mají nějaký transcendentní smysl a vnitřní směřování zastávají i liberální myslitelé. (Comte nevystupoval s nárokem, aby se jeho teologie stala závazným politickým programem.)
Už u Marxe a hlavně u Lenina se k tomu přidávají další rysy. (Popsal je např. Habermas, ale i další). Opravdu jen telegraficky:
Popírání nahodilosti herního prostoru, uvnitř kterého se nevyhnutelně pohybuje každá teorie; takto teorie ztrácí v praxi ověřující základ a degeneruje v dogmatický a sektářský avantgardismus.
Pojetí kapitalistické společnosti jako mravní totality, v níž funguje princip odcizení (zvěcnění) a kapitalistická morálka an bloc, která bude “zákonitě” překonána „socialismem“ jako historicky vyšší formou mravní totality. Souvisí s holistickým pojetím společnosti: kapitalismus svým třídním rozštěpením údajně rozerval a zmrzačil mravní totalitu původní pracovní společnosti (původní komunismus). Poměr kapitálu a práce je pak pojímán jako jakési zakletí, které až zmizí, pak se teprve racionální správa a svoboda mohou dostat ke slovu.
Všechny formy tržní ekonomiky takto splývají v JEDNU, jsou neopravitelné, neregulovatelné a musí být nahrazeny administrativním plánováním. Ignoruje se různost systémově diferencovaných tržních ekonomik (různé „tržní systémy“). Jedno pojetí „tržní ekonomiky“ sugeruje představu jednoho uzavřeného SYSTÉMU.
Omezené funkcionální chápání demokratického právního státu - jeho ryze instrumentální pojímání pro vybojování třídního konfliktu. Systém práv a svobod není vůbec brán vážně. Stát nemůže být ničím jiným než nástrojem třídního ekonomického panství.
Není řešen problém institucionalizace svobody. Svobodu automaticky vyřeší odstranění „soukromého vlastnictví“ a vznikne spontánní autoorganizace společnosti.
Neschopnost vnímat komplexnost moderních společností: společenský konflikt je vnímán („koneckonců“) pouze na úrovni třídních velesubjektů (dělníků a kapitalistů) jako nositelů procesu produkce a reprodukce. V moderních společnostech ale neexistuje lineární souvislost mezi sociálními a subkulturními strukturami na jedné straně a systémově diferencovanou tržní ekonomikou na straně druhé; stát není jen nástrojem třídního panství, ale má funkci komplementární společenské moci omezující (vymezující) působení trhu, jejíž legitimita může být vymezována různými společenskými subjekty.
Myslím, že čelit všem těm negativním věcem, o kterých píšete, pane Kanda, je možné a nutné, v tom jsem na jedné lodi. Ale obávám se, že ne politikou, která se teoreticky opírá o tyto zásadní limity, jakkoli se je snaží kamuflovat. Vidím tyto limity i v analýze tzv. „protosocialismu“ nebo v představách tzv. samosprávného socialismu v pojetí některých komunistických teoretiků. (Uznávám ale, že v posledním návrhu programu KSČM jsou tyto limity významně oslabené, což mne potěšilo.)
Odpověď, že i jiní zastávali teleologické pojetí dějin, myslím, neobstojí. Samotné toto pojetí nevede k totalitární politické praxi. Že dějiny mají nějaký transcendentní smysl a vnitřní směřování zastávají i liberální myslitelé. (Comte nevystupoval s nárokem, aby se jeho teologie stala závazným politickým programem.)
Už u Marxe a hlavně u Lenina se k tomu přidávají další rysy. (Popsal je např. Habermas, ale i další). Opravdu jen telegraficky:
Popírání nahodilosti herního prostoru, uvnitř kterého se nevyhnutelně pohybuje každá teorie; takto teorie ztrácí v praxi ověřující základ a degeneruje v dogmatický a sektářský avantgardismus.
Pojetí kapitalistické společnosti jako mravní totality, v níž funguje princip odcizení (zvěcnění) a kapitalistická morálka an bloc, která bude “zákonitě” překonána „socialismem“ jako historicky vyšší formou mravní totality. Souvisí s holistickým pojetím společnosti: kapitalismus svým třídním rozštěpením údajně rozerval a zmrzačil mravní totalitu původní pracovní společnosti (původní komunismus). Poměr kapitálu a práce je pak pojímán jako jakési zakletí, které až zmizí, pak se teprve racionální správa a svoboda mohou dostat ke slovu.
Všechny formy tržní ekonomiky takto splývají v JEDNU, jsou neopravitelné, neregulovatelné a musí být nahrazeny administrativním plánováním. Ignoruje se různost systémově diferencovaných tržních ekonomik (různé „tržní systémy“). Jedno pojetí „tržní ekonomiky“ sugeruje představu jednoho uzavřeného SYSTÉMU.
Omezené funkcionální chápání demokratického právního státu - jeho ryze instrumentální pojímání pro vybojování třídního konfliktu. Systém práv a svobod není vůbec brán vážně. Stát nemůže být ničím jiným než nástrojem třídního ekonomického panství.
Není řešen problém institucionalizace svobody. Svobodu automaticky vyřeší odstranění „soukromého vlastnictví“ a vznikne spontánní autoorganizace společnosti.
Neschopnost vnímat komplexnost moderních společností: společenský konflikt je vnímán („koneckonců“) pouze na úrovni třídních velesubjektů (dělníků a kapitalistů) jako nositelů procesu produkce a reprodukce. V moderních společnostech ale neexistuje lineární souvislost mezi sociálními a subkulturními strukturami na jedné straně a systémově diferencovanou tržní ekonomikou na straně druhé; stát není jen nástrojem třídního panství, ale má funkci komplementární společenské moci omezující (vymezující) působení trhu, jejíž legitimita může být vymezována různými společenskými subjekty.
Myslím, že čelit všem těm negativním věcem, o kterých píšete, pane Kanda, je možné a nutné, v tom jsem na jedné lodi. Ale obávám se, že ne politikou, která se teoreticky opírá o tyto zásadní limity, jakkoli se je snaží kamuflovat. Vidím tyto limity i v analýze tzv. „protosocialismu“ nebo v představách tzv. samosprávného socialismu v pojetí některých komunistických teoretiků. (Uznávám ale, že v posledním návrhu programu KSČM jsou tyto limity významně oslabené, což mne potěšilo.)
+ Další komentáře