Potřebují vyměnit občany?

Ivan Štampach

Před 22 lety jsme trochu riskovali a chodili jsme na pražské Václavské a jiná náměstí volat na komunisty, že nejsme jako oni. Chtěli jsme tím snad říct, až nad komunisty zvítězíme, že nezachováme stejné přístupy jen s opačným znamínkem.

Alexandr Vondra v neděli v Otázkách Václava Moravce pokáral ministerstvo vnitra za to, že nepředložilo návrh na pozastavení činnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Mrzí ho, že nezískalo dostatek důkazů, aby zrušení této strany mohlo navrhnout.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Před listopadem 1989 jsme všichni říkali, že komunistický režim je špatný i proto, že sám chce rozhodovat o tom, které politické strany mohou působit. A že ty, kterým je to dovoleno (na území dnešní České republiky to byla Československá strana socialistická a Československá strana lidová), nemohou ve svobodné soutěži předkládat svůj vlastní program voličům. Určité od komunistů odlišné programové body jim byly dovoleny, jiné nikoli.

Před 22 lety jsme trochu riskovali a chodili jsme na pražské Václavské a jiná náměstí volat na komunisty, že nejsme jako oni. Chtěli jsme tím snad říct, až nad komunisty zvítězíme, že nezachováme stejné přístupy jen s opačným znamínkem. Možná tím taky mělo být řečeno, že už nechceme vrchnostenský model státu, v němž kdosi nahoře rozhoduje, a my ostatní posloucháme.

Prvních pár let po listopadovém převratu to vypadalo, že nová vrchnost je zdrženlivá a že respektuje občany. Když nová vládnoucí moc psala Ústavu a Listinu základních práv a svobod, vypadalo to, že občané jsou suverénní a politici potřebují pro své kroky jejich souhlas. Zdálo se, že politické strany budou napříště předkládat programy a voliči si mezi nimi budou vybírat.

Osudy komunistických stran (pod různými názvy) v sousedních zemích byly různé. V Polsku se strana rychle a snadno transformovala ve stranu, která proti sociálnímu, katolickému a národnímu dědictví Solidarity postavila důsledně kapitalistický, liberální, kosmopolitní, nábožensky neutrální program a přivedla Polsko do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. V Německu spojila tato strana síly s radikálními socialisty ze Západu a vytvořila stranu Linke (Leví), jíž nikdo neomezuje a jež vyjadřuje zájmy části voličů v lokálních, regionálních a spolkových zastupitelských sborech.

Čeští komunisté ztratili významnou část členstva a jejich další osudy vystihl politický vtip, který začíná otázkou, ve které politické straně nejsou bývalí komunisté, a odpověď zní: V KSČM. Mezi těmi, kteří zbyli pod starou značkou, lze odhadnout ve vedení skupinu pragmatiků a menšinu lidí s důslednou levicovou a demokratickou orientací. Spíše u řadových členů a voličů často zaznívají myšlenky a výzvy nacionální, zejména protiněmecké, a konzervativní. Koneckonců jako svou prezidentskou kandidátku představili před třemi lety Janu Bobošíkovou, dnes vůdčí postavu autoritativních nacionálních konzervativců ve sdružení D.O.S.T. V dalším průběhu volby podpořili stejně orientovaného Václava Klause.

Komunisté jsou poněkud nečitelní. Ale je tu důležitá okolnost. V nedělní televizní diskusi vystoupil také syn Jiřího Dienstbiera, reformního politika, který se r. 1977 se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77 a v letech 1979 a 1985 byl i jejím mluvčím. V 1etech 1979—1982 byl vězněn. Později už mohl vykonávat pouze podřadné manuální práce, např. řezač kovů či balič knih. V roce 1983 byl zaměstnán jako noční hlídač v Montovaných stavbách, v období 1984—1989 jako topič. Jiří Dienstbier Jr. se vyslovil: Nejsou dostatečné pádné důvody, aby soud rozpustil komunistickou stranu, protože by museli dojít k závěru, že ohrožuje demokratický systém nebo lidská práva v naší zemi. To si myslím, že těžko někdo dovodí. Od nepochybných odpůrců komunistické ideologie a komunistického režimu zaznívá obhajoba práva komunistů ucházet se o hlasy voličů.

Česká pravice však, jak se zdá, dávno opustila účelové šermování demokracií, liberalismem a pluralitou. Vůle občanů pro ni přestala být zajímavá. Část občanů, kteří byli, jsou a zůstávají voliči KSČM, je zřejmě podle nich nesvéprávná. Jejich rozhodnutí ve volbách nelze respektovat. Tito občané neplní ideové zadání Alexandra Vondry a jeho ideových souputníků. Zřejmě bude třeba tyto občany vyměnit za jiné, poslušnější.

Pro českou krajní pravici jsou komunisté nesnadnými soupeři, protože usilují o podobný segment voličstva. Jedni i druzí se uzavírají na českém písečku a cítí se dobře leda s ostatními východoevropskými autoritáři a nacionalisty. U těchto českých Lukašenků a Orbánů se dnešní komunistické ideje (od Marxe na míle vzdálené) mísí s tendencemi k pravicovému autoritativnímu režimu. Komunisté, jako nebezpeční soupeři na tomto poli musí být eliminováni.

ODS ani TOP 09, ba ani vznikající hradní národní strana naštěstí nemají v tomto státě samy o sobě moc dnes zakázat komunisty, zítra sociální demokraty, pozítří Židy, Romy nebo homosexuály, leváky, zrzavé či krátkozraké. Je tu ještě pořád ústavní pořádek, který dali dohromady v době, kdy jim ještě stálo za to předstírat demokratičnost. Je tu Listina základních práv a svobod. Je tu Ústavní soud a jsou tu mezinárodní závazky, např. vůči Radě Evropy a dokumentům garantujícím ochranu práv a svobod mezinárodně. Občané se nenechají stavět do haptáku a budou rozdělovat svou přízeň a nepřízeň politickým stranám podle svého přání. Jsou hodně utištěni, ale přece mají tolik sebejistoty, že nenechají vyhnat pro ideologickou nespolehlivost z občanské pospolitosti. Zatím se podle všeho nepodaří občany vyměnit. Nezbude, než jejich vůli respektovat.

    Diskuse
    November 21, 2011 v 10.9
    ad KSČM
    V závěru článku stojí výborný postřeh: "Pro českou krajní pravici jsou komunisté nesnadnými soupeři, protože usilují o podobný segment voličstva."

    KSČM totiž vůbec nepředstavuje radikální levici, její slovník není revoluční, spíš konzervativní a chybí mu politická představivost. Nejlepší rozbor situace uvnitř KSČM zde v jedné diskusi poskytl Josef Heller, který už se bohužel našich debat neúčastní.

    Podle mého názoru pozorovatele zvnějšku jsou v KSČM v podstatě dva proudy. Pragmatický (např. J. Dolejš): ten jde cestou parametrických úprav systému - systému, který chápe jako "objektivní danost". A proud konzervativní, de facto neostalinistický (např. M. Semelová), který oslavuje minulý režim. Přitom ani jeden z těchto proudů není radikálně levicoý. První má blízko k soc. dem., druhý - ani nechci říkat k čemu.

    Z dlouhodobého hlediska je bizarní koexistence těchto dvou proudů v rámci jednoho subjektu asi těžko udržitelná. Opozice KSČM paradoxně prospívá: nemusí si klást otázky po své identitě v aktuální situaci, kdy by byla vystavena tlaku nutných a zcela konkrétních rozhodnutí. Ale možná, že by stačil ostrý závan vládní odpovědnosti, a jednota by se rozklížila. (Tím rozhodně nepléduji za účast KSČM ve vládě; myslím, že by to bylo fiasko.)

    Ostatně, jaký je vztah KSČM k idejím eurokomunismu?
    "ODS ani TOP 09, ba ani vznikající hradní národní strana naštěstí nemají v tomto státě samy o sobě moc dnes zakázat komunisty, zítra sociální demokraty, pozítří Židy, Romy nebo homosexuály, leváky, zrzavé či krátkozraké."

    Formulace tohoto typu nechtěně banalizují problém, protože vyvolávají dojem, že podstatou věci je jakási bezmyšlenkovitá a nesmyslná nenávist, tj. morální vada, vybírající si své oběti zcela arbitrárně, nahodile, jen pro ukojení nenávistného pudu. Tak to ale není. Komunisti nejsou nahodilý cíl, jakým by byli třeba zrzaví. Jednak jsou to konkurenti, jak už bylo řečeno, jednak v tom jejich názvu pořád ještě potenciálně zaznívá zpochybnění soukromého vlastnictví výrobních prostředků...
    November 21, 2011 v 16.21
    smutný osud Saši Vondry,
    když se 22 let po demokratické revoluci v televizi rozčiluje, že ministerstvo vnitra není s to přijít s návrhem, jak zakázat KSČM a smutný osud naší demokracie, že člověk s takovým názorem je místopředsedou vlády.

    Jinak si podobně jako Roman Kanda i Ivan Štampach myslím, že KSČM je slepencem konzervativců, tedy buď nostalgiků, kteří vzdychají po starém režimu nebo neostalinistů a pragmatiků, kteří se snaží vytěžit něco z toho, že od revoluce nebyli ve vládě a nenamočili se do tak velkých korupčních skandálů jako ostatní strany. Podle mého názoru je to normální malá česká strana, ani horší, ani lepší ve srovnání s ostatními. Myslím, že není náhodou, že v obou prezidentských volbách významně pomohli Václavu Klausovi k funkci prezidenta.

    Diskuse, zda zakázat či nezakázat KSČM je bezpředmětná a směšná, pokud neporušují ústavu, tak není o čem diskutovat a budiž to připsáno ke cti Kubicemu, že na rozdíl od Saši Vondry to ví.
    November 21, 2011 v 16.38
    Vondra pochopitelně ví, že KSČM není nijak nebezpečná a že to je slepenec názorově různorodých lidí pod společnou značkou. Kdyby se nenazývala komunistickou, nevadila by mu o nic víc než ČSSD. Tohle jeho tažení není zaměřeno proti straně, ale proti jménu. To jméno má být totiž podle některých osob navždy symbolem zla. Proto jim vadí, že ho nosí strana s poměrně vysokými volebními preferencemi.
    PM
    November 22, 2011 v 17.39
    Antikomunismus a nacionalismus
    zůstávají nadále hlavní komponenty pravicového populismu. Jejich zdrcující působení je měřitelné intensitou posledních projevů občanské nevole. Zdrcující masa Pražanů se zdráhá kritického myšlení a postoje se zdůvodněním - já si vybírám s kým a kam půjdu manifestovat. Rozhodně ne tam kde jsou i komunisti.
    ON
    November 22, 2011 v 18.7
    Pane Kanda....
    Nemyslím si, že v KSČM jsou takto vymezené dva proudy. Myslím si, že jsou tam dva typy neostalinistů: řadoví neostalinisté, kteří vzhlíží k minulému reálsocialismu bez jakéhokoli uzardění. Pak chytří neostalinisté, kteří vědí, že k němu takto nekriticky vzhlížet nejde, ale de facto jej historicky ospravedlňují krkolomnými řečmi o „protosocialismu“. Nevidím mezi nimi příliš velký rozdíl, i když obě skupiny se opravdu rádi nemají. První vidí v druhých namyšlené intelektuály, kteří to všechno příliš komplikují, druzí vidí v prvních hlupáky, kterým čouhá sláma z bot. Pak jsou v KSČM i ti, kteří se snaží neostalinského dědictví skutečně poctivě zbavit. Tito lidé se snaží nosnost ideje sociální spravedlnosti poměřovat reálnými empirickými možnostmi jejího uskutečnění ve snaze vyvarovat se minulých omylů, které tuto ideu zdiskreditovaly. Myslím, že k nim patří i Jiří Dolejš. Nazývat je „pragmatiky“ navrhujícími pouhé „parametrické úpravy systému“, jak činí pan Kanda, tomu nerozumím. Výsledek střetu těchto skupin je nový návrh programu KSČM, každý si tam prosadil své, i když celkově jde o posun vpřed – neostalinský slovník byl výrazně zatlačen do pozadí. Tento program není žádnou hrozbou pro demokracii. (Vondra se Štětinou se úplně zbláznili.) Mimochodem, pane Kanda, já na ty řeči o systémových změnách moc nedám, ale když už, tak mi není jasné, jak docílit tzv. „systémové změny“ jinak než řetězením „parametrických úprav“ stávajícího „systému“. Když budu chtít změnit „kapitalismus“ jako společnost, v které dominuje hledisko zisku a soukromého zájmu, tak budu provádět parametrické úpravy, kterým budu postupně hledisko soukromého zájmu vyvažovat hlediskem veřejného zájmu. Takhle se měnil kapitalismus po celé dvacáté století do sedmdesátých let do podoby sociálního státu (sociálně tržní ekonomiky) a představoval skutečný pokrok. Pravdou je, že od osmdesátých let se to zaseklo, protože se kapitál vyvázal z národního prostoru a zastánci sociálního státu příliš rychle vyklízeli po tlakem zprava, ale i zleva pozice (píše o tom hezky Tony Judt v knize Zle se vede zemi.) Dobře, takže boj nekončí– hájíme dále sociální stát na národní úrovni s co nejmenšími ztrátami a zároveň úsilí v mnohem větší míře přenášíme na nadnárodní úroveň (např. skrze eurounijní legislativu). Bude to těžké, klopotné a úspěch není zaručen. Jak si ale konkrétně představit jinou metodu politické práce? Vyjasněme si, jakou praktickou politiku nabízí „revolucionář“, který nad touto metodou ohrnuje nos? Možná, že když se bude snažit být hodně konkrétní a zasadí ideu změny do reálných empirických kontextů a souvislostí, možná se podiví, jak dalece se jeho radikální slovník oslabí.
    November 22, 2011 v 22.15
    Otovi Novotnému
    Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, jaká je situace uvnitř KSČM, ale asi bych neztotožňoval zastánce samosprávného socialismu s neostalinisty. To se zase zdá krkolomné mně. Pojem "protosocialismus" bych taky nebanalizoval způsobem, že jde prostě o ospravedlnění minulého režimu. Je to teoretický pojem, který přece kritiku nevylučuje - není tedy apriorní obranou daného systému. Přesto musím poznamenat, že se ve mně formuje určitá polemika vůči tomuto pojmu a vlastně vůči celé koncepci, ovšem ta polemika má metodologický charakter. Myslím, že v podloží té koncepce tkví nebezpečí totalizující dialektiky, tj. jedním slovem představy, že existuje cosi jako logika Dějin a cosi jako poznatelný Celek. Ale to by bylo na jinou diskusi...

    Pokud jde o parametrické úpravy systému, je zbytečné tam vsouvat výraz "pouhý". Vždyť je to legitimní přístup, v podstatě sociálně demokratický, který zaznamenal velké historické úspěchy. Bohužel my jsme je nezakusili ani trochu, šlo to mimo nás, takže jen teoretizujeme. Teď je však otázka, zda je možno v éře globalizace obhájit či "resuscitovat" koncepci sociálního státu 70. let - mimochodem těch 70. let, kdy se tato koncepce začala postupně drolit. Je v tomto smyslu idea reformismu ještě aktuální? Nejde o pouhou nostalgii? Kde jsou vlastně dnes mocenská centra? Tradiční politické struktury (strany) se "depolitizují", resp. hranice politična se před našima očima proměňují. Zatímco politické strany, vlády a parlamenty se depolitizují v tom smyslu, že ve svém rozhodování stále více podléhají ekonomické moci, občané se naopak repolitizují, smím-li to tak formulovat (viz hnutí Occupy); politická opozice teď nabývá nových forem.

    Co se týká radikálního revolučního slovníku: tady je třeba si uvědomit, že nejde o zrušení či škrtnutí systému, nýbrž o jeho "přepsání", dialektik staré školy by asi mluvil o "překonání". A už vůbec nejde o ohrnování nosu nad tím či oním, nýbrž běží o to, že nechci brát systém jako netečnou objektivní realitu, k níž se vztahujeme, jíž se musíme přizpůsobit. První krok je narušení představy ontologicky autonomního Systému, který tu prostě „nad“ námi je. My se na jeho existenci tak či onak podílíme, my z něho realitu "děláme". Jsme-li smrtelní my, je smrtelný i systém. Je velmi těžké z něho vystoupit, není se kam vyklonit, jak jsem se vyjádřil v polemice o domnělé hrozbě totální Alternativy. Ten systém není jednolitý, není organický, jenom tak vypadá, protože je omotán hustými vlákny legitimizačních ideologií. A ta je třeba rozmotat a ukázat na to „neorganické“, na to rozporné. Proč vlastně přijímáme pojmy, jako je "konkurence", "růst", "sociální stát"? Proč hájit sociální stát na národní úrovni, proč naopak nehovořit o sociální společnosti na úrovni nadnárodní? Proč neodhodit tezi, že člověk se má stěhovat za prací a neříkat pravý opak: že práce se má stěhovat za člověkem?

    Konkrétní politická práce u mě začíná radikalizací slovníku a uvolněním imaginace.
    ON
    November 23, 2011 v 0.16
    Pane Kanda
    děkuji za reakci, bylo by to jistě na dlouhou diskusi, což tenhle formát nedovoluje. Podepisuji, co říkáte: "Myslím, že v podloží té koncepce tkví nebezpečí totalizující dialektiky, tj. jedním slovem představy, že existuje cosi jako logika Dějin a cosi jako poznatelný Celek". Jenže tenhle "metodologický" přístup k deskripci a explikaci reality, který je vlastní ortodoxnímu marxismua osobně Marxovi, vedl k totalitární vládě stalinského typu (samozřejmě za určitých historických podmínek), takže jestliže jej někdo v koncepci "protosocialismu" nadále uplatňuje, pak stalinismus nepodrobuje radikální kritice, ale polévá jej živou vodou. A myslím, že ve stejném metodologickém rámci se pohybuje teorie tzv. samosprávného socialismu tak, jak je traktována některými "antistalinskými" teoretiky KSČM. Osobně vidím jeden z hlavním předpokladů skutečného překonání stalinismu v odhození této metodologie. Jenže to se dotýká samotných základů marxismu a co z něj ještě hodnotného zbude? Velmi abstraktní vize svobodné společnosti, jak o ní mluví Marx v Manifestu a vyvolávající (i ve mne) stále nadšení? Není to slabé vodítko pro praktickou politiku?
    PM
    November 23, 2011 v 11.6
    Možná, že doba zraje k praktické akceptaci lidské "nesvobodnosti"
    a tím akceptaci etiky osvobozené od antropocentrismu. Což by nebyla vize k zahození, již jen vzhledem k vachrlatě vedenému procesu sekularizace - ve smyslu ujasnění době odpovídajícího významu náboženské víry. Připravenost širší společenské schopnosti akceptace holistických pozic jsou mimo zdejší prostor zřetelné.
    November 23, 2011 v 18.52
    Otovi Novotnému (II.)
    To je pravda, že v Marxovi je tohle nebezpečí totalizující dialektiky obsaženo. Na tohle podnětně poukázal Fredric Jameson, který se snaží vymanit z toho teleologického krunýře dějin. A Hauser skvěle analyzuje Adornovo hledání neidentického. To jsou asi dva zásadní pokusy o hlubinnou kritiku Marxe, ale bez škrtnutí či odmítnutí Marxe. Vždyť ten Marx v tom nebyl sám, teleologické chápání dějinného procesu najdeme i u Comta, ale toho už neviníme z neblahých politických důsledků. Marx měl holt tu smůlu, že se ho chopil voluntarista Lenin, a poté dogmatik Stalin. Ovšem hledat v Marxovi "zárodky" či "metodologické předpoklady" stalinismu se mi zdá ahistorické - vždyť ten Stalin přijít nemusel, tu logiku Dějin právě takto nevidím...

    Myslím, že Marx tuhle filozoficky hlubokou kritiku vydrží. Filozofie jako celek je vlastně "o tom" (a užívám tuhle vazbu nyní vědomě): přijetí, kritika, odmítnutí, znovuobjevení atd. Canetti má někde ve svých záznamech jiskřivou glosu o Aristotelovi. Už si to bohužel nepamatuji, ale je to něco v tom smyslu: tradice se dovolává Aristotela, ale přitom on byl dítětem doby, která akceptovala otroky jako běžnou a nedílnou součást společenského systému. Když tohle vezmeme do důsledků, ta historická východiska Aristotelovy filozofie a odmítneme je (otroci jsou pro nás nepřijatelní), co pak zbude z celé aristotelské tradice? (Parafrázuji opravdu volně, za nepřesnosti se předem omlouvám, ale je to někde - snad na začátku - ve Stromšíkově výboru "Tajné srdce hodin", možno dohledat.)
    + Další komentáře