Sedmnáctého listopadu probíhala po celé České republice řada shromáždění. Připomínala se památka studentů popravených a odvlečených do koncentračních táborů v roce 1939. U pamětní desky Jana Opletala v pražské Žitné ulici hovořili představitelé studentů proti školnému a svému ministrovi. Lidé kladli svíčky na pražské Národní třídě, aby tak připomněli shromáždění, které před dvaadvaceti lety dalo podnět ke všeobecnému vystoupení proti zpasivnělé vládě KSČ. V Praze, Českých Budějovicích, Ostravě, Olomouci i Brně občanské iniciativy spolu s odbory demonstrovaly proti Nečasovo-Kalouskově vládě tupých škrtů. V ulicích jistě bylo mnoho tisíc lidí.

V ulicích byli i představitelé politických stran — Bohuslav Sobotka nebo Martin Starec byli k vidění na demonstraci ProAltu a odborů na Václavském náměstí. Vojtěch Filip nebo Jiří Dienstbier vystupovali na demonstraci Společenství práce a solidarity na náměstí Staroměstském. Bohužel se příliš nezopakovala viditelná účast členů stran na těchto akcích. Poznat byli jen ti, které člověk vídá v televizi.

Přitom na odborářském shromáždění na podporu stávky v dopravě měli svůj stánek lidovci. Staralo se o něj tehdy v polovině letošního června několik mladých lidí, se kterými bylo příjemné hovořit. Nabízeli k podpisu petici proti důchodové reformě a v televizi nebyli nejspíš ještě nikdy.

Na poslední demonstraci ProAltu na náměstí Republiky v Praze přišel z Lidového domu dokonce organizovaný průvod více než tří stovek sociálních demokratů s prapory a transparenty. O chvíli později dorazila po své ose i padesátka sociálních demokratů mladých. Neznáte je z televize. Že jde o straníky, poznáte, protože svou příslušnost ke straně dávají najevo. Od pohledu vidíte, že jsou to lidé jako vy — studentky, úředníci, lidé z nevládek a kdokoli další. Povolání dnes podle oděvu odhadnete jen málokdy.

„Dělat schůze místních organizací tam, kde se pohybují naši budoucí členové.“ To je asi nejužitečnější závěr debat o práci se členstvem socialistických a sociálně demokratických stran, kterou dnes vedeme napříč Evropou. Těžko sice dělat vážnou schůzi uprostřed skandujícího davu. Ale dát si stolek s praporem na jeho okraj a nabízet tam petice, programy, časopisy i možnost vstupu do strany nebo jejího mládežnického hnutí?

Socialistická solidarita není o nic méně politickou organizací než ČSSD. Programově je radikálnější. Co do formy není zdaleka tak etablovaná. A Socialistická solidarita svůj časopis s výzvou ke vstupu do organizace, přehledem akcí i vlastními programovými texty nabízela na každé protivládní demonstraci, na kterou si v tomto volebním období vzpomenete.

Dvacet nebo padesát podobných sociálně demokratických časopisů by během jedné demonstrace jistě mohla prodat či rozdat Alena Gajdůšková. Přidat by se mohl třeba Lubomír Zaorálek. Ale dvě stě nebo pět set by jich v organizované akci prodali či rozdali běžní straníci. Časopisem by zároveň říkali, že se hlásí k nějakým hodnotám a nějakému hnutí. Že straníka a nestraníka často rozeznáte jen podle toho časopisu, který Vám na demonstraci nabízí. Že ale organizovaná síla snáze mění svět.

Sociální demokraté v uplynulých dvou týdnech na mnoha místech sbírali podpisy pod protivládní petici. Podpisů jistě sebrali vysoko přes padesát tisíc. Kladu vážně otázku, na kterou odpověď neznám: Kolik ze signatářů petice dostalo otázku, zda by se nechtěli ke straně přidat. A kolik z nich od stávajících členek a členů slyšelo, že právo organizovat se ve skutečných, živých stranách je jedním z výdobytků demonstrací z před dvaadvaceti let.