Slovo dialog má mnoho významů a mnoho použití. Obecně jde o rozmluvu dvou či více partnerů, kteří se chtějí něčeho dobrat. Může jít ale také o vztah — dialog jako vyjádření respektu k názorům druhého, jak to vidí Martin Buber. Ale i dialog může být zneužit jako forma nátlaku, prosazování vlastních názorů na úkor ostatních, nebo ke znemožnění ostatních. Všechny tyto formy si asi dovedeme představit. Chtěl bych se zaměřit na formu dialogu, které můžeme říkat participativní dialog. Pokusím se nastínit jeho východiska i jejich kritiku, jeho důležitost v praktickém využití.

Participativní dialog je praxí, která nahrazuje ideologické vize. Reálně totiž spravedlivý a efektivní systém nespočívá na naplňování společenských či ekonomických představ, ale na funkčním občanském dialogu.

K.O.Apel ve své transcendentální hermeneutice nastínil koncept tzv. diskursivní etiky (Diskusethik). Vychází z toho, že etické normy jsou stanoveny v otevřené a nenásilné komunikaci. „Aby norma byla platná,“ říká Habermas, jiný významný představitel Franfurtské školy „musí být všemi přijímány dopady a vedlejší účinky jejího obecného dodržování za účelem uspokojování všech osobních partikulárních zájmů.“ Rozhodování o etických principech v této podobě předpokládá, že se neděje na individuální úrovni, ale je dáno společným uznáním všech partnerů, aniž by kdokoli měl právo a možnost tento proces ‚manipulovat‘. Toto pojetí odmítá elity/establishment a jejich nárok na manipulaci s ne-elitami, pročež je toto pojetí někdy označováno jako kolektivistické.

K.O.Apel rozděluje diskurzivní etiku na ideální A-etiku, která ovlivňuje stav světa a méně ideální B-etiku, která má A-etiku umožnit. V B-etice jde především o zajištění takové diskuse, která by dávala všem účastníkům rovné možnosti podílet se na tvorbě konsensu a zároveň zabránila, aby kdokoli v takovém dialogu mohl autoritativně ovlivňovat rozhodování ostatních účastníků. Jde tedy o proces vytváření ‚ideální komunity komunikujících‘. Ta však podle Apla nemá být vnímána, jako utopie, ani není třeba si ji představovat jako něco reálného a vytvářet si její obraz. Jde totiž o komunikaci a tedy o proces.

Cestou k takovému dialogu je transcendentální hermeneutika. V této koncepci jde především o odhalování překážek komunikace, které nám v interakci s druhými klade naše předporozumění světu, struktury v nichž žijeme i jazykové návyky, gramatika a jazyk, který používáme. Základ tvoří Gadamerovské pojetí hermeneutiky a tzv. hermeneutického kruhu. Gadamerovi šlo hlavně o porozumění historickému textu, který napsal člověk z jiné doby, z jiné kultury atd. a tedy jiného předporozumění. Čtenář zase přistupuje k textu z hlediska své kulturní i osobní tradice. Přiblížit se k opravdovému porozumění textu tedy znamená, že se musíme snažit porozumět sobě, odhalit a najít rozdíly mezi prostředím autora což nám otevře nové porozumění textu, ale zároveň nám to otevírá další otázky. Apel přichází s uplatněním tohoto modelu v dialogu. V návaznosti na Kanta mluví o transcendentálním dialogu, tedy o dialogu, v němž, byť to nemůžeme příliš změnit, alespoň reflektujeme to, co nás přesahuje a nakonec se snažíme odhalit i to co, co přesahuje náš partnerský protějšek.