Slovo dialog má mnoho významů a mnoho použití. Obecně jde o rozmluvu dvou či více partnerů, kteří se chtějí něčeho dobrat. Může jít ale také o vztah — dialog jako vyjádření respektu k názorům druhého, jak to vidí Martin Buber. Ale i dialog může být zneužit jako forma nátlaku, prosazování vlastních názorů na úkor ostatních, nebo ke znemožnění ostatních. Všechny tyto formy si asi dovedeme představit. Chtěl bych se zaměřit na formu dialogu, které můžeme říkat participativní dialog. Pokusím se nastínit jeho východiska i jejich kritiku, jeho důležitost v praktickém využití.

Participativní dialog je praxí, která nahrazuje ideologické vize. Reálně totiž spravedlivý a efektivní systém nespočívá na naplňování společenských či ekonomických představ, ale na funkčním občanském dialogu.

K.O.Apel ve své transcendentální hermeneutice nastínil koncept tzv. diskursivní etiky (Diskusethik). Vychází z toho, že etické normy jsou stanoveny v otevřené a nenásilné komunikaci. „Aby norma byla platná,“ říká Habermas, jiný významný představitel Franfurtské školy „musí být všemi přijímány dopady a vedlejší účinky jejího obecného dodržování za účelem uspokojování všech osobních partikulárních zájmů.“ Rozhodování o etických principech v této podobě předpokládá, že se neděje na individuální úrovni, ale je dáno společným uznáním všech partnerů, aniž by kdokoli měl právo a možnost tento proces ‚manipulovat‘. Toto pojetí odmítá elity/establishment a jejich nárok na manipulaci s ne-elitami, pročež je toto pojetí někdy označováno jako kolektivistické.

K.O.Apel rozděluje diskurzivní etiku na ideální A-etiku, která ovlivňuje stav světa a méně ideální B-etiku, která má A-etiku umožnit. V B-etice jde především o zajištění takové diskuse, která by dávala všem účastníkům rovné možnosti podílet se na tvorbě konsensu a zároveň zabránila, aby kdokoli v takovém dialogu mohl autoritativně ovlivňovat rozhodování ostatních účastníků. Jde tedy o proces vytváření ‚ideální komunity komunikujících‘. Ta však podle Apla nemá být vnímána, jako utopie, ani není třeba si ji představovat jako něco reálného a vytvářet si její obraz. Jde totiž o komunikaci a tedy o proces.

Cestou k takovému dialogu je transcendentální hermeneutika. V této koncepci jde především o odhalování překážek komunikace, které nám v interakci s druhými klade naše předporozumění světu, struktury v nichž žijeme i jazykové návyky, gramatika a jazyk, který používáme. Základ tvoří Gadamerovské pojetí hermeneutiky a tzv. hermeneutického kruhu. Gadamerovi šlo hlavně o porozumění historickému textu, který napsal člověk z jiné doby, z jiné kultury atd. a tedy jiného předporozumění. Čtenář zase přistupuje k textu z hlediska své kulturní i osobní tradice. Přiblížit se k opravdovému porozumění textu tedy znamená, že se musíme snažit porozumět sobě, odhalit a najít rozdíly mezi prostředím autora což nám otevře nové porozumění textu, ale zároveň nám to otevírá další otázky. Apel přichází s uplatněním tohoto modelu v dialogu. V návaznosti na Kanta mluví o transcendentálním dialogu, tedy o dialogu, v němž, byť to nemůžeme příliš změnit, alespoň reflektujeme to, co nás přesahuje a nakonec se snažíme odhalit i to co, co přesahuje náš partnerský protějšek.

Většina interakcí, které mají snahu konstituovat nějaké společenské normy, ovšem na této bázi neprobíhá. Bohužel většinou nejde ani o dialog. Ve formální demokracii se voliči vyjadřují k návrhům partajních grémií, která jediná mohou navrhovat lidem jejich tzv. zástupce. Ti pak tvoří ony normy, a to především ve formě zákonů, ale prostřednictvím exekutivy i v oblasti základních lidských potřeb, které nakonec definují také oni. To sice na jedné straně zbavuje naprostou většinu populace v rozvinutých zemích mnoha starostí, ale na straně druhé, je to připravuje o vliv na většinu dění kolem nich. Takto organizovaná hierarchická struktura nakonec sama rozhoduje o tom, jak mají být děti umisťovány do školek, které děti budou odebrány rodičům, kde bude přechod a kde semafor, kde strom a kde hřiště. Zasahování občanů do těchto procesů je odmítáno s tím, že tomu nerozumějí. Z toho nakonec pramení rezignace a nechuť participovat na jakémkoli pozitivním proměňování společnosti.

Změnit paradigma partajní aristokracie na participativní společnost otevřenou k občanům je složitý proces. Je však možné a zdá se i nezbyté s tím začít a to není uskutečnitelné jinak, než zdola. Máme k tomu mnoho příležitostí a v některých profesích je to dokonce již doporučovaný postup. Jedná se především o komunitní práci (community organizing) sociální práci, zahraniční rozvojovou spolupráci, ale velmi úspěšné modely participativních přístupů můžeme najít už i v politice (např. participativní tvorba rozpočtu v provincii Rio Grande de Sul, Brazílie) a také v průmyslu (nehierarchické řízení nadnárodní firmy spolu-vlastněné zaměstnanci — W.L.Gore and Associates). V těchto dialozích se jedná o postulát norem, které nazývám v návaznosti na Apela C-etikou (C od Community). Jde o pravidla, která umožní komunitě vůbec účast na přípravě otevřené diskuse. Ačkoli by se zde dalo namítnout, že rozdíl mezi etikou B a C je malý, zda vůbec jaký, je třeba brát v úvahu, že takto fomulované normy mají malý rozsah a týkají se partikulárních zájmů menší skupiny jasně definovaných lidí. Přesto se liší např. od expertní skupiny tím, že je nutně nespojuje nic, než příslušnost k určité komunitě a její partikulární problém či problémy. C-etika je vlastně A etika v malém.

Zajistit participativní dialog v rámci takové skupiny by se mohlo zdát snadné každému, kdo to nezkusil. Představme si však třeba jen činžovní dům, jehož nájemníci romští, čeští, ukrajinští, mladí, staří a s dětmi řeší otázku společné správy. Představme si vesničku, která řeší jak přežít odchod obyvatel a představme si úlohu managementu, jak začlenit všechny zaměstnance do řízení nadnárodního průmyslového podniku. Všechny tyto situace a mnoho dalších jsou řešitelné pomocí participativního dialogu a nejdeme mnoho úspěšných příkladů. Je překvapivé, že stačí změnit paradigma individualistické a sobecké soutěživosti na paradigma spolupráce a vzájemné odpovědnosti, a to samo o sobě je řešením problémů zdánlivě neřešitelných. Změnit toto paradigma je však především v tzv. rozvinutých zemích tím nejsložitějším.

Manipulace diskuse se ovšem neděje jen na úrovni moc — občan, ale obecně na úrovni establishment — lidé. To můžeme sledovat i v dialogu, který se snaží postulovat různé iniciativy. Ani tato řekněme otevřená společenství se většinou nevyhnou rozvrstvení diskutujících na ty více kompetentní a méně kompetentní. Přitom to není dáno mírou odbornosti či hloubky vhledu, ale třeba známostí, předpokládanou mírou expertnosti, pohlavím či věkem. Ale jak napsala Tereza Stöckelová v roce 2006: „Znalostní společnost potřebuje demokratičtější, nikoli jen expertní pojetí vědění.“ Otázkou ovšem je, jak řešit situace, kdy se lidé sami staví do podřízené role a nechtějí přijmout v dialogu rovné postavení...

Dalším problémem je tzv. kooperativní past. Tedy snaha některých partnerů vyhnout se konfliktu a snaha o konsensus či kompromis za každou cenu. Pokud toto přesvědčení ovšem nesdílí obě strany, vede takový dialog jen k nedorozumění a konečné ztrátě pozic pro kooperativce. Konflikt naopak může mnohé vyjasnit a stát se mnohem konstruktivnější základnou společných východisek, než úmorná snaha dobrat se k řešení aniž bychom otevírali palčivá témata. A čím dříve ke konfliktu, tím kratší je jeho řešení.

Základní premisou participativního dialogu je, že se ho účastní každý, kdo má chuť. Ta představa je ovšem alarmující. Jak může o řešení dopravní situace ve městě diskutovat na stejné úrovni dopravní expert, sociolog, skateboarďák, důchodkyně a řidiči autobusu či osobních aut? Dosavadním, tzv. standardním, modelem je, že koncepci připraví partajní experti pověření samosprávou, za přispění dopravních firem a v lepším případě i největších relevantních nevládních organizací. Občané pak dostanou prostor se vyjádřit na veřejném slyšení, kde není prostor ani na všechny připomínky, natož pak na diskusi.

Efektivnějším řešením je použít některou z participativních technik, a dát prostor nejprve občanům, aby vyjádřili své potřeby a teprve na tomto základě vypracovávat předběžné plány, které se spolu s občany dále upřesňují. Tyto techniky jsou známé z procesů otevřeného komunitního plánování a dobrým příkladem je třeba metoda Planing for Real.

Většina z těchto metod má v sobě zakomponovány prvky transcendentální hermeneutiky. Důležité v těchto procesech je, aby si každý účastník uvědomoval své vlastní předporozumění, předsudky, preferovaná řešení atp. Pak jsme schopni uvědomit si, že klademe jen takové otázky, na něž si dovedeme představit odpověď. Proto již sám proces nastolování otázek je důležitý. Mnohdy si ani neumíme představit, že otázka nebyla položena prostě proto, že tázající nemá o existenci tématu ani tušení.

Argumenty používané v tomto procesu musí být objektivně ověřitelné, což ovšem neznamená, že se nemůže jednat o osobní zkušenosti. Tady existuje námitka, zda dialog nezdržuje například těžce se vyjadřující stařeček, popisující své problémy s přístupem ke službám. To je ovšem nedílnou součástí participativního dialogu, neboť to nejen přináší informace, které nám není schopen zprostředkovat ani ředitel centra pro seniory, ale především to otevírá cestu ke skutečné diskusi mezi všemi účastníky. Navíc tento příklad může být smysluplnější než mnohé neplodné diskuse v našich zastupitelských sborech. Participativní dialog je dlouhodobý proces, což je ovšem vyváženo ještě dlouhodobějším přínosem pro všechny zainteresované.

Ze začátku je možné, aby moderátorem byl svolavatel, ale to musí vést k tomu, aby si účastníci sami vybrali toho, kdo bude jednání předsedat. Důležité je zachovávat standardní pravidla: předsedající nezasahuje do vystoupení; nekomentuje jej, o případné vyjasnění se snaží společně s řečníkem, nesnaží se nějaká témata upřednostňovat, aniž by k tomu měl souhlas od účastníků, snaží se vést ke konsensu, tlumí emoce, pomáhá odhalovat nedorozumění daná formou apod. V dialogu, jehož účastníci jsou lidé z různých kultur, musíme být nadto zvlášť opatrní, protože zvyklosti rozhovoru mohou být velmi odlišné.

Participativní dialog není jednoduchou záležitostí. Je mnohem snadnější rozhodovat ve skupince moudrých (tedy kteří se za ně považují), či těch, kteří jsou zrovna na příslušných postech. Ale vždy je nutné vést v patrnosti, že lidé vědí sami nejlépe, jak si pomoci. Bohužel jim k tomu většinou schází patřičné nástroje. Boj — konkurence se pak jeví jako nejsnadnější řešení.

Představitelé moci k tomu vytvářejí podmínky tím, že podporují soupeření — aniž by se ho ovšem sami zúčastnili) na úkor spolupráce — známkování, výkonnostní sport, soutěže, trh a pod. Toto ‚soutěžní prostředí‘ nakonec vždy zvýhodňuje jedny na úkor druhých, přičemž ne vždy jsou vítězi ti, kteří jsou pro společnost nejpřínosnější. Mocní si pak vytvářejí nesoutěžní prostředí kartelů, nepotisticko-klanových uskupení, privátního vzdělávání atp. Politika chléb a hry se tak dostává do nové dimenze — chléb si rozděluje elita, lid zůstává v aréně.

Naproti tomu široká spolupráce a participace otevírá možnosti pro překonávání konfliktů, zlepšování života a vede k širšímu zapojení občanů. Tak vzniká skutečná a samosprávná občanská společnost, která je prvním a nezbytným krokem k zajištění míru a vytvoření podmínek pro zabezpečení důstojného života pro všechny členy posádky toho malého vesmírného korábu jménem Země.

Máme k tomu finanční i materiální prostředky, máme technologie i postupy a jediné co zbývá, je převzít občanskou odpovědnost.