Petr Nečas nahradil vloni na jaře Mirka Topolánka s určitou lehkostí. Zdálo se, že po těžkopádném a tápajícím předsedovi přichází změna. Dnes ale premiér připomíná slona v porcelánu. Občanští demokraté vymezují Věcem veřejným území, za něž nemají jít: Tady je, byl a bude prostor ODS! Spor o policejního prezidenta však Petr Nečas prohrává, protože je to právě on, kdo celou věc politizuje. Nepokrytě ukazuje, že do výběru chce hovořit, chce jej ovlivňovat, i když má být policie apolitická. Zatímco jeho koaliční kolega Karel Schwarzenberg jednoduše sdělí, že to je věc ministra vnitra, koho vybere. To je přeci jasný a jednoznačný postoj a také lekce Petru Nečasovi.

Evropu takové žabomyší války nezajímají, to je náš zatuchlý dvorek, ve kterém budeme pobývat asi ještě dlouho. A přitom už před nějakými deseti dvanácti lety Václav Havel nesnášel slovo postkomunismus, jako bychom ještě nějak v komunismu byli, vyčítal prezident. Vzpomněl jsem si na ta slova, když se Viktor Orbán představoval v Evropském parlamentu a poslanci ho kvůli snaze mít moc nad médii nevítali vůbec vřele. Na ona slova jsem si vzpomenul také před více než rokem, když Václav Klaus do značné míry vydíral Evropskou unii tím, že odmítal podepsat Lisabonskou smlouvu. To mi zase naskočila věta z jednoho eseje Drago Jančara. Tehdy psal o začátku války v bývalé Jugoslávii, ale hodí se, myslím, i dnes: Co to v tom postkomunismu stále děláte? Vedle Orbána a Klause jsou nynější problémy Petra Nečase jen úsměvným představením z Kocourkova.